Na křídlech smrti - Daleko za život 7

Jedová tinktura

Léčila se poměrně dlouho, ale stále lépe než kdokoliv jiný. Chodil za ní do nemocnice, jak jen to bylo možné, ale stále musel dělat svou práci. Navíc, kvůli zvýšené pohotovosti z důvodu tak nečekaného napadení, měl starostí až nad hlavu a nemohl být s ní tak často, jak by si přál. Týden trvalo než jí sundali většinu obvazů ze spáleného těla a on se obával, že jí zůstanou jizvy se kterými se nebude moci jen tak smířit. Ve svých snech stále viděl její zubožené tělo ležet jako cár hadru v bráně vesnice a budil se zmáčený potem. Nemohl tu vzpomínku vytěsnit, i kdyby si to moc přál, ale představa toho, že tu teď vůbec nemusela být, ho zneklidňovala i takovou dobu potom.
Zrovna když využil chvíle času a otvíral dveře od jejího pokoje, přistihl ji, jak se zrovna snaží postavit na nohy. Šlo jí to velmi pomalu a vratce, ale nakonec se narovnala úplně. Stisknul tašku plnou ovoce, které jí přinesl, a usmál se.
„Koukám, že tě něco jen tak nezlomí,“ oslovil ji a ona se otočila.
„Kakashi, já…,“ poznala ho, ale ve stejnou chvíli ztratila balanc a řítila se k zemi. Sáček s jídlem dopadl na zem, když ji zachytil v letu a vzal do náručí.
„Neměla by ses ale přepínat,“ dokončil myšlenku s kárajícím pohledem a ona protáhla obličej.
„Už je to týden. Měla bych být dávno zdravá!“ našpulila nazlobeně pusu.
„Jiní by se ještě teď ani nemohli pohnout,“ oponoval, políbil ji na čelo a posadil na postel.
„Ale já nejsem ti ostatní,“ zamračila se. „Potřebuji se také léčit sama a na to musím umět vstát. Vleže to nejde!“
„Dobře, ale slib mi, že nebudeš nikam pospíchat. Můžeš si ještě ublížit,“ chytnul ji kolem ramen, ale bolestí sykla. Odtáhl od ní ruce. „Vidíš? Pořád ještě nejsi zdravá!“
„Mohla bych, kdybych už měla dost síly,“ opatrně si lehla a on k ní přisedl na postel.
„Nechtěj, abych tě zase musel uzdravovat!“ zažertoval, protože připomenout tu událost se mu jinak nechtělo.
„Náhodou, ta modřina zmizela jako první!“ rozhodla se být v opozici a bezděčně si sáhla pod klíční kost.
„Vero,“ už se s ní nechtěl hádat, zvláště ne o jejích zraněních.
„Když už budu moct jít domů?“ prosebně na něj upřela znovu obnovený modrý pohled.
„Brzo, slibuji,“ něžně ji pohladil po ruce, přestože sám nevěděl, jak dlouho to ještě potrvá.
„Tak brzy zase ne,“ ozvalo se od dveří a oba se otočili na vcházející Tsunade. „Pořád děláme na rozboru toho jedu.“
„Jak to vypadá?“ zpozorněla Vera. Moc dobře si pamatovala, že jí Orochimaru zanechal nějaký „dáreček“ pro případ, že by přežila, a nevěstilo to nic dobrého.
„Bledě. Nemůžeme stále přijít na úplné složení té látky natož na jeho účinky,“ odpověděla blondýna. „Uzdravuješ se rychleji než normální lidé, ale to přisuzuji tvé síle. Pochybuji, že by to byl projev toho jedu.“
„Chtěla bych se na to složení podívat sama, jestli dovolíte,“ opatrně se znovu posadila. „Mám s jeho jedy nějaké zkušenosti a po prostudování několika knih tady ve vesnici jsem ještě o něco chytřejší. Možná vám uniká něco, co mně může být jasné na první pohled.“
„Jak chceš, ale nejdřív se musíš dát do pořádku,“ přísně svraštila obočí Pátá. „Navíc, tvoje jizvy se mi vůbec nelíbí. Vypadají spíš jako mokvající rány než uzdravující se spálenina.“
„Za to mohu já,“ zavrtěla hlavou Vera a Tsunade s Kakashim to zarazilo. „Schválně je nechávám otevřené.“
„Proč, proboha?!“ štvalo vrchní lékařku, že jí nechápe.
„Pokud nechci, aby mi zůstaly jizvy, musím se sama vyléčit, ale pokud se zranění zahojí úplně, nebudu mít už šanci. Potřebuji vyprodukovat novou kůži a staré jizvy už by mi to nedovolily,“ vysvětlila jim, ale stále na nich poznávala, že ji nechápou. „Jinak řečeno, nechte to na mně. Až získám znovu víc síly, nic nebude stát v cestě, abych se uzdravila úplně.“
„Nuže, dělej, jak myslíš,“ mávla nakonec rukou Tsunade a vypochodovala z místnosti.
