Párty v Konoze, díl 7 - TenTenino trápení

Skupina shinobi stála ještě pořád na tom samém místě. Narutovy otřepané fráze je zřejmě bavily déle než se předpokládalo.
"To je ale otrava. Jsi nudnej Naruto. Vymysli si už konečně něco novýho." Zívl Shikamaru.
"Ale já chci být Hokage, dattebayo!!"
"Jo, ukaž mi člověka, který by tohle slyšel míň než desetkrát. Přijď za mnou, až budeš mít nějakou novou hlášku. Jdu domů. Čau." Loudal se pryč kluk s culíkem.
"Já budu Hokage!! Slyšíš? Dattebayo!" Řval za ním blonďák.
"TenTen, myslím, že jsi mi včera něco chtěla." Ozval se Nejiho tichý hlas velmi blízko dívčina ucha. Ztuhla. Vůbec nevěděla, že stojí za ní.
"J-já, že jsem ti něco chtěla?"
"Ano." Smál se mladík. "Včera ráno."
"Ach ano, už vím."

Když jsem se probudila, Neji spal vedle mě. Moc blízko. Tak blízko, že kdybych se natáhla, mohla bych ho políbit. Propána boha! Byl tak blízko. To je nepřípustné. Ihned jsem se zvedla a omylem o něj zavadila. Myslí mi proběhla desítka nadávek na moji osobu. Musela jsem něco udělat. A rychle. Musím chránit svoji čest - to bylo jediné, na co jsem dokázala myslet.
"NEJI HYUUGAAA!!" Zakřičela jsem na celou místnost a vyběhla ven. Až potom mi došlo, že ostatní asi ještě spí. Bezeslova se zvedl a vyběhl za mnou. V hlavě jsem si už připravovala řeč a pak se objevil Kakashi. Když nám pověděl...

Další vzpomínky se rozplynuly v realitě. Nemusela vzpomínat na to, co bylo dál. Moc dobře věděla, na co Neji naráží.
"Jen jsem ti chtěla říct, že to, co se stalo.. to co jsem říkala..," hlas se jí chvěl a její oči nevzhlédly výš než na mladíkova lýtka. "..není pravda."
"Není pravda? O čem to mluvíš? Co přesně máš na mysli?"
"Všechno." Sotva slyšitelně zašeptala. Neji na ni jen nevěřícně koukal. Co to říká? To přece nemůže být pravda! TenTen! Řekni, že to není pravda.
"Byla jsem opilá. To snad mluví za vše." Řekla tvrdě. Pak se otočila a rychlým krokem se vydala na opačnou stranu než předtím Shikamaru. Mladý Hyuuga tam stál jako přikovaný a jen koukal jak odchází. Dramatická scéna otřásla všemi přítomnými. Nikomu nebylo moc do řeči a tak se radši v tichosti rozešli každý do svého domova. Jen Neji tam zůstal stát. Neschopen jediné smysluplné myšlenky, jediného pohybu. Zrovna teď když se konečně rozhodl, že jí odhadlí své city. Musel se ujistit, že jeho láska není jednostranná. Dlouho ji pozoroval a domníval se, že její gesta jsou nanejvýš jasná. Byl si jistý. Teď když se konečně odhodlal říct jí co k ní už tak dlouho cítí, tak mu ona řekne, že ho nemiluje?!
Tomu nevěřím! Ruce se mu sevřely v pěst.
"Tomu nevěřím, TenTen." Procedil mezi zuby a rozběhnul se směrem, kterým tušil, že stál její domek. Vlastně to ani přesně nevěděl. Vlastně o TenTen skoro nic nevěděl. A teď se za to příšerně zastyděl.

Cestou se musel párkrát zeptat až narazil na postarší paní, která se na něj nedůvěřivě koukala.
"A copak tedy chceš milé TenTen, mladíku?"
Neji povzdychnul. "Kdybyste jen věděla. Dnes se stalo něco, co nedokážu pochopit. Musím TenTen vidět. Musím jí říct, že.. ji miluji." Ruměnec pokryl jeho tvář. Paní se na něj koukala a v očích ji zářily dva plamínky života.
"Myslím, že jsi štěstí, které TenTen konečně potkalo. Nezlom jí srdce." Usmívala se na něj stařenka a ukázala na malý domek, jež stál na druhé straně ulice. "Támhle bydlí, ale myslím, že teď není doma."
"Moc Vám děkuji." Rozloučil se chlapec s bílýma očima a loudal se pryč.
Kde může být? Prošel jsem snad celé město.

