Sedm minut v ráji - Iruka-sensei

V Listové se konal novoroční večírek u Ino doma a to by nebyla Ino, aby (s velkou pomocí Tenten, že) nevymyslela velmi zvrhlou a kontroverzní zábavu. Byla to hra, která se jmenuje 7 minutes in heaven (v Čechách jsem o ní v životě neslyšela) a jde zhruba o to, že se přítomným pánům rozdají čísla, která si pak losují děvčata, a s pánem, který vlastní příslušné číslo, je pak dívka zavřena na sedm minut do temného kumbálu a mají se tam políbit či provádět cokoli chtějí, jelikož to nikdo nevidí a nikdo se to nikdy nedozví. Ano, takže skvělá hra pro intelektuálně náročné, jak vidíte. Dalo trochu práce přemluvit dost lidí, aby se zúčastnili, ale nakonec byla účast přece jen hojná. Ino jim všem rozdala čísla, napsala je na papírky a ty zamíchala v košíku. Když jsi byla na řadě s losováním, s očekáváním nejhoršího a nadějí v nejlepší jsi zalovila v košíku. Pak ses podívala, co jsi vytáhla, a je to číslo...

„A loterii vyhrává číslo... tadáá... sedmnáct!“ uvedla jsi slavnostně.
„Jejda, jsem to ale šťastlivec...“ uslyšela jsi ten klidný, jemný hlas, do kterého ses často zaposlouchávala při doučování na ninja maturitu... No, teď nezněl zas až tak vyrovnaně, spíš trochu rozpačitě. Ino a Tenten na tebe pohoršeně pohlédly. Hodláš jít do kumbálu s Irukou-senseiem?? Pokrčením ramen jsi jim naznačila, že to přece rozhodla náhoda! A zaplula jsi do temnoty kumbálu. Iruka tě hned následoval. Když se za vámi zavřely dveře, na chvíli se rozhostilo ticho. Pak si Iruka odkašlal.
„Ehm, takže, teď vážně nevím, jestli je správné splnit pravidla a... políbit tě, protože, přece jen, jsi moje studentka, že, a já jsem tvůj učitel, že, a zdá se mi, že je to tak trošku nemorální, prostě, není to ten typ vztahu, co by podporoval líbání...“ Z toho, co se ti snažil sdělit, jsi moc neslyšela, jelikož sis v duchu pořád opakovala „Božínku on je tak rozkošnej!“ a taky „Ta tmavá košile mu tak děsně sluší!“ V přítmí v kumbálu bys to samozřejmě nepoznala, ale všimla sis toho mockrát během večera. Například když jste si přiťukli a popřáli si s úsměvem šťastný nový rok, nebo když jste spolu tancovali a on ti vysvětloval... co ti to vlastně vysvětloval? Pamatovala sis akorát, že byl fakt rozkošný.
„No ale počkejte, Iruko-sensei,“ přerušila jsi ho jemně, „Vždyť nejste tak úplně můj učitel, jen mi dáváte rychlokurz ninjování, teda, víte, co myslím, ani to není v řádném vyučovacím čase, a taky nejsem nezletilá, jako většina vašich ostatních žáků, takže já myslím, že by se to jednou překouslo, ne?“ zakončila jsi sugestivně. Iruka se v rozpacích podrbal na hlavě.
„Asi... asi máš v něčem pravdu, ale... pořád mi říkáš sensei! Jsem tvůj sensei! Nemůžu tě políbit, protože...“
„Protože?“ optala ses, když se nezdálo, že větu dokončí, „Ale notak, jedna malá pusa přece neuškodí, ne?“ a naklonila ses k němu s lišáckým úsměvem.
„Ne! Vlastně ano! To se nesmí stát! Protože... jestli tě jednou políbím... tak už se pak neudržím!“
„Neudržíte? A od čeho?“ zarazila ses na chvíli.
„To se radši ani neptej,“ zavrtěl hlavou Iruka a zakryl si rukou obličej, jako by se opravdu ale opravdu styděl, a ustoupil o krůček od tebe.
„Když mi to nechcete říct, tak to mi nezbude, než si to zjistit sama!“ zakřenila ses a pomalu ses přibližovala, až už neměl kam couvat. „Iruko-sensei,“ řekla jsi svůdně, když už jsi byla jenom kousek od něho. Opatrně vykouknul jedním okem zpoza prstů.
„Ne-e, nedělej to!“
„Jenom malá pusinka!“ Už jsi byla jen pár centimetrů od špičky jeho nosu a cítila jsi jeho příjemnou vůni.
„Ne!“ Ignorovala jsi to a odendala mu ruku z obličeje. „Ne...“ řekl znova tenoučkým hláskem. Ale to už tvoje rty spočinuly na těch jeho. Slabě zaúpěl, ale neuhnul. Stále jsi držela jeho ruku v dlani a když jsi se oddálila, spatřila jsi, že má zavřené oči a mírně se chvěje.
„Takže? Od čeho že se neudržíte?“ zavrněla jsi. Otevřel oči a chvíli si tě prohlížel. Potom sevřel tvoji dlaň, druhou ruku ti ovinul s výrazem rezignace kolem pasu a začal tě líbat. Jeho rty byly tak měkké a chutnaly... jejich chuť ti připomínala večer na mořské pláži. Nemohla ses toho krásného pocitu nabažit. Najednou ses však od něj s leknutím odtrhla.
„Panebože, můj učitel mi strčil jazyk do pusy!“ řekla jsi šokovaně. Iruka tě hned pustil a zatvářil se naštvaně sám na sebe.
„Věděl jsem to! Nemělo se to stát, od začátku jsem to říkal!“ pronesl truchlivě. Na sekundu ses zarazila a změřila si ho. Panebože, byl tak rozkošný... a ta košile...
„Dělala jsem si srandu,“ uculila ses a vrhla se zpátky do jeho náruče.
„Vážně? Jsi si jistá?“ zeptal se pro jistotu.
„Úplně,“ ujistila jsi ho a rozpustile jsi ho polechtala na bradě. To mu zřejmě stačilo, protože se opět sklonil ke tvým rtům. Stáhla jsi mu gumičku z vlasů a pohladila ho po prameni vlasů, který se mu rázem svezl do tváře. Vzal tvůj obličej do dlaní a zadíval se ti zamilovaně do očí, jako by ti něco chtěl říct... ovšem zdálo se, že se mu nedostává slov, tak tě radši políbil na tvář, na bradu, pokračoval po hraně čelisti, potom na krku, několik lehkých polibků ti dal i na rameno... najednou se zarazil a narovnal se.
„Ale kdo tě teď bude učit?“ vykulil oči. Jen jsi protočila panenky.
„To si ujasníme později, co říkáte Iruko-zřejmě-už-ne-sensei? Teda... docela nezvyk...“ Iruka se zaculil, vzal tě za ruce a propletl své prsty s tvými. Potom se na tebe jenom díval s nádechem ruměnce ve tváři, jako by si tě chtěl přesně v tenhle moment navždycky vtisknout do paměti.
Když jste za chvíli vyšli z kumbálu, nápadně ses červenala a Ino ani Tenten ses radši nepodívala do očí.