Cesta, která nekončí 12

„Já chci taky! To chci umět taky!“ neslo se venkovními prostory školy několik uřvaných hlasů, když netrpěliví studenti zírali na stovku Narutových klonů kolem sebe s čelistí u země. Nadšeně tleskali a ohlušující vřískot byl k nezastavení.
„Uklidněte se, s technikou klonování začneme příští rok, tak klid.“ Schladil je Iruka, který si právě chránil ušní bubínky.
Naruto se pyšně jako páv předváděl všem přítomným budoucím ninjům a ukazoval jedny ze svých, podle něj, nejlepších technik. A mezi nimi bylo také…
„A teď… moje speciální technika, se kterou obstojím v jakémkoli boji… Oiroke no…“ ústa, ze kterých chtěl vydat ještě jedno slovo se mu právě zavrtala do hlíny, ke které ho srazil vyděšený učitel.
„Naruto, to nemyslíš vážně! Vím, že tě těch několik let s Jiraiyou – sama zkazilo, ale tohle už fakt přeháníš!“ rozčiloval se a věnoval přednášku, zatímco se jeho bývalý žák seškrabával ze země a Hinata se v bezpečném dosahu od těch dvou popadala za břicho.
„Kam se hrabe Jiraiya.“ Špitla si spíš pro sebe, když si její přítomnost uvědomil Naruto.
„Hej, Akimi, já jsem už skončil, nechceš něco předvýst ty?“ vybídl ji, protože i když si za své ukázky zasloužil vážně masivní aplaus, něco ho to stálo a tím byla v tomhle případě chakra.
„Klidně si to ještě užívej. Musím si něco vymyslet.“ Vysvětlila a začala dumat nad technikou, která by ty špunty nadchla, což ostatně nebylo tak těžké, ale taky, kterou na své schopnosti nebude upozorňovat.
„Musí to být něco, co mě Naruto neviděl použít… bez obav… toho je fůra…“ usoudila a potajmu, přesto zvědavě, sledovala blonďáka, který stejně jako ona vymýšlel co nejzajímavější jutsu.
„Tááááááááák jo, mám to!“ prohlásil jako rozhlasem a všichni studenti zpozorněli.
„Tohle… je moje nejoblíbenější technika. Neříkám, že je má nejúčinnější, ale často ji používám, protože nevyžaduje příliš velké množství chakry a obvykle splní svůj účel… což je zpomalit protivníka, ale nezabít ho. Připraveni?“ postavil se do bojové pozice a začal s ručními pečetěmi.
„Kumiawase: Shizen na Ejji!“ vyšlo mu z úst a v tu chvíli se všichni zatřásli chladem. Zvedl se vítr a listí začalo vířit. Naruto nastavil do prázdna dlaně, ze kterých mu vmžiku vytryskl proud vody. Voda se spolu s větrem začala formovat do ostrých zahnutých tvarů a ty pak zezelenaly. V podobě zbraní se pak výsledek tvořený třemi živly rozletěl směrem k plotu, který označoval areál školy a způsobil v něm otvory jako po kulometu.
Očima, právě se kutálejícími po zemi, sledovali všichni přítomní názornou ukázku schopností, které náleží slavnému ninjovi. A že si teď byli jisti jeho zásluhami.
Naruto si udělal pohodlí v trávě protože i přes jeho přesvědčení, že tato technika moc chakry nevyžaduje, jemu už nezbývala skoro žádná.
„Možná jsem to přehnal.“ Uchechtl se a rozpačitě se podrbal za uchem.
„Naruto – san, to bylo… ááááááááá!“ ozval se znova nehynoucí potlesk a uznání od malých nadšenců, což oslavovanému samozřejmě vykouzlilo ruměnec.
„Naruto…“ sledoval Iruka s údivem chlapce, teď už vlastně muže, který pro něj vždy býval téměř synem či bratrem… i když naprosto uličnickým a neschopným. Teď ale propadl v úžas, i přes všechno, co o něm do teď věděl.
„Tři živly? Jak to udělal?“ snažil se usilovně najít odpověď na své dotazy.
Hinata nebyla s uznáním člověka, kterého obdivovala od samého začátku, vůbec pozadu a také jí v hlavě vířily myšlenky.