„Vero, vážně si myslíš, že…,“ stále pochyboval Kakashi, ale byl zastaven její drobnou rukou.
„Věř mi, budu v pořádku dřív než se naděješ,“ pohladila ho po tváři a něžně se na něj usmála.
Kakashi nakonec vzdychnul a přijal tedy její vůli.
„Dobře, ale ať to netrvá moc dlouho. Už mě to doma samotného nebaví,“ chytnul ji za tu ruku a políbil jí do dlaně.
„Budu se snažit,“ lehce ho objala a užívala si jeho blízkosti.

Asi za dva dny k ní vešel jako vždy, ale tentokrát nebyla na posteli ani nikde okolo. Byl večer a byla už tma a jemu se sotva podařilo přemluvit sestru, aby jí ještě mohl na chvíli navštívit. Když se mu ale znenadání otřel o tvář vlažný vánek, zaregistroval, že balkónové dveře nalevo od postele jsou pootevřené a pohupuje se v nich záclona.Když závěs odrhnul, uviděl ji stát polonahou na balkóně zády k němu. Záda měla jednu velkou odpornou ránu a muselo to proklatě bolet. Na lopatkách ale zůstávaly náplasti, na kterých byla podivná znamení. Ve svitu měsíce ale najednou dala ruce k sobě a složila několik rychlých pečetí. Hlasitě zasténala a ze zad jí vystřelil pár nádherně tmavých křídel. Rozepjala je do šířky a nechala je čechrat večerním větříkem. Zatočila se jí hlava, zavrávorala a z posledních sil se chytla zábradlí. Chtěl ji jít chytnout, ale něco ho drželo zpátky a napovídalo mu, že tohle bude muset zvládnout sama.
Chvilku se urputně držela zábradlí a když znovu nabrala dech, sepjala ruce nad hlavou a zavřela oči. Kolem těla jí začala probleskovávat nazelenalá záře s nádechem sytě fialové. Kroužila kolem ní a postupně utvářela síť tisíců nitek lehce se dotýkající její kůže. Pokaždé, když se energie dotkla těla, počala pomalu ale jistě hojit místečko od místečka a kůže po nich zůstávala hladká a bez jizev. Křídla se kolem ní obtočily jako ochranný štít a dávno mu došlo, že takový proces musí být velmi vytěžující pro uživatele. Nemohla ani držet svou přeměněnou podobu a tak jí kolem tváře létaly tmavé kudrliny z její pravé podoby. Pomalu se otáčela a on spatřil krůpěje potu na její tváři. Nechtěl do toho procesu zasahovat, ale chtěl tu být, kdyby překročila své hranice.
Po několika minutách bylo po všem, křídla zmizela a ona se vyčerpaně znovu opřela o zábradlí. Konečně si dovolil vstoupit za ní.
„Kakashi,“ vydechla, když si uvědomila jeho přítomnost, a usmála se. „Tak vidíš, už jsem zdravá.“ Vypadala spokojeně, ale také nesmírně unaveně. „Už se nemám za co stydět a můžu jít zase domů.“
Došel k ní a jemně ji pohladil po bělostném rameni, které nemělo jediný šrám. Pak se ale otočil na patě a vyšel pryč. Vera ho nechápajíce pozorovala. Když se vrátil, přehodil přes ní deku a pořádně jí do ní zabalil. Když byla zachumlaná až po uši, pevně ji přitiskl k sobě.
„Miluju tě proto, jaká jsi, ne proto, jak vypadáš,“ zašeptal jí do vlasů a pohladil po zádech.
„Milovat?!“ projelo jí hlavou to divné slovo, ale strach hned opadl. Už věděla, co to slovo znamená a slyšet je z jeho úst bylo něco, co by se dalo přirovnat k úplnému štěstí. Nic na to neřekla a jen si ho k sobě přitáhla. Doufala, že do polibku dá všechno co ona cítí k němu.
Tu noc v nemocničním pokoji už Vera neusínala sama. Kakashi s ní zacházel jak s porcelánovou panenkou. Do každého dotyku dal tolik citu a jemnosti, jakoby se mohla každou chvíli rozpadnout. Ležela a nechala se hladit a objímat. Jak na těle, tak na duši cítila hřejivé teplo a nechávala se jím unášet daleko od všeho zlého. Pomalu se dostal opět k jejím ústům a opatrně jí políbil. Vydechla mu u úst, když do ní šetrně vstoupil. Byli dokonale spojeni. Mohli být jedno tělo i jedna duše. Podívala se mu do očí.
