Na křídlech smrti - Poslední vzpoura 9

Konec

Tři dny. Tři dny dusivého mlčení a příprav na misi, ze které není cesta zpět. Vera si léčila své rány po svém a Itachi v tichosti a ústraní piloval poslední techniky do dokonalosti. Nebo se o to alespoň snažil.
Když mu několikátá střela po sobě minula terč, zuřil víc než kdy jindy. Věděl, proč se mu nedaří. Všechny myšlenky teď směřovaly napřed k Sasukemu, ale zároveň stále zůstávaly u jejich posledního boje s démonem. Pořád s ní nemohl mluvit. Nemohl si vzpomenout kdy naposledy byl tak nepříčetný jako ve chvíli, kdy ji viděl v pasti s vědomím, že to udělala kvůli němu. Zatřásl hlavou snažíce se odehnat všechny myšlenky pryč a tiše zavrčel. Mrsknul posledním kunaiem, který zasáhl střed terče přesně a tvrdě stejně jako jeho odhodlání nechat celou záležitost už být.
Na sklonku posledního dne před odchodem se vrátil do domu. Nahlédl dovnitř, ale nikde ji neviděl. Vyhýbala se mu a on jí vlastně také. Neměli ani jeden chuť se znovu o celé záležitosti bavit, stejně by to jen vše ještě více zkomplikovalo. Uslyšel hluk vzadu na verandě a podíval se za roh.
Ucukl instinktivně hlavou, ale zvědavost mu pohled neodvrátila.
Stála tam nahá do půl pasu zády k němu. Přes tetování na lopatkách měla nalepené obvazy s několika znaky. Zrovna doopravovala tu na pravé lopatce. Pořádně ji prsty umístila a následně složila rukama několik rychlých pečetí. Obvazy vzplanuly včetně černých nápisů, Vera se nahrbila záda a bolestně zasténala. Pak něco křuplo a ze zad jí vystřelil nový pár nádherně černých křídel. Rozepjala je do šířky a nechala lesknoucí se černotu potěšit se posledními slunečními paprsky.
Zatajil se mu dech. Její regenerace tedy závisí na jejích vlastních znalostech medicíny. Když mu řekla, že dorostou, neuvědomil si, že jí to také může stát hodně energie a úsilí. V hlavě mu znovu zahřmělo. Plánovala si očividně veškerou svou „oběť“ daleko dopředu.
Nevšimla si ho a dál pokračovala. Zvedla ruce nad hlavu a spojila je dlaněmi jako v modlitbě. Kolem jejího polonahého těla se počala linout nazelenalá záře občas probleskávající s nafialovělou. Čistá energie tetelící se kolem ní nakonec utvořila síť několika set provázků, které se počaly otírat o její tělo a pokaždé, když zavadily o nějaké zranění, začaly jej látat jako nejjemnější hedvábí. Největší rána v rameni se splétala dlouze, ale překvapivě velmi rychle. Pomalu se otáčela se zavřenýma očima a tak bylo vidět, že všude se zranění hojí rovnoměrně.
Vydržel by se na to dívat hodiny. Temná a kovově lesklá křídla jí do oblouku kryla ramena kolem nichž se ve větru třepotaly rozpustilé kudrliny jejích vlasů. Měla tak klidný výraz, ale zároveň vyjadřoval její soustředění na každičký pohyb léčivé chakry.
Byl vyřízený. Stačil jediný pohled na ni a jeho hlava jakoby ztěžkla. Myšlenky na vše, co se stalo nebo se má stát, byly ty tam a veškerá jeho pozornost a všechny jeho smysly se soustředily jen na to ukrást alespoň malý okamžik té krásy před ním.
Než stačila rozpoznat, že je celou dobu sledována, odtrhl od ní pohled a zašel do domu. Došel pomalu k posteli a sednul si na ní. Šero se pomalu kradlo do každého kouta, ale nevnímal to. Víc než cokoliv jiného teď zažíval úplně nový pocit. Pocit toho, že tohle vše může být naposledy. Opravdu to tak chce?

