Cesta, která nekončí 11

Slunce prohřívalo pokoj skrz křišťálově zářivá okna a jeho zář přinutila modrovlásku otevřít své levandulové oči. Unaveně zamrkala na ohnivý útvar na obloze a neochotně zaujala pozici v sedě. Znova sepjala oční víčka k sobě a s otráveným výdechem sebou praštila do postele. Se zaklením si přetáhla peřinu přes hlavu a přetočila se na bok.
Doufala, že se jí těch několik minut, než se ozve to otravné drnčení budíku, protáhne a to hodně, ale už za chvilku se onen drnčící zvuk nesl celým barákem.
Modrovláska do přístroje podrážděně třískla a pro jistotu ho mrskla do pravého rohu pokoje. Odkopla ze sebe peřinu a nasupeně vyšla z pokoje. Otevřela dveře na konci chodby a rozsvítila. Náhle se místnost prozářila žlutým světlem, na které už díky bohu nereagovala, jelikož slunce donutilo její oči, přivyknout si na onu nepříjemnou záři.
Jak nesnášela, když jí z toho světla rozbolely oči.
Ze zívnutím došla k umyvadlu a otočila kohoutkem. Do rukou nabrala vodu a opláchla si obličej. S výdechem značícím úlevu a uvolnění všechno zopakovala. Pak sáhla po ručníku a obličej si vysušila. Zadívala se do zrcadla. Nepoznávala se. Nepoznávala tu dívku, jejíž obraz se v něm odrážel.
„Co se to se mnou stalo?“ ptala se sama sebe. Ani nevěděla, kdy to všechno bylo. Jak rychle se události seběhly a pocity propletly. Nevyznala se sama v sobě, tak jak se mohla divit, že jí ani ostatní nerozumí?

Za několik minut vyšla z koupelny po tom, co dokončila všechnu ranní péči a vydala se po schodišti do kuchyně. Nesnášela, když musela trávit čas s prázdným žaludkem. Připravila si, na co měla chuť a nadšeně se do jídla pustila.
V zápětí zaslechla kroky, přibližující se taktéž od schodů. Zvědavě k nim stočila svůj pohled.
„Máš hlad?“ mířila na osobu, kterou právě zkoumala svýma očima a poukázala na svůj stále skoro plný talíř se snídaní.
„Taky, ale za hodinu a něco už musím bejt na místě.“ Přitkala růžovláska s asi stejně tak „šťastným“ výrazem, který měla její kamarádka. Přisunula si židli a sedla si vedle ní.
„To je votrava.“ Odfrkla si a podepřela si rukou bradu. Modrovláska se neubránila lehkému uchechtnutí.
„Jsi asi stejně nadšená jako já, že jo?“ popichovala ji a zakousla se do další ňamky.
„Hm, myslela jsem, že má Tsunade dost rozumu, aby nás s nima nikam neposílala. Začínám si myslet, že nám to dělá schválně. Co ty, Hinato? Nemáš stejnej pocit?“ doufala, že jí někdo potvrdí její úvahu.
„Něco na tom bude.“ Odsouhlasila kývnutím oslovená.
„Ino a TenTen už jsou pryč, že jo?“ pokračovala.
„Jo, už v pět odcházely, nebo ta ňák.“ Ujistila ji.
„Zajmavý, nic jsem neslyšela?“ pokrčila Hinata rameny a dál se ládovala sladkým.
„To máš štěstí. Na to, že už jsou několik let u ANBU, dělaj děsnej rámus. Kvůli nim jsem už asi tři hodiny vzhůru.“ Stěžovala si Sakura a položila si nohy na stůl.
Hinata jen pobaveně sledovala její reakce, které ji neomrzely ani za ta léta, co si jich mohla užít až až. Poslala Sakuře po stole talíř se zbývajícím občerstvením, zvedla se a došla až do ložnice. Z opěrky gauče sebrala svůj plášť a masku, které si tam po včerejšku odložila a vrátila se do kuchyně.
„Co ty?“ optala se pro změnu Sakura.
„S Narutem se mám setkat za patnáct minut před akademií, jenom se zajdu nahoru převlíknout. Hodně štěstí i tobě, Sasuke bude tvrdej oříšek.“ Popřála jí Hinata, současně i s varováním.
„Jako bych to nevěděla.“