„Zůstaň tak chvíli a nehýbej se,“ zašeptala a projela mu prsty vlasy. Topil se v modravé záři jejích očí, které teď v noci byly temné jako nejhlubší tůň.
„Chceš mne opustit nebo proč se na mne díváš tak smutně?“ nevydržel ten pohled a musel promluvit. Zavrtěla hlavou.
„Zemřu, jestli se ti něco stane,“ hlesla a znovu s ním navázala oční kontakt a tentokrát ho tak lehce nepustila.
Nemusela nic dodávat. Bylo mu jasné, co mu chce celou dobu říct, ale nemohla najít ta správná slova. Chápal ji. Slova „miluji tě“ už dávno ztrácela na svém významu. Proto se jen sehnul a políbil ji. Chytla se ho ještě těsněji a převalila ho pod sebe. Vzepjala se nad něj a pomalu začala udávat tempo. Chtěl se více zapojit, ale nenechala ho. Když se jí chtěl dotknout, chytla mu ruce a uvěznila mu je u hlavy. Naklonila se nad ním a sledovala, která chvíle je pro něj nejvíce k nevydržení.
Hlasitě polknul. Každý její pohyb ho nadmíru vytáčel stejně jako vědění, že se na něj tak upřeně dívá. Čím víc se chtěl dostat z jejího sevření, tím víc musel své tělo ovládat. Tušil, že už tak dlouho nevydrží a nebyl zvyklý ukazovat před nikým tak zahanbující výrazy. Bylo to najednou zcela jiné. Připadal si jakoby nad sebou neměl žádnou moc. Bylo to k nevydržení!
„Vero…,“ těžce mezi vzdechy ze sebe dostal. „Stačí…!“
Neposlouchala ho a dál ho pozorně sledovala. Viděl také na ní vzrušení, ale dychtivost ji překrývala stále víc. O co se snaží?!
„Vero!“ téměř vykřikl těsně před vyvrcholením a ona pustila jeho ruce. Chytnul ji zespodu za ramena a přitisknul se k ní vsedě ve chvíli, kdy mu v hlavě explodoval malý ohňostroj. Tisknul se k ní zatímco rychle oddechoval a snažil se ještě chvíli podržet ten úžasný pocit dokonalé úlevy.
Objala ho a držela v náručí s pevně semknutými víčky k sobě. Když oči otevřela, nebylo tam nic jiného než odhodlání. Tenhle život teď patří jí. On jí patří stejně jako každý jeho záchvěv a myšlenka. Nemohla by se smířit s pocitem, že by jí ho někdo vzal. Sama netušila, proč mu tak moc v tuto chvíli chtěla dokázat, že on na ní musí být stejně závislý jako ona na něm. Snad jenom proto, že samotná necítila pevnou půdu pod nohama. Chtěla by takhle vydržet navěky a doufala, že to není jenom jedna z mála šťastných nocí jejího života. Tak zoufale si přála, aby to tak zůstalo napořád.

Poměrně rychle ji pak propustili z nemocnice do domácího léčení, ale už ho nebylo třeba. Cítila se lépe než kdykoliv předtím a proto využila situace.
„Co máš dnes v plánu?“ jen tak mimochodem pronesla ráno u společné snídaně a Kakashi překvapeně zvednul pravé obočí.
„Dnes mám volno. Proč se ptáš?“ snažil se prohlídnout její neprostupný výraz.
„No, říkala jsem si, že bych s tebou odpoledne zkusila trochu zatrénovat,“ hodila do sebe zbytek čaje v hrnku a sebrala se k odchodu. Zamračil se.
„Kvůli sobě nebo kvůli mně?“
„Myslím, že obojí,“ skousla si dolní ret.
„Poznám, když lžeš,“ káravě pronesl, stoupnul si a došel k ní. „Jestli chceš trénovat kvůli sobě, nejsem proti, ale jestli to děláš jen z důvodu, že si myslíš, že toho umím málo, tak se mi to moc nezamlouvá.“
„Kakashi, já vím, že jsi dobrý bojovník, ale jsou věci, které znám a mohly by ti pomoct,“ zkusila ho přemluvit a přesvědčila ho tak definitivně, že o ní opravdu teď nejde.
„Nechci s tebou bojovat ani pod záminkou tréninku,“ pořád ho neopouštěl zamračený výraz.
Zvedla ruku a cvrnkla ho do šátku, kterým měl zakryté levé oko.
„Znám techniky, které odolají i všem druhům sharinganu a jsem ochotná tě je naučit,“ spiklenecky se ušklíbla. „Pokud mne necháš, budeš moct odolat v boji proti většině zbývajících Uchihů. To opravdu nejsi ani trochu zvědavý?“
„To ano, ale…,“ zkusil ještě oponovat, ale nenechala ho.
