Romeo, Julie a Konoha aneb trocha klasiky 005

„Musím jí vidět,“ pomyslel si a vstal z postele. Všude v domě byla tma a on potichu přistoupil, kde dveřím pokoje, kde byla Temari a pomalu je začal otvírat. Pak nahlédl dovnitř, vypadalo to, že spí. Pomalu přistoupil k posteli a dlouze se na ni díval. Vypadala tak mile, takto by jistě nikoho nikdy nenapadlo, jak jízlivé poznámky mohou vypouštět ty její prořízlá ústa.
„Jen se jí lehce dotknout, dokud tak spí, protože zítra mě jistě nebude chtít vidět,“ zrodil se mu v hlavě nápad. Přistoupil blíž a kleknul si k posteli, Temari mezitím pravidelně oddychovala.
„Dotknu se jejich vlasu a hned půjdu, to jí přece nemůže probudit,“ tato myšlenka se stala tvůrcem činu. Jemně přejel hřbety prstů po vlasech, byli tak hladké. Jenže tento jeden dotyk mu nestačil, chtěl se ještě dotknout její tváře. Sice mu docházelo, že to může být jeho smrt, pokud se vzbudí, ale bylo mu to celkem jedno. Byl odhodlaný to udělat, i kdyby to měla být poslední věc v jeho životě. Odhrnul pramínek vlasů z čela Temari a pak ji pomalu pohladil po tváři. Jenže toto už jí skutečně probudilo a ona se nestačila divit, co se tu vlastně děje.
„Co tady děláš?“ řekla vyděšeně, když rozsvítila lampičku a u své postele uviděla klečícího Shikamara. Ten se začal drbat na hlavě a rychle přemýšlel nad tím, co jí říct.
„No, já jsem šel náhodou kolem a tak jsem si řekl, že bych se mohl stavit,“ vypustil opravdu inteligentní větu ze svých úst.
„Ty si šel náhodou kolem?“ Temari se podívala na budík a pokračovala, „teď ve dvě hodiny v noci?“
„Ty si nikdy neslyšela o tom, že taková večerní procházka je lepší než prášky na spaní?“ pokračoval dál ve výmluvách.
„Aha,“ odpověděla jednoslovně Temari a konečně se na něj začala usmívat.
„Už jsem Tě viděl, tak zase můžu jít,“ začal se Shikamaru zvedat ze země.
„Můžeš odejít, ale až mi řekneš pravdu a ne nějaké žvásty o tom, že ses náhodou procházel přes můj pokoj,“ oznámila mu rezolutně.
„Tak to bude asi složitější, ale když chceš vědět, tak já ti ji řeknu,“ začal ze široka Shikamaru, „pravda je taková, že já…já jsem náměsíčný a ani nevím, jak jsem se tu u tebe v pokoji ocitl.“
„Kecáš,“ tímto jí taky moc nepřesvědčil.
„Jestli mi to neřekneš, tak přísahám, že ti vážně ublížím,“ změnila tón své řečí.
„Když pravdu, tak pravdu. Přišel jsem se ti omluvit za to, co se stalo u mě,“ řekl rozvážně Shikamaru.
„Ty se nemáš za co omlouvat, beztak to byla moje chyba. Nějak jsem se nechala unést tou hrou a takto to pak dopadá,“
„Takže za normálních okolností bys mě nechtěla políbit?“ zeptal se trochu sklesle Shikamaru.
„Blázníš, my dva a líbat se? To by už pak mohl rovnou nastat konec světa,“ odpověděla mu s úsměvem na tváři.
„Aha,“ odpověděl Shikamaru a šel nazpět do svého pokoje.
„Shikamaru,“ promluvila na něj najednou Temari.
„Co je?“ s nadějí se na ní otočil.
„Díky a dobrou,“ toto zrovna nebyla slova, které by teď chtěl slyšet a tak se s rozloučil a šel nazpět do svého pokoje. Tam sice měl chuť něco rozbít, ale nakonec usoudil, že bude nejrozumnější, když zaleze do postele a konečně se pokusí spát. Všechny ty noční události ho tak zmohli, že během chvíle usnul. Jenže v pokoji nebyl moc dlouho sám, protože za chvíli se otevřeli dveře a do pokoje vešla potichu Temari. Došla až k jeho posteli a klekla si k ní, jako to on před nedávnem udělal on v jejím pokoji.
„Třeba ať nastane konec světa, ale já to musím udělat, jinak se mi rozskočí hlava,“ pomyslela si a po těchto slovech ho políbila. To samozřejmě Shikamara probudila a tak na ní vyrukoval se stejnou otázkou, jako ona před chvílí na něj.
„Co tady děláš?“
Temari se na něj jen usmála a pohotově odpověděla: „Pokud sis toho nevšiml, tak Tě líbám.“
„Ale proč?“ nevycházel z údivu.
„Řekla bych, že asi proto, že se mi chce,“ usmívala se na něj dál mile.
„Já už vůbec nic nechápu,“ pronesl najednou Shikamaru.
„Tak já se Ti to pokusím vysvětlit,“ po těchto slovech si k němu sedla na postel a začala ho znovu líbat. On sice stále nevěděl, proč to dělá, ale rozhodně mu to nebránilo v tom, aby s ní začal hrát její hru. Chytil jí kolem pasu a pomalu jí položil na svou postel. Temari ho mezitím hladila po krku a po zádech. On jí přejížděl rukou po stehně a jemně ho svíral, pak svou rukou zajel až pod její tričko. Když tu najednou se rozsvítilo na chodbě a z přízemí bylo slyšet, hlas Yoshiny.
„Musím pryč, než nám sem vtrhne,“ oznámila mu Temari a naposledy ho políbila. Shikamaru chtěl oponovat, ale to už opustila jeho pokoj. Po chvíli se prudce otevřely dveře a v nich stála jeho matka.
„Nemáš tu náhodou prášky proti bolení hlavy?“ zeptala se ho Yoshina, která stála ve dveřích.
„Nemám a neřvi tak nebo vzbudíš Temari?“ oznámil své matce.
„Jejda, pardon. Když už jsme u Temari, nevíš náhodou?“ začala se vyptávat.
„Co?“ děsil se Shikamaru, že ví o jejich vzájemných nočních výletech.
„Jen, jestli ona náhodou nemá nějaké prášky, protože já mám pocit, že mi praskne hlava,“ po těchto slovech si oddechl, jeho máti nemá ani potuchy o tom, co se tu dělo. Tak jí jenom řekl, že asi žádné nemá. Na to Yoshina jenom zaklela a odcházela s tím, že si asi bude muset udělat čaj, když v celém domě není ani jeden blbý prášek proti bolesti. Shikamaru usínal s úsměvem na rtech a myšlenkou, že to budou ještě hodně zajímavé dva měsíce.