manga_preview
Boruto TBV 07

Na křídlech smrti - Daleko za život 9

Jak se chytá žena?

„Odešla?“ chtěl se na nemocniční posteli posadit, ale vzmohl se akorát na vetchý pohyb bez žádného určení. „Ano,“ kývla. „Počkala až budeš mimo ohrožení života a pak se přišla rozloučit.“
„Kam šla?“ vlastně ani nevěděl, na co konkrétně se teď má zeptat, protože pocit, že něco důležitého navždy ztratil, se mu pomalu rozléval po těle.
„To nevím. Nechtěla mi to říct,“ zavrtěla hlavou blonďatá žena. „Popravdě si myslím, že ani sama nevěděla, kam půjde. Hlavně, že to bude daleko.“
„Měla jste ji zadržet!“ zkusil alespoň zatnout ruku v pěst. „Nebyla to její vina.“
„A protože vím, jak to bylo, proto jsem ji nechala jít,“ ostře se po něm podívala. „Když tě přinesla, byla v tu chvíli v možná horším stavu než ty. Vyčerpala svou sílu do poslední kapky. Než se s ní Jiraiya dostal za Sakurou, přestala dýchat. Nakonec se Sakuře podařilo do ní znovu dostat život, ale měla namále. Když se probudila, bylo na ní vidět, že není ráda znovu naživu, ale hned první dotaz směřoval na tebe. Nechala jsem si od ní převyprávět celou noc a následné dny. Téměř nemohla mluvit, když vzpomínala na to, čemu všemu tě vystavila. Když tě tenkrát ráno našla, pokusila se tě léčit sama, ale věděla, že to nestačí a tak, i když by neměla být schopná se v tu chvíli ani hnout, další tři dny tě pak nesla sem do vesnice. Nevím, kde vzala takovou sílu, ale dovedu si představit to zoufalství, kterým si musela projít. Když skončila s vyprávěním, podívala se na mne a já věděla, co mi řekne.“
„Měla počkat na mne,“ vydechl trhaně.
„Ne, nemohla,“ znovu mu oponovala. „Nepustil bys ji. Musela jsem s ní nakonec souhlasit. Než znovu riskovat, že se podobný incident bude opakovat, bude lepší, když se naše cesty rozdělí.“
„Stále je tu ale ještě naděje, že existuje něco, co ji může zastavit,“ znovu a znovu se pokoušel zaplašit to, že ho tak nevybíravě opustila.
„Vzdala to, Kakashi, tak už to přijmi!“ zostřela najednou Tsunade a upřeně se mu podívala do očí. „Je s podivem, že to nechala zajít až tak daleko a nepožádala mne znovu o svou smrt. Smiř se s tím! Je pryč a už se nikdy nevrátí!“
S těmi slovy ho nechala být a odešla z místnosti. Dlouho pak ležel a jen netečně zíral do stropu. Tak to nakonec přišlo. Má se s tím opravdu tak lehce smířit? Má si sám sobě říct, že takové bezpečí musí být vykoupené jen jejich společným koncem? Opravdu po něm žádají aby tak lehce zapomenul? Čas všechny rány zahojí a zároveň si s sebou vezme i detailní vzpomínky její podoby a jemu zůstane jen pár útržků stěží dávající nějaký smysl. Musel se sám sobě zasmát. Nedovedl si představit, že by snad někdy mohl zapomenout i třeba tu malou pihu za pravým uchem. Byl svým způsobem rád, že se nemůže hnout, protože by ho v tu chvíli ve vesnici neudrželo ani celé ANBU. Co ale bude dělat, až se bude moci znovu hýbat? I kdyby ji znovu našel a šel přemluvit, co udělá ona sama? Pokusí se ho zneškodnit nebo zabije sama sebe? Věděl, že by toho byla schopná. Tiše, ale důrazně zavrčel.
„Bože, pomoz mi!“ zaúpěl do ticha pokoje a křečovitě semknul víčka.
„Bůh ti nepomůže, ale já ano,“ ozvalo se od dveří a Kakashi překvapeně otočil hlavu za ozývajícím hlasem.
„Vy?!“
„Pokud jsi znovu ochotný riskovat svůj život, tak mne dobře poslouchej,“ usmál se příchozí a Kakashimu svitla naděje.

