Feudální Princezna 004

„Ne!“ vykřikla jsem a vyděšeně se posadila na postel. Hystericky jsem se začala rozhlížet po svém malém, tmavém, zapadlém pokoji, abych se ujistila, že se mi to jen zdálo. Už po čtyři roky je to každou noc stejné, ten samý sen. Vždy to začíná v nějakém paláci, kde mě považují za následníka feudálního pána, pak se vypravím do Konohy, tam mě hned po příchodu přizabije Deidara, a když upadám do bezvědomí, zachytí mě něčí ruce. Tady se vždycky probudím. Je to jako bych měla noční, snové déjà vu. Mě už se pomalu zdá, že žiji dvojím životem. Já... já vůbec netuším, co s tím dělat. Pain mi vždycky řekne, ať se tím nezabývám, že musím ten sen nějak překonat. Prý pokud prostě někdy nezačnu být spokojená s tím, co mám tady u Akatsuki, tak ten sen, ve kterém mám vysoké postavení, peníze a tělo bez jediné jizvy, nikdy nezmizí.
Ale jak bych tu mohla být nespokojená?! Celý život jsem v téhle príma organizaci, Pain se o mě stará jako o svojí dceru a před čtyřmi roky, při boji s jedním Bijuu, když jsem měla výborně našlápnuto k příštímu životu nad oblaky, mě šéf zachránil. Ačkoliv mě to stálo pár let vzpomínek, levou ledvinu a několik žeber. A právě od toho boje mě pronásleduje ten divný, hrozně moc skutečnost připomínající, sen.

Sedla jsem si na kraj postele a promnula si oči. Bylo teprve půl čtvrté ráno,jenže já se budila v tuhle "nejashinovskou" hodinu každý den. Oblékla jsem si svůj „spešl“ obláčkový župánek a šla si uvařit kafe.

„Zase ten sen?“ ozvalo se z rohu místnosti, vzdáleně připomínající obývák.
„Jo,“ utrousila jsem směrem k Jashinovi zasvěcenému sprosťákovi, který se věnoval leštění své lásky z neidentifikovatelného materiálu.
Náhle jsem ucítila slabý průvan a zašustění pláště.
„Přidej se ke mně a sny tě trápit nebudou, kočičko,“ uslyšela jsem asi tak třicet centimetrů od sebe.
„Tos' uhodl,“ odpověděla jsem mu sladkým hláskem a poodešla s varnou konvicí ke dřezu.
„Ale no ták, Fuu, nic by tě už netrápilo a Jashin by tvé síly přivítal! Byla bys pro naše náboženství skvělým přínosem!“ hustil do mě.
„Hidánku, tahle konverzace se opakuje téměř každý týden a já nevím, jak ti mám jinak vysvětlit, že prostě tvoji víru nepotřebuju! Takže prostě a jednoduše odprejskni,“ usmála jsem se na něj, a zalila si kávu.
„No jo...“ zabručel si pod vousem a šel se věnovat své kose.

Kolem šesté hodiny ranní se začali všichni hrnout z pokojů. Nějak moc si navykli, že když tak brzo nedobrovolně vstávám, připravuji jim snídani.
„Hej,ty pitomá blondýno! Vylez z tý podělaný koupelny!“ slyšela jsem ze shora hulákat Kisameho.
„Dej mi pokoj! Nebo uvidíš, co je to -“
„Vypadni vocamtaď, ty k***te v hacafraku!“ zařval Kis tak, že mě svrběly bubínky ještě chvíli po tom.
„- výbuch!“ rozrazil Deidara dveře a štrádoval si to dolů, do kuchyně.
„Ryba jedna pidlovoká, smradlavá... podělaná napodobenina filet...“ drmolil cestou ke stolu.

Uvelebila jsem se v Itachiho nadmíru pohodlném, polohovacím křesílku a pozorovala ten rozruch kolem snídaně.
Dei fakt nemá dobrý den. Jen co do sebe hodil první sousto míchaných vajíček, zaskočilo mu. Tobi mu hned začal zachraňovat život ne zrovna příjemným způsobem. Blonďáka chvíli mlátil do zad, pak s ním praštil o zem, zeď a následně ještě o stůl. Jenže to samozřejmě nezabralo. A jelikož byl Deidara značně dezorientován a unaven tím náhodným padáním na zem, Tobi neváhal a v krku zaseknuté sousto se pokusil vyndat mechanicky. Jenže kdo by čekal, že se bloncka tak rychle zmátoří! S Tobiho rukou zabořenou až někde v žaludku se Dei, rudý vzteky a oteklý od předchozích pádů, zvedl.
Nad Tobim se pomalu začaly smrákat temná mračna, ze kterých, co nevidět, začne dost hustě pršet. Malý good-boy opatrně vytáhl prsty z Deidarových úst a těžce polkl. Blonďákovi div netryskala z uší pára, jak to v něm vřelo. Ale pak se zhluboka několikrát nadechl a také překvapivě vydechl.
„Příště...“ řekl chraplavě Dei, „ příště až se potkáme, TY zemřeš!“ ukázal na Tobiho a odkráčel nahoru, zřejmě do své cely.
„Dnes budu nemocný!“ zařval za sebou ještě a práskl dveřmi.
Chudák Tobi, blondýn ho pořádně vyděsil. Už pěknou chvíli se vyděšeně kolébal na židli a šeptal si pro sebe:„ Tobi je hodný chlapec, Tobi chtěl pomoct... Tobi je hodný....“