„Velmi chytré. Dokonalá kombinace, která vytvoří nezničitelnou zbraň. Voda pro tvárnost, která dovoluje uživateli jakkoli manipulovat s tvarem zbraně, vzduch, který má schopnost takovou, jako bruska, co vytvoří dokonalé ostří a země… která dodá maximální pevnost. Ani jeden z těhle živlů nejde proti druhému… Přesto… jak získal kontrolu nad tolika živly? Jeho je vítr a pak se před pěti lety naučil skombinovat ho s vodou, ale co země? Chápu, i my s holkama dokážeme manipulovat s více elemnty, ale to protože máme speciální výcvik. Můj je oheň, k tomu jsem se naučila sesynchronizovat svá jutsu s větrem, který mu dodává energii a samovolně využívat blesk, jehož základný rysy mě naučil ovládat Sasuke, tehdy, když jsme ještě byli spolu.
Pak TenTen je expert na vodu a já jí dala radu, jak zvládnout oheň, aby se mu dokázala postavit, kdyby ho na ni někdo použil.
Ino zas bezchybně ovládá blesk a bouře, přesto ale dokáže využít i živel vody, aby svá jutsu za použití Raitonu dovedla k dokonalosti a měla co největší rozsah útoku.
A i když Sakura ovládá jen zemi a částečně zvládne základní větrnou techniku, tak provádí všechna jutsu na profesionální úrovni a k tomu je medik se spoustou zkušeností.
A i když vezmu v potaz skutečnost, že má v sobě Naruto Kyuubiho… tak přesto… ovládnout tři živly, nemluvě o jejich naprostém skombinování v jednu techniku… “ jako odbornice na práci se živly si nemohla nepovšimnout Narutovi logiky, která byla přece jen o jeden stupeň IQ vyšší a propracovanější než dříve.
„No, Akimi, já jsem mimo hru, je to na tobě.“ Oslovil ji rozvalující se hrdina dětských příběhů a podpořil svou partnerku zdvihnutým palcem.
„Ok.“ Odsouhlasila pohodově a zaujala jeho místo.
„Tak děcka, co chcete vidět? Nějak jsem nepřišla na něco, co by se vám mohlo opravdu líbit.“ Doufala, že se vyhne nudnému přemýšlení a ti špunti sami příjdou na něco, co by je bavilo.
„Akimi – sama, můžeme si půjčit vaši katanu?“ vyrazila s rukou vzhůru rusovláska, které tak před hodinou udělala Hinata dlouhou přednášku o osudu.
Hinata hodila (ehm, skrz masku ) tázavý pohled na Iruku.
„Jestli to tady slečně nevadí… ale dejte pozor!“ varoval ještě své žactvo a kývnul jí zpět na souhlas. Hinata si tedy odpoutala od zad celé pouzdro a vložila zbraň do rukou tmavovlasému chlapci v první řadě.
„Pokud si chcete prohlídnout i čepel, neporaňte se.“ Ujišťovala se v dostatečném proškolení o bezpečnosti a posadila se.
„Akimi – sama, umíte taky nějaké elementární jutsu?“ dotázal se chlapec, když po menším prozkoumání dokonale naleštěné zbraně poslal meč ostatním.
„Jaký bys nejradši?“ zeptala se přátelským tónem, jelikož vždy dávala najevo svou pohodu za pomoci úsměvu, ale přes masku by jí to bylo v tuhle chvíli asi houby platný.
„Oheň nebo blesk.“ Zapřemýšlel a vyrukoval s jeho nejoblíbenějšími.
„Radši ten blesk, sice dokážu manipulovat i s ohněm, ale nerada bych tu něco hasila. Tááááááák… nějaký cíl, který by se dal zničit?“ pronesla šibalsky a stočila se na Iruku, jestli u něj náhodou nezahlédne ustrašený pohled. No, nevím, jestli ustrašený, ale jisté kapičky potu se mu stékající po tváři, zaleskly.
„Támhle… Akimi – sama… támhle je naše stará tělocvična. Tam vždy probíhají zkoušky v taijutsu, ale Iruka sensei ji chce nechat zbourat a postavit novou. Můžete ji použít jako cíl.“ Upozorňovala ji neúprosně jedna z dívek a poukazovala prstem na starou zchátralou chajdu, která jen tak tak stála.
„Ale… Akimi- sama…“
„To je v pořádku, Iruko sensei, kapitán Yamato vám ji určitě rád postaví.“ Poplácal ho Naruto po rameni, když už se chystal něco namítat.
„A- ale… chjo, já to vzdávám.“ Praštil rezignovaně docházkovými deskami o zem a kecnul si spolu s Narutem do trávy.