Vera stála za oknem a téměř nepřítomně sledovala pomalu padající sníh, který celou krajinu před ní halil pod stále se zvětšující bílé roucho. Bylo cosi uklidňujícího na padajících vločkách nerušících ticho a samotu takového místa. Tím spíš, že v jejím nitru hořel plamen, který by neuhasil ani největší oceán. Bylo to jen několik týdnů, co opustila vesnici, ale připadalo jí to, jako by to byly roky. Čas se nekonečně vlekl a nepřinášel nic jiného než neustálé osamění, deprese a noční můry připomínající jí její touhu po Kakashiho krvi. Stále cítila, jak jí v těle koluje ještě přebytek jeho energie, kterou z něj v tu noc vysála. Byla tak lahodná a opojná, že chvílemi ztrácela hlavu. Úplněk zatím přicházel s železnou pravidelností stejně jako její běsnící stavy a pokaždé, když se pak ráno probudila, byla zase o kousek blíž zpět k vesnici. Myslela si, že její síla už neporoste, ale zatím po každé přeměně cítila čím dál větší horlivost se vrátit a zabíjet. Věděla, že když to tak bude pokračovat dál, najde si cestu, jak se konečně vrátit zpět a vykonat svoji pomstu.
„Nikdy tě nenechám!“ zavrčela sama na sebe a vztekle bouchla pěstí o zeď vedle okna. Od rána se chvěla. Znovu bude úplněk a cítila, jak cosi temného v ní opět začíná vítězit. Jakmile padne tma, nezbude jí nic jiného než se dívat, jak si ta druhá hraje s jejím tělem a plní si své sny. Zatřepala hlavou a znovu vyhlédla z okna. To tomu nikdy nebude konec?!
Šero se pomalu plížilo po všech koutech a jen stupňovalo její neklid. Pak se v bílé nekonečnosti cosi pohnulo. Stín přelétl kolem posledního stromu před chatou a za kmenem se ukázala tvář.
Krve by se v ní nikdo nedořezal.
„Kakashi,“ zašeptala a něco uvnitř se bolestivě nalomilo. Ne! To není možné! Už musí mít halucinace! Nemůže to být on! Nemůže….k tváři se připojilo i tělo a celá postava postupovala směrem k oknu, kde na druhé straně stála s vytřeštěným výrazem. Nevzmohla se ani na jediný pohyb a bez dechu sledovala muže před sebou. Ten pomalu došel až k oknu a dýchl na něj až se zamlžilo. Jednoduchými tahy napsal jediný vzkaz :

ČEKÁM NA ZNÁMÉM MÍSTĚ! PŘIJĎ SI PRO MNE!

Pak se stále mlčící Kakashi rozplynul v obláček kouře a za oknem byla opět jen nelidská pustina. Zírala na ten vzkaz, který se jí pomalu rozplýval před očima a nutila sama sebe se vzpamatovat. Hluboko v duši se něco zle usmálo a to jí rozpohybovalo. Odskočila od okna a zběsile se rozhlédla po místnosti jakoby jí kusy nábytku měly dopomoci k nějakému řešení. Srdce jí poplašeně bilo. Viděla ho a musí být někde tady. To se chce nechat zabít?!
Prudce se chytla oběma rukama za hlavu a svezla se do podřepu se zoufalým šklebem.
„Co teď mám dělat, co teď mám dělat, co teď mám dělat?!“ stále zoufaleji šeptala do ticha, ale místo toho, aby se snažila něco vymyslet, čím dál víc se kolem ní rozprostírala tma. Otevřela oči a zjistila, že venku už také zbývá jen pár cárů světla. Má už jenom chvíli.
Zatnula zuby a oči jí zatěkaly ke stolu, kde ležel nůž s dlouhou čepelí sloužící na krájení chleba. Myslela na takové řešení už dlouho, ale teď bylo přímo aktuální. Došla ke stolu a vzala nůž do ruky a stočila ostří k břichu tam, kde si byla jistá smrtelnou ranou.
„Musel jsi vědět, že tohle udělám. Je to opravdu to, co si přeješ?“ zamumlala a špičku nože opřela o bledou kůži. Pak zavřela oči a pokusila se trhnout rukou ve chvíli kdy poslední kousek světla zmizel za vrcholy hor. Malá řezná ranka jen zůstala po noži, jinak se nestalo nic. Kdyby ji někdo pozoroval, myslel by si, že není v tu chvíli živý člověk, ale jen socha, které jen místy někdo domaloval červenou barvou. Ani vlas se nepohnul do chvíle, kdy se ve tmě blýsknul vítězný úsměv.
„Pozdě!“ zlověstně zaskřehotalo v pokoji a dlouhý nůž zařinčel o podlahu. Kolem teď už zbytečného nástroje něco zašustilo a poslední zvuk, který ten dům slyšel, byl zvuk otevíraných dveří.

