Za rouškou tmy 012:Místo posledního odpočinku + epilog

Hustý déšť se snesl na už rozbahněnou půdy. Chůze po ní byla naprosto znemožněná, ale i tak se postava v plášti snažila co nejrychleji dostat k okraji útesu. Na místo posledního souboje. Na místo, kde to začalo. Když se přiblížil k útes, zahlédla na jejím okraji toho, na kterého čekal. Sebral veškerou odvahu a vystoupil z hustého křoví. Ten stojící ihned zaznamenal jeho pozornost s úsměvem na tváři se otočil.
„Přišel jsi, neříkej mi, že sis vzpomněl,‘‘ usmál se škodolibě. Pravda byla taková, že i on sám musel sebrat všechnu odvahu, aby promluvil. Něco se totiž změnilo, ten pohled co na něj byl upřen si nemohl odpustit. Ten pohled znal, pohled plný odhodlání, beze strachu.
„Vzpomněl sis, že ano. Jsi moc průhledný, z tvých očích toho vyčtu mnoho.‘‘ odsekl, aby jen tu chvíli co nejvíc prodloužil.
„Přestaň číst z mích oči a pojď se raději prát Sasuke,‘‘ přerušil jen a postavil se do bojové pozice. Sasuke udělal totéž a vytasil katanu.
Oba na sebe dlouho hleděli, dokud jeden z nich neudělal první krok. Boj tedy začal, ale netrval tak dlouho, přerušilo je šustění v křoví. Oba se zastavili a pohlédli na křoví, ze kterého vykoukla Sakura.
„Nechte toho, slyšíte,‘‘ zakřičela na něj a poklekla na kolena. Byla celá promočená a na rukou měla stále pouta. Sasuke se jízlivě usmál a udělala pár kroků, aby stál přímo u ní.
„A to si myslí, že mě ty můžeš zastavit?‘‘ doslova se ji vysmál. Sakura se rozplakala. Nedokázala se mu podívat do oči, ale Sasuke ji chytil za bradu a pohlédl ji do tváře. Snažila se uhnout jeho pohledu, bohužel měl moc velkou sílu.
„Ale no tak, tenkrát v noci jsi se ke mně chovala. Tenkrát se ti to líbilo,‘‘ usmál a přitáhl si ji blíž k sobě.
„Hnusíš se mi,‘‘ řekl potichu a vyškubla se mu ze sevření. Sasuke se postavil a otočil se k ní zády.
„Máš jediné štěstí, že tě teď nemůžu zabít,‘‘ řekl tiše a vrátil se zpět k Narutovi, který tohle vše z povzdáli sledoval. Plést se do toho nechtěl, teď chtěl co nejdřív to s ním vyřídit a najít Itachiho, dokud není pozdě.
„Ta budeme pokračovat,‘‘ vyrušil jej z přemýšlení Sasuke a znovu začal boj. Naruto přímo hořel nedočkavostí, vlastně v tento okamžik ho nezajímalo nic jiného. Jejich problém, pro něj byl jen přítěží.
Když se k němu Sasuke vrátil, boj pokračoval stejným tempem, bez jakéhokoli výsledku.
Sakura bez jakéhokoli přemýšlení popadla kunai a místo toho by jím boj ukončila, přiložila se jen v krku.
„Nechte toho!!‘‘ zakřičela znovu, tentokrát jejich pozornosti zaujala nejen on, ale i nově příchozí. Naruto upustil zbraň, zanechal boje. Tentokrát všechnu svoji pozornost na nově příchozího.
„Jak to že jsi se dostal ven,‘‘ uvřel Sasuke nenávistný ohled na svého bratra, narozdíl od ostatních se tvářil velice zaskočeně, trochu se i obával, protože Itachiho pohled si nemohl odpustit.
„Měl by ses naučit zavazovat lano, když se někoho chystáš svázat,‘‘ popichoval jej a v Sasukem to začalo pomalu vřít. Nechal Naruta a pro změnu se vrhl po svém bratrovi.
„Pro jednou ti konečně zavřu pusu a bude klid,‘‘ usmál se radostně Itachi a stejně jako Sasuke se postavil do bojové pozice a vytáhl jeden kunai. Sakura tohle vše sledovala jedním okem, stále v rukou dřímala kunai, které se ji třásli. Stále jen nevěděla, co má vlastně dělat. V její hlavě se odehrával souboj. Jedna její polovička chtěla tento souboj, co nejrychleji ukončit, ta druhá pro změnu chtěla utéct co nejdále.
„Co mám dělat, co? Vždyť už jsem ti dala co jsi chtěl,‘‘ špitla potichu. Zdálo se, že by ji nikdo nemohl slyšet, ale nikdo v tuhle chvíli ani nedýchal. Její zašeptání, proto slyšeli všichni.
Sasuke se škodolibě usmál, chvíli přestal Itachimu věnovat pozornost, pomalu se vydal za ní. Sakura stále hleděla do země a ruce se ji nepřetržitě třásli, a ším blíž byl tím víc se její strach prohluboval.
„Máš pravdu, užil jsem si, ale teď tě potřebuji prozatím. Než splníš svůj úkol,‘‘ usmál a sklonil se k ní.
„Nenechám ti h, rozumíš!‘‘ změnila tón a třas rukou zmizel. Pomalu se postavila proti němu.
Sasuke její náhlou změnu, sledoval velmi překvapeně. Vždy ji měl za chudinku, ale v tuhle chvíli mu připadala jiná. Nechtěl se jím nechat vyvést z míry.
„Nepatří ti, nikdy ho nenechám v tvých rukou,‘‘ řekla pevným hlasem a postavila se naproti němu. I když byla o hlavu menší, ale vůbec neměla strach. Sama netušila čím to bylo, snad to byly ty pudy. Co se v ní začalo pomalu probouzet. Sasukeho pohled se změnil, zmizel mu ten jeho sebejistý pohled.
„Jsi zrůda, někdo jako ty by neměl na tohle být. Nezasloužíš si ho!‘‘ zvýšila ještě víc než předtím. Její sebejistota se několikrát zvýšila, ale Sasuke se proti ní o tolik zmenšil. Dokonce začal i souvat, když se proti němu rozešla.
„Ty nejsi zrůda, jsi jen slaboch. Všechen ten strach se celou dobu skrývá za tvým sebejistým pohledem, ale já ho teď vidím,‘‘ pokračovala dál a Sasuke sebejistý pohled se vytratil.
Dokonce i Itachi, tohle vše sledoval s velkým překvapením. Myšlenka na svého ustrašeného bratra u něm vzbuzovala pocit uspokojení. Bavil se u sledovaní, téhle scény.
Sasuke dál couval. Pomalu se přiblížil ke skále.
„Ukončíme to jednou pro vždy,‘‘ řekla a skočila po něm s kunaiem v ruce. Sasuke se jejímu kunai vyhnul a chytil ji za obě ruce. Usmál se, když bylo jasné, že ji má v hrsti. Jenže její vahou se přepadl do zadu, ale za ním byl jen útes a několik metru je dělilo od země.
Naruto se za nimi rozběhl, ale bylo pozdě. Oba se zřítili dolu. Nakonec se ozval jen dutý dopad.