„Co tu děláš tak potmě?“ vytrhla ho ze zamyšlení Vera, když zapálila svíci u stolu. Křídla už dávno zmizela a černé kimono měla uvázané tak, aby jí nebránilo v pohybu.
„Soustředím se na zítřek,“ snažil se o rezervovaný tón.
„Mluvila jsem dnes s Tsunade-sama. Zdá se, že nás tvůj bratr očekává. Poslal svůj klon do vesnice,“ řekla jakoby se nic nestalo.
„Cože?!“ zamračil se a začal opravdu vnímat její slova.
„No jo, máš docela klidnou reakci,“ ušklíbla se. „To se ale ovšem nedalo říct o Narutovi. Když ho viděl, málem ho klepla pepka.“
„Mohla bys, prosím tě, přejit k věci?!“ přerušil ostře její vyprávění.
„Jak jinak!“ zavrčela na jeho příkrost. „Jednoduše řečeno, ač to byl jenom jeho klon, podařilo se mu dostat až do kanceláře Hokage a než se do něj pustila, stačil jí předat slovní pozvánku. Čeká tě na hranicích Země Ohně a Země Zvuku. Co nejdřív, samozřejmě!“
„To je tak dva dny cesty,“ stisknul zuby k sobě.
„Den a noc, pokud nebudeme odpočívat,“ pokrčila rameny.
„Fajn, pak se jdu pořádně vyspat. Odejdeme zítra za úsvitu!“ hodil triko na zem a lehl si do postele zády k ní.
„Jak si přeješ,“ utrousila a zmizela na verandě.
Ležel s otevřenýma očima ve tmě a nemohl usnout. Zajímalo ho, kam šla, ale nechtěl se shazovat tím, že by ji šel hledat. Nakonec ale únava vykonala své a za neustálého přemýšlení se ponořil do neklidných snů.
Probudil se, když byla ještě tma, ale postel vedle něj byla stále neporušená a prázdná. Oblékl se a vyšel na verandu. Hned vedle vchodu měl vzkaz od ní přišpendlený kunaiem. Podle instrukcí na papíře měl ještě chvíli čas se poupravit tak, aby mohl být v přesně danou dobu u brány vesnice. Zastrčil všechny zbraně tam, kam patřily a přehodil přes sebe černý, cestovní plášť. Vyšel na verandu a než skočil do stromů, ještě se zasekl. Nalevo od něj začínalo pomalu svítat a kolem něj se rozšeřívalo. Zavadil pohledem o vzdálenější roh terasy. Tam někde ve tmě to všechno začalo. Tam se poprvé dozvěděl její tajemství. O kousek dál pak seděl zoufalý a bezmocný jí jakkoliv pomoci a na druhé straně mu tenkrát řekla, co pro ní znamená. Tento dům vlastně sloužil jako jeho druhý domov a poskytl mu po dlouhé době několik klidných nocí. Napadlo ho, že to je nejspíš naposledy, co ho vidí a tak se alespoň pohledem rozloučil s tím dřevem, které v sobě skrývalo tolik vzpomínek. Pak už se jen otočil a zmizel ve větvích.
Dorazil k bráně včas, ale nikdo tam nestál. Rozhodl se chvíli posečkat.

„Nenávidím tě, víš to?“ ozvalo se za ním a on se otočil.
Ze stínu brány se vyloupl chlapec, skoro už muž, s rozčepýřenými blonďatými vlasy.
„Naruto-kun,“ spíš než ho oslovil, jen podotknul, že si všimnul jeho přítomnosti. Blonďák se na něj stále mračil.
„Ano, vím to,“ nakonec Itachi odpověděl na jeho otázku.
„Vím, kam jdeš, ale nemůžu tomu zabránit ani se přidat,“ řekl Naruto spíš opatrně než nasupeně, ale bylo na něm vidět, jak ho tato skutečnost trápí.
„Cos mi vlastně přišel říct?“ zastavil ho v uvažování černovlasý a chlapce tím na chvíli zaskočil.
„Jen jednu věc,“ podíval se mu nakonec Naruto zpříma do očí. „Ať už se vrátíš ty nebo Sasuke, udělám vše proto, aby se téhle vesnici nic nestalo ať už to bude stát cokoliv!“
Itachi se v duchu usmál. Ten kluk…
„Pamatuj si svá slova dobře, Naruto-kun! Už je nebudeš moct vzít zpět!“ vrátil mu stejně odhodlaný pohled a Naruto kývnul.
„Kde je Vera?“ rozhlédl se Itachi znovu okolo.
„Loučí se,“ odpověděl Naruto a lehce sklopil hlavu, aby nikdo nepoznal jeho ztrápený výraz, ale pro Itachiho oči to byla hračka. Pochopil. Nechal Naruta stát v bráně a vydal se za ní.
Klečela v ranním rozbřesku před náhrobkem, oči zavřené a ruce sepjaté v tiché modlitbě. První váhavé paprsky se prodraly až na její tvář a ona otevřela oči. Přišel blíž. Na studené desce ležely květiny a Kakashiho čelenka.
„Je to ironie,“ tiše pronesla Vera stále hledící na vyryté znaky do kamene. „Dnes jsme měli slavit třetí výročí a já se tu místo toho s ním loučím.“
„Nemáš proč se loučit, ty se vrátíš,“ pomalu odpověděl.
„Chtěla bych ho vidět, víš?“ zamumlala a oči se jí zaleskly.
„Jednou…“
„Ano, jednou určitě,“ zatnula ruce v pěst a zvedla se. „Odcházíme?“
Sledoval jí pečlivě. Chtěl nalézt alespoň jakýkoliv záchvěv v její tváři, který by naznačoval strach. Byl by to důvod ji tu nechat, ale nestalo se tak. Nenechala ho pochybovat a tak jen kývnul. V tu chvíli ale co ji viděl klečet u Kakashiho hrobu se v něm cosi zlomilo. Představil si náhrobek patřící jí a něco uvnitř zabolelo víc než kdy jindy. Dostal nápad.