Seděl na nejspodnější větvi, kousek od něj na zemi plál oheň. To bylo vše. Cítil jakýsi vnitřní klid navzdory tomu, co jej dnes v noci čeká. Když si představil všechny ty týdny bez ní, vše bylo lepší než znovu projít něčím takovým.
„Vážně, stále nechápu, co na tobě vidí!“ ozvalo se mu tak těsně u ucha, až ucítil její dech na krku. Odskočil od ní a až na zemi se mu znovu rozbušilo srdce. Klid byl ten tam. Necítil její přítomnost až do chvíle než se ozvala. Netušil, jak to dělá. Mohla tu tak být, jak dlouho chtěla. Navíc, čekal ji později. Očividně znásobila svoji rychlost za dobu strávenou o samotě. Zrak upínal nahoru ke větvím, kde hlavou dolů visela černovlasá žena a zlověstně na něj zářil pár rudých očí.
„Jsi rychlejší než jsem čekal,“ přiznal po chvíli.
„Nemohla jsem se tě dočkat,“ přivřela oči a seskočila dolů několik metrů od něj. „Chlap, kvůli kterýmu je ochotná zabít samu sebe než aby ho přenechala mému potěšení, mě totiž docela zajímá.“
„Když tě tak vidím, myslím, že by to udělala pro kohokoliv,“ odpověděl chmurně.
„Nene, Kakashi, pro tebe má větší slabost,“ stále se usmívala a vyhrnula si tílko, aby dobře viděl na krvavou rýhu na břiše. „Vlastně si teď nemám na co stěžovat. Třeba to není láska. Třeba tě teď tak moc nenávidí, že pokaždé, když tě spatří, pokusí si vrazit nůž do břicha. To by pro mne jako pomsta skoro mohlo stačit.“
Nic na to neřekl, jen ji stále pevně pozoroval. Nelíbilo se jí to.
„Ale no tak,“ netrpělivě mlaskla. „Přišla jsem na tvoje pozvání. Myslela jsem si, že si popovídáme, ale ty mlčíš. Pročpak to? “
„Přemýšlím,“ řekl po chvíli rozvážně Kakashi.
„Poděl se o své převratné myšlenky,“ vycenila zuby.
„Přemýšlel jsem, jestli ti dám ještě jednu šanci,“ vypustil pomalu.
Rozesmála se šíleným smíchem držíce se za břicho. Ale jak smích přišel, ztratil se ve vteřině pryč a obličej se jí zkroutil do nevinné grimasy.
„Ó prosím, ať je to cokoliv, dej mi jí!“ zaskřehotala s pobaveným výrazem a ironie z ní přímo planula.
„Dobrá, dávám ti poslední šanci přenechat toto tělo Veře,“ pokračoval ledově klidným hlasem.
Tvář jí zvážněla, ale neřekla na to nic. Tohle nečekal. Čekal další výbuch hysterického smíchu, ale chovala se v každém momentu naprosto iracionálně. Jen tam stála a měřila si ho pohledem.
„Jaká je tvoje odpověď?“ to ticho by přirovnal ke klidu před bouří.
„Zdá se, že to stále nechápeš, Kakashi,“ rty se jí pohybovaly, zbytek obličeje ale vypadal jako neživá maska. „Nás dvě už nemůže nikdo rozdělit. Jsme jedno tělo a jedna duše. Jsem to, co jste z ní udělali vy. Zatímco já jsem pomsta, ona je jen opuštěné štěně kňučící v koutě. Vážně chceš tohle zbytečné zvíře?!“
„Chci zpátky ženu, kterou miluji!“ stál odhodlaně na svém.
„Hlupáku!“ opovržlivě si odfrkla. „Tvoje milovaná je to nejslabší stvoření na světě a já jsem ta, co ji jediná dokáže uzdravita to jen tím, že ji mohu poskytnout pomstu, kterou v hlubinách svého srdce uchovává!“
„Ty jsi ta nemoc, co ji ničí!“ zpříma se jí podíval do očí. „A já jsem ten lék!“
„Ty jsi mrtvola, co mi pomůže zůstat naživu!“ zasyčela a Kakashi uzřel v jejím rudém pohledu svoji smrt.
„Zkus to!“ stisknul zuby a kunai v ruce mu ztěžknul. „Já nebo ty!“
Mrknul a stála u něj.
„Ty!“ zašeptala s plnou nenávistí jemu několik centimetrů u obličeje a zabodla mu katanu do břicha. Kakashi se zatřásl a bolestně zaskučel. Stejně z ní ale nespustil oči. Její tvář plná odhodlání a nenávisti přímo zářila škodolibostí a vítězstvím. Bylo mu naprosto jasné, že jeho smrt je pro ni tím největším triumfem. I přesto se jí zaleskly oči.
„Budeš mi chybět jako protivník!“ vypustila přes ústa jakoby to spíše mělo zůstat jejím tajemstvím.
„Sbohem!“ přemohla se nakonec a otočila čepelí v ráně.
Kakashi se nahnul dopředu a vyplivnul příval krve. Když vytáhla katanu z rány, chytnul ze se za břicho, ale stále se držel na nohou. Začala se opět nepříčetně smát se zvrácenou hlavou, jak zbytečně se snaží.
„Tak už to vzdej!“ téměř znudeně následně dodala a natáhla ruku s úmyslem postrčit ho, aby konečně upadnul.
Než se ho ale dotkla, jeho ruka ji chytla za zápěstí a on se jí znovu podíval do očí.
„Ještě ne!“ vyřkl a jeho pohled nevypadal, že se chystá zemřít.
Zpanikařila a pokusila se mu vytrhnout, když jí něco přistálo na krku, objevil se záblesk a tělem jí projela neuvěřitelná bolest. Vykřikla a v bezvědomí se zřítila k zemi a tak odhalila Kakashimu pohled na postavu za ní.
„Dostaň ji do vesnice!“ zasípal Kakashi a bělovlasý Sennin kývnu, sehnul se a odtrhnul jí bílý čtvereček ze zátylku.
„Teď to bude na ní!“ chmurně pronesl Jiraiya a zasmušile sledoval padající bezvládné tělo kopírovacího ninji.

