Na křídlech smrti - Daleko za život 8

Konečně se setkáváme!

Strávili mnoho dní výzkumem protijedu, ale nebylo to nic platné. Ať se pokusili o cokoliv, vždy jim chyběl jen malý krok k dokonalosti, ale byl podstatný. Když se znovu blížil úplněk, přišli jen na jediné možné řešení.
„Když nefunguje lék, můžeme tě svázat,“ vzdychla Tsunade, podpírající si hlavu na stole, a zamračila se. Štvalo ji, že ani ona nedokáže najít vhodný způsob.
„To nestačí!“ sevřela opěradla křesla Vera, která seděla naproti ní. „Žádná pouta mne dlouho neudrží!“
„I kdyby udržela,“ zavrtěl hlavou Kakashi, který se vedle nich pohodlně opíral o zeď. „Nemíním tě tu někde přivazovat ke stěně jako nějakého vraha.“
„Vrahem už jsem, nikdo by ti to neměl za zlé,“ hlesla.
„Vero!“ okřikl jí popuzeně. Nesnášel chvíle, kdy vypadala, že to vše vzdává. Takovou ji neznal a děsilo ho to. Nejvíc ho však trápila myšlenka, že jim opět dochází čas a jestli na něco nepřijdou, bude muset znovu pryč a na to nechtěl ani pomyslet. Donutil ji k tomu, aby zůstala a slíbil, že bude vše v pořádku, ale teď už pomalu ztrácel naději, že by svému slovu mohl dostát.
„Je zbytečné se o tom hádat,“ svěsila hlavu. „Tak jako tak to není řešení, které by mne zastavilo. Okovy mi sílu nevezmou.“
Oba byli zoufalí a cítila to stejně dobře jako on. Každý večer seděli u večeře mlčky, oba ve svých vlastních myšlenkách, a v noci ji jen k sobě tisknul. Ani jeden z nich neměl pomyšlení na nic jiného a mluvit se jim nechtělo.
Chvíli ještě tak dumali nad bezútěšnou situaci, když Tsunade bouchla pěstí o stůl.
„Potom je tady ještě něco!“ vykřikla blondýna až sebou Vera trhla.
„Co máte na mysli?“ udivil Kakashiho její nadšený výraz.
„Napadlo mne to, když se Vera zmínila, že okovy jí sílu vzít nemohou. Jsou tu přece techniky nebo znaky, které tohle přece umí,“ striktně vysvětlovala Pátá.
„To je pravda,“ kývnul Kakashi. „Na takovém principu funguje mnoho svitků. Jak je ale chcete donutit fungovat jen v určitou dobu a bez toho, aby to Veru připravilo o tu zlou sílu, ale nechalo ji to naživu?“
„To ještě přesně nevím,“ skousla si palec Tsunade. „Je možnost, ale že jsou znaky, které budou citlivé jen na jeden druh chakry a tím se také budou spouštět. Potom by to mělo být bezpečné.“
„Víte, kde hledat?“ zostražitěl stříbrovlasý, protože to by znamenalo alespoň posun kupředu.
„Zatím ne. Samozřejmě to ale zabere nějaký čas a musím sehnat osoby, které s tím umí pracovat,“ přemýšlela nahlas.
„Čas!“ sykla temně Vera. „A to je přesně to, co já nemám. Zbývají necelé dva týdny do úplňku a pokud neodejdu do neděle, nestihnu se včas dostat na místo.“
„Potom budeš muset ještě jednou jít,“ pomalu se zvedla Tsunade ze své židle. „Tak rychle to určitě nepůjde.“
„Tsunade-sama, já si nemyslím, že to je dobrý nápad. Když zůstane tady, s pomocí pár lidí, myslím, že bych ji dokázal….,“ ohradil se Kakashi.
„Ani kdybys měl s sebou armádu, tak mne nezastavíš!“ prudce si stoupla Vera a ostře se mu zadívala do očí. „Ale pokud chceš tak rychle zemřít, stačí říct a můžeme si to vyřídit jinde!“
„Vero!“ křikla Tsunade, když se ženě před ní zbarvily oči do ruda. Vera sebou škubla a červený pohled zmizel. Chytla se rukou za čelo.
„Myslím, že bych asi měla odejít co nejdřív,“ zamumlala nakonec Vera a zmizela ve dveřích.
