Malí gangsteři ze Suny 14 XXL

Najednou si ho všimla. Dlouhé bílé vlasy, podivné oblečení, legrační obuv…. A ksicht přitisklý na skle zdejšího striptýzového baru….
„Myslíš, že to je…“
„Ano, shinobi,“ přikývl Gaara na souhlas.

Bělovlasý muž poodstoupil kousek doprava, aby lépe viděl.
„Běž se ho zeptat na cestu,“ vybídl prsatici Gaara.
„Já?“ zhrozila se Kohana. „Ne, běž se ho zeptat ty!“
„Myslím, že by to nemělo účinek, běž radši ty.“
„Copak ho nevidíš? Je to perverzák!“
„No právě.“
Kohana na něj přenesla vražedný pohled, za který se nemusel stydět ani on sám.
„Klídek, jen se ho zeptáš na cestu,“ chlácholil jí chlapec. Prsatice ho dál provrtávala pohledem.
„No to si říkáš kamarád, baka! Jestli se o něco pokusí…. Tak ho rozsekám na cucky a narvu do mlýnku na maso a tebe… tebe strčím do míchačky a zaliju tě betonem..“
„Budu tě jistit,“ popostrčil ji rychle Gaara, než stačí vychrlit další možnosti, jak je oba usmrtí.
Kohana s výrazem vraždícího monstra zamířila k muži. Párkrát se zhluboka nadechla a vydechla a pak se pokusila o přívětivý výraz. S hraným klidem zaťukala muži na rameno.
Následující scéna se odehrála jako by ve zpomaleném záběru. Muž sebou trhnul a pomalu odlepil obličej od skla. Jeho hladový pohled přejel z jejích očí až o něco níž na její prsa.
To je dědek…. Ten hnusný perverzácký dědek mi čumí na…
Podrážděně si odkašlala. Rychlost scény se vrátila k normálu.
„Sem se mi dívej!“ ukázala si na oči.
„O-o-omlouvám se!“ zakoktal se trošku dědek a trochu se skrčil, jako by měl dostat ťafku. A Kohana měla sto chutí mu ji vlepit.
„Tak…,“ začala s ledovým klidem. Uvnitř ní to ale bublalo vzteky. Na zádech cítila Gaarův pobavený pohled.
Bělovlasý shinobi se jí uklonil a nasadil rádoby svůdný pohled.
„Dovol, abych se ti představil. Jsem jeden z legendárních Sanninů, žabí poustevník a lamač ženských srdcí – Jiraiya-sama!“ zaševelil a pokusil se jí políbit ruku.
„A já jsem Kohana ze Suny a jestli toho nenecháš, tak ti rozbiju dršku,“ zavrčela a vytrhla mu svou ruku z pazourů.
„Jsi skoro jako ona….“
„Jako kdo?“
„Jako Tsunade, slimáčí princezna.“
On mě přirovnává ke slimákovi?? To je vrchol!
Kohaně zacukalo v oku. Chtěla se vytočit na podpatku a odklusat pryč, ale všimla si chlapce se založenýma rukama stojící vedle ní.
„A hele, ty jsi jeho ségra?“ zeptal se Jiraiya zvědavě. Pohledem přeskakoval z rudovlasého chlapce na rudovlasou ženu.
„Ne, jsem jeho sensei. Chtěla jsem se jen zeptat na jednu věc-“
„No to je super! Zvu vás na večeři. Tam rád zodpovím na všechny vaše otázky.“
Ha! Tak na to zapomeň perverzáku perverzácká….
Vtom jí zakručelo v břiše.
„Nóóó, pokud to bude nějaká specialita, tak proč ne,“ pousmála se nakonec prsatice. Neušel jí Jiraiyův vítězoslavný výraz.
Zavedl je do nějaké restaurace, která se krčila na konci ulice. Dovnitř vstoupili rozevřenými dveřmi v kaštanových barvách s různými obrazci.
Když se pohodlně usadili u jednoho ze stolů, číšník jim podal jídelní lístky.
„No výborně,“ zaradovala se Kohana, protože břicho jí kručelo téměř nesnesitelně. Gaara naproti tomu nehnutě seděl a zíral do jídelního lístku. Jiraiya se k nim otočil.
„Pití?“
Kohana jen kývla hlavou a dál se zaobírala nabídkou specialit.
„Hele, oni tu vaří i krokodýly? Drsné…“
„Porce pro čtyři osoby,“ četl dál Gaara.
„No výborně. Tak si to dáme, ne? Já mám hlad za dva…,“ vyřešila složité dilema Kohana.