Otevřela oči a zatěkala pohledem ve tmě. Hlava jí bolela a myšlenky ne a ne se dát dohromady. Pomalu se posadila a do nosu jí udeřil pach zatuchliny a vlhkosti. Rozhlédla se a jediné, co spatřila byla jen orosená kamená zeď všude kolem ní. Obrátila oči k nebi, odkud zářilo jediné světlo. Jasně přes mříže rozpoznávala oblohu tím malým kulatým otvorem. Byla uvězněná v hluboké jámě, spíš vyschlé studni než jámě. Chtěla si otřít obličej s domněním, že se jí tak podaří lépe vzpamatovat, ale před očima se jí mihly zkrvavené prsty. Jako rána z čistého nebe pak všechny vzpomínky přišly zpět. Vytřeštila oči a potřísněné ruce cizí krví se začaly třást. Pak začala hystericky křičet jakoby chtěla tuhle drtící realitu vykřičet pryč.

„Tsunade-sama! Vězeňkyně se před chvíli probrala,“ uklonil se člen ANBU v masce před Hokagem vesnice.
„Dobře, každý den jí přineseš jídlo, které jí spustíš dolů. Máš absolutně zakázáno se jí podívat do očí nebo s ní promluvit jakékoliv slovo. Nikdo jiný k ní nemá přístup, pokud sama jinak neurčím!“ striktně přikázala Pátá a shinobi se uklonil a zmizel.
„Tohle je šílenství!“ utrousila Tsunade za svá záda. „Nevěřím sama sobě, že jsem něco takového povolila. Takhle ohrozit celou vesnici!“
„Lepší řešení nemáme,“ odloupnul se od okna Jiraiya.
„Uvědomuješ si vůbec, o co mě žádáš?!“ bouchla pěstí do stolu a rozhořčeně se na něj otočila. „Pomyslel si vůbec na její fyzický a psychický stav?! Jak dlouho myslíš, že vydrží v takovém prostoru?! A to už vůbec nemluvím o...,“ nedokončila výčet veškerých chyb.
„Nic jiného ji neudrží dostatečně dlouhou dobu! Musí to podstoupit, o tom už jsme mluvili!“ rázně ji zastavil rukou na jejím rameni. „Musí být potrestána!“
„Dobře, jak chceš!“ vzdychla nakonec, ale klidu jí nic z toho nepřineslo.

