První člověk, kterýho fakt nesnáším 1-Jmenuju se Akemi

Stejně je nuda celé prázdniny dřít v babiččině obchodě se zeleninou. Kdyby alespoň prodávala něco zajímavého, jako třeba kunaie nebo výbušné lístky, byla by to zábava, ale jaká zábava je pro patnáctiletou holku celý prázdniny balit mrkev a celer?!!!
Jak jsem teď bráškovi záviděla. On byl ninja. Nijak skvělý, ale uměl se o sebe postarat.

Když jsme onehdy přišli k rodičům do kuchyně a oznámili jim, že se chceme stát ninji, s rodiči to málem šlehlo.

„Akemi, snad se nechceš někde týdny válet špinavá a hrát si na ninji?! To se na dívku nesluší."

Odpověděl jí tenkrát otec. To samo o sobě by ji dost mrzelo, ale to, že bratra otec pochválil, že je syn svých rodičů, že má odvahu žít krutým životem shinobi, to jí fakt dožralo.Když se tedy zeptala, co se jako bude učit ona, otec odpověděl, že je spousta činností pro dívky, jako třeba aranžování květin, nebo hraní na píšťalu.
A tak zatím co se bratr na dvoře hmoždil s jutsu a potil krev, ona se učila zahradničit a brnkat. I tak se otci nikdy nesvěřila, že ji bratr naučil vše, co se naučil sám. Nelíbilo by se mu to. To mi bylo jasné.

Při té vzpomínce jsem se usmála. Na samostatné vzpomínce by nebylo nic legračního, ale bratrův osud ji pobavil. Před rokem se totiž stal pravou rukou hlavy vesnice.
V přijímacím formuláři sice bylo „zkušený ninja, který se nebojí nebezpečí", ale stala se z něj obyčejná sekretářka a posluhovačka, která nosila pánovi papíry a pití.
Živě jsem si vzpomínala, jak otec bratra pochválil a jak jsem se mu posmívala, že se z "vynikajícího ninji" stal kancelářní poskok.

"Babi, jdu se projít."

Křikla jsem a vyšla z obchodu.
Ihned mě oslepila sluneční záře, která byla dost nečekaná.
Myslela jsem, že slunce nehřeje, ale to bylo jen klamné zdání. No, ono se toho moc vyzkoumat nedá, když spíte, nebo skladujete zboží v temném skladu. Jen tak se procházet bylo příjemné.
Tedy, bylo by příjemné, kdyby do mě zezadu někdo nenarazil a já se nerozplácla na ulici plné lidí. Jaký to klasický průběh, který jsem četla ve spoustě knih. Teď se začne ten dotyčný, co jí srazil, o překot omlouvat a poté někam poběží a bude to děsně trapné. Stalo se ale něco, co jsem nečekala. Dotyčný se zvedl a utrhl se na mě, jako bych já vrazila do něho: „

Dávej pozor kudy chodíš, ne?!" vyštěkl a odkvačil pryč. Pche, ubožák.

Ani jsem si ho nestačila prohlédnout.
Na malinkou chviličku jsem zahlídla černé vlasy a to že je dost vysoký, ale vzápětí mi zmizel za rohem a měla jsem po zkoumání.
Nedělala bych z toho moc velkou vědu, kdyby mi za pár vteřin někdo znovu nevrazil do zad a já se nerozplácla nějakému staříkovi, co seděl u svého stánku, přímo do klína.
Chudák nevěděl kam s očima a tak jsem se mu omluvila (taky mi to bylo děsně trapné) a vztekle jsem se obořila na mého ponižitele.

„Kam koukáš, před pěti vteřinama mě tu srazil divnej týpek s černým hárem a teď ty. Začíná se mi zdát, že jsou tu zdejší lidi fakt blázni."

Kluk už byl na nohou a ani se nezačervenal.Tenhle byl přesný opak toho, co mě srazil před chvílí - měl blond vlasy a modré oči.

"Pro..Promiň, já sem spěchal...já tě neviděl..."

Zakoktal se kluk, potom se usmál, znovu řekl promiň a běžel ve stopách toho prvního. Hm, asi jsou tu všichni ujetí.Toho kluka se špičatýma vlasama barvy slunce jsem ve vesnici potkala ještě několikrát.
Jednou, když jsem nesla jedné paní její zásilku domů, podruhé, když jsem šla pro oběd a potřetí, když jsem večer zavírala obchod.
Vypadalo to, že kolem mě nechodí tak často naschvál, asi měl zrovna jen cestu okolo, ale dost mě vytáčel, a to jednak svým postojem „jsem tu king" a jednak tím, že měl čelenku listové.
Všichni mohou být ninji jen já ne. Znovu jsem se načepýřila, když jsem si vzpomněla, jak mi otec omlátil o hlavu pojem kunoichi. Hm. Nebudu se nějakým samolibým ignorantem vůbec zabývat.

To se řekne, ale i další den jsem ho potkala, a to hned po ránu. Nesla jsem objednávku z babiččina obchodu do Ichiraku, a tam byl opět ten samý blonďatý kluk rozvalený a dojídal třetí misku rámenu.

„Dobrý den, nesu vaši objednávku zeleniny." Řekla jsem zdvořile.

Starý pán si převzal balíček a zatímco jsem čekala, než se dobelhá do skladu a zpátky, usadila jsem se na místo vedle kluka. Ten se na mě otočil a znenadání mi podal ruku.

„Ahoj, já jsem Naruto Uzumaki a jednou se stanu Hokage.“

Zírala jsem na něj jak vyoraná myš a čekala kdy se probudím.Není přece možné, abych seděla v Ichiraku a klábosila s tak divným klukem.
„Eh… Já jsem Akemi Namikaze. Teší mě" a podala jsem mu ruku. Se seznamováním a výřečností jsem neměla nikdy problém.

„Dáš si taky rámen?"
Naruto dojedl čtvrtou misku a hned se hlasitě hlásil o nášup.
"Ne díky, už jsem snídala."

No nic, ale je fakt divnej. Takovej vysmátej. Asi nebudu ten ramen riskovat, když je po něm takhle v náladě XD.

Nakonec jsem si ho asi měla dát, protože potom co Naruto dojedl, jsme se šli projít po vesnici a já zjistila, že je v téhle vysmáté náladě jaksi pořád.
Taky mi došlo, že je v některých ohledech dost nechápavý, což mě netrápilo. Ráda jsem mu všechno vysvětlila, tím se lépe krátil čas, který jsem nemusela prokecat o sobě.

"A odkud že to jsi?" zeptal se Naruto už asi podvacáté. Jen jsem si povzdychla a podvacáté mu odpověděla:

"Z vesničky jménem Ayaka. Je to k ní dost daleko, i když je v zemi Ohně. Jsem tu na prázdninách u babičky a..." "...neskutečně otravuješ."

Dořekl někdo těsně za mými zády a když jsem se otočila, poznala jsem hulváta ze včerejška.