Sedm minut v ráji - Kankurou

V Listové se konal novoroční večírek u Ino doma a to by nebyla Ino, aby (s velkou pomocí Tenten, že) nevymyslela velmi zvrhlou a kontroverzní zábavu. Byla to hra, která se jmenuje 7 minutes in heaven (v Čechách jsem o ní v životě neslyšela) a jde zhruba o to, že se přítomným pánům rozdají čísla, která si pak losují děvčata, a s pánem, který vlastní příslušné číslo, je pak dívka zavřena na sedm minut do temného kumbálu a mají se tam políbit či provádět cokoli chtějí, jelikož to nikdo nevidí a nikdo se to nikdy nedozví. Ano, takže skvělá hra pro intelektuálně náročné, jak vidíte. Dalo trochu práce přemluvit dost lidí, aby se zúčastnili, ale nakonec byla účast přece jen hojná. Ino jim všem rozdala čísla, napsala je na papírky a ty zamíchala v košíku. Když jsi byla na řadě s losováním, s očekáváním nejhoršího a nadějí v nejlepší jsi zalovila v košíku. Pak ses podívala, co jsi vytáhla, a je to číslo...

„Šestnáct!“ prohlásila jsi celkem nadšeně.
„No to si ze mě děláte srandu!“ ozvalo se pohoršeně v odpověď.
„No potěš,“ souhlasila jsi, jelikož šestnáctku měl očividně Kankurou.
„Tak nejdřív mi pořád visí za patama ve vlastní vesnici a teď se jí nezbavím ani tady? Tohle je nejpitomější akce roku!“ tvářil se Kankurou upřímně otráveně. Protočila jsi panenky.
„Tak si přestaň stěžovat, ty kašpare, a mazej do kumbálu, čím dřív to budu mít za sebou, tím líp!“ Kankurou něco zavrčel, ale přece jen šel. Zhluboka sis povzdechla a jako na popravu ho následovala.
„Teda to je zvláštní způsob vyznávání náklonnosti, ale každý jsme nějaký, že...“ chechtala se škodolibě Ino.
„Ts, to určitě,“ byla tvoje poslední slova, než za vámi Tenten zavřela dveře.
„Sakra, to je ta moje věčná smůla! Měl jsem tady teď stát s tou sexy blondýnou!“
„To je tvoje ségra, ty mamlasi!“
„Ta druhá, co to vymyslela, tuhletu děsnou věc!“
„Jmenuje se Ino, ts...“ Opřeli jste se se založenýma rukama o protější zdi a měřili se navzájem dosti nemilými pohledy.
„Jo, nebo s tou tvrďačkou s kunaiema! Nebo s tou bledookou kočičkou, jak má tak nádherný - “
„Áááá! Moch bys aspoň předstírat, že jsi gentleman?!“
„... ale to ne, musím taky ztvrdnout s tebou!“
„No tvrdnout tě rozhodně nikdo nenutí,“ vyprskla jsi škodolibým smíchem.
„Drž pec, pak kdo je tady úchyl...“
„Hele, jak to se mnou mluvíš?“
„Tak jak si zasloužíš, jseš zvrhlá, zvrhlá, zlá a zvrhlá!“
„A ty máš zas fakt vyčerpávající slovní zásobu,“ už ses mu nepokrytě chechtala. Zase.
„Tyjo nech mě bejt, vylejvej si frustraci na někom jiným, jo?“ mračil se Kankurou v přítmí kumbálu.
„Neházej to na mě, ty sis začal stěžovat na mou příjemnou společnost, tak to víš, že se nedám!“
„A to se jako divíš, asi nikdo by nebyl nadšenej, kdyby místo krásný baby měl líbat takovýho strašáka do zelí, jako seš ty!“
„Od chlapa s ksichtem jak zadek to fakt sedí!“ vyplázla jsi na něj uraženě jazyk.
„No dobře, asi nejsem supermodel, ale aspoň... aspoň...“
„Aspoň co? Jseš blázen, povídáš si se strašidelnýma loutkama, a ani ten obličej tě nezachrání, tak to chci teda fakt slyšet, co z tebe vypadne.“
„Aspoň... ehm... nojo, vyhrálas, jsem ztracenej případ... Doufám, že jseš spokojená...“ kapituloval najednou Kankurou, ztěžka se posadil na zem a složil hlavu do dlaní. Na chvíli jsi zůstala stát s otevřenou pusou. Ale po pravdě řečeno jsi moc spokojená nebyla, urážky od něj jsi většinou moc vážně nebrala a připadalo ti samozřejmé, že on to taky tak vidí, ale asi ses zmýlila.