„Jak dlouho hodláš ještě používat moje křeslo, Raitone?“ zašeptal mi najednou kdosi se Sharinganem v očích do ucha.
„Do té doby, než mi ho dáš,“ odpověděla jsem prostě , „ a přestaň mi říkat Raitone.“
„Jak myslíš, Raitone,“ uchechtl se a sedl si ke stolu.
Grrrrrrr. Hloupý, protivný, Uchiha! Nechápu, jak jsem s ním mohla dva roky něco mít! Modelka jedna nepovedená!
Náhle si to do tmavé místnosti, plné blbě se tlemících ninjů, přiklusal náš zrzavý, všemi oblíbený šéf.
„Héééééj, wot ár jů důjin máj gájs?
Já big Pain jsem klevr & náájs!
Nevím proč koukáte na mě jak na Bijuu,
snad máte ode mě Da fresh pack of žužu!“

„Dělá i z nás p*del nebo mu Hachibi zatemnil mozek?“ zašeptal Hidan Kakuzovi.
Kaku se zamyslel.
„Když uvážím to, že vypadá jako zrzavej Ali G (in da house), mohli bysme na tom vydělat. Co kdybychom ho prodali do mezinárodního cirkusu, hm?“ řekl.

Pain se na něj otočil počínaje máchat drsně rukama, ukazujíc ještě drsnější gangsterská gesta.
„Hele ty mrňavej zapšknutej maskáči,
chceš mi snad říct, že mě tu nikdo nenatáčí?
Vzal jsem svý řetězy, hlasivky dračí,
TV má tu dávno už být,
Tak ať to frčí!“

Trapné ticho …

„Jo, prodáme ho...,“ zakončil Itachi.

Né, dělám si humor. Pain by nikdy nic takového nikdy nepředvedl. On to umí líp.
Vraťme se tedy o pár minut zpátky....
Náhle si to do tmavé místnosti, plné blbě se tlemících ninjů, přiklusal náš zrzavý, všemi oblíbený šéf.
Nastalo ticho.
Pain se zastavil uprostřed našeho „obýváku“ a postupně každého spražil svým rinneganem. Nevěstilo to nic moc dobrého.
„Abych to shrnul,“ počal mluviti boss náš, „ seřvat vás nemá absolutně žádnou cenu. Tedy,“ odmlčel se, „ne, neodpustím si to. Jste banda neschopnejch idiotů, kterým visí ještě skořápka na p*deli! Mám chuť vás všechny strčit do mrazírny, kde si uchovávám svoje náhradní těla! Chováte se jak malý haranti! K příštím vánocům vám koupím kyblíček a lopatičky, ať se máte o co hádat!“
Tobi vzrušeně zvedl hlavu, když uslyšel „Kyblíček a lopatičky“.
„Kisame!“
„Ano, pane,“ odpověděl naoko s nezájmem, i když měl pěkně staženou pr...ploutev.
„Jelikož jste, vy kriplové, dohnali Deidaru na pokraj nervového zhroucení, vezmeš si na starost Tobiho a chytíte mi Kyuubiho,“ rozkázal Pain.
Kis měl v úmyslu něco namítnout, ale pod tíhou rinneganového pohledu couvl.
„Hidane, Kakuzu! Potřebuju sehnat tuhle věc...“ vytáhl z kapsy kus popsaného papíru a podal ho Hidovi, „ seženete to jen na jednom místě... dejte si pozor, jsou tam tvrdí chlápci.“
„Cože? Kakuzu dej mi přes hubu, jestli vidim blbě!“ rozhýkal se Hidan v přívalech smíchu. Kaku mu vytrhl lísteček z ruky a přečetl si jeho obsah. Pod maskou bylo jasně vidět jak mu cukají koutky.
„Nějaký problém?“ Pain drtil ty dva pohledem.
„Vůbec žádný,“ řekl Hidan naprosto vážně, „ ale fakt jsem nevěděl, že tak prahnete po lístku na Ewu Farnou, šéfe!“
...Ticho...Až na Hidana, který nevypadal, že by ho někdy přešly ty záchvaty smíchu. Ostatní, včetně mě, měli co dělat, aby se udrželi jen u cukání koutky.
„Cože? Ukaž mi to,“ zmatkoval Pain. Sebral maskovanému ninjovi lísteček s fotkou Ewy a daty její tour. Se svraštěným obočím papírek zahodil a obrátil se na Konan.
„Už i ty?“ zeptal se jí se znatelnou dávkou zoufalství v hlase.
„Promiň Paine, ale neodolala jsem," řekla s mírnými obtížemi, jelikož nevydržela nápor a začala se dusit smíchy.
Pain zašátral v hloubi svého pláště a vytáhl správný kus papíru s popisem mise pro Hida a Kakuza. Rezignovaně jim ho předal a pak se obrátil na mě.
„Fuu, ty a Itachi máte společnou misi.“
Háhaha … to je dobrý vtip... nebo ne?!
„Itachi, přijď si za mnou pro instrukce, za hodinu vyrážíte,“ řekl a s hlasitým „puf“ zmizel v oblaku kouře.
Hm, Pain ví, jak mi zkazit náladu ..