„Dobře, nech si to projít hlavou a když se rozhodneš pro, budu na tebe čekat ve tři hodiny na tréninkové louce,“ spěšně ho políbila, otočila se na podpatku a zmizela ve dveřích.
„Slibuju, že na tebe budu jemná!“ dolehl k němu ještě její hlas z chodby značně přikreslený notnou dávkou ironie.
Dostala ho!
„Tak co mne chceš naučit?“ sprásknul nakonec ruce, když chvíli po třetí dorazil na louku a vydržel její vítěznou jiskru v oku.
„Tak sleduj!“ uvázala si rezavé vlasy do drdolu a strhla ze sebe kimono pod kterým měla krátké černé tílko a tmavými tříčtvrtečními kalhotami. Na chvíli se zamračila, pak rychle složila několik pečetí a bouchla pěstí o zem. Nic se však nestalo.
„Nepovedlo se?“ zaváhal.
„Ne, ba naopak,“ usmála se. „Teď to bude ale trochu nebezpečné. Použij proti mně jakoukoliv svojí techniku, ale musí to být ninjutsu nebo genjutsu. Pokud ti ale mohu radit, ve svém vlastním zájmu zvol tu nejmenšího kalibru.“
„Jsi si jistá? Nechci tě zranit,“ nechtělo se mu do ničeho, ale začínal mít pocit, že mu nesděluje jen tak něco.
„Věř mi, že se jen tak nenechám zranit,“ stále se jen potutelně usmívala. „Zkus jenom něco triviálního, co by ti neublížilo.“
„Proč mně?“ vůbec nechápal, o co jde.
Neodpověděla a jen vyčkávala. Rozhodl se tedy otestovat nakonec její reflexy a složil pečetě. Když přiložil prsty k ústům a vyvolal ohnivou kouli, zaregistroval, že Vera na něj něco vystrašeně volá. Pak akorát uviděl, že se ohnivá koule obrací směrem k němu a odhodilo ho to stranou.
Probral se na zemi a Vera se nad ním skláněla se značně vyděšeným výrazem.
„Co se stalo?“ zachraptěl a nemohl si věci spojit dohromady.
„Tohle měl být ten menší kalibr?!“ obořila se na něj, když spatřila, že znovu nabyl vědomí. „Vždyť jsi se mohl zabít!“
Zvednul se do sedu a zjistil, že je docela očouzený.
„Nechápu to,“ zamračil se.
„Tohle je technika, která dokáže udržet tvého nepřítele ve stavu, že ti nemůže ublížit,“ vysvětlovala. „Jde o to, že vytvoříš bariéru kolem něj a jakékoliv jutsu se pak obrátí na něj samotného.“
„Aha,“ konečně mu došlo, co to mělo všechno znamenat. „Víš, možná jsi mi to mohla vysvětlit dřív než jsem to zkusil na vlastní kůži!“
„To jsem ale netušila, že budeš takhle razantní!“ zkřivila pusu rozhořčeně.
Když pořádně přišel k sobě, došlo mu, že taková technika není jen tak dostupná pro každého a on měl něco, čím se může bránit ve stavu velkého ohrožení. Vlastně to byla pocta znát něco takového.
„A co dalšího máš v zásobě?“ přemohla ho zvědavost co ta dívka před ním v sobě ještě ukrývá.
„Raději už nic!“ odfrkla stále se vzpamatovávající se ze šoku.
„Neboj se, už budu opatrnější,“ mrknul na ní a ona vzdychla.
Ukázala mu ještě mnoho triků a on měl čím dál větší pocit, že jeho sbírka vlastních technik musí být asi poměrně malá z hlediska jejího výcviku. Byla napěchovaná chakrou a využívala tím tak stovky a stovky jutsu, které jí v boji dělaly nepřekonatelnou.
Pozdě odpoledne už oba vyčerpaně seděli na louce a odpočívali.
„A co ten tvůj Byangan?“ zkusil ještě.
„Co s ním?“
„Ukaž mi tvou největší zbraň. Chci vědět, jak to funguje,“ nechal se unést.
„Ne!“ rázně odpověděla až ho to překvapilo.
„Proč?“
„Je to příliš nebezpečné!“ zavrtěla hlavou. „Ač máš poloviční sharingan, není to dost, abys mohl odolat něčemu takovému. Navíc, Smrtihlava bych nikdy nepoužila na své blízké.“
„Tak se to jmenuje? Smrtihlav?“
„Ano, jen pravý Uchiha by se s tím dokázal poprat, ale stejně by nemohl zvítězit,“ smutně odpověděla.
„No, tak v tom případě můžu být jen rád, že už nemáš v úmyslu znovu zabíjet,“ pokusil se zlehčit situaci a objal ji.