Uháněli dnem téměř bez dechu, aby byli co nejdřív na místě. Běžela vedle něj, ale nemluvili spolu. Ona byla myšlenkami jinde a on ze sebe nemohl dostat ani slovo.
Když se počalo stmívat, polevil v tempu.
„Děje se něco?“ všimla si toho.
„Ano, rozmyslel jsem si to. Nechci tam dorazit uštvaný jako zvíře. Měli bychom tu někde přenocovat. Znám to tady. Nedaleko je tu malé jezírko s vodopádem. Budeme mít kde rozdělat oheň i osvěžit se.“
„Co tak najednou?“ zkřivila obočí.
„Uvažuj! Čeká mě nepřítel, na kterého musím být nejlépe připravený. Jestli tam dorazíme brzy, ale vyčerpaní, nemá smysl s ním měřit síly.“
„Jak chceš,“ utrousila nakonec a nechala se tedy vést.
Utábořili se a najedli se ze skrovných zásob. Chvíli tiše seděli a sledovali praskající oheň.
„Měli bychom se jít vyspat,“ snažil se o klidný tón.
„Ano, to jistě,“ kývla, ale stejně se zvedla. „Jdu se ale předtím umýt. Jsem za celý den zpocená a voda bude krásně chladná.“
„Jak chceš,“ odpověděl prostě, lehl si a přikryl se dekou.
Srdce mu bilo jako na poplach, ale nenechával na sobě nic znát. Za chvíli slyšel její spěšné kroky pryč od ohně.
Pak mu to ale nedalo a zvedl se do sedu. Něco ho za ní táhlo právě teď hned. Rozešel se za ní. Došel až ke břehu jezírka a sledoval vodopád na jeho druhém konci. Ten tiše, ale temně hučel a pak ve svitu měsíce rozpoznal pohybující se postavu. Stála uprostřed padající vody tak, jak byla stvořena a nechala se konejšit proudy kolem sebe. Natočil hlavu a srdce mu málem vyskočilo z hrudi. Nasucho polknul a pak se také vysvlékl. Vkročil do chladivé vody a pomalu se začal přibližovat k vodopádu. Stál už kousek u ní, když si ho teprve všimla.
„Co tady děláš?!“ přemohlo ji překvapení a instinktivně si rukama zakryla nahou hruď. „Vypadni!“
„Ne,“ odpověděl klidně a přiblížil se ještě víc.
„Řekla jsem, abys odešel,“ vyhrkla příliš rychle a otočila se k němu zády.
Došel až k ní a svým tělem se dotkl jejích zad.
„Nemůžu,“ zašeptal jí těsně u ucha a ona se roztřásla.
„Nedělej to,“ odpověděla stejně tiše, že ji téměř v hukotu vody neslyšel.
„Poprvé a naposledy, nech mě být s tebou,“ položil ruce na její paže a přitisknul se k ní těsněji.
Ucítila jeho vzrušení v dolní části zad.
„Já tohle nechci!“ zasténala, ale její vlastní myšlenky jí začaly zrazovat.
Pravou ruku přemístil na její hrudník a otřel se o její levé ňadro.
„Ale tvé srdce říká něco jiného,“ rty se dotkl jejího ušního lalůčku. „Poslouchej jeho zběsilý tlukot.“
„Ne,“ znovu zasténala.
Otočil si ji k sobě čelem a její ruku položil na své srdce. „Cítíš to? Bije stejně jako to mé.“
Podívala se mu do očí. Rozpoznal, co je voda a co jsou slzy.
„Já vím, že kus toho tvého srdce vlastním, ale měla bys vědět, že ty to mé vlastníš celé,“ mluvil a cítil, jak mu pod těmi slovy drhne krk. „Nech mě s tebou být, prosím.“
Pak ji políbil. Její studené rty se setkaly s těmi jeho. Nebránila se. Když se přes rty dostal jazykem, ucítil, že se přestala třást. Její ruce se mu omotaly kolem krku a přitáhly ho blíž k ní. Vzal ji do náručí a nepřestávajíce jí líbat, donesl ji na suchou zem. Položil ji a sledoval. Bledá záře měsíce nechávala stopy na jejím nahém těle a on najednou nemohl uvěřit, že tu před ním takhle leží. Zaváhal.
Její výraz měl v sobě tolik emocí, ale nikde nenašel ani stopu strachu. Její smutné oči ho řezaly v duši a trhaly ji na cáry.
„Nechci tě ztratit,“ sotva dostal přes rty.
Zvedla ruku a jemně ho pohladila po tváři až její prsty skončily na jeho rtech.
„Umí tvé rty také něco jiného než mluvit?“ pronesla a z koutku oka jí skápla slza.
Zavřel oči. Už nezaváhá. Políbil ty prsty a pak se nad ní sklonil. Zahrnul ji nesčetně polibky. Vychutnával každičký kousek jejího těla a cítil, jak se pod ním rozehřívá. Hladil ji, kde jen mohl a její prsty mu prohrabávaly vlasy. Dostal se až k jejím tříslům a pohladil to malé znamení tajně vytetované na tak nepatřičných místech. Znak Uchiha klanu. Tolik ho nenáviděl a přece mu dal někoho takového, i když jen na chvíli. Jemně po něm přejel prsty a pak ho také políbil. Když zvednul hlavu, zjistil, že se na něj dívá. Doufal, že dokáže vyčíst z jeho očí, jak moc ji miluje. Stejně ale utišil jakoukoliv její reakci dalšími polibky. Vzrušeně dýchala a když do ní vstoupil, uniknul jí hlasitý sten. Zatřásl se nad tím pocitem. Bylo to dokonalé až se mu tajil dech. Začal se pomalu pohybovat do rytmu jejího vzrušeného dechu. Zrychlovali své milostné tempo a její nehty se mu čím dál víc zařezávaly do zad. Omotala nohy kolem jeho pasu. Využil toho, přitiskl ji co nejvíce k sobě a posadil se s ní. Měl ji teď přímo proti sobě, tvář v tvář. Dala mu ruce kolem krku a vpila se mu pohledem do očí. Když ho políbila, začala udávat rychlost sama. Nechal ji a dál se věnoval jejímu tělu. Její boky, bříško, ňadra, ramena, krk, ústa. Nemohl se nabažit toho, jak moc tohle všechno chtěl najednou. Už se nedokázal kontrolovat. Chytnul ji zezadu za ramena a přirazil. Hlasitě vydechla a přitiskla se ještě víc. Cítil ji, cítil ji tak moc jak jen mohl. Když se mu zatmělo před očima, dosáhl svého vrcholu. Jakoby zdálky slyšel její zasténání a na krku ucítil její dech.