Epilog:Možná...?
Sakura
Uběhlo spoustu času o té dobu, když se jsem se ocitla na tvrdé zemi a okusila jsem si tvrdou skutečnost. Protože jediná já jsem otevřela oči. Ta bolest, se nedala vyrovnat té, kterou jsem zažila, když jsem otevřela oči. Byla jsem sama. Byla to moje chyba, přiznala jsem si to, ale v srdci jsem cítila neuvěřitelnou prázdnotu.
Možná byl špatný a měl špatné úmysly, ale jeho jednání pro něj byla důležité. Možná bylo pro něj nedůležitější. Já se rozhodla v jeho snu dál pokračovat. Chtěla bych, aby vědět, že má syna.

Naruto
Snad v tenhle okamžik lituji toho, že mé jediné vzpomínky na něj jsou jen ty špatné. Když si nic nepamatuji, duši věřím tomu, že to byl dobrý člověk. Možná jsme se všichni zmýlili. Možná byl taky dobrý člověk.
Co následovalo dál? Vrátili jsme se do Konohy, Sakura se po několika dnech probudila. Měl jsem krapek obavy ji říct, jak to vše dopadlo. Vzala to hůř než jsme čekal. Možná jsem přeci jenom nevěděl, co pro ni znamenal. Ještě než jsme došli do Konohy, musel jsem dát poslední Itachimu. Možná byl špatným člověkem, však poznal, že je jiným. Že i on možná on byl dobrým člověk.
Možná…