Kakashi nezvládl nic jiného než tam je tak stát a zírat. Ta nenávist, co měla v očích, byla horší než kdyby ho uhodila. Znovu se přestávala kontrolovat a to nebylo dobré.
Když došel domů, měla už sbalené věci.
„Jsi rychlá,“ vydechl, když si dopnula opasek s brašnou. Neodpověděla, ale také se na něj ani nepodívala. Viděl i tak, že si tvrdě skousla ret.
„Vero, já…,“ nedopověděl.
„Když mi řekneš, že se už nemám vracet, pochopím to,“ tiše pronesla a na zem mezi špičky bot dopadla slza.
„To bych nikdy neřekl,“ ostře odpověděl, došel k ní a objal ji. „Kdybych mohl, nepustím tě nikam. Takhle se tedy aspoň vrať co nejrychleji!“
„Jsem jenom přítěž!“ zavrtěla hlavou.
Vzal ji za bradu a donutil ji podívat se mu do tváře.
„Jsi to jediné, co na světě mám,“ pronesl vážně a setřel jí slzy z tváří.
„Potom tě musím litovat!“ hořce se usmála a konečně se mu její ruce také obmotaly kolem těla. Cítil její rozpoložení. Byla tak bezradná až z toho šílel. Proč jenom musí být také tak bezmocný?!
„Musím jít,“ znovu se na něj podívala a on kývnul.
„Vrať se!“
„Dobře,“ zašeptala a pak ho vroucně políbila. Ještě chvíli stáli spolu v objetí a nakonec odešla. Dlouho tam ještě stál a cítil její vůni na svých prstech. Nechtělo se mu nic a chtělo se mu všechno. Hlavně jít za ní a nenechávat ji samotnou. Zprudka se otočil a bouchl pěstí do trámu.
„Sakra!“ zaklel a pomalu oddychoval. Nenáviděl tuhle bezmoc!

Tsunade pokračovala dál ve svém pátrání po vhodným znacích i za Veřiny nepřítomnosti a Kakashi dostal misi, která nesnesla odklad. Chtěl na ní čekat ve vesnici, ale nakonec sám usoudil, že alespoň na chvíli bude myslet na něco jiného než na jejich bezútěšnou situaci.
Cesta byla dlouhá a pohyboval se daleko za hranicemi své země. Tušil, že může být někde mezi Zemí Větru a Zemí Země, ale nebylo to tolik podstatné. Doprovázel feudálního pána na jeho cestě po důležitých vesnicích a v posledním místě dostal již povolení se vrátit.
Cestoval celý den a tak se večer utábořil na kraji neprostupného lesa a rozdělal si oheň. Ještě se smrákalo, když v dálce daleko přes louky a lesy zahlédl majestátní obrysy hor nesčetně kilometrů vzdálených a píchlo ho u srdce. Možná, že tam někde se teď Vera…podíval se k nebi a zatrnulo mu ještě víc. Měsíc, ne ještě tolik viditelný, ale stále stejně bledý se skvěl jako velký sýrový koláč na obloze. Správně. Dneska byl úplněk. Opřel se tedy o strom zády k lesu, částečně sledoval oheň a zároveň postupně mizející hory v postupující temnotě před sebou. Byl bláhový myslet si, že na to vše může zapomenout na pár dní. Přímo ho unavovalo hledat stále stejné řešení na jejich problém a nepřicházet na nic jiného. Odevzdaně zavřel oči a svalil se na bok.
„Vero,“ zněla jeho poslední myšlenka než upadl do říše neklidných snů.
Když znovu otevřel oči, byla ještě noc, ale něco bylo v nepořádku. Nebyla to noční můra, která ho probudila. Byl to šestý smysl a pach cizí přítomnosti, který ho probral. Nezvedal se. Jen ležel s očima upřenýma do tmy, kterou prosvětlovalo ještě pár žhavých uhlíků ze skoro vyhaslého ohniště. Vyloženě cítil někoho nablízku, ale nemohl identifikovat jak daleko od něj cizinec stojí. Rozhodl se tedy vyčkat. Chvíli se nic nedělo, když se před ohništěm objevila postava. Zamrkal překvapeně očima, když rozpoznal postavu před sebou. Dlouhé rudé vlasy, smutný modrý pohled, útlá postava.