Drželi se v objetí ještě dlouho potom, co bylo po všem. Pak si lehl a ona se k němu stulila. Nepromluvili ani jeden z nich, jen si užívali tu chvíli naprosté spokojenosti. Hladil ji po paži a nasával vůni jejích vlasů.
Usnula. Když uslyšel, jak slabě oddechuje, tak moc se mu nechtělo ji už nikdy v životě pustit. Lehce se nadzvedl na lokti a sledoval ji. Když ji pohladil po tváři, lehce se zavrtěla.
„Omlouvám se,“ zašeptal a přitisknul ji dva prsty k čelu. Objevila se namodralá záře.

Probudila se a otevřela oči. Měla zvláštní sen. Ne, vlastně to nebyl sen. Usmála se nad tou vzpomínkou.
„Itachi?“ oslovila svého partnera a zvedla se.
Něco bylo špatně. Pamatovala si, že usnula u vodopádu a teď spala u ohniště oblečená a pečlivě přikrytá. Rozhlédla se. Až teď jí došlo, že slunce už je vysoko na obloze. Zamračila se.
„Itachi?“ zavolala hlasitěji, ale nikdo ji neodpovídal.
Zvedla se na nohy a zorničky se jí poděšeně rozšířily.
Jeho věci byly pryč!!!
Co se stalo?! Kde, sakra, je?! Myšlenky jí bouřily všema směry a pak to přišlo jako rána kladivem. On ji tu nechal a udělal to schválně! To přece nemohlo být….byl to plán?! Ta noc byla plán?! Musel na ní použít nějakou techniku, aby se nevzbudila! Pokud pak běžel celou noc, je docela možné, že už dávno…..!!!
„Itachi!!!“ zařvala do lesního ticha. Nebyl v tom jen vztek, ale zároveň i to nejtemnější zoufalství. „Ty idiote!!!!“
Rychle sbalila to nejnutnější a strhla ze sebe plášť, aby tím odhalila záda. Složila pečetě a černá křídla zavlála ve větru. Trhaně zavrčela a pustila se za ním.

Itachi stál naproti Sasukemu a bedlivě si ho měřil. Pak vyplivnul krvavou sraženinu a utřel si bradu.
„Zlepšil ses, bratříčku,“ ušklíbnul se a protočil kunaiem v ruce.
„Sklapni, Itachi!“ zavrčel Sasuke a připravil se na další útok.
„Měl bys to vědět, když tvůj nový přítel je tak silný,“ ucuknul pohledem k velkému kameni kousek od nich.
„Ale no tak, Itachi, přece nebudeš po těch letech tak ironický!“ promluvil muž s oranžovou maskou na obličeji.
„Měl jsem tě zabít, když jsem měl možnost,“ ucedil Itachi a dál muži nevěnoval ani pohled.
„Jediný, kdo zemře, jsi ty!“ zařval Sasuke a pustil se znovu do boje.
Reflexy obou bratrů byly nepředstavitelné a Madara tak měl možnost sledovat neuvěřitelnou podívanou. Jeho jediné oko nadšeně svítilo z malého otvoru v masce. Těšil se na tuto chvíli. Miloval chvíle, kdy jeho plány začaly vycházet. Každý jeho krok měl svou důležitou roli a ve výchově Sasukeho k obrazu svému už zbývala jen poslední tečka. Tečka v podobě Itachiho, který musí padnout na oltář toho všeho. Stejně už byl dávno mrtvý ve chvíli, kdy souhlasil, že zabije všechny kromě svého malého bratra. Itachi teď sehraje svoji roli dokonale a pak mu nebude stát v cestě nikdo a nic.