Nohy ho donesly až na místo kousek za městem, kam většinou chodívali trénovat. Na stromech byly rozvěšené terče, Lee tu měl malou běžeckou dráhu a sem tam byla vymletá zem nebo pár zlámaných stromů, svědčících o jejich pilných přípravách na mise. Sedl si a zády se opřel o kmen jednoho z mála neporušených stromů. Zavřel oči. Myslel, že by mohl chvilku meditovat. Vypudit z hlavy všechny ty zlé věci. Na chvíli nemyslet vůbec na nic. Jenomže tu tichou symfonii lesních zvuků z čista jasna narušila přišerná rána. Neji okamžitě vyskočil na nohy. Netrvalo ani vteřinku aby zjistil, co se to tu děje. Konečně ji našel. TenTen! Jenže ne tak, jak chtěl. I na dálku bylo poznat, že její tělo se zmítá v příšerné křeči napětí a smutku. Místo jejích krásných hnědých očí, které tak miloval, teď v jejím obličeji bylo jen prázdno. Byla jako bez života. Řečí těla ukazovala světu jakou cítí bolest a slané cestičky na jejích tvářích vyjadřovaly zármutek.
Zhluboka oddychovala a u jejích nohou ležel svitek, který používala na jedno z jejích nejtěžších jutsu. Jako posledního si všiml hromady zbraní hroty zabodnutých v okolních stromech, terčích nebo se jen tak povalujících okolo. Středy terčů ale zůstávaly neporušené.
To je zvláštní, není normální, aby TenTen minula. Vlastně, v posledních měsících jsem ji neviděl minout nikdy. Co se to s ní děje? Neji byl zmatený.
V další chvíli se dívce podlomila kolena a ona se vyčerpaná svezla na zem. Mladík už se dál nemohl koukat, jak trpí. Ačkoliv si moc jasně uvědomoval, že od ní odpoledne dostal košem, pár skoky překonal vzdálenost mezi nimi. Klekl si na chladnou zem a vzal ji do náruče. Ani nevypadala, že vnímá, co se s ní právě děje. Stále se klepala ale v mladíkově teplé náruči se zdálo, že se brzy uklidní.

"Neji?" Tiše oslovila mladíka po několika minutách ticha.
"Jsem tu s tebou." Chvíli se odmlčel a pak se zeptal: "Řekneš mi co se stalo? Kdo ti ublížil? Já si to s ním půjdu vyříkat."
"Ne, to ne. Nikdo mi nic neudělal. To.. já."
"Ty?"
"Ano." Slabými prsty chytla jeho košili a přitáhla si jeho obličej blíž ke svému. Ninja už víc nedokázal vzdorovat touze. Přitiskl svá ústa na ta její chvějící se studem. Z něžného polibku se stával vášnivější, zuřivější. Co Neji však nečekal bylo, že z něj se najednou stával slabší článek, to on byl kořistí a TenTen jeho lovcem. Její ústa se proměnila ve zbraň, které se Neji nedokázal bránit. Oba byli naprosto pohlceni v tom sladkém okamžiku. Nejiho paže pevně objímaly dívku a ona se tiskla co nejtěsněji k němu. Jejich ústa hrála hru, kterou oni nechtěli už nikdy skončit. Jejich jazyky hrající hru milenců, proplétající se ve složitých vzorcích lásky dokazovaly city obou. Jedna věc byla však v nepořádku.
"TenTen, miláčku, co se děje? Prosím, pověz mi to." šeptal mladý Hyuuga, když si všiml, že z dívčiných očí se už zase derou ven slzy.