„To není moc vtipný!“ broukla.
„Já vím,“ poslal jí polibek do vlasů. „Pojď, dnes už toho necháme a půjdeme domů.“
Zvedli se, ale Vera na chvíli zavrávorala.
„Jsi v pořádku?“ sledoval ji.
„Asi ano, jen se mi trochu zatočila hlava,“ usadila se jí vráska mezi obočím.
„Jak jste pokročili v rozboru toho jedu?“ začal mít obavy, že to nebude jen dnešním tréninkem.
„Ne moc daleko, ale snad to není projev otravy,“ mnula si rozpačitě čelo.
„Budou doufat s tebou,“ pokrčil rameny a vydali se směrem k domovu.

Dny ubíhaly a Vera se cítila čím dál nejistěji. Často se jí dělaly mžitky před očima, ale nechtěla Kakashiho děsit a tak si vše nechávala pro sebe. Strávila hodiny nad mikroskopem a zkoumala každou část své odebrané tkáně.
Vracela se zrovna domů, v myšlenkách stále v laboratoři, když jí na rameno dopadla čísi ruka.
Trhla sebou.
„Předpokládám, že jste stále na nic nepřišli,“ chmurně poznamenal Kakashi, když viděl, jak daleko byla svými myšlenkami.
„Ne, pořád se nedaří,“ zavrtěla hlavou, ale než stačila něco dodat, přerušil ji křik vycházející od nedalekého domu. Ze dveří vyběhla žena spoře oblečená s vyděšeným výrazem upírající za ní tam, odkud vycházel velký hromotluk se zuřivým pohledem.
„Vrať se okamžitě zpátky!“ křičel na ni a ona se rozeběhla dál od něj až klopýtla a dopadla na zem. Muž k ní došel a hrubě jí chytnul za rameno.
„Ještě jsme spolu neskončili!“ řval na ni.
Veře se to nelíbilo a rozhodla se zakročit. Sotva ale udělala rok vpřed, Kakashi ji předběhl.
„Co se tu děje?“ oslovil muže a stoupnul si před Veru.
„Do toho ti nic není!“ nasupeně odsekl chlap a bylo na něm vidět, že už má toho hodně vypito.
„Do toho mi něco je, pokud tady ohrožujete slabou ženu,“ nenechal se ohradit a hnědovlasá ženština na něj upřela prosebné oči.
„Jen se dožaduju svých práv, sakra!“ rozpřáhl ruce robustní člověk. „Zaplatil jsem si ji vlastníma penězma na celou noc a ona teď nechce udělat svou práci!“
„Chtěla jsem, ale uhodil mne,“ špitla zoufale na svou obhajobu ležící žena, která očividně byla zaměstnána ve veřejném domě, odkud se oba vynořili.
„Buď zticha, ty malá děvko!“ rozeřval se znovu chlap a vytáhnul jí na nohy. „Jednou jsi jenom ubohá ženská a tak budeš poslouchat svýho zákazníka, rozumíš?!“ Uvolnil si pravou ruku a rozpřáhnul se.
„To stačí! Pusťte ji a…,“ Kakashi nedomluvil, protože ve chvíli o muže stála Vera a držela ho za napřaženou ruku.
„Uhodíš ji a zabiju tě!“ zasyčela mu zblízka do obličeje a sval se na její tváři ani nepohnul.
„Co mi asi tak můžeš udělat, hm?“ vyprskl jí do tváře a Veře se zatmělo před očima. Tma, kterou prožívala vevnitř, se pomalu šířila i ven a vlasy jí začaly tmavnout a kroutit. Kakashi rozpoznal nebezpečí téměř okamžitě. Doběhl k ní a chytnul ji ve chvíli, kdy jí chlapova ruka křupla mezi prsty a ten zběsile zařval.
„Vero, uklidni se!“ ostře jí syknul do ucha a odtáhl ji kousek stranou. Zatímco muž řval bolestí a překvapeně se díval na svou zlomenou ruku, Vera pomalu přicházela k sobě. Kakashi přikázal, aby agresora odvedli do nemocnice a nechali ošetřit a obrátil pozornost na udivenou rudovlásku.
„Chtěla jsem ho zabít,“ zadrmolila, když se podívala na své ruce.
„Co tě tak rozčílilo?“ také nechápal její reakci, i když situace před nimi nebyla zrovna růžová.
„Ani nevím. Snad jen to, že mě hrozně rozlítilo, že si dělá co chce,“ nechápala sama sebe.
Chvíli nad tím ještě uvažovali, ale nechali to jako nebezpečný otazník raději za sebou. Snažil se to nevnímat, ale bylo mu jasné, že se s ní něco děje. I když to před ním tajila, vypadala čím dál neklidněji a nesoustředěně.