Opírala se o studenou zeď a netečně sledovala vak jídla, který se pomalu snášel na provaze k ní. Podle počtu nocí tu mohla být tak týden. Na to jediné se vzmohla. Čtvrtý den jí došly slzy a pátou noc už přestala naříkat. Stále měla před očima Kakashiho umírající obličej a kdyby mohla, usekla by si ruce v rameni, aby se na ty věci, které jí pomohly ho zabít, nemusela dívat. Mučivé šílenství se ostrými drápy zaseklo do mozku i do srdce a prokousávalo si cestu ven. Pytel lehce kleskl až na zem, hák se vyvlékl ze lněného oka a kdosi v masce provaz opět vytáhl ven. Vak zůstal ležet mezi ostatními nedotčenými povalujícími se pytli na nevelké ploše kolem ní.
V oku se jí objevila jiskra a po dlouhé době se poprvé pohnula. Nohy jí neposlouchaly a tak se namáhavě doplazila k nejbližšímu z pytlů a třesoucími prsty ho chtivě otevřela. Chléb a kousek sýra. To bylo vše. O vodu se starat nemuseli, protože vyvěrala z díry ve zdi a končila malým čůrkem v otvoru v podlaze. Udělalo se jí špatně při pohledu na potravu a odstrčila zbytečný nález. Přesunula se dál a prohledala zbytek pytlů, který měl ten samý obsah.Když otevřela poslední, unaveně se sesula vedle.
„Sakra!“ vycedila přes zuby a pevně semkla víčka. Neposkytli jí jedinou věc, kterou by si mohla ublížit a tak moc o ní stála. Prahla po chladivém ostří ve svých vlastních vnitřnostech. Spásná myšlenka ji donutila si instinktivně sáhnout na předloktí. Úplně zapomněla na to, že má své tetované katany. Spojila ruce v domnění, že vyvolání půjde lehce, ale nestalo se nic. Veškerá síla byla ta tam. Unaveně položila hlavu na zem. Jestli ještě chvíli tu bude muset být, opravdu zešílí a pak ji ta děsivá temnota obklopí úplně a pak nebude moci udělat nic. Pohnula rukou a trhavě došátrala ke kousku chleba, který si pak opatrně nasoukala do úst a začala žvíkat. Zatřásla se jí ramena při pomyšlení, že se snaží získat sílu jenom proto, aby se pak mohla zabít. Neměla ale na výběr. Nikdo s ní nemluvil. Ani netušila, jak dlouho ji tady hodlají držet, ale jestli si nepospíší, zase přijde úplněk a nic na světě ji tu neudrží!
Druhý den zkusila spojit ruce znovu, ale se stejným výsledkem. Dělo se tak i třetí a čtvrtý den. Očividně bylo něco špatně, ale ne s ní samotnou. Cítila, že sílí, ale nemohla provést nic co se týkalo buď ninjutsu nebo genjutsu. Tetování na celém těle se tvářilo neuvěřitelně normálně jako u běžného člověka a to jí nešlo do hlavy. Paradoxně, ač si to sama neuvědomovala, ji tohle přemýšlení jako jediné udržovalo při smyslech. Když uběhl další týden se stále stejným výsledkem, odhodlala se k většímu činu. Létat tak v omezeném prostoru nemohla, ale rozhodla se, že se k těm mřížím několik metrů nad ní podívá jinak.
Muž právě přinášel další jídlo a připravoval si lano, když se podíval ke kontrole na vězěňkyni. Přehnul se přes otvor, ale na dně nikdo nebyl. Pod maskou se zamračil a sklonil se blíž, když v tom ho čísi ruka popadla za plášť a přirazila ho k mříži. Když se vzpamatoval, zjistil, že se dívá zpříma do krvavě rudých očí s bílými znameními.
„Dej mi svou zbraň nebo tě zabiju!“ zachrčel ženin hlas nezvyklý po několika dnech fungovat. Krčila se na kraji přímo pod mřížemi. Shinobi se ovládl a chytnul ji za zaťatou ruku.
„Nemáš teď žádnou moc. Tahle studna nedovoluje použít žádnou techniku a přes mříže se nedostaneš.“ pokusil se její sevření povolit.
„Pořáď tě ale můžu udusit. Svaly mi ještě fungují!“ zvýšila chrapot a v jejím modrém pohledu bylo cosi špatného a divokého.
„Jsi vězeň. Nemáš žádné právo až do svého konečného trestu!“ nenechal se vyvést z míry.
„Trestu?“ jakoby procitla, znepozorněla a on ji v tu chvíli vyprostil plášť z ruky a místo toho jí strčil do dlaně vak s jídlem.
„Nemám povoleno s tebou mluvit!“ zvednul se k odchodu muž s maskou připomínající medvěda.
„Přiveď mi Tsunade!“ odhodlaně se chytla mříží, ale muž se otočil a odcházel.
„Zavolej Hokage! Potřebuju s ní mluvit!“ křičela na něj, ale neodpovídal. „Musím s ní mluvit, slyšíš?!“ Když se nedočkala odpovědi, svezla se po stěně zpět na hliněnou zem do sedu a oběma rukama se chytla za hlavu. „Co to má, sakra, znamenat?!“
A začínalo být hůř. Její strážce s ní stále nekomunikoval a Tsunade očividně neměla zapotřebí s ní mluvit. Jaky by také mohla chtít, když jim zabila jediného člověka, který jí věřil celým svým srdcem. Jak ale dny ubíhaly, opět byla neklidnější a neklidnější. S bušícím srdcem sledovala každou noc měsíc jak čím dál více dorůstá a dotíravé šílenství zmizelo před ještě zlověstnější přicházející hrůzou. Pořád netušila, jak a komu se podařilo porazit ji tu noc, ale cítila, jak se ta druhá nepokojně svíjí dříve než normálně. Až dostane její tělo pod kontrolu, byla si naprosto jistá, že pokud se jí v tu noc podaří z díry dostat, nezbyde ve vesnice jediný přeživší. Nervózně pochodovala po malém obvodu svého vězení. Dva dny v kuse zkoušela vykřičet svou žádost o přivolání Hokage, ale nikdo jí neodpovídal a ani se neukázal.
„Sakra!“ bouchla pěstí do zdi. Už jen pár dní a přijde to. Od rána se třásla po celém těle, ale už to nebyl strach, byla to nedočkavost a to ji děsilo víc než cokoliv jiného.
Pak po neskutečně dlouhé době uslyšela nad mřížemi hlasy a přes otvor nakoukla blonďatá hlava.
„Tsunade!“ vykřikla. „Díkybohu, konečně! Musíš mě odtud pustit okamžitě! Musím pryč! Nevím, co tím zamýšlíš, ale musím hned odtud. Za pár dní je úplněk a jsem si téměř jistá, že mne to tu nemůže udržet. Jestli se tak nestane, tak...!“ nedokončila vodopád slov.
„Úplňku se nedožiješ!“ ostře ji přerušila Pátá a vzala tak Veře vítr z plachet. „Již se rozhodlo o tvém trestu. Večer před úplňkem budeš veřejně popravena kvůli všem svým prohřeškům proti vesnici a obyvatelům Konohy. Podvol se rozhodnutí Rady!“
Vera stála a otevřela ústa, ale zase je naprázdno zavřela. Tsunadin obličej se ani nezachavěl a pohled měla tak tvrdý, že by před ním padaly hory. Sklopila hlavu.
„Děkuji,“ pronesla dostatečně silně, aby ji nahoru Hokage slyšela. „Přeji si, aby ten večer byl už dnes.“
„Půjdeš tedy pro svůj trest dobrovolně?“ vypustila ze sebe Tsunade nekompromisně.
„Ano!“ odpověděla rozhodně Vera a znovu se na ni podívala. „Přijímám bez námitek!“
„Dobrá! Přijdu si pro tebe!“ kývla blonďatá hlava a zase zmizela.
Vera ještě dlouho stála a zírala k nebi. Pak se sesunula na kolena a po dlouhé době jí opět po tváři stekla slza.
„Konečně!“ tiskla k sobě sepnuté ruce s pevně semknutými víčky. „Konečně!“