„Vero!“ hlesl, když se zvednul a zůstal na ní zírat. A to bylo to nejhorší, co mohl udělat.
„Jak krásně jí to říkáš!“ zaskřehotalo mu u ucha a konečně mu došlo, co se děje. Bylo už ale pozdě. Cítil čepel opírající se mu do zad.
„Myslela jsem, že jsi lepší. Tak laciný trik by prokoukl i menší kalibr než se o tobě povídá!“ pronesl znovu cizí ženský hlas, ale přesto tak známý. Pak něčí ruka mávla před jeho obličejem a temná postava Very před ním se rozplynula v prach.
„Věděl jsem, že se musíme jednou potkat,“ pronesl tlumeným hlasem, ale dostatečně ostrým na to, aby pochopila, že se jí nebojí. „Jak ti mám říkat?“
„Ty už mi nemusíš říkat nijak!“ zasyčela a bodla. Kakashiho tělo se prohnulo, ale v zápětí dopadl na zem jen kus dřeva. Navztekaně prskla, když se Kakashi objevil na místě, kde předtím stála iluze Very.
„Co si teď o mně myslíš?“ zadíval se do tmy před sebou. „Už se bojíš i ukázat?“
Dvě řady bělostných zubů se zableskly v ošklivém šklebu a rukou zažehla plamen už v doutnajícím ohništi. Oheň rozzářil tmu kolem a na jeho dohled se vynořilo to, co vlastně vidět nechtěl. Dokonalá postava zahalená v černém tílku a krátkých kalhotách, uhlové kudrnaté vlasy, byangan a za zády dva temné obrysy křídel. Ze všeho nejhorší byla ale nenávist sálající z oční důlků. Musela se z hor dostat neuvěřitelnou rychlostí a stále ho v tom přesvědčovaly kapičky potu perlící se jí na čele. Musela do pohybu kupředu dát mnoho síly, aby se dostala tak rychle a tak daleko za tak krátkou dobu. Stále se šklebila.
„Jaké to je vidět svoji milovanou v takovém stavu?“ úlisně ze sebe vypustila a ohnivá záře ještě víc dokreslovala děsivost jejího zjevu. Rázem pochopil, proč byla tak obávanou stvůrou. Vypadalo jako bytost z pekla.
„Jaké to je žít jenom při úplňku?“ oplatil jí stejnou mincí a ona pevně stiskla katany v rukou.
„Nebýt tebe a tvých podělaných ideálů, dávno bych vše měla pod kontrolou!“ chrčela popuzeně.
„Tohle tělo ale už dávno není tvé!“ ostře se ohradil. „Odejdi z ní a už se nevracej!“
„Jde ti jen o to tělo?“ zvedla pravé obočí zvědavě. „To jsi ale měl říct hned!“ vyjel jí znovu koutek do úsměvu a zabodla katanu do levé paže. Zavrčela a Kakashi se držel jen silou vůle.
„Poslouchej!“ obrátila se znovu k němu. „Když budeš potichu, také jí uslyšíš křičet!“
„Dostanu tě z ní!“ vyhrkl rychleji než chtěl a otočil v ruce kunaiem.
„Zkus to!“ hystericky se zasmála a rozpřáhla ruce. „Jsem celá tvá, Kakashi!“
Věděl, že kdyby se k ní hned vrhnul, znamená to pro něj jasnou smrt. Rozhodl se tedy vyzkoušet techniky, které ho sama naučila. Podržel tedy zbraň v puse, rychle složil pečetě a bouchnul pěstí o zem. Chvíli ho jen sledovala a přes tvář jí přeběhla vlna emocí od totálního rozhořčení přes zlomyslný škleb.
„Tak ta čubka tě cvičila!“ zasyčela nakonec a naštvaně si ho prohlížela. „Zapomněla ti ale říct, že tyto techniky jsou na mě krátké!“ Pak jen rozepjala křídla a bariéra kolem ní křupla a rozplynula se. Když znovu mrknul, stála znovu u něj.
„Až tě zabiju, zbytek tvé síly si vezmu!“ zašeptala těsně u jeho rtů ještě než se stačil odrazit a odskočit od ní.