„Hele... promiň, to jsem zas nechtěla...“ přešla jsi k jeho zdi a posadila se vedle něj, „Neboj, nemáš obličej jako zadek a nejsi ztracenej případ! Jseš náhodou docela pěknej...“ snažila ses ho utěšit. Že bys to tentokrát fakt přehnala? „A že si povídáš s loutkama, to je náhodou docela roztomilý, i když trochu ujetý, ale kdo není ujetej, žejo, já si taky povídám s věcma!“ Položila jsi mu ruku na rameno na znamení upřímnosti a zjistila jsi, že se třese! Přece... přece se tady nerozbrečel?! „Kankurou? Jseš v pohodě?“ optala ses starostlivě.
„Jóóóó!“ vyrazil ze sebe stěží a tys poznala, že to nebyl pláč, nýbrž zadržovaný smích, „Chááááááá, skočilas na to!“
„CO?“ Tak ty se ho tady snažíš upřímně rozveselit a on to celou dobu dělá schválně?! „Jseš blbej,“ řekla jsi a plácla ho za trest po paži. Ale neubránila ses úsměvu.
„Víš, že uchylovat se k fyzickýmu násilí je fakt dost ubohý?“ vysmával se ti do očí, zatímco jsi ho častovala dalšími ranami.
„Dej mi už svátek! Na tebe nic jinýho totiž neplatí, jak jsi zabedněnej!“ pokoušela ses znít aspoň trochu vážně a uraženě.
„No už se bojím, _____ mě zbije, že mě vlastní Kazekage nepozná, pomoc, pomoc,“ chrochtal škodolibě. Napůl smíchy, napůl pod náporem tvého dosti nepřesvědčivého plácání se převrátil na podlahu. Toho jsi hned využila a skočila mu na břicho.
„Cha a teď tě mám!“ uchechtla ses a na sekundu zaváhala, jestli ho máš začít škrtit nebo tahat za vlasy. Když jsi však uviděla jiskřičky v jeho očích, dostala jsi úplně jiný nápad, kterému jsi prostě nedokázala odolat. Sklonila ses a s vervou ho políbila přímo na rty. Za chvíli ses lekla, co to proboha děláš!
„Jejda!“ rychle ses napřímila a položila si dlaň provinile na pusu. Kankurou se však nezačal znechuceně dávit, jak jsi napůl čekala. Místo toho tě pevně objal a překotil se s tebou tak, že teď jsi ty byla vespod a on ležel na tobě. S lišáckým výrazem umlčel tvoje překvapení vášnivým polibkem, který tě zcela uchvátil. Neubránila ses požitkářskému „mmmmmmmm!“, oběma rukama jsi mu zajela do vlasů a nohama ho objala kolem pasu. Cítila jsi jeho dlaň, jak ti zajíždí pod tričko a vydala jsi rozechvělý vzdech. Jeho prsty tě lechtaly jemně na břiše, za chvíli se k nim připojila i druhá ruka... moment, on tě lechtal schválně!
„Né-ééé!“ pokusila ses protestovat, ale už bylo pozdě. Snažila ses mu bránit, ale bohužel byl o hodně silnější a ani kopance na něj neplatily, takže ti nezbylo než se zoufale svíjet v křečích smíchu, až ti tekly slzy proudem. „Prosím, prosím, doooost!“ škemrala jsi mezi záchvaty smíchu, ale Kankurou se dál ďábelsky chechtal, krutě tě lechtal a nevypadal, že by hodlal přestat. Tentenino oznámení „Sedm minut!“ ti znělo jako vysvobození.
„Ještě jsme neskončili!“ zavolal přes dveře Kankurou.
„Ty jseš... fakt... děsnej!“ hihňala ses bezmocně.
„Sedm minut je sedm minut!“ praštila Tenten znovu nekompromisně do dveří. Kankurou tě tedy přestal lechtat, stoupl si a začal si upravovat vlasy, co jsi mu pocuchala. Ovšem sotva ses posadila a úlevně si oddechla, už tě zase popadl a hodil si tě přes rameno. Když jste vyšli ven, všichni, co byli blízko, na vás podivně zahlíželi.
„Co jste tam proboha dělali, to byly hrozný zvuky!“ tázala se Ino, ale když viděla, v jaké jsi pozici, přestala to chtít vědět.
„Prosím, zachraňte mě od něj, je to blázen, pomoooc!“ zoufale jsi volala, bohužel ses u toho strašně smála, ještě od toho lechtání, takže to nikdo nebral moc vážně. A tak ti nikdo nepomohl a Kankurou si tě odnesl někam do tmy...