Blonďatý kluk se dezorientovaně porozhlédl po svém příbytku. Posadil se na kraj postele a přemýšlejíc, což u něj nebylo moc obvyklé, se podrbal ve vlasech. Při tom všem přemýšlení stačil zaregistrovat čas, který ukazoval budík. Při zjištění, kolik vlastně je, se nezmohl na nic jiného, než si znova přidělat čelist, která se mu svezla až na podlahu a s výkřikem „No tě pic!“ pobíhat po pokoji jako pominutej.
„Sakra, mám jenom deset minut! Jak to, že jsem neslyšel zvonění?“ uvažoval, zatímco si neúspěšně snažil natáhnout ponožky, ale při pečlivějším průzkumu jeho budíku, který byl naprosto jako po rvačce, mu vše došlo a záhadu vyřešil.
„Já jsem mrtvej! Akimi mě zabije!“ přiznal sám sobě a snažil se co nejrychleji nasoukat se do svých hadrů.

Hinata se pomalými a ladnými kroky blížila na místo setkání. Při pohledu na budovu, ve které strávila své dětství jí přeběhl mráz po zádech. Tolik vzpomínek se vrátilo a smísilo v jednu, která vyvolala na její tváři úsměv.
„Nejkrásnější roky mého života.“ Napadlo ji.

„Sakra, sakra, sakra… Já to nestihnu!“ hudroval blonďák, jemuž po tváři stékaly kapky potu od nepřetržitého sprintu.

„I když mi to chybí… nechci nic vracet. Nelituji ničeho, co jsem v minulosti udělala.“ Uvědomila si, když jí celý život proběhl před očima.
„Možná… jen jednu věc, kterou jsem neudělala…“

„Huh, Akimi už je tam! Už jenom kousek. Sakra, makej, makej…“

Hinata se dál kochala pohledem po akademii, kam se začaly urputně drát děti, které měly evidentně trochu zpoždění. To protože vyučování už začalo.
„Akimi!“ vyrušil ji ze snění hlasitý výkřik a rozhodla se vypátrat jeho původce. Než se jí to ale povedlo, Naruto do ní vrazil rychlostí 220 km/h a srazil ji na zem, přičemž ji nezapomněl pomalu zadusit.
„A-Akimi, ježiš, promiň, já… já nechtěl.“ Vykoktal omluvně a zároveň vyděšeně. Rychle se vyškrábal na nohy a stejně tak pomohl i jí.
„To je dobrý, mě lidi srážej k zemi pořád.“ Přešla to s úsměvem.
„Bože, je to zas tady, hlavně se chovej normálně, žádný blbý řeči!“ rozkazovala si.
Naruto se jen s připitomělým Hihi a poškrábáním za uchem, uculil a dal Hinatě znamení, aby šli dovnitř.
Jakmile vešla, zamrazilo ji v zádech. Zacítila chlad a horko zároveň. A hlava, jako by se jí začala točit. Bez jakékoli možnosti svobodné vůle jí přímo před očima proběhly obrazy z minulosti. A v tu chvíli jí to tolik chybělo…