„Nu, dobrá,“ souhlasil Jiraiya a kývl na číšníka.
„Tygra na cibulce tu bohužel nemají,“ poznamenal Gaara tak, aby to slyšela jen Kohana.
„Sklapni….“
Jiraiya to mezitím objednal. Kohana u něj pátrala pohledem skrz clonu rudých vlasů.
Bóže, potřebuje oholit… A ty vlasy. To si vážně myslí, že je s tím ohonem sexy? A co ty čárky na obličeji?? Vypadá, jako by brečel krev…. Fuj, nechutné. Tady u jídla….
Musí mu být něco přes čtyřicet. To už ve čtyřiceti šediví vlasy? Ehm.. bělají?? Možná bych mu mohla nějak naznačit, že existují barvy na vlasy…..
Jiraiya se na ni uculil. Zřejmě si všiml, jak si ho prohlíží.
„Nevíš, kterým směrem je Skrytá Deštná?“ zeptala se zamyšleně. Jiraiya zamrkal.
„Skrytá Deštná? Vy tam máte nějakou misi?“
„Do toho ti nic není,“ opáčila nevzrušeně Kohana.
Číšník před ně nalil do sklenic pití.
Jiraiya si ji přeměřil pohledem.
„Vím, že mi do toho nic není, ale… Teď je tam poněkud rušno. Radím vám, abyste se tomu místu vyhnuli,“ řekl vážným tónem a upil několik loků.
„Jak moc rušno máš na mysli?“ přimhouřila oči prsatice a dokonale tím napodobila Tsunade.
„Chci tím říct,“ ztišil hlas Jiraiya. „Že tam jsou nepokoje. Prý tam měl proběhnout nějaký atentát, ale vymklo se to kontrole.“
Kohana si s Gaarou vyměnila nic neříkající pohled.
„O nás nemusíš mít starosti,“ pronesla po chvilce ticha. Vzala do ruky svou sklenici a pořádně z ní upila. Hned vzápětí to vyprskla ven.
„Dopr.. Sakra!! Chceš mě otrávit?!“ zaječela najednou.
Jiraiya vytřeštil oči. Všichni v místnosti se na ně přišpendlili pohledem.
„Proč, co?“
„No proč by mě zajímalo taky!“ prskla zlostně a zaťala ruce v pěst. Jiraiya vzal její sklenici a chvíli ji bedlivě prohlížel.
„Je to jen saké,“ prohlásil nakonec.
„Saké?“ hlesla Kohana. Začínala nepříjemně rudnout.
„Tys ještě nepila saké?“
„A vypadám snad, že jo?!“ zavrčela Kohana teď rudá jako svoje vlasy.
Napětí v restauraci se uvolnilo. Lidé se mezi sebou začali znova bavit.
Trapáás! Rychle pryč… zahrabat se.. hluboko pod zem..
Vstala od stolu. Málem se srazila s číšníkem, který jim zrovna donesl lahodně vonící pochoutku.
No… to zahrabávání může chvíli počkat…
Znova se posadila a zatvářila se, jako by nic. Jiraiya tím byl zaskočen, ale choval se tolerantně a na téma saké už nepromluvil.
„Nevíš, kde bysme se tu mohli ubytovat?“ zeptala se Kohana s plnou pusou jídla.
„No, o pár místech bych věděl, zauvažoval Jiraiya a dal jim pár tipů.
Večer rychle ubíhal a Kohaně se začaly zavírat oči.
„Musíte být unavení,“ poznamenal Jiraiya.
„Ani nevíš jak…,“ zívla kunoichi. „No, myslím, že je nejvyšší čas se rozloučit.“
„Máš pravdu… Dnes mám ještě nějakou prácičku…“
Kohana zvedla levé obočí.
„Sběr jistých informací.. Do mé knihy, kterou teprve připravuju,“ usmál se zvrhle Jiraiya.
„Ty jsi spisovatel?“
„Tak trochu… ale až vyjde můj bestseller, stanu se nejslavnějším spisovatelem všech dob,“ mrkl poustevník.
„To ti přeju,“ zasmála se Kohana, která neměla nejmenší tušení, o čem ta kniha bude. „No nic, těšilo mě,“ vstala od stolu a kývla na Gaaru, který celou dobu nepromluvil ani slovo.
„Taky mě těšilo, písečná Kohano,“ uklonil se Jiraiya a položil na stůl prázdnou sklenici od saké.
„Ať ti to s tou knížkou vyjde,“ popřála Kohana a vyšla do temné noci.
V ulici svítilo pár malých světýlek, jinak bylo všude zhaslo. Vesnice nyní působila strašidelným dojmem.