Itachi bojoval ze všech sil, ale Madara mu zkřížil plány. Nepředpokládal, že se mu podaří takto rychle spojit se Sasukem. Pokud ale prohraje se Sasukem, Madara toho využije a řekne mu pravdu. Teď se jím ale nemohl zabývat a soustředil se jen na boj.

Když vše trvalo už dvě hodiny bez zřejmého výsledku, rozhodl se nejstarší z Uchihů pro další akci. Lehce se napojil chakrou na Sasukeho oběh a jal se ho podporovat dodáváním své síly. Sasuke ucítil příval nové energie a začal jednat. Rychlostí blesku se přemístil za Itachiho a ohnal se po něm katanou spojenou s chidori. Itachi se na poslední chvíli prohnul a nechal tak ostří těsně projet nad jeho hlavou. Na zem dopadl useknutý pramen Itachiho vlasů.
„Jsem rád, že bojuješ fér!“ pronesl starší z bratrů a nechal Sasukeho prohlídnout si jeho nový Sharingan. Věděl, že ho to zaskočí a tak získal čas se od něj vzdálit.
„Kdo říkal, že boj musí být fér?“ pobaveně se ozval maskovaný a dál naléval energii do Sasukeho těla.
„Já!“ ozvalo se seshora a všichni tři zvedli obličeje k nebi. Černá šipka se řítila přímo k zemi a dopadla na Madaru.
„Rodinné setkání a ani mě nepozveš?!“ držela mu katanu pod krkem a hlasitě oddechovala.
Než stačila ale říznout, Madara se před ní rozplynul. Objevil se kousek od ní na zemi.
„Heh…zdá se, že jsem podcenil Itachiho,“ sledoval ji bedlivě červeným okem. „Myslel jsem, že tě nenechá jen tak přijít.“
„Vero!“ ozvalo se uvnitř jmenovaného, ale navenek neřekl nic.
„Itachi mě teď nezajímá!“ odpověděla za něj tvrdě Vera. „Já jsem tvůj soupeř, tak se přestaň míchat do jejich boje a navíc…mám s tebou ještě nevyřízené účty!“
„Hehe, ty asi myslíš toho nevydařeného polosharingana? Měla bys mi být vděčná! Určitě chtěl položit život za svou vesnici, tak jsem mu to umožnil. Jak se jenom jmenoval…ááá…jména mi nikdy nešly…“
„Hatake Kakashi, ty nechutná zrůdo!“ cedila přes zuby a oči se jí zbarvily do ruda ve kterých se jedna po druhé začaly rojit bílé znaky. „Zabiju tě!“
„Můžeš to zkusit!“ pohrdavě se zasmál Madara a čekal na její výpad.
Přetékala hněvem. Za všechno co jí tenhle prokletý klan všechno vzal. Její rodinu, její svobodu, jediného člověka, kterého opravdu milovala….jediného?
Otočila se na Itachiho.
„Na co čekáš, hm?“ zasyčela. „Chtěl jsi svůj boj, tak bojuj, sakra!“
Pochopil to. Bylo to zbytečné a tak pokrytecké. Udělal přesně to, co jí sám předtím nechtěl odpustit. Myslel si, že ví co dělá, ale přitom jediné na co mohl myslet, byla její záchrana. Jediné, co teď může, je věřit jí.
Kývnul a otočil se zpátky.
„Připraven?“ vpil se očima do Sasukeho tváře.
„Jako nikdy jindy!“ zavrčel Sasukem vystřelil stejně jako Vera proti Madarovi.

Vera zuřila. Každý výpad prošel Madarovým tělem jako vzduchem a neudělal mu jediný škrábanec.
„Baví tě to?“ chechtal se jí přímo do očí. „Mě už totiž moc ne a popravdě se začínám nudit!“
Vycenila na něj zuby a zasyčela jako šelma. Madara sice na sobě neměl ani ranku, ale ona už pár zásahů schytala. Měla pořezané ruce a potrhané oblečení.
„Zkusím tě pobavit, ty hajzle!“ nenávistně přecedila přes zuby a spojila ruce. Černá křídla se rozepjala do šířky. Ve chvíli se několik desítek černých per oddělilo od skupiny a vyrazily proti protivníkovi jako smrtící šipky. Muž s maskou tam jen tak stál a nechal střely vykonat své. Projely jím jako nůž máslem a zastavily se až o okolí.
„Zase špatně!“ ozval se mu v hlase smích. „A teď zase já!“
Nepostřehla jeho jediný pohyb, když v tom se do jejích křídel něco ohavně zakouslo. Vykřikla a padla na kolena. Byla to neuvěřitelná bolest.