„Táák, děti, nezdržujte se a běžte, prosím, do třídy.“ Minimílně dva tucty tak šestiletých dětí se právě tlačily do dveří jako nezadržitelná masa. Nikdo nechtěl otálet a bez váhání vrazil do třídy. Až na modrovlásku na konci řady, jež si pouze ťukala špičkami ukazováků o sebe. Přes pohled zaražený do země jí ani nikdo nemohl pohlédnout do očí.
„A-asi bych měla jít.“ Řekla si spíš pro sebe a ruce spustila podél těla. Zvedla aktovku, kterou měla až do teď položenou na podlaze a udělala první krok. Bohužel… k ničemu jinému se nedostala. Nebo snad… naštěstí?
„Pozooooooooor!“ ozval se za ní chlapecký křik, ale než na něj stačila zareagovat, byla sražená k zemi neznámým děckem.
Zář blonďatých vlasů ji bila do očí a modré studánky, které svítily jako světlušky jí nedovolovaly uhnout pohledem.
„Pro… promiň, moc se ti omlouvám. Nedával jsem pozor. Jsi v pořádku?“ promlouval k ní horlivě svým sametovým hlasem a ruku jí svíral ve svých dlaních, když jí pomáhal vstát z ledového lina, na kterém přistála jen díky němu.
Do tváří se jí nahrnula krev a líce jí zčervenaly. Srdce bušilo tak silně, až jí bylo špatně a na nohou se sotva udržela, i když ji podpíral on.
Všiml si, jak je nesvá. Tak moc, že ze sebe nevydá ani jedinou hlásku, a chtěl ji uklidnit.
„Já jsem Naruto. Promiň mi, jen jsem moc natěšený na první den v akademii. Jsi tu taky poprvé?“ optal se jí se stejným úsměvem jako před tím. Přímo ji ozařoval svým optimismem a soucitem.
„J-já…a… ano…“ vykoktala stěží. Jeden by nevěděl, jestli se to vůbec dalo zaslechnout, ale on to slyšel moc dobře.
„Myslel jsem si to. Jsi, koukám, dost nervózní. To je normální. Hele, tak si sedni se mnou.“ Vybídl ji znenadání. Zarazila se. Překvapilo ji to. Jen kdyby věděl, co bylo příčinou její stydlivosti a rozkoktaného přeskakujícího hlasu.
„J-já…“
„Tak pospěš, hodina už začala.“ Vpadl jí do řeči, než ze sebe stačila cokoli dostat a se stejně natěšeným úsměvem na rtech, se kterým ji před pár minutami srazil na zem, sevřel pevně, avšak opatrně, její zápěstí a odtáhl ji do třídy.

