Feudální Princezna 003

Chaos! Ničím jiným se to popsat nedá. Lidé křičí, utíkají, vráží do sebe, neví kam se dřív schovat a v hysterii a panice se mezi sebou rvou. Snažila jsem se dostat nějakou ulicí tam, odkud jsem slyšela dlouhou sérii výbuchů. Jenže v tom mumraji lidí to bylo nemožné. Dav mě táhl zmateně s sebou kamsi do neznáma.
Po chvilce se konečně kolem mě uvolnil trochu prostor. Neváhala jsem a dostala se na nejbližší střechu. Rozhlédela jsem se kolem sebe a zjistila, že východní strana Konohy je kompletně zbořená. Bleskurychle jsem se tím směrem vydala.
Trochu mě teď přepadl strach. Přece jen, jsou to Akatsuki a přitáhli si s sebou X dalších ninjů. Nikdy jsem vlastně proti ninjům nebojovala, když nepočítám svojí mámu a ona už je taky v letech, takže není zase tak těžký jí porazit. Dneska to bude mé velké poprvé.

Během pár minut jsem dorazila na místo. Bylo tu nespočet asi desetimetrových kráterů. Co se tu stalo? A kde jsou všichni? Nevidím tu vůbec nic.
Najednou za sebou uslyším kroky. Divoce s sebou trhnu a otočím se.
„Co dělá taková hezoučká dívenka na bojišti? Obdivuješ mé umění?" ptá se kdosi s blonďatou dlouhou hřívou. Nic jiného jsem skrz ten prach neviděla.
Pak ten „kdosi" vystoupil z prašného oblaku.
„Do pr....," zakleju si pro sebe. Proč se mi pod ruku nemohl dostat nějaký obyčejný shinobi? Proč jsem musela narazit hned na nějakou Akatsuki bloncku?? Zkouším se uklidnit.
„ A proč taková sličná blondýnka dělá tak špinavou práci pro Akatsuki?" předstírám absolutní nezájem.
Ona bloncka ztuhla.
„ Jsi mrtvá," hlesla a zaťala pěsti.
Nechápala jsem. Rozhodila jsem zmateně ruce na znamení, že nevím, o co jí jde.
„ JÁ - NEJSEM - HOLKA!" zařvala- tedy zařval ten blonďák a hodil po mě kus bílé hmoty.
Co-?
*BUM*
Nestihla jsem vůbec zareagovat a výbuch mě odhodil několik metrů dozadu. Nějak jsem si naplno uvědomila až teď, že jsem vlastně uprostřed bitvy. Rychle jsem se postavila na nohy a tasila svojí katanu. Jenže to už stál blonďák asi tak půl metru ode mě. Rychle jsem od něj odskočila a postavila se do bojové pozice.
Nečekala jsem a začala na něj útočit.
Ty vado! To je moc. Na tohle fakt nemám. Nestíhám absolutně nic. Je rychlý, rychlejší, než veverka nadopovaná kofeinem a pořád na mě hází tu protivnou výbušnou havěť!
A mám toho právě dost!
Kdyby existoval nějaký kult zuřivosti a agresivity, mohla bych být z fleku jejich vůdce! Vzteky jsem ani neviděla!
Fuu, mysli, vždyť nemůžeš být takový looser! Bála se tě celá armáda, a ty se tu poděláš z jednoho malého blonďáčka?!
Zastavím se, svěsím ruce, jógově vydechnu a na moment zavřu oči. Trvá mi to jen půl nanosekundy. Svraštím obočí a zle se podívám na svého nepřítele. Vše je teď jakoby zpomalené. Vidím ty potovory jílový, jak se ke mě přibližují. Vzedmula se ve mě další vlna vzteku, ale tentokrát ho využiji ve svůj prospěch! Složila jsem pár pečetí a z plných plic zařvala :„ Nebeská kupole!"
Kolem mě se začala tvořit bílá, osluňující, blesky ošlehávaná polokoule. Ďábelsky jsem se na bloncku zakřenila a kupoli prudce rozposlala do prostoru kolem sebe.
Ďábelský úšklebek mi ale hned zmizel z tváře. Nic se to tiž nestalo! Čekala jsem... něco! Ale ta smrtelná vlna hmyzích bomb se na mě valila dál! Začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že se nedožiju příští minuty. ALE!
Teď to mělo přijít! Mělo to všechno bouchnout! Měla jsem umřít!
Bloncka teď stála stejně zaraženě, zmateně koukajíc na jílové potvůrky popadané kolem mě, jako já. Horlivě jsem přemýšlela, čím to je? Že by ten proud? Že by to tu výbušninu nějak deaktivovalo? Haháá!
V tom se mi Akatsuki-boy z čista jasna vytratil z dohledu. Mohlo mi dojít, že to nebude takový stupid, aby dál stál na místě a obdivoval mojí dedukci.
Najednou mě pokryl temný stín. Pomalu jsem zvedla hlavu k nebi a pak šokovaně otevřla ústa! Nad hlavou mi kroužil mega jílový ptáček a na něm stál s vítězným výrazem ve tváři blonďák.
Tak, a co teď? Jsem v nevýhodě. Když na něj pošlu nějakou z mých bleskových technik, tak se vyhne. Musím ho nějak dostat dolů. Pak jsem uslyšela vedle ucha podivné ťapání a cvrlikání.
To už jsem někde slyšela, co mi to jen připomíná?
Náhle mi to došlo. Do háje!
*BUM*
Jedna prťavá zapomenutá bombička mi sežehnula kompletně celý záda.
V bolestech jsem se vydrápala na kolena a zběsile se začala rozhlížet po mém nepříteli.
Nevšimla jsem si ale, že z druhé strany letěl druhý pták, menší a takový celý divný. Vypadal jako nakreslený. Na něm stál kluk, bílý jako stěna, spoře oděný a začal proti blonďákovi posílat další kreslená zvířátka.
To je moje chvíle! Bloncka má co dělat s tím podivínem, tak se do toho nenápadně vložím zase já.
„Technika Bílého draka!" zakřičela jsem ze všech mých zbylých sil a vyvolala ohromného bleskového draka.
Blonďák i ten druhý kluk se naráz zastavili a nachvíli nechápavě zírali na moje jutsu.
Drak už byl v pohybu a sápal se po blondýnovi. Ten nestihl zareagovat dostatečně brzo a drak ho sundal celou svou elektrickou silou.
Poté,co akatsuki-boy dopadl plnou rychlostí v křečích na zem, jím ještě chvíli projížděli elektrické šoky. Po dlouhých třech vteřinách se s velkými obtížemi zvedl. Vrhl na mě zmučený, hořký pohled a procedil mezi zuby:„ Ještě jsme spolu neskončili." Pak se ozvalo hlasité *PUF* a bloncka zmizela.

Yataa! Konečně konec. Jsem vyčerpaná a obtížné se mi zdá i mrkání.
Náhle mě ochromila bolest v boku. Malátně jsem se podívala, co se děje. Na boku jsem měla hlubokou, děsně moc krvácející ránu. Musel mě zranit blonďák, když jsme se spolu prali. Ale jaktože jsem nic necítila? Začala mě paralyzovat závrať a pomalu, ale jistě, jsem upadala do bezvědomí. Poslední věc, co si pamatuji, jsou ruce, které mě zachytili.