„Ok, takže… jen malý záblesk, nerada bych tady rozpoutala bouřku.“ Vyskočila hbitě na nohy a vytvořila nutné pečetě.
„Raiton: Hitto Totatsu!“ nade všemi se v té samé chvíli zatáhla obloha a zahřmělo, načež zcela nepozorovaně vyšlehlo z nebe světlo, co udeřilo na onen cíl alias polorozpadlou chatrč, která se rozletěla na několik rozpůlených prken a obřích třísek, před kterými se všichni kryli.
Jakmile dopadly na zem poslední zbytky toho holubníku, nebe se opět vyčistilo do sytě modra.
„Juj.“ Ujelo Hinatě a nervózně se podrbala ve vlasech.
„Eh…“ dostal ze sebe Iruka s obtížemi, protože i když teď by nejraději spustil vlnu nadávek, asi těžko si to mohl na ANBU člena dovolit.
„Heh… no tak… my už asi půjdeme. Jsme moc rádi, že jste se tak zapojili a… no… čawes!“ zamával všem Naruto, po jehož tváři se lil ledový pot, čapl Hinatu za ruku a táhl ji pryč z akademie.
„Pá páááááá…“ volalo nadšeně obecenstvo, i když trošku posmutněle, že vše tak rychle skončilo.
„Bože, Akimi, tys nám dala.“ Vypálil Naruto jakmile se dostali před hlavní vstup do školy.
„Hej, to ten kurník byl na spadnutí. Většinou to tak daleko nelítá.“ Bránila se oslovená a uraženě si přitiskla ruce k prsům, i když se popravdě chlamala až na půdu. Kdo taky ne, když viděl Irukův vražednej pohled.
„Pane jo, to byla rána. Nechtěl bych. No, tak si pospěš, jestli chceš, můžeme zajít na ramen.“ Navrhl pohotově, když si začal hladit propadlé břicho. Hinata se postavila do mírného rozkročení a s jistým „ehm ehm“ se k němu natočila.
„Jej, promiň, já zapomněl, že by se ti přes masku asi blbě jedlo.“ Zčervenal ještě stále ve zdravé barvě a pokrčil rameny.
„No tak… tě aspoň doprovodím domů, chceš?“ zkusil svůj nevinný kukuč a usmál se.
„Jo, klíďo.“ Pokrčila rameny a přiskočila k němu blíž, aby šli ve stejné řadě.
„Hej!“ vykřikla z nenadání.
„Um… stalo se něco?“
„Nechala jsem si u těch mrňat katanu, jen si pro ni skočím.“ Uklidnila ho a chtěla se dát do běhu, ale Narutova ruka svírající její zápěstí ji zbrzdila.
„Já ti pro to doběhnu.“ Zareagoval pohotově a na plný plyn nabral směr zpátky na akademické hřiště. Prokličkoval mezi studenty, ale nikoho neviděl svírat onu zbraň.
„Hledáš tohle.“ Ozvalo se za ním. Otočil se po hlase. Iruka si pohrával s Hinatiným mečem a mile se usmíval.
„Ah, díky, Akimi si na poslední chvíli vzpomněla.“ Docupital k němu a uchopil rukojeť meče, který mu Iruka podával.
„Je to moc šikovná holka.“ Dodal.
„Však je u ANBU, co byste čekal.“ Přitkal Naruto spolu se souhlasem.
„Ale ty ne.“ Pokračoval. Naruto nepochopil narážku.
„Zesílil jsi… a hodně. To, co jsi předvedl, se jen tak nevidí. Jsem pyšný, že zrovna ty jsi býval mým žákem. Je to zvláštní, když ke mně přijdou děti a poukazují na mě se slovy: „ To vy jste učil toho slavného Naruta Uzumaki?“, a já se jen vždy usměju a hrdě jim odpovím. Prostě… nikdy se mi to ještě nestalo.“ Vysvětlil. Naruto nechápavě zamrkal a v rozpacích se poškrábal na týlu.
„Eh… tak… děkuju, moc to pro mě znamená, hlavně od vás.“ Vyjádřil Naruto svůj vděk a pohledem mu naznačil, že už půjde.
„Tak se měj a dál na sobě makej.“
„To se spolehněte!“ ujistil ho s úsměvem a sebevědomím a rozběhl se za Hinatou.