"Já jsem.. zklamala, Neji. Nedodržela jsem slib, který jsem dala." Svýma smutnýma očima se vpíjela do těch Nejiho. Čekala, kdo uhne pohledem jako první a přísahala si, že ona to nebude.
"Povíš mi to celé?"
"Nemohu," odmítavě zakroutila hlavou a.. sklopila oči. Jeho pohled se nedal už dále snášet. Nedokázala jsem to. Opět jsem zklamala. Vyvlékla se z jeho náručí, vstala, popošla kousek od něj a zády k němu se zastavila.
"Musíš, chci ti pomoct," chlapec se zvedl a přiskočil k ní. Neřekla nic, ani se neotočila.
"Musíš mi to říct. Teď hned!" uchopil ji za ramena a přiměl podívat se mu do očí. V těch jejích viděl jen prázdnotu a bezmocnost.
"TenTen," zavrčel a smýknul s ní k nejbližšímu stromu. Rukama se opřel o kmen z obou stran dívčiných ramen, takže mu nemohla utéct. Ne, že by vypadala, že by se o to chtěla pokusit. Zase jen odmítavě zavrtěla hlavou. Přimáčkl ji svým tělem natěsno ke stromu.
"ŘEK-..NI.. MI.. TO..!" zasyčel na ni. Žádná reakce.
Co to s ní sakra je? Neříká nic. Nereaguje. Před chvílí málem omdlela. Kam se poděla ta veselá TenTen? To sluníčko celého týmu. Ta holka, která nikdy neminula terč.. Kde je ta moje TenTen? Jedinou reakci, kterou jsem z ní dostal, byla odezva na můj polibek. Lhala tedy, když říkala, že mě nemiluje? Ale proč by to dělala? A proč se sakra nebránila, když jsme se líbali? TenTen, k čertu! Kdo se má v těch holkách vyznat. Kdybys mi tak mohla říct co se stalo. Tak rád bych ti pomohl.
S pocitem beznaděje se od ní odvrátil. V dalším okamžiku se dívčiny paže obtočily okolo něj.
"Neodcházej, prosím." Řekla tiše.
Nevěřícně se na ni podíval. "Nechceš abych ti pomohl a já se nedokážu dál dívat jak mi tu před očima trpíš a jak jsem přitom bezmocný. Co mám tedy dělat?"
"Neřekla jsem, že nechci, abys mi pomohl. Můj slib, můj příběh.. oh je to tak hloupé. Nechci tě tím zatěžovat. A.. správně bych ti ani neměla nic říkat.
"Dobře, nebudu se už dál vyptávat. Chci jen abys byla šťastná." Vzal ji do náruče, sedl si s ní na mýtinku a choval ji jako malé dítě. TenTen si položila hlavu na jeho hruď a nevnímala nic než jen teplo jeho těla. Užívali si jeden druhého. Obklopovalo je ticho a poklid lesa. V poklidné harmonii zvuků sem tam zašuměl vítr, ježek zašustil ve křoví nebo zahoukala sovička.
"Dovolíš mi jednu otázku. Jen jednu jedinou, prosím," zaškemral mladík.
"Hmm?" zavrtala se hlouběji do jeho objetí.
"Odpoledne jsi lhala."
TenTen se zarazila. To je konstatování, nebo otázka? Víc mě zmást nemohl. A co přesně myslí? Hm, co asi. Samozřejmě tu lež, když jsem mu řekla, že ho nemiluji. A ta párty pro mě nic neznamenala. O ničem jiném jsme se dnes nebavili. Ale proč to teď vytahuje? Cítí snad ke mně něco víc než přátelství, které doposud ani moc nedával najevo? Jeho chování dnes,.. teď.. je dost.. divné. Co mu mám na to říct??