„Stačil mi jediný pohled, abych se do tebe zamilovala. A už tehdy jsem věděla, že tě nemůžu mít…“
„Tak jste tady!“ zaslechly oba známý hlas, který k nim promlouval. Byl stejně vlídný jako kdysi.
„Iruka- sensei?“ vydechl Naruto překvapením, když spatřil svého bývalého učitele.
„Nenapadlo by mě, že tu ještě bude učit.“ Putovalo Hinatě v myšlenkách, ale nějak zvlášť se tím nezabývala.
„Ah, Naruto, tak tě po dlouhé době znova vidím.“ Rozběhl se k němu radostně a zastavil až s odstupem pouhých padesáti centimetrů.
„Iruko- senseii, vy tu stále ještě učíte?“ divil se skutečnosti.
„Samozřejmě, vlastně… jednu chvíli jsem přemýšlel, že skončím. Tedy… měl jsem nervy už vážně na hraně, ale řekl jsem si, že ukázat mladým ninjům správnou cestu, po které půjdou už celý život… je to má parketa.“ Vysvětlil podrobně a nezapomněl na svůj ironický úsměv.
„Stejskalo se mi!“ vrhl se mu Naruto do náruče bez jediné známky rozpaků. Iruka byl z této reakce opravdu na větvi, ale nakonec se rozhodl to neřešit. Za to chudák Hinata zadržovala smích a snažila se působit seriózně.
Když ti dva konečně dokončili vítací scénu, vzpomněl si Iruka na základy slušného vychování a zaměřil Narutovu společnost.
„A vy jste Akimi, že?“ přiblížil se k oslovené a vlídně se usmál.
„Ano. Akimi Hideaki.“ Doplnila ho.
„Jsem moc rád, že jste přijali návrh hokage-sama a souhlasili, že nám zpestříte vyučování. Zvlášť v těchto dnech, kdy se blíží pololetí a studenti jsou opravdu rozjívení a unudění.“ Sypal ze sebe děkovná slova, zatímco si potřásal s její rukou.
„Za málo.“ Odvětila klidně, i když jí v hlavě běžely myšlenky na to, že se jí moc nezdá, že by zrovna „souhlasili“. Spíš se chtěli oba vyhnout veřejnému mučení.
„Dobře, tak… pojďte dál. Jen malé varování…“ zasekl se Iruka, když uchopil kliku „vyhýbejte se předmětům, létající vzduchem.“ Zdůraznil malý detail, než otevřel ony dveře, ze kterých ze ozýval ohlušující křik, jako v pavilonu opic. Pomalu tak strašný, jako byl Inin ječák, když začalo pršet a jí slehl účes.
„Jaká nemilá vzpomínka.“ Zkřivila Hinata obličej a v bojovém postoji pomalu vklouzla do třídy. Kolem hlavy jí právě prolétla čísi bačkora. No, mířila jí mezi oči, ale ona se vyhla. Při pohledu na člena známé ANBU organizace většině „paviánům“ zaklaplo a nevydali ze sebe ani hlásku.
„No, Akimi, ty vedeš.“ Povzbudil ji Naruto zářivým chrupem a gestem a la Gai.
„Tak jo, bral bych, aby tu takovýhle klid zůstal i po zbytek hodiny, a nebo ještě lépe… celého dne. Jak jsem sliboval. Tohle jsou dva zkušení ninjové. Naruto Uzumaki… tohle jméno určitě všichni znáte. Shinobi z naší vesnice a také ninja, který se podílí na zastavení Uchiha Madary, který před pěti lety napadl naši vesnici.“ Spustil Iruka svůj proslov a poukázal směrem na dotyčného. Hodně žáků, a hlavně tedy dívek, spustilo ohlušující jásot a chtěli po něm autogram… nebo taky pusu. Naruto, i když mu to všechno lichotilo, musel ženské pohlaví zklamat, tak se spokojili alespoň s podpisem.
„Naruto-san, jste opravdu skvělý.Jendou bych chtěl být stejně dobrý jako vy.“ Pokřikoval na něj jeden ze studentů, sedíc v lavici. Šlo vidět, jak Narutovi růžoví tváře.
„To je od vás moc milé. Cítím se dobře, když vím, že mě někdo uznává.“ Poděkoval svým způsobem. Hinata na něj upírala svá pomněnková kukadla a celé tělo ji příjemně hřálo.
„Vidíš, Naruto, nemusíš být ani hokage, aby tě ostatní obdivovali. Ale… to já jsem věděla vždycky. Přece jsem tě znala… a náklonnost k tobě v sobě nosila od prvního okamžiku… a stále ji nosím.“
„A vedle něj je Akimi Hideaki. Je ze Slunné země. Jak jste si určitě všimli, je to členka ANBU, tady u nás. Ve své vesnici sama ANBU oddíly vedla. Teď se rozhodla na nějaký čas zůstat tady i se svými přítelkyněmi.“ Sděloval ostatním informace, když v tom se k ní Naruto nahnul.
„Akimi, neřekla jsi mi, že jsi byla velitelka.“ Zašeptal poníženě, i když k tomu vlastně nebyl důvod.
„Oh, neřekla?“ pronesla s jistým tónem cynismu a dál se nebavila.
„A pak se divím, že tak Sasukemu namlátila.“ Postěžoval si spíš pro sebe a dál tomu nevěnoval pozornost.
„Naruto- san, co teď budeme dělat?“ ozval se jeden netrpělivý chlapec a vytasil ruku vzhůru. Naruto se se psím a zároveň tázavým pohledem obrátil k Hinatě.
„Zmetek, tohle dělá pokaždý… a já jsem slabá.“ Hudrovala v duchu, ale zároveň se i smála.