„Pěkná věcička.“ Pomyslel si, když si prohlížel karmínově rudé pouzdro chránící ostří. Zvědavost se na něj vrhla a tak poodhalil část dokonale lesklého, nabroušeného, stříbrně zářícího kusu kovu, které odráželo sluneční světlo a dělalo roztomilá srandovní prasátka.
„Fíí.“ Vyjádřil svůj obdiv nad tím uměleckým dílem a vynesl na svět celou čepel. Zaujatě si prohlížel leštěnou dokonalost. Na jejím povrchu objevil spoustu rýh, zanechaných po boji. Šlo dost dobře poznat, že tenhle meč už si je s ranami dobře znám.
Při důkladné prohlídce si Naruto povšimnul třech znaků vyrytých těsně nad ohnivě červenou rukojetí.
„Věřit?“

Hinata znuděně okopávala roh místního baráku, ze kterého opadávala omítka.
„Zesílil víc, než jsem čekala.“ Napadlo ji při vzpomínce na Narutovo nové jutsu. Ještě k tomu s myšlenkou, kolik takových asi má.
„Akimi!“
„Máš ji?“ otočila se za známým hlasem.
„To si piš. Těm děckám ji zabavil Iruka. Prohlížel jsem si ji, je nádherná. Asi jsi s ní byla už v mnoha bitvách, jen…“ v polovině věty se nejistotou zastavil a Hinata to a něm poznala.
„Chceš se něco zeptat?“ pobídla ho povzbudivě.
„No, když jsem si tak prohlížel ostří, tak…“ odkryl zářivou ocel a poukázal na ony znaky „… proč tohle?“ nemohl se dočkat odpovědi. Chápal význam toho slova, moc dobře věděl, jakou má sílu, ale… proč ho tam má zrovna ona?
„Proč Věřit?“ odpověděla otázkou. Kývnutí jí bylo souhlasem.
„Protože realita je relativní pojem. Nikdo nemůže říct, co je vlastně realita a co je sen, nebo výmysl a tak… jen to, čemu věříme… jen to je skutečné… to protože tím, v co věříme, tím žijeme. Je to naše realita, náš svět… náš život.“ Dořekla, když si od něj meč brala a upevňovala ho zpět na záda. Pak se otočila a prostě šla.
Naruto, přimražený k stále stejnému místu, ji jen sledoval, neodtrhnul od ní oči a její slova si zapamatoval.
„Naše realita, náš svět, náš život.“
„Tak… doprovodíš mě, gentlemane?“ zvolala Hinata zvesela a zastavila se.
„… náš život.“
„Jasně.“ Vykouzlil úsměv a přidal se k ní. Záhadou bylo, že rozhovor nezačal on, ale Hinata.
„Hej, Naruto, jak ses naučil ovládat tři živly?“ zeptala se bez ostychu.
„Tobě se to justu líbilo, že jo?“ strčil do ní loktem.
„Popravdě… bylo to bezva.“ Přiznala bez přetvářky, s náznakem obdivu v tónu hlasu.
„Aha, no… vítr je mojí podstatou chakry a na vodu jsem přišel, když jsme se Zvrhlým poustevníkem trénovali za pomoci ropuch, abych obstál proti Sasukeho ohni a pak už to šlo samo. A země? To jsem uprosil Nejiho.“ Zachechtal se. Hinata skřivila obličej.
„Uprosil?“ opakovala.
„Popravdě… eh… schoval jsem mu jeho šampony a vlasový balzámy, takže se mohl zbláznit. A odsouhlasil mi to.“ Pronesl s jistým chlubivým nádechem.
„Aha.“ Vypadlo z ní, i když v duchu se mohla potrhat smíchy.
„Že mě to nenapadlo, když jsem se ho tehdy snažila dokopat, aby pozval TenTen na rande, místo vyhrožování, že přemluvím Kibu, aby Akamarovi vsugeroval útok na jeho pozadí, které by mu ňákej čas nesloužilo…“ plácla se do čela… i když trošku pomyslně.
Když došli na místo, začala si vytahovat klíče.
„Tak, díky moc za doprovod. Dneska to bylo prima. Ahoj.“ Rozloučila se a odemkla.
„Jo… já… byla to sranda, skvěle se mi s tebou pracovalo… parťačko.“ Poplácal ji po rameni.
„Jasně, parťáku.“ Vrátila mu nazpět.
„Fajn, tak… ahoj.“ Zamával jí a rozběhl se směr Ichiraku, jelikož se začaly ozývat abstinenční příznaky.
„Jako za starých časů, hm…“ povzdychla si a zavřela dveře.