"Když jsem byla malá, maminka mi vyprávěla příběh - její příběh." Začala pomalu TenTen. "Ona byla taky kunoichi, vášnivá, nerozvážná, silná. Chvíli neposeděla. Trénovala a studovala se svým týmem tady v Konoze. Splnili mnoho misí a se svými týmovými partnery se stali nerozlučnými přáteli. Nikdy nedosáhla úrovně jounin, ale byla jedním z nejsilnějších chuuninů ve vesnici. Tvrdě dřela, aby byla dobrým ninjou.
Na jedné z misí se seznámila s mladým farmářem. Našli v sobě zalíbení a ona nakonec stála před jedním z nejtěžších rozhodnutí jejího života - vést nebezpečný život kunoichi, anebo se provdat za muže, kterého milovala a usadit se na jeho farmě. Nakonec si zvolila tu druhou možnost a pár měsíců po svatbě se jim narodil syn. Pojmenovali ho Teukishi. Bráška byl celý tatínek. Povahou i vzhledem. Jediné, co po mamince zdědil byl nos a znamínko na krku. O rok a kousek později jsem přišla na svět já. Naopak u mě převládaly matčiny rysy, hlavně povaha, ale barvu vlasů a oči mám po otci. Společně jsme hospodařili a pěstovali rýži.
Každý rok otec několikrát jezdil na trhy do velkého města a brášku bral s sebou. Taky jsem chtěla, ale mě nevzal nikdy. Tvrdil, že je to pro mě moc nebezpečné. A tak jsem kvůli tomu každý rok trucovala." TenTeniny oči zastřené vzpomínkami se najednou rozjasnily a na její tváři se objevil šibalský úsměv. "Otec si mě chtěl nějak udobřit, a tak mi z města vždycky přivezl nějaký dáreček.
Jednou, když byl zase pryč, jsme s maminkou pracovaly na zahrádce. Jen my dvě. To byla jedna z mála chvílí, kdy jsem ji viděla tak, jak se opravdu cítila. Kdy se nepřetvařovala. Ona byla s tátou šťastná, milovala ho, ale přesto trpěla. Pořád ta stejná práce na farmě ji ubíjela. Nechtěla, abych dopadla stejně jako ona, aby moje duše zemřela. Domluvila se se svou starou známou, která bydlela sama tady v Konoze. Ta už dlouho toužila po společnosti, a tak hned souhlasila s tím, že u ní můžu bydlet. Maminka poslala přihlášku na Ninja Akademii Listové a připravila mi věci na cestu. Byla jsem nachystaná do pár dnů, ještě dříve než se otec s bratrem vrátili z trhů. Tenkrát mi bylo teprve 7 let. Moc se o mě bála, ale strach, že skončím jako ona, byl o tolik větší, že se mě rozhodla poslat po cestě kunoichi. O den později, když se zbytek rodiny vrátil, jim maminka oznámila, že odjíždím.
Otec její přání respektoval, ale bylo na něm vidět, jak hodně ho to zranilo. Jeho poslední dáreček byl talisman pro štěstí, stále ještě ho mám," dívka zalovila pod blůzkou a vytáhla na kožené šňůrce časem sešlý přívěšek ve tvaru japonského znaku pro štěstí.
"Když mě maminka vyprovázela, musela jsem jí slíbit, že ze mě bude dobrá kunoichi, že vždy půjdu po cestě dobra a budu raději volit ty správné, i za cenu toho, že budou obtížnější, cesty. Poslední věc, kterou mi kladla na srdce byla o dobrých mravech. Vždycky mě vychovávala v slušné děvče. Říkala, že bych se do svých sedmnáctin neměla zaplétat s chlapci, že bych kvůli tomu pak zbytečně trpěla a i můj ténink by byl ohrožen. To všechno střežím v srdci i ve vzpomnkách, Neji, jen tohle mi po mamince zbylo a já jsem přísahala, že ji budu ctít, a proto všechno dodržuji!" Poslední věty už skoro křičela. Rozrušením se zase začala nepatrně chvět. Pak se zhluboka nadechla a úplně poklidně, jakoby se předtím nic nestalo, pokračovala.
"Když jsem přišla do Konohy, uvítala mě Anichiko - matčina známá. Byla to skvělá přítelkyně a rádkyně. Doposud jsem nepoznala lepšího člověka než-li bývávala ona. Bohužel, pár týdnů po mých čtrnáctých narozeninách zemřela a od té doby žiju sama.
Většinu času tady v Konoze jsem trávila tréninkem, v Akademii nebo s týmem, takže tuhle část ti popisovat nemusím, tu znáš.
A teď už znáš celý můj život. Už mi nezbylo žádné tajemství, už není nic, co bys o mě nevěděl."
"Tedy.. nevím co říct. Děkuji, že jsi mi to řekla a za tvou důvěru. Navštěvuješ někdy rodinu?"
"Jsou mrtví, všichni. Jednoho dne otcovu farmu přepadli a vyloupili. Bránili se, ale co zmůžou farmáři proti ninjům? Maminka roky netrénovala, a tak pro útočníky nebyla žádnou těžkou překážkou. Nakonec celé stavení i pole vypálili. Neví se, kdo a proč to udělal, ale já je jednoho dne najdu a svoji rodinu pomstím. Svého drahého bratra.
To bylo poprvé, co jsem je chtěla jet navštívit od doby, kdy jsem odjela. Našla jsem jen zbytky ohořelého stavení a zmrzačeného Teukishiho. Poté, co mi převyprávěl co se tam jen před několika dny událo, zemřel také." TenTeniny oči se zase zastřely mlhou bolesti.
"To mě moc mrzí. Omlouvám se."
"To je v pořádku. Už je to tak dávno.." Kunoichi si povzdychla. "Nemohl jsi to vědět."
Po smutném příběhu nastalo opět ticho, ale nebylo potřeba mluvit, ti dva si rozuměli i beze slov. Měsíc se mezitím schoval za mraky, takže se teď okolo nich rozprostírala temnota.
"Co teď?" Zeptala se neurčitě dívka.
"Pokud vím, tak sedmnácté narozeniny máš za tři týdny." Tiše ale přesně, s důrazem na každé slovíčko, šibalským a stydlivým úsměvem zároveň, Neji odpovídal.
"Oh, jak to víš?" Cítila, jak se jí krev hrne do tváří.
"Řekněme.. že mi nejsi tak lhostejná, jak se ti může jevit." Ztěžka, skoro nesrozumitelně šeptal a v krku měl obrovský knedlík.
"Ani ty mně ne. Odpoledne.. lhala jsem." To bylo konstatování. Věděla to. I on to věděl, dokonce mnohem dřív, než si ona sama to byla schopna vůbec přiznat.