„Tak, snad pro začátek… můžete se nás na něco zeptat. A pak vám předvedeme nějaké techniky. Jak taijutsu, tak i genjutsu a ninjutsu. A také nám můžete předvést, jak jste dobří.“ Snažila se jim dát motivaci, což zabralo.
„Já! Můžu první?“ nezaváhal ten samý z nich.
„Dobře, od teď se můžete ptát. Ale postupně, prosím, nepřekřikujte se.“ Odsouhlasil Iruka a dal studentům prostor, načež se pohodlně usadil na židli za katedrou.
„Tak jo, Naruto- san, na jaké jste úrovni?“ ozval se první dotaz.
„No, technicky vzato jsem dobrý asi jako jounin nebo ta nějak, ale v podstatě, pokud bych měl vytasit papíry, jsem stále genin.“ Podrbal se nervózně ve vlasech. Pár studentů vydechlo překvapením, jiní se neubránili vlně smíchu.
„Teď já! Kde jste byl celá ta léta?“
„Po skončení války jsem s přáteli odešel trénovat, abych zesílil. Už jsem nikdy nechtěl vidět, jak někdo trpí. A proto jsem musel jít.“ Odpověděl s jistou bolestí v očích.
„Měl jste někdy dívku?“ ozvalo se dál.
„No… ano… vlastně měl.“ Odpověděl rozpačitě.
„A to vás nebolelo ji opouštět?“ dorazil ho onen dotaz.
„J-já… víte… já… bolelo mě opuštět jinou. Vlastně…“
„Akimi- sama, jaké to je být u ANBU. Jednou k nim chci také patřit.“ Přerušila ho rusovláska v páté řadě, když už to nemohla vydržet a upustila uzdu své ukecanosti.
„Ah, tak toho se drž. Máš opravdu vysoký cíl. No, první dny, vlastně i týdny, byly dost těžké, ale postupem času si člověk na ten tvrdý režim zvykne a přenese ho i do skutečného života. Ale musíš být připravená, že můžeš někomu ublížit.“ Odpověděla tajemně.
„Jak ublížit?“
„Být ANBU znamená mít obrovskou zodpovědnost, držet tajemství, nebát se bolesti ani smrti. Někdy to znamená, lhát těm, které miluješ. A tím je zraňuješ. A hlavně… musíš si věřit. Musíš věřit ve svou sílu, protože to v co věříš, jen to je skutečné.“ Vysvětlila, i když jen málokdo to asi mohl pochopit. Ani Naruto který vnímal každé její slovo nebyl schopen naprosto přesně usoudit, kolem čeho se točí jejich myšlenky.
„Ale… Akimi- sama, já mám strach.“ Ozvala se znova dívka.
„Z čeho?“ věnovala ji Hinata svou pozornost.
„Že… že i když mám svůj sen, nakonec mě osud zavane jinam. Co když… můj osud leží úplně někde jinde?“ roztřásl se jí jinak veselý hlas. Hinata se na chvíli odmlčela. Nemohla se zapřít a nepodívat se na něj. Kdykoli ho viděla, najednou… bylo všechno lehčí a jasnější.
„Osud si tvoříme sami.“ Řekla tiše, přesto však dost zřetelně, aby ji všichni slyšeli.
„O čem by byl jinak život? To jako, že jsme jen figurky, kterýma někdo hýbe? To, že máme sepsaný scénář našeho života a jediné, co nám zbývá, je řídit se podle něj? To je život?“ její hlas se pomalu měnil na rozčílený, ale držela se.
„Nic jako osud neexistuje. Možná… možná je tu jistá věc, která se jím dá nazývat. Je to tehdy, když se cesty dvou, nebo více lidí, spojí. Tehdy se tato „náhoda“ dá nazývat osudem. Třebaže jsou to lidé, kteří byli součástí vašeho minulého života. Možná tehdy, ale… budoucnost je v našich rukách, není nám dána předem. Můžeš se nechat vést proudem času, když jsi srab, já kdysi byla stejná, ale… pak jsem poznala někoho, kdo mi otevřel oči a dal mi odvahu, převzít vedení nad tím, co chci. To, čemu ty říkáš osud, jsou jen překážky a nástrahy, které musíš zdolávat, aby ses den co den stávala silnější a nikdy se nevzdala. Překážky nám pomáhají uskutečnit náš sen. Bez nich bychom nikdy nezískali odhodlání, jít za tím, co chceme. Nikdy se nesmíš vzdát. Měj svou cestu, svůj cíl, svůj sen. Drž se ho pevně, protože až ho dosáhneš, tak on podrží tebe. Žít, znamená tvořit si svůj vlastní příběh, psát o svých snech a zaznamenávat vzpomínky. Udělej to, nikdy není pozdě. Žij svůj život tak, abys ničeho nelitovala. A jedním si buď jistá. Když půjdeš za svým srdcem, nikdy nebudeš žádného svého činu litovat. Vždyť přece… jak může existovat osud? Jak může někdo vědět, jak se rozhodneš, když to nevíš ani ty sama? Vždycky máš na výběr. Není správná a špatná cesta. Každá tě jen zavede trochu jinam. A nakonec se vždy někam dostaneš. Jdi za svým snem a nikdy se nevzdávej!“
Po jejích slovech nešlo zaslechnout nic, krom hlubokého dýchání a bijících srdcí. Po tom, co řekla, se její slova zapsala do paměti všem, kteří tam byli. I když si v životě pravděpodobně neprožili nic, co by je poučilo… tohle pochopili. To protože mluvila srdcem…
„Tak jo, děcka, dáme teď ňáký ty techniky?“ zvolal natěšeně Naruto, kterému až do teď lpěly oči na Hinatě. Její slova mu byla povědomá.
„Jooooooo!!!“