Zbytek dní prožila jako ve snách. Jedla jen málo a jen proto, aby pro svůj trest mohla dojít po svých. Zírala do prázdna a každá vzpomínka na Kakashiho jí trýznila víc než její zpečetěný osud, který si tak moc přála. Vzdala to. Věděla, že ještě jedna přeměna a zůstane tou, kterou tak mistrně vypěstoval Orochimaru.
Vymodlený den přišel a navečer se mříže otevřely a bylo jí spuštěno lano po kterém vyšplhala nahoru. Stáli tam. Naruto, Jiraiya, Tsunade, Sakura i Shizune. Přejela je pohledem, ale nikdo se na ní ani nepodíval kromě Hokage. Vina ležící jí tak těžce na hrudi ještě znásobila svoji sílu jejich přítomností. Když jí člen ANBU vyzval, jen před sebe natáhla ruce kolem kterých ji ztěžkly mohutné okovy.
„Máš poslední přání?“ vyzvala ji Tsunade.
„Ano!“ hlasitě polkla. „Chtěla bych, abyste mé tělo spálili na uhel. Chci, aby z něj nic nezbylo!“
„Budiž,“ kývla Tsunade, mávla rukou a shinobi jí zavázal kolem očí šátek. Třásla se po celém těle. Nevěděla, kdy a kde to přijde a náhlá tma ji ještě víc rozrušila.
„Je mi to líto!“ zašeptala a kousla se silně do rtu, aby utišila ten hlas, který jí ponoukal, aby se začala vzpírat. Ta druhá už byla velice blízko a dlouho už ji na uzdě neudrží.
Pak ji vlekli neuvěřitelně dlouhou dobu a daleko. Netušila, kam ji vedou. Nikdo nemluvil kromě Tsunade, která rozdávala povely. Pak ji chytly a ztuhlou ji někam nesli. Když ji znovu postavili na zem, ucítila pod bosýma nohama dřevěnou podlahu a zády se opírala o nějakou stěnu. Ruce jí připevnili nad hlavu a nohy jí obtěžkaly další železná pouta. Srdce jí tlouklo jako na poplach a každou chvíli čekala smrtelnou ránu. Ta druhá se už vzpouzela tak divoce, že všechny její síly se začaly trhat jako tenké nitky. Rána však stále nepřicházela.
„Tak honem!“ drtila mezi zuby, ale nikdo neodpovídal. Jakoby tu zůstala úplně sama. Začalo jít do tuhého.
„Tak mě už konečně zabte!“ vykřikla ještě, kdy poslední vnitřní svázání prasklo a ta druhá ovládla její mysl.
Opřela se do pout, ale nehnula se ani o píď. Slyšela, že někdo vztekle kříčí a jako v mlze jí došlo, že je to ona sama. Schoulila se tam uvnitř do klubíčka a začala plakat.
„Proč jste mne jenom nezabili?!“ prolétla myšlenka kolem ní a pak bylo jen ticho a tma.
Přišla k sobě ve chvíli, kdy se jí někdo doktnul, vyháknul pouta a ona se svezla po zdi do sedu bez špetky síly. Sundali jí šátek a ona zamžourala do světla. Když si přivykla světlu, zjistila, že je uprostřed nevelké dřevěné místnosti a mezi dveřmi stojí Tsunade a usmívá se.
„Co se stalo?“ zmateně těkala očima kolem sebe. Čekala vyvražděnou vesnici její vlastní rukou, ale zatím to vypadalo, že se odsud celou noc nehnula.
„Myslím, že ti to někdo vysvětlí lépe než já,“ nakonec odpověděla Pátá a zpoza jejích zad vyšla jiná postava.
Veře se zastavilo srdce. Stříbrovlasá hlava, jedno oko zahalené, ale odhalená maska ukázala další úsměv.
Nahmatala zběsile zeď za sebou a sklopila zrak.
„Ne!“ zakroutila hlavou. „Ty jsi mrtvý!“
Kakashi vykročil k ní a soucitně ji sledoval.
„Jsi mrtvý! Musíš být! Já sama...sama jsem tě...,“ drmolila pro sebe až do chvíle než se jeho ruka dotkla její tváře. Byla chladná a stejně hřála.
„A co si myslíš o mé smrti teď?“ promluvil a jí se v očích objevily slzy.
„Nevěřím ti!“ zašeptala jakoby se bránila něčemu hluboko v jejím srdci. „Nemůžu...není to možné! Já...krev...tvoje krev na mých rukou...!“ zkoušela ze sebe dostat zírající na své třesoucí se ruce.
„Nebyla moje,“ chytnul jí za napřažené dlaně. „Byla to past.“
„Je to tak,“ ozvalo se od dveří a ona zaostřila na nově příchozího.