Itachi odrazil další mohutný ohnivý útok, když ji zaslechl křičet. Udělalo se mu špatně, ale neotočil se. Nesmí! Věděl, že kdyby se jenom jedinkrát otočil, nechal by všeho a šel jí pomoci. Musí jí věřit! Musí!!!

Otočila hlavu tak, aby viděla, co se děje. Kousky pírek létaly okolo a ona v přemíře bolesti zaregistrovala, že celá křídla něco kousek po kousku stravuje. Něco neviditelného, ale konečného. Za tu chvíli přišla nejméně o polovinu a šířilo se to stále dál a dál. Došlo jí, co se stane, když to nezastaví a pokusila se soustředit. Po nekonečné době dostala konečně tělo pod kontrolu a odrazila ten neuvěřitelný útok. Vypadalo to jako by se ji snažil kousek po kousku přemístit někam pryč. Otevřela oči dokořán. Za ní právě vzplálo Amaterasu vyvolané Itachim a jen podkreslilo její poznání.
„Takhle to je!“ zamumlala si pro sebe.
„Už se modlíš?“ poškleboval se oranžový. „Já myslel, že jsi nejdokonalejší zbraň!“
„Modlím se za tvůj brzký konec!“ odpověděla, zvedla se na nohy a pevně se na něj zadívala.
Udivilo ho to. Její pohled byl jiný.
„Začínáš mě bavit,“ usmál se pro sebe a čekal, co dalšího mu předvede. Byla svým způsobem zajímavá, ale bohužel nepoužitelná. Mohl vlastně děkovat Orochimarovi, že sám na sobě vyzkoušel, jak těžko je zvladatelná. A navíc, její oči byly vzácnost. Budou se hodit.
Stála tam a pořád ho sledovala. Pak udělala krok vpřed. A další, a další. Pomalu se k němu beze spěchu začala přibližovat.
„Dodržuj laskavě vzdálenost!“ sykl Madara a poslal proti ní ohnivého draka.
Zasáhl ji plnou silou a srazil ji na zem. Než se ale stačil usmát, znovu se pomalu zvedla a podívala se na něj. Byla těžce popálená a vlasy měla ohořelé až k hlavě. Znovu ale na něj zasvítily její červené oči. Udělala další váhavý krok směrem k němu.
Zamračil se. Byla od něj na pět metrů a stále se přibližovala.
„Stůj, jsem řekl!“ varovně zachrčel a pustil proti ní to, co předtím na křídla. Zařvala bolestí a na chvíli se zastavila. Prsty pravé ruky začaly pomalu mizet. Slzy jí tekly z očí, ale katanou v levé ruce se odhodlala a chladnokrevně si usekla pravou ruku v lokti. Ruka dopadla na zem, ale za chvíli se ztratila neznámo kam. Chvíli oddechovala a pak se opět vydala k němu.
Než nabral potřebné množství síly na další techniku, byla už u něj.
„Co chceš?!“ vyštěkl na ní.
„Rozloučit se s tebou,“ zabublalo jí přes zkrvavené a zuhelnatělé rty.
„A co chceš asi tak dělat?! Podívej se na sebe! Ani pečetě teď už skládat nemůžeš. To já bych se s tebou mohl právě teď rozloučit!“ pohrdavě na ní vrčel a tasil proti ní kunai. Neodpověděla a dále ho jen sledovala. Na nic nečekal a zarazil jí ho do břicha. Odlepila od něj zrak a podívala se na tu ránu.
„Co to, sakra, dělá?!“ zběsile mu běhalo hlavou, když v tom ucítil pevný stisk jejích prstů kolem jeho zápěstí.
Znovu zvedla hlavu a navzdory všemu se usmála.
„Co….?!“
„Sbohem!“ ozvalo se za ním a něco do něho narazilo.
Nemohl se ani hnout a cítil v sobě cizí přítomnost.
„Jak?!“ zaznělo mu v hlavě.
„Ráda ti odpovím!“ zazněla mu zpět odpověď a jeho obestřel po dlouhé době strach. Její plán vyšel. Zjistila, co celou dobu dělá a že nějakým způsobem využívá časoprostorové pohyby. Rozdělila tedy svou energii na dvě části a vytvořila tak sobě identický klon, kterému ale dala téměř veškerou schopnost regenerace, kterou měla. Potřebovala, aby jí uvěřil, že celou dobu jde proti němu a mohla se mezitím přemístit za něj tak, aby si jí nevšimnul. Její klon se musel za každou cenu dostat až k němu, protože potřebovala ho dostat v tu chvíli do pozice, kdy bude alespoň kouskem těla v tomto čase a prostoru a nebude se moci přemisťovat. Ve své pýše ho ani nenapadlo nikam uhnout a ona to věděla. Když podlehl pokušení jí zarazit zbraň do těla, podepsal nad sebou rozsudek smrti. Tušila, že bude obezřetný a zbytek těla bude volně průchodný. V tu chvíli do něj vstoupila a jeho duševní obrana mu byla k ničemu. Dostala jeho tělo pod svou kontrolu. Nemohl ani tam ani zpátky. Byl ztracený!
„Ty mrcho!“ rozeřvalo se na ní jeho vědomí.
„Končíš!“ odpověděla mu klidně, nechala ho vyrvat kunai z břicha jejího klonu a zarazit si ho do hrudníku.
Zařval bolestí a překvapením.
„Chcípneš tu se mnou!!!“ řval na ní nepříčetně, když mohl sledovat jak, mu vlastní ruka kunai zaráží do břicha. Po dlouhé době ho obestřel nesnesitelný a smrtelný strach.
„Neboj se, nemám v plánu se už nikam vracet!“ přišla její tichá, ale odhodlaná odpověď.
Když mu vrazila zbraň přímo do srdce a přerušila tak nadobro veškerý přívod chakry do zbytku orgánů, vystoupila z těla. Muž před ní spadnul na kolena a kunai mu vypadl z ruky. Nechala klon zmizet a vyčerpaně sklopila hlavu. Fyzicky vypadala celkem v pořádku, ale psychicky si prožila to samé jako její dvojnice předtím. Cítila jak se jí v těle všechno hroutí a nemá sílu na to, aby mohla něco opravovat.
„Vyhrála si!“ zachraptěl z posledních sil Madara a Vera zvedla hlavu.
„Chcípni už!“ prskla, ale nemohla už ani zvednout katanu, jak byla vyčerpaná.
„Ano, zemřu,“ vytekl zpod masky proud krve, jak se snažil mluvit. „Ale něco si vezmu s sebou!“
Než stačila cokoliv udělat, rozvinul před sebou svitek a přejel přes něj krvavým palcem. Poslední síla a poslední tah. Objevil se před ní obrovský rudý drak. Temně zavrčel a zhluboka se nadechnul.
„Můžeš hádat, koho si beru s sebou!“ zachechtal se Madara a Vera se otočila po směru drakova zájmu.
Zastavilo se jí srdce. Rozmáchla se katanou s vypětím všech sil, ale ve chvíli kdy uťala Madarovi hlavu, z dračí tlamy vystřelila ohnivá střela.
Drak zmizel v kouři a čas se zpomalil.