Nenechala ho a skočila za ním. Jejich zbraně poprvé zařinčely a zanechaly tak ve tmě několik hasnoucích jisker. Bránil se co mohl, ale měl pocit, že čím vynalézavější se snaží být, tím víc ho má v hrsti. Když přišel o všechny zbraně, rozhodl se jí napadnout taijutsu. Jen se pousmála, zahodila své katany a postavila se mu čelem. Bojovali dlouho a postupem času mu začaly docházet síly. Proto se od ní dostal co nejdál a složil pečetě prozkoušet ji v ninjutsu technikách. Zamračila se.
„A dost!“ rázně vypustila, když jí těsně u hlavy proletěla ohnivá koule. „Nemám na hraní s tebou celou noc!“
„Dochází ti snad chakra?“ pokusil se ji ještě víc popíchnout. Nemohl jí dovolit, aby se vydala ještě někam dál.
„Dochází mi trpělivost!“ zaskřípala zubama a něco v jejích očích se pohnulo. Než však stačil zaregistrovat co, nebyl už ve svém světě ale na temném místě bez jediné živé duše kolem.
„Tak to tedy přišlo,“ došlo mu, že teď ho čeká to nejhorší a to cesta Smrtihlavem.
„Ahoj Kakashi,“ ozvalo se za ním a on se překvapeně otočil za povědomým hlasem. Krve by se v něm nedořezal. Stál tam a hleděl do znetvořené tváře svého přítele.
„Jaké to je?“ zachrčel Obitu jen z poloviny úst, která ještě fungovala.
„Jaké je co?“ vlastně ani nevěděl, proč s ním mluví. Věděl, že to je jen přelud vylouděný z tenat Veřiných iluzí.
„Jaké to je opustit přítele a ještě si vzít jeho oko,“ naklonil hlavu na stranu malý Uchiha a z rozdrcené strany obličeje mu pomalu odkapávala krev s kousky tříště složené ze zubů a kostí.
„Byl to tvůj dar,“ drhlo mu něco v hlase a instinktivně se pokusil couvnout. Nešlo to. Ve chvíli za ním stála neprostupná zeď.
„Tak ho chci zpět!“ sotva mu rozuměl a Obito napřáhl zdravou ruku směřující ke Kakashiho levému oku.
„Vero, nedělej to!“ pokusil si zachovat ještě zdravý rozum.
„Pozdě Kakashi, měl jsi mne zabít, když jsi měl šanci!“ zaznělo kolem něj zlomyslně a ze stěny za ním se vynořily provazy, které ho připoutaly ke zdi tak, aby se nemohl hýbat.
„Neboj se, Kakashi! Jen si vezmu to, co je mé a zase půjdu!“ mumlalo monstrum před ním a když se konečky prstů dotkly očního víčka, připravil se na nejhorší. Bolest, která přišla se ale nedala srovnat s ničím předtím. Křečovité prsty mu rvaly oko z důlku a nebraly slitování s jediným svalem. Když poprvé zakřičel bolestí, měl pocit, že to snad ani nekřičí on. V hlavě mu pulzovala jen nepředstavitelná bolest a ochromení. Když ho provazy konečně pustily, Obito byl dávno pryč a on se jen křečovitě držel za levou stranu obličeje. Klečel ve stále stejně odporné tmě a snažil se nezešílet.
„Můj Kakashi!“ zaznělo znovu před ním a on se donutil podívat se alespoň škvírkou zdravého oka na člověka před ním.
„Otče!“ pustil skoro se sebezapřením z pusy.
„Co tady ještě děláš, Kakashi? Pojď už se mnou!“ přiklekl k němu stříbrovlasý muž a Kakashi uviděl, že má stále v břiše zaražený nůž.
„Kam mám jít?“ docházely mu definitivně síly s něčím bojovat.
„Přece se mnou. Počkej, pomůžu ti. Ani to tolik nebolí!“ položil mu jednu ruku na rameno a druhou si vytáhl krátký nůž z břicha odkud se vyvalil příliv krve.
„Nechci!“ syknul ještě Kakashi a pokusil se mu vymanit.
„Je mi líto, Kakashi! Musíš!“ s těmi slovy ho bodl do břicha, Kakashi zachroptěl a svalil se k zemi.