„Jinak bychom tě do vesnice nedostali,“ vážně pokračoval Jiraiya, který se postavil vedle Tsunade. „Během doby, co jsi byla pryč, jsem přišli na způsob, jak tě udržet na jednom místě při úplňku. Nevěděli jsme ale, zda tento pokus vyjde a protože výsledek byl nejistý, museli jsme tě donutit tu zůstat, protože sama bys k tomu nikdy nesvolila. Podařilo se nám tě chytit tenkrát v lese, protože jsme na tebe sehráli smrt Kakashiho. To, co jsi viděla jako Kakashiho, bylo jen mrtvé tělo vězně, který zemřel pár dní před akcí. Byla to iluze, že sis myslela, že vypadá jako on, ale ovládáno bylo právě Kakashim. Toho bychom nedocíli bez pomoci klanu Yamanaka, který má schopnost ovládat něčí mysl a to dokonce i posmrtnou. Podařilo se nám provázat mysl Kakashiho s Ino a její otec je pak oba spojil do těla mrtvého. Bylo to riskantní, protože kdybys použila svou oční techniku, přišla bys na to. Pak to bylo jen na Kakashim, aby tě dokázal vyprovokovat jen k fyzickému ataku a vyšlo to. Tak moc jsi se soustředila na jeho smrt, že jsi nepostřehla, že jsem celou dobu skrytý za tebou a když tě chytnul, mohl jsem tě ochromit pečetí, kterou jsem náhodou odhalil v pozůstalosti v Orochimarově laboratoři ve vesnici.“
„Tvoje zajetí nemělo jen dopomoci k tomu, abys tu do dalšího úplňku zůstala naživu, ale zároveň to byl opravdu trest za zohavení těla mrtvého vězně,“ pokračovala Tsunade. „Přeci jenom jsme se pohybovali na hraně zakázaných technik a tvé uvěnění zároveň opravdu byl tvůj trest, který uspokojil Radu, že porušený zákon byl potrestán. Trest smrti byla jediná lež, kterou jsem použila, abych tě dostala až sem bez boje. Popravdě jsem byla proti tomu, aby se něco tak riskantního provádělo, ale ti dva byli příliš neodbytní!“ vzdychla nakonec unaveně. „Očividně to ale stálo za to. Teď jsi očištěna od veškerého ohrožení vůči vesnici a můžeš se volně pohybovat v dobách klidu, ale s pár podmínkami. Do boje budeš povolávána jen v nejnutnějších případech, nadále budeš vykonávat funkci medika a bude ti umožněno prohlubovat své znalosti jen pro účely vesnice.“
„Díky, Tsunade-sama!“ obrátil se na Pátou Kakashi, protože Vera očividně stále nevstřebala tolik informací.
„Máš za co!“ našpulila Tsunade rty a otočila se k odchodu i s Jiraiyou. „Zbytek je na tobě. Až se rozhodne, zda s tím souhlasí, dej mi vědět.“
Oba Sanninové zmizeli a Kakashi se znovu otočil na stále vyděšenou Veru.
„Pojď, něco ti ukážu,“ usmál se a vzal ji do náruče. Vynesl ji ze dveří ven na rozlehlou terasu. Oči se jí rozšířily ještě víc. Zjistila, že se nachází v korunách stromů a dům postavený upostřed mohutného dubu se až příliš podobá domu ve kterém předtím přebývala. Donesl ji před další dveře, které ústily do velkého a zařízeného pokoje.
„Jsme nedaleko vesnice a když se podíváš přímo před sebe, máme tady krásný výhled na západ slunce,“ promlouval k ní a optarně jí postavil na nohy. Zaraženě koukala kolem sebe a nemohla stále všechno pochopit. Pořád se musela ujišťovat, že ten, kdo stojí a dotýká se jí, je pořád Kakashi. Otočil si její tvář k sobě.
„Řeknu ti vše najednou a pak chci slyšet tvou odpověď!“ nezvykle tvrdě se do ní opřel očima. „Podstoupil jsem všechno tohle, abych tě přivedl zpátky a zajistil tak, abys tu mohla být. Tenhle dům je svatební dar od Yamata, takže počítej s tím, že když tu zůstaneš, vezmu si tě a ty budeš mou ženou, ale už tě to nikdy neopravňuje odsud odejít. Budeme spolu žít dokud nezestránem a neumřeme jeden druhému v náručí. Pokud se rozhodneš tu zůstat, nemůžu ti slíbit, že nepřijde nic zlého, ale mohu ti slíbit, že budu stát vždycky při tobě a spolu všechno zvládnem. Teď už se nemáš čeho bát, takže se teď ptám, zda jsi schopná mi dát to samé, co ti dávám já.“
Zmatení a vyděšení v modrých očích se stále víc a víc uklidňovalo. Když se chtěl zeptat podruhé, zvedla se na špičkách a políbila ho.
„To už bys měl vědět dřív než jsi mne o to požádal,“ odpověděla vážně a po staleté době se poprvé usmála a objala ho.
Spadlo mu ze srdce něco o velikosti menší skály, úlevně vydechl a opětoval její stisknutí.
„Pak tedy,“ vzal její tvář do svých dlaní, „vítej doma, Vero!“