Nehorázný hluk letící střely zastavil i další dva bojující. Sasukemu se rozšířily zorničky a Itachi se otočil.
Zavřela oči a sepjala ruce. Teď!
Otevřela je ve chvíli, kdy se objevila před Sasukem a střela zasáhla její hruď. Vytřeštila oči a zalapala po dechu pod přívalem tak neskutečné bolesti. Cítila, jak ji oheň zevnitř spaluje na troud a nechává za sebou spoušť, která už se neuzdraví.
Sasuke stál za ní stále nechápající, co se to děje a proč před ním ona najednou stojí. Itachi vše ale pochopil velmi rychle.
„Vero!“ vykřikl, když dopadla na zem. Udělal rychlý krok směrem k ní.
„Ani se nehni!“ křikl Sasuke, který se vzpamatoval a zastavil ho tak v pohybu. „Ještě jeden krok a podříznu jí krk!“
„Myslím, že to ani nebude třeba, Sasuke-kun!“ zachraptěla žena pod ním, ale otočila se na Itachiho.
Viděl to! Viděl to, jak její pohled odchází pryč a měl pocit, že musí na místě zešílet.
Usmála se.
„Proč se usmívá?“ sledoval ji jako přikovaný na místě.
„Co jsi zač?!“ popošel k ní blíž Sasuke a poklekl k ní.
„Já jsem tvé oči,“ obrátila se na něj s tváří klidnou jako stojatá voda. „Pokud chceš porazit svého bratra, dej si mou ruku na čelo.“
„Nejsem blázen!“ opovržlivě se na ní šklebil.
„Budeš blázen, když to neuděláš,“ sledovala ho a její klid ho mátl. „Musíš si ale pospíšit!“
„Jak ti mám věřit?!“
„Já jsem to jediné, co může Itachiho porazit.“
„Kdo jsi?“
„Jsem Smrtonoš!“ odpověděla a Sasukeho překvapení neznalo mezí. Jestli je tou, kterou myslí, slýchával o ní za dob u Orochimara každý den.
„Nikdy se k ní schopnostmi nepřiblížíš ani kdybys chtěl!“ smál se mu vždycky hadí král.
„A proč mi chceš pomáhat?“ zamračil se znovu.
„Udělej to teď hned nebo zemři!“ zasyčela přes zuby. Cítila, že moc času jí nezbývá.
Chvíli ještě váhal a pak si přitiskl její ruku na čelo. Znovu zavřela oči. Zkřivila obočí, když vydolovala poslední kousek síly.
Po chvíli ji hlava spadla na stranu tváří k Itachimu. Když znovu oči otevřela, už v nich nebyl žádný život.
Pomalu dodýchávala.
„Itachi?“ ozvalo se ještě od ní a on měl pocit, že se pod neskutečně dlouhé době poprvé nadechnul.
Znovu se usmála a její slepé oči ho hledaly ve tmě.
„Svůj slib jsem splnila…“
Sklopil hlavu. Přes pevně semknuté rty mu skápla slza.
„Dobře, běž napřed,“ zašeptal a když se znovu podíval jejím směrem, byla už pryč. Její klidná tvář byla tak smířená a přesto tak šťastná.

