Hřích (2.): Lust
Okno, staré, dřevěné s oprýskaným nátěrem stále nenápadně sedělo na svém místě ve zdi domu. Jeho okap už byl zrezlý, čas na něm zanechal viditelné stopy. Za ušpiněnou okenní tabulí, v pokoji, kde stála jen jedna skříň a postel se každé volné odpoledne schovával černovlasý, pohledný mladík. Chlapec, obdivovaný celou vesnicí, sklízející pohledy nejkrásnějších dívek. Ale on se stále schovával ve svém tajném pokoji, v místnosti, ze které měl výhled na malý dvorek, zarostlý zelenou trávou s malou vyšlapanou cestičkou u prádelní šnůry. Pokaždé, když sedal na stoleček postavený pod oknem, jeho mysl se nemohla dočkat až znovu uvidí dívku, která každé odpoledne věší prádlo a pobrukovala si veselou melodii.
Jen kvůli ní čekal, krčil se, doufal. Kvůli té, které se vlasy pokaždé vlnily ve větru. Kvůli očím přivřeným před horkým sluncem a kvůli štíhlé postavě, tak křehké a drobné.
Pokaždé, když vyšla z domu s prádelním košem v náručí, když přitančila a zazpívala svou melodii, spokojeně odešel domů. Odešel s pocitem, že ho potkalo něco krásného a nevídaného. Něco, co za svůj krátký život už nikdy nikde nenajde.
Toužil po ní.
Chtěl, aby jednou jedinkrát její pohled padl na oprýskané okno a on dostal tu záminku sejít dolů do jejího dvorku. Jen jeden jediný signál. Ale ona nevěděla, že se tam schovává a sleduje někoho tak obyčejného. Netušila, jak se jeho tělo třese při pomyšlení na ni.
Konečně přišel ten den. Slunce se vyhouplo vysoko na nebe. Uchopila do svých štíhlých prstů bílou látku a rozhrnula ji. Okenní tabule se zaleskla. To světlo, které se jen na malou chvíli objevilo konečně upoutalo její pozornost. Vzhlédla a zastínila si oči dlaní, aby ztlumila paprsky slunce. Natahovala krk, doufajíc, že něco zahlédne.
Tajemství.
Zahlédl to, její oči sledovaly staré okno. Byl to osud, aby se do něj podívala? Neváhal.
Pomalu sešel dřevěné schody vedoucí ven z jeho tajného úkrytu. Vážil své kroky, aby uklidnil zrychlující se dech, aby zastavil své třesoucí se ruce vzrušením.
Konečně vyšel až na dvorek. Konečně byl blízko. Všimla si ho okamžitě a z drobných ruček jí sklouzl další kus látky, kterou věšela. Dívala se na něj, přibližoval se. A když došel až těsně k jejímu teplému tělu, pohlédl do těch velkých očí. Měla stejný výraz jako on každý den.
Touha.
Mlčky jí popadl do náručí a odnesl do jejího prázdného domu. Byl chladný a smutný. Jiný, než by si on představoval. Nehostinný, jakoby v něm nikdo nebydlel.
Tvrdě ji přitisknul ke stěně, stále ji držel kolem pasu. Přisál se na ten hebký krk, hladově, jakoby zapomněl, že je to živá bytost. Zaryla surově své upravené nehty do kůže na jeho krku a zaklonila hlavu.
„Itachi-san,“ zasténala tiše.
Neposlouchal ji. Neslyšel ji. Jediné co vnímal bylo její napjaté tělo. Jen ta zatracená touha rozpínající se v jeho mysli.
Zatmění.
Dívka znovu, jako každý den věšela prádlo. Zoufale pokukovala po oprýskaném okně.
Toužila, aby znovu sešel dolů k ní. Ale pokoj, který se za ním skrýval byl tentokrát prázdný.
Opuštěný bez jakékoliv známky života. Skoro, jakoby v něm nikdo nikdy nebyl. Ale i přesto se nevzdávala naděje. Každičký den čekala, chtěla, aby přišel.
Ale kde byl on? Daleko od domova, daleko od všeho, daleko od ní. Už nikdy se nevrátil, nemohl. Ale touha, ta navždy zůstala.
Navěky.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
je videt, ze se slovy to umis. A psat serii povidek o hrichu - me to prijde originalni.jedna z mala ff tady na konoze, kterou jsem docetl celou. musim si od tebe precist i jiny veci.
Jako... jako jo, dobry.
Noční přepadení.
Moje čistě akční FF. Neskromně si myslím, že se opravdu povedla. Jednorázovka.
-------
Ona jediná.
Seriál o vojákovi z amerických speciálních jednotek, který se dostane do světa, kde vládne chakra. Do světa, kam nikdy nechtěl. Do světa, kde pro něj není místo...
Update! Třináctý díl je venku!
Neuvěřitelné, což? Ale je to tak! Nezapomněl jsem na vás!
Jen mi to trvalo o dost déle, než obvykle...
--------
Poslání: Speciální schvalovací FanFiction jednotka Konohy
Fanfikce o lidech, kteří tady na Konoze schvalují fanfikce. Jakákoliv podobnost s lidmi z Konohy je čistě náhodná, doopravdy, fakt.
tak to je mazac
extra gigantický a obdivuhodné,nikdy sem nečetl takový skvost, lepší než 1 díl fakt si dobrá nechtěla bys napsat knizku?
Jo,píšu červeně, máš s tím problém???
jejda tolik chvály:D děkuju moc:)
už jí píšu, ale je to ještě na dlouho:)
♫MůjsvětDivů♫ **Kdo žije bez fantazie, není člověkem**
tak potom prosím napiš až ji budeš mít =) rád bych si jí přečetl...klidně bych si i zaplatil
Jo,píšu červeně, máš s tím problém???
proste nadhera
neda sa to opisat slovami pises vazne kuzelne 
No páni...... zase sem cítila ten tlak, který mě vsával do vyprávění. Celou dobu sem to
četlahltala s napětím co bude dál a s nadšením z toho co jsem se dočetla. Už se těším na další hříchy a doufám, že napíšeš o všech, že to nevzdáš. Je to nádhera.Já zbožňuji tvé výrazy! Sice jsou to jen takové detaily, ale to tomu dává to kouzlo! Třeba ta "malá vyšlapaná cestička u prádelní šňůry"! Prostě nádhera!!!
Wow... teď opravdu nevím co mám napsat.
Tento příběh se mi líbil, jako ostatní, ale tenhle mi přišel něčím jiným, asi ta naléhavá touha, co prýštila, ze všech slov. Skoro jsem se jí mohla dotknout. Jak to bylo hmatatelné.
Zanechalo to ve mě nepopsatelný zážitek a ještě s jednou mojí písničkou to bylo přímo strhující...
Ta píšeň tomu dodala tu naléhavost, že čeká, čeká a když je ta chvíle tady, tak si náhle neví rady.
Píšeš, fakt skvěle a to moje otřepaný DOKONALÝ!! Ovšem to dokonale vystihuje atmosféru toho tvého příběhu. Nečekala jsem, že to bude zrovna Itachi... chválím...
A u těch posledních slov mě naskočila husí kůže... Jen tak dál a těším se na další dílek, na neopakovatelné zážitky s tvými kouzelnými povídkami, které mě strhnou do děje, ani nevím jak...
Pak si připadám, jako bych spala a snila tvůj sen, který sis pro nás připravila...
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
naprosto souhlasím....co je to za písničku??? XD
jak má ten příběh jednuduchý námět a není zbytečně přeplácaný, tak je to vážně skvělé... prostě takové strašně lidské...