Tři dny na to procházel městem, když uviděl její záda.
„Vero!“ zavolal zvesela a ona se zastavila. Když se na něj napůl otočila, zadržel dech.
V očích jí rudě svítil Byangan s bílými obrazci a když spatřila kdo na ní volá, jen se zle ušklíbla, otočila se a odcházela znovu pryč. Něco uvnitř něj zabolelo. Jakoby se díval na úplně cizí ženu, kterou dodnes nepotkal. Rozeběhl se za ní a zprudka jí k sobě otočil. Podívala se na něj překvapeně, ale s naprosto normálním modrým pohledem.
„Kakashi? Děje se něco?“ prohlížela si ho a on nevěděl, co říct.
Byl to jen přelud? Jakási halucinace z důvodu, že se poslední dobou chová tak zvláštně? Sám netušil, co se to kolem ní děje. Nebo se vše děje kolem něj?
„Ne, nic, jen jsem tě chtěl vidět,“ přivřel oči do veselých škvírek, aby ji nevyděsil. Sám byl ale vyděšený ještě z toho, co před chvíli viděl.
A pak přišlo nevyhnutelné!
Seděl zrovna doma u stolu a studoval nějaké spisy potřebné pro jeho další misi, když Vera bez dechu vpadla do dveří. Zarazilo ho to.
„Co se děje?“ nechtěl se vlastně ani raději ptát, protože její pohled nepřinášel žádné dobré zprávy, kterých bylo poslední dobou tak málo.
„Musím odejít,“ hlesla, sklopila hlavu a sáhla po brašně.
„Kam?“ zprudka se postavil, když konečně pobral to, co mu řekla.
„Co nejdál a okamžitě!“ odpověděla sotva slyšitelně a její napnutá tvář zračila víc strach z vlastních slov než cokoliv jiného.
„Vero!“ Kakashi to nevydržel a zastavil ji v pohybu tím, že ji chytnul za ramena a otočil s ji k sobě.
Rudovláska se pomalu zhluboka nadechla a podívala se mu konečně do očí.
„Asi jsme přišli na účinky toho jedu,“ postupně mu vysvětlovala. „Má určitou degenerativní schopnost, která je aktivována ale jen v jednom jediném údobí jednou za čas. Ve vzorcích, které jsme zkoumali, se teď objevují čím dá častěji a je jen otázka času, kdy se úplně projeví. Protože je to příliš nebezpečné a nevím, co se s mým tělem bude dít, musím co nejdál odtud a tam to ozkoušet. Už máš povolení od Tsunade.“
„Zbláznila ses?!“ téměř vykřikl. „Když nevíš, co se bude dít, je šílenství jít někam sama! Půjdu s tebou!“
„To tě nesmí ani napadnout!“ rozkřikla se ona doopravdy. „Představa, že bych ti mohla ublížit…!“
„Odmítám tě pustit!“ rázně zavrtěl hlavou a nemínil se dál o tom bavit.
„Kakashi, věříš mi?“ odpověděla na to najednou potichu.
„Tímhle mne nepřesvědčíš….!“
„Tak věříš mi nebo ne?!“ tvrdě se mu opřela do pohledu.
„Ano, ale…“
„Tak mi věř a já ti přísahám, že se vrátím!“ pohladila ho smutně po tváři. Na chvíli mu vzala vítr z plachet.
„Nechci, abys šla sama!“
„Já se tě ale tentokrát neptám, Kakashi,“ řekla pevným hlasem a jemně ho odstrčila. Pak si přivázala brašnu k boku a ještě se na něj otočila.
„Pro všechno, co je ti drahé, nezkoušej mne teď hledat!“ modrý pohled se jí zaleskl, ale udržela slzy na uzdě. „Do dvou týdnů se vrátím.“
S těmi slovy ho nechala stát v tmavé místnosti ještě stále bez dechu z toho, jak rychle ho opustila. Nevěděl přesně jak dlouho tam ještě tak stál, jen si stále promítal jejich rozhovor dokola. Bude tady dva týdny opravdu čekat, jestli se opravdu vrátí?!
„Sakra!“ zaklel pro sebe a toho ho samo rozpohybovalo kupředu. Nečekal už na nic a vyrazil za ní. Probíhával zrovna předními dveřmi, když ho zastavila čísi ruka.
„Nikam nechoď!“ ostře zaznělo do tmy a on se otočil na přísně se tvářící Tsunade.
„Tsunade-sama! Teď není čas o tom debatovat!“ byl ochotný opustit celou vesnici jenom aby byla v bezpečí.
„Já s tebou ale nedebatuji. Půjdeš za ní jenom přes moji mrtvolu!“ výhružně se mu postavila do cesty. „Je to příliš nebezpečné a Vera si to dobře uvědomuje. Plním jak přání vesnice, tak i její přání.“
„Nehodlám ji nechat tam někde umřít!“ sykl už téměř bezmocně.