„Nemáš proč se loučit, ty se vrátíš,“ pomalu odpověděl.
„Chtěla bych ho vidět, víš?“ zamumlala a oči se jí zaleskly.
„Jednou…“
„Ano, jednou určitě,“ zatnula ruce v pěst a zvedla se. „Odcházíme?“

Celou dobu k tomu směřovala. Slib, který mu dala, byl naplněn, a proto už tu neměla co dělat. Věděla, že pokud by si Madara vzal Sasukeho s sebou, život jich obou by ve chvíli ztratil význam. V jediné vteřině se rozhodla zemřít za to, aby někdo jiný mohl žít dál. Navzdory tomu, co všechno jí udělal, dala mu vše, co mohla.

Narovnal se a podíval se na bratra.
„Dostal jsi velký dar!“ promluvil k němu, když se na něj Sasuke podíval zcela novýma očima plnýma Byanganu. „Užij ho s rozumem!“
„Kakashi-sensei….je mrtvý?“ sledoval ho mírně překvapeně jeho bratr.
„Ano, proč se ptáš?“
„Tyhle oči…viděly toho hodně….,“ mračil se Sasuke čím dál víc. Začala ho bolet hlava až musel zavřít oči.
Když Sasuke zařval, Itachimu došlo, co se děje. Musela mu zanechat své myšlenky. Ale kolik?!
Sasuke se křečovitě držel za hlavu a bolest nepřestávala. Za pevně semknutými víčky se odehrávalo peklo. Nesčetně obrazů bombardovalo jeho mysl a nemohl to nijak zastavit. Pak vše najednou ustalo.
Itachi ostražitě vyčkával.
Sasuke se sebral ze země a ztěžka oddychoval.
„Je to pravda?“ zazněl jeho hlas a Itachi se nadechnul.
„Co máš na mysli?“
„Celý její život a také…tvůj,“ podíval se na něj.
„Ano,“ nakonec připustil a stisknul zuby k sobě. Nechápal, proč mu řekla pravdu, ale nemělo smysl dál tvrdit opak.
„Proč…jsi mi nikdy nic neřekl?“ vyčítavě na něj hleděl a on v něm znovu viděl toho malého kluka, kterého tehdy oné noci opouštěl.
„Jestli znáš pravdu, měl bys to vědět.“
„Tak moc chceš teď zemřít?“ mrtvě odpověděl Sasuke a stále ho sledoval.
„To bys mne teď musel porazit!“
Nejmladší Uchiha znovu tasil katanu a namířil ji směrem k Itachimu.
„Ať se stalo cokoliv, zabil jsi naši rodinu. Zasloužíš trest!“
„Vím.“
„Dneska naposled, Itachi. Dneska naposledy si zahrajeme!“ zkřivil obočí Sasuke a po tváři mu stekla slza. „Nejsilnější zůstává!“
Itachi se usmál. „Vero, ty…!“ zaznělo mu v hlavě.
„Dobře!“

Bojovali spolu dlouho a nemilosrdně. Pak Sasuke z posledních sil zasadil smrtící ránu.
Katana projela Itachiho tělem a protrhla mu srdce.
Nepřekvapilo ho to. Padnul do prachu a nechal život volně unikat. Byl to dobrý boj!
Sasuke, potrhaný a vyčerpaný, k němu došel.
„Opravdu jsi zesílil,“ zachraptěl Itachi a sledoval ho.
„Díky tobě,“ kleknul si k němu Sasuke a pozoroval, jak pomalu odchází.
„Překonal si svou poslední překážku, můžeš být na sebe …hrdý!“ vložil do svého posledního dechu Itachi svá slova. „Já bych na tebe mohl být hr……“
„Sbohem, bratře!“ uslyšel ještě a pak přišla definitivní tma.

Byl tu sám a nikde nic bylo. Žádné tváře, žádné peklo, jen tma. Mělo to tak být, pomyslel si. Nicota je přesně to místo, kde měl skončit.
Vynořilo se před ním bílé světlo až musel přivřít oči.
„Co se to….?!“

„Že ti to ale trvalo, bratranče!“ zaznělo pobaveně ze světla.
Usmál se.

KONEC KONCE