Nevěděl, jak dlouho tam ležel a jen tiše krvácel, ale po neskutečně dlouhé době najednou pod sebou znovu ucítil trávu. Nechala ho tam umírat a jasně cítil jak s každou kapkou krve z něj prchá život. Pak to ale skončila. Proč? Nejistě otevřel oči jen na škvírku a přece tak malý pohyb mu dal velmi zabrat. Zrovna se od něj vzdalovala a olízla si rty.
„Tvá síla chutná sladce,“ povýšeně se usmála a divoce si ho prohlížela. „Není divu, že se tě nechtěla vzdát.“
Pochopil, že za dobu, kdy ho držela v tak odporném genjutsu, mohla z něj volně sát veškerou jeho chakru. Proto byl tak slabý.
„Proto mne nemůžeš zabít?“
„Co tím myslíš?“ zamračila se.
„Myslím tím, žes mne mohla vysát úplně, ale neudělala jsi to. Proč?“ Každé slovo ho zmáhalo a tak skoro jen mumlal.
„Pleteš se!“ Znovu ten běloskvoucí ďábelský úsměv. „Zabiju tě ručně. Pak teprve Veře dojde, co udělala a zblázní se. Věř mi!“
Byla podlá a moc dobře věděla, čeho tím docílí. Věřila, že tak Veru donutí se znovu stát tím zabijákem, co byla dříve. Pomalu vysunula nůž a ještě pomaleji mu ho zatlačila do levého ramene. Nedovolil si víc než jen bolestivě chrčet. Pak znovu nůž vytáhla a znovu ho zasunula, tentokrát pod pravého ramena. Mučila ho a on chvílemi ještě rozeznával, jaké z toho má potěšení. Bolest byla však ochromující.
„A teď přijde zlatý hřeb večera, můj malý zbytečný Kakashi!“ téměř dychtivě mu přiložila nůž ke krku.
Věděl, že je konec. Jeden krátký pohyb a prořízne mu hrtan. Bylo mu to ale jedno. Bylo zvláštní, že jediné na co teď myslel bylo, co Vera udělá až se ráno probere.
Přestal se bát.
Otevřel ještě oči a vpil se do těch jejích rudých. Zvednul pomalu pravou ruku a měl pocit, že zvedá veškerou tíhu světa. Ona se na něj jenom zaraženě dívala, dokud jeho ruka nespočinula na její tváři, pohladila ji a zanechala po sobě krvavé stopy.
„Není to tvá chyba, Vero! Miluju tě a to se nezmění!“ pronesl pomalu a navzdory všemu se usmál.
Chvíli na něj ochromeně zírala, když se jí do tváře znovu vrátil děsivý škleb.
„Sbohem, Kakashi!“ zasyčela a řízla.
Nic se však nestalo. Ruka se jí ani nepohnula. Něco uvnitř jejího těla jí to nedovolilo. Zavrčela a pokusila se znovu. Se stejným účinkem. Došlo jí, co se děje.
„Ne! Teď mne nezastavíš!“ zařvala zběsile a to bylo to poslední, co ještě Kakashi slyšel. Pak už se propadl jen do odporného a neklidného bezvědomí.

Vera pomalu otevřela oči a zpočátku nevěděla, co se děje. Zamžourala do ranního světla, ale nedařilo se jí zaostřit ba ani se pomalu hnout. Pak to přišlo jako rána z čistého nebe a ona vytřeštila oči naprázdno. Boj, krev, umírající….!
„Kakashi!“ vykřikla, když se zprudka posadila.
Ležel vedle ní, bílý jako křída a nehybný. Svět se jí znovu zatočil před očima a dotknout se ho, jestli ještě žije, znamenalo to samé, jako dotknout se Slunce. Přemohla se však ve vteřině a roztřesenými prsty toužila po každém záchvěvu, který by znamenal život. Pod bříšky prstů se kůže na krku lehce pohnula a ona vytřeštila oči.
Na nic už nečekala ani nedbala, strhla z něj vestu a odkryla zranění, která mu způsobila. Musel ztratit mnoho krve a bodné rány vypadaly velmi hluboce. Přiložila ruce k první z nich a počala ho léčit. Dlaně se jí třásly, ale snažila se, aby to nemělo vliv na její léčení. Nechtěla teď myslet na nic jiného než na to, že ho musí udržet naživu. Stejně jí ale samovolně stékaly slzy po obou tvářích a bezděčně kapaly na zem mezi ně na zem. Skláněla se nad ním dlouho, ale léčení dostatečně nezabíralo. Přestala, když zelenkavý proud chakry začal pomalu slábnout. Musela si přiznat, že teď a tady to sama nezvládne. Zoufale se rozhlédla kolem sebe. Kéž by to někde poblíž byla Tsunade, poradila by si! Pohled jí zavadil o malé černé pírko, které leželo kousek od ní a zamračila se.