„Slíbila, že se vrátí?“
Znovu ta zvláštní otázka jakoby na tom stálo veškeré dění světa.
„O tom to přece není!“ rozčílil se už bezmyšlenkovitě.
„Ona se vrátí. Tím, že odešla, chrání vesnici i tebe. Je dost silná a inteligentní na to, aby věděla, co dělá, a já ji tak plně podporuji. Jinak než takto nepřijdeme na to, co se opravdu stane a když budeš poblíž, nebude schopna se plně soustředit na to, co má přijít,“ promlouvala k němu Pátá.
„A co se má stát?“ hlesl.
„Máme jednu teorii, která se odvíjí od Orochimarova přemýšlení. Co myslíš, že by pro něj bylo výhodnější? Zabít jenom ji nebo prostřednictvím jejího silného těla zabít všechny okolo? Stojím si za tím, že nejde o její život, ale o život ostatních. Sama si určila, jak to vyzkouší a já jí v tom nebráním. Teď bys to měl pochopit i ty, že takto bys jí jenom stál v cestě a zbytečně tak riskoval život,“ znovu ho chytla za rameno, tentokrát o něco jemněji.
Stisknul ruce v pěst.
„Bude to peklo jen čekat!“ nakonec se jen posadil do dveří na kamenný schod a schoval hlavu do dlaní.
„Ne větší než pro ni, věř mi,“ odvrátila od něj zrak a zadívala se do tmavé noci obklopující vše kolem. Nezbývá jim než doufat.

Čekal, že to bude těžké, ale hrozivá nejistota opřádající každý den bez její nepřítomnosti byla ještě horší. Z hrůzou se budil uprostřed noci a byl si téměř jistý, že se jí něco stalo. Když však znovu přišel pořádně k sobě, skoro jako modlitbu si stále opakoval, že to tak není. Držel se pak zuby nehty, aby se nevydal ji hledat.
Byl zrovna v kanceláři Hokage a podával hlášení o dokončené misi, když se potichu otevřely dveře a Vera vstoupila. Stála před nimi ušpiněná, poškrábaná, v potrhaném oblečení, s hlavou sklopenou.
„Vero!“ dal se první do pohybu Kakashi směrem k ní, ale lehce couvla. Zastavil se.
„Mluv!“ stoupla si Tsunade, pomalu došla vedle Kakashiho a Vera konečně zvedla hlavu. Oči plné slz a smutku se vpily do obličeje napnuté nejvyšší a Tsunade nasucho polkla.
„Teorie se potvrdila,“ děsivě mrtvým hlasem vypustila ze sebe rudovláska a Tsunade hlasitě vzdychla.
„Jaká teorie?“ pořád nechápal Kakashi co se zrovna děje mezi oběma ženami. Rozčilovalo ho, jak ho jen jediným pohybem stále držela od sebe.
„Podařilo se mi dostat až do vzdálených hor,“ začala své vysvětlení Vera a tentokrát se modré lesklé oči upřely na něj až to zabolelo. „Našla jsem lidmi neobývané místo a utábořila se v už dlouho opuštěné chýši. Frekvence záchvatů, kdy jsem sama sebe nemohla pořádně kontrolovat, se zvyšovaly a nenechaly mne chvíli v klidu. A pak jsem jednu noc nad sebou ztratila kontrolu úplně. Jakoby tělo bylo stále mé, ale už ho ovládal nikdo jiný. Někdo, kdo kdysi tady byl a opravdu tady žil. Ta část mé osobnosti, kterou většina zemí zná jako Smrtonoše.“
Kakashi tam jen stál a nevzmohl se ani na jediné slovo.
„Vím, že první myšlenka Té druhé byla, že chce zničit všechno, co mně je cenné,“ pokračovala a oči jí ztvrdly.
„Chtěla napadnout písečnou vesnici?“ zamračil se Kakashi a blahopřál si, že dokázal alespoň nějak reagovat.
„Ne, chtěla zabít tebe,“ vyslovila a po tváři jí ztekla slza. „Jako první chtěla zničit tebe a tuhle vesnici, pak by následovala písečná a nakonec snad celý zbytek světa.“
„A dál?“ netrpělivě ji skočila do řeči blondýna.
„Odešla jsem tak daleko, protože jsem tušila, že něco takového přijde a měla jsem pravdu. Hned nato se vydala na cestu nazpět. Nebrala ohled na únavu nebo na fyzické schopnosti. Strávila celou noc na cestě zpátky.“
„Jak daleko se dostala?“ zazněla další otázka do ticha.