Poznámky: 

no, to mi to teda trvalo!!! nebudu se omlouvat, sama vim, ze bych mela dostat nakopano do zadku, ze mi to tak dlouho trvalo, ale verte mi, ze vymyslet past, do ktery by se chytla, opravdu trvalo az do minuleho tydne, kdy me inspiroval jeden kamarad Smiling kdo tu jeste zustal, diky za trpelivost, mozna se vytasim s nejakou povidkou, ale pravdepodobne uz nebude z prostredi Naruta ale odnekud jinud Smiling takze vsem ctenarum dekuju a mejte se krasne

vase unavena ale konecne spokojena Merenwen Smiling

5
Průměr: 5 (6 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Hatake Kakashi269
Vložil Hatake Kakashi269, So, 2017-12-02 03:36 | Ninja už: 2323 dní, Příspěvků: 432 | Autor je: Prostý občan

Vinikajuca poviedka nemam slov:)

Obrázek uživatele Adria22
Vložil Adria22, So, 2010-09-25 18:29 | Ninja už: 5154 dní, Příspěvků: 43 | Autor je: Prostý občan

Uff, sem ráda, že si nakonec happyend tyhle skveli povidky napsala a tim ji i zdarne dokoncila Smiling Vazne, vazne krasna povidka a uplne souhlasim s komentem pode mnou. Jediny co muzu dodat je to, ze uz se tesim na vsechny tvy dalsi vypraveni Laughing out loud

Nejlepší FF:

Merenwen - všechny FF od ní (nekecám Laughing out loud)
Minatův odkaz a povinnost
Nevěsty v černém
Povinnost přečíst! Kakashi YES

Obrázek uživatele Merenwen
Vložil Merenwen, So, 2010-09-25 20:49 | Ninja už: 5632 dní, Příspěvků: 480 | Autor je: Prostý občan

diky, diky, taky jsem rada, ze to mam za sebou .-) v nejblizsich dnech tady vyjde jedna jednorazovka ale pak vubec netusim...kazdopadne, kdyby neco, najdes to tady nebo na tenrai Smiling

Obrázek uživatele Sakurka-san
Vložil Sakurka-san, Čt, 2010-09-23 14:40 | Ninja už: 5269 dní, Příspěvků: 115 | Autor je: Prostý občan

No, co k tomu napsat... Když jsem v nových ff viděla Na křídlech smrti, myslela jsem si, že se mi to vážně jen zdá, ale když jsem to otevřela, musela jsem se šťastně usmívat a křičet: yattaaa!
Vážně jsem pomalu nevěřila, že to dokončíš.. Laughing out loud.
No k celé sérii ti musím vyseknout velkou poklonu, protože to bylo vážně...úžasné, poutavé, napínavé, romantické...? No prostě všechno tohle dohromady a ještě víc Smiling.
Vztah Kakashiho a Very..vždycky se to točilo kolem nich, ale nikdy mě to nepřestávalo bavit číst... Smiling.
Vážně krásné dílo!
PS. Doufám, že tě můj komentář moc neunavoval Laughing out loud.

Obrázek uživatele Merenwen
Vložil Merenwen, Čt, 2010-09-23 17:22 | Ninja už: 5632 dní, Příspěvků: 480 | Autor je: Prostý občan

muzu ti rict, ze jsem si sama taky neverila ze na ten konec prijdu, protoze jsem si pekne nadavala, ze jsem tu Veru udelala tak silnou a nepolapitelnou Laughing out loud
samozrejme tvuj komentar me hodne potesil, protoze uz jsem skoro nedoufala, ze tu bude jeste nekdo, kdo na to ceka, protoze to uz je fakt hodne dlouho od posledni kapitoly takze diky moc za pochvalu, tesi me to vic nez si myslis Smiling