Když bude dost rychlá, možná by se jí podařilo….!

„Kakashi by už měl být zpátky!“ mračila se Pátá, když procházela ranní vizitu v nemocnici.
„Možná se jen feudální pán rozhodl zpříjemnit si ještě další dny v jeho přítomnosti,“ snažila se zaplašit její starosti Shizune.
„Snad máš pravdu,“ zkřivila pusu blondýna, když se z konce chodby ozvala ohlušující rána. Obě ženy na nic nečekaly a vtrhly do jednoho z posledních pokojů, odkud odtušily ten rámus. Zprudka otevřely dveře a nejdříve nevěděly, na co se dívají. Balkónové dveře byly proražené i s kusem zdi a na podlaze se válela obrovská tmavá skvrna složená z nesčetně černých per. Než však stačili zhodnotit situaci, skvrna zmizela a pod ní se objevila žena někoho držící v náručí.
„Vero!“ křikla Tsunade a vrhla se k ní na zem.
„Tsuna…,“ ze sebe sotva dostala smrtelně bledá žena. „Já…Kakashi…pomoz mu!“ Sotva to dořekla, pustila ze své náruče další nehybnou osobu. Pátá k jeho krku okamžitě přiložila prsty.
„Žije?“ uniklo z úst rudovlásce.
„Ano, ještě ano.“
„Dobře. Nenech ho um…řít,“ nakonec jen zavřela oči a hlava jí bouchla o podlahu.
„Sakra!“ přitáhla si i Veru a zkontrolovala jí tep.
„Co se to tu děje?“ vběhnul do místnosti překvapeně Jiraiya. „Slyšel jsem nějaký hluk.“
„Jdeš mi do rány!“ křikla nejvyšší. „Okamžitě vezmi Veru a doběhni s ní k Sakuře. Je na druhém konci nemocnice. Ona už bude vědět co s ní. Ale rychle! Shizune! Okamžitě zavolej lékařský tým, budeme ho potřebovat na operačním sále!“
Tsunade rozdala rozkazy a oba lidé kolem ní začali jednat.

Kakashimu nebylo dobře. Měl hroznou žízeň a nevěděl, co se s ním děje. Všechno ho bolelo, ale ještě víc ho rozčilovalo, že se nemůže ani hnout. Pokusil se otevřít oči, ale naskytl se mu jen rozmazaný pohled. Viděl, že vedle jeho postele sedí nějaká osoba a upřeně ho pozoruje. Kdo to ale je? Kdo ho může tak intenzivně sledovat? Kdo to jenom může být? Než však mu byla dovolena další myšlenka, znovu se přehoupl přes hranici bdění a spánku a upadl znovu do bezesné temnoty. Když znovu přišel k sobě, bylo mu podstatně lépe. Otevřel oči a zjistil, že u něj stojí jiná postava, kterou už viděl docela jasně. Tsunade se nad ním tiše skláněla a sledovala jeho probouzení k životu. Její ustaraný pohled ho vrátil do reality a připomněl mu tak veškeré dění před tím než ztratil vědomí.
„Jak ti je?“ zajímala se Pátá.
„Kde je Vera?“ zaskuhral, protože krk, nezvyklý několik dnů mluvit, ho neposlouchal.
„Já se ptala první,“ zamračila se.
„Je mi o mnoho lépe,“ připustil pomalu.
„To je dobře. Vypadá to tedy, že se uzdravíš,“ kývla a jen tak pro kontrolu se mu podívala pod obvazy.
„Kde je Vera?“ znovu opakoval svou otázku.
„Musíš teď zůstat v klidu, jinak si potrháš stehy a pak…,“ trvala si na svém.
„Tsunade-sama! Kde je Vera?“ tentokrát se donutil ji chytit za rukáv, aby tak potvrdil jak velký význam má pro něj její odpověď a nejvyšší se zastavila v pohybu než se na něj podívala.
„Je pryč. Odešla a už se nikdy nevrátí!“