„Ani ne do půlky. Probudila jsem se až za denního světla na zemi mezi stromy a znovu jsem měla své tělo pod kontrolou. Ztráta chakry byla tak obrovská, že ještě do večera jsem se nemohla ani hnout,“ chmurně odpověděla.
„Takže je tu omezení. Vypadá to, že jed zabírá jen v noci,“ přemýšlela nahlas Tsunade. „Víš, co je spouštěč?“
„Přišla jsem na to,“ kývla Vera. „Kdysi dávno mi Orochimaru řekl, že existuje noc, kdy se k životu probouzí všechny stvůry a ukazují svou pravou podobu, ale že já jsem výjimka. Já do té doby nepotřebovala žádnou takovou noc, protože jsem byla monstrum každý boží den. Když už ale nejsem, jeho pomstychtivost mi zanechala alespoň tuhle noc.“
„Noc, kdy měsíc doroste do úplňku,“ hlesl Kakashi a Vera naprázdno stiskla ruce v pěst.
„Znamená to tedy, že jsem pro všechny zde nebezpečná a nemohu tu zůstat,“ pouštěla slova přes rty jako kdyby jí každé písmeno zraňovalo. „Vlastně jsem vám tedy přišla jen říct, že odcházím.“
„To není řešení!“ pevně se ohradil Kakashi a byl rád, že se mu netřese hlas. „Kam chceš jít?!“
„Zpět do hor,“ mrtvě oznámila a odevzdaně se dívala do prázdna. „Je to dost daleko od veškeré civilizace. Je to jediné řešení, pokud mne ovšem nechcete někdo zabít.“
„Jak to můžeš říct?!“ zíral na ni jak na zjevení, co mu tady právě říká.
„Nebránila bych se,“ zašeptala a po tváři ztekla další slza. „Budu zabíjet pokud sama sebe nějak nezastavím.“
„To už teprve není řešení,“ vmísila se do rozhovoru konečně Tsunade. „Nehodlám tě tu veřejně popravit ani tě nepustím nikam s takovou hrozbou. Jsi zde už součástí vesnice a musí existovat i jiné varianty. Teď je pozdě ale něco vymýšlet. Máme nějaký čas to promyslet, takže teď jdi domů a naber nové síly. Očividně jsi vyčerpaná a musíš se uklidnit. Zítra přijdeš do nemocnice a začneme na tom pracovat.“
„Mohu vám ublížit,“ zavrtěla hlavou a couvla znovu ke dveřím.
„Já se tě ale neptám!“ práskla hlasem Tsunade, který neznal námitky. „Kakashi, vezmi ji domů ať si odpočine. Zítra vás čekám oba!“
„Hai, Tsunade-sama!“ kývnul, došel k Veře a udivenou ji vzal do náruče. Chtěla se vzmoct na odpor, ale došly jí síly. Navíc, cítit po takové době jeho blízkost jí téměř zastřelo zdravý rozum. Jeho silné paže ji odnášely do bezpečí domova, kterého se chtěla v minutě vzdát, ale představa, že by měla snad jen pohnout rukou, jí přišla jako by měla pohnout celým světem.
Neřekl ani slovo. Donesl ji domů a posadil v koupelně posadil na kraj na okraj vany. Opatrně ji vysvlékl a začal jí omývat drobné ranky a špinavá místa na jejím těle. Jen seděla a sledovala jeho počínání s neprostupným pohledem.
Jemně bral do ruky každou její končetinu a šetrně je ošetřoval bez toho, aby se na cokoliv ptal nebo se jí podíval do obličeje. Když byl se svou prací hotov, zabalil ji do ručníku, znovu ji vzal do náruče a přenesl na postel. Opět ji posadil, ale když na ni zatlačil aby si lehla, zapřela se , chytla ho za ruku a podívala se mu do očí.
„Chtěla jsem tě zabít,“ zašeptala a on cítil, jak se jí roztřásla ruka. Chvíli se na ní díval a pak k ní přiklekl.
„To jsi nebyla ty,“ odpověděl tiše. „Pamatuješ si, že ses mne ptala, jestli ti věřím?“
Váhavě kývla a stále mu visela očima na rtech.
„Tak teď ty znovu věř mně a já ti slibuji, že tě v tom nenechám a společně najdeme řešení,“ svíral její ruku a jí se znovu zaplnily oči slzami.
„Bojím se, Kakashi!“ rozvzlykala se a konečně ho objala.
Držel ji pevně a utěšoval ji, že vše bude v pořádku. Tušil stejně jako ona, že šance nalezení nějakého léku je stejně vysoká jako že s tím bude muset žít sama do konce života. Nechtěl se teď ptát. Chtěl jen sám sebe slyšet, že zase budou šťastní stejně jako chtěl slyšet ji, že mu věří.
„Všechno bude v pořádku!“