„Jak ti chutnalo saké?“ popíchl Gaara. Rudovlasá žena na něho vrhla běsnící pohled.
„Jestli to přede mnou ještě někdy zmíníš…“
Pes vyjící na měsíc ji zarazil. Na chvíli se zaposlouchala do noci.
„Měli bysme najít tu ubytovnu,“ pronesla nakonec.
Vydali se určeným směrem k jedné z levnějších ubytoven, které jim poradil Jiraiya.
„To je ono?“ hlesl Gaara při pohledu na starou rozpadající se budovu.
„Snad ne,“ zděsila se upřímně Kohana. „Vypadá to jak strašidelný hrad…“
Její slova potvrdila černá kočka, která seskočila z nejnižšího parapetu. Její oči zazářily jako reflektory.
„A teď vyleze ošklivá zjizvená ježibaba a pozve nás dovnitř,“ ušklíbla se Kohana.
Z domu se ozvalo zarachocení zámku a vchodové dveře se rozrazily dokořán. Gaaru s Kohanou oslnilo ostré světlo. Temná silueta se k nim začala přibližovat.
„Jen jsem si dělala srandu,“ pípla Kohana a bezděky se chytla Gaary. Muselo to vypadat legračně. Dospělá ženská, která se drží malého chlapce, jako by jedině on mohl spasit její život.
Postava se zastavila necelý metr od nich.
„Dobrý večer, slyšela jsem nějaké hlasy, tak mě napadlo, jestli se nebudete chtít ubytovat,“ usmála se na ty dva mladá žena.
„Uf… Jo, rádi bysme se ubytovali,“ vydechla Kohana.
Fuj..jsem to ale srab.
Opatrně následovala ženu dovnitř. Ta jim mezitím vysvětlovala, kde co je a jak to tam chodí.
Výměnou za pár drobných jim podala klíč s číslem 111.
Kohana s Gaarou zamířili po schodech nahoru do druhého patra. S každým našlápnutím se ozvalo kvílivé zavrzání.
Kam to jdeme, proboha? Co když na nás něco skočí?
Zahnuli doprava a ocitli se v úzké dlouhé chodbě. Po stranách byly dveře.
„Tak které?“ zašeptala Kohana. Něco jí říkalo, že by měla být co nejtišší.
„Určitě ty na konci,“ šeptl Gaara.
Téměř neslyšně se kradli chodbou. Občas je přinutilo zastavit hluboké zamručení nebo tichý šepot. Došli až na konec. Na nejtmavších dveřích byla cedulka. V chodbě byla taková tma, že bylo těžké rozluštit, co na ní je.
„Tři jedničky, jsme tu asi správně,“ špitla Kohana a zasunula klíč do zámku. Ozvalo se hlasité cvaknutí, které se s ozvěnou neslo po celé chodbě. Rychle otevřela dveře a vpadla dovnitř. S tichým „puf“ se vrátila opět do své pravé podoby.
Zatuchlý vzduch se jí dostal do plic. Chtěla se rozkašlat, ale věděla, že musí zůstat zticha. V místnosti bylo ticho jako v hrobce. Jediný zvuk, který slyšela, byl tlukot vlastního srdce.
Vtom někdo rozsvítil a ona neviděla nic. Oči ji začaly slzet a pálit.
„Jsi v pohodě?“ slyšela Gaaru a potom zamykání dveří.
„Jo, až na to, že nic nevidím,“ zamumlala. Mermomocí se snažila přivyknout na to ostré světlo. Připadala si jako netopýr, kterého někdo strčil pod žárovku. Chvíli jen tak vyčkávala, než slzení očí přejde. Nakonec se je odvážila otevřít.
První, čeho si všimla, byly dvě postele u velkého okna. A povlečení přikrývek se strašným, křiklavě oranžovým vzorem. Zdi natřené načerno vyvolávaly v Kohaně stísněný pocit.
Korunu tomu všemu nasadil velký černý pavouk, který se snesl ze stropu těsně před Kohanu. Ta ihned přidušeně vypískla a uskočila pryč. Zády se opřela o dveře.
„Zabij ho!“ zapištěla s hysterií ve hlase.
„Je to jen pavouk,“ uklidňoval Gaara, ale neúspěšně, protože Kohana zakvílela a sesunula se po dveřích na zem.
„Ty se bojíš pavouků?“
Kohana si schovala obličej do dlaní.
Gaara v klidu přešel místnost a chytil pavouka mezi palec a ukazováček. S lehkostí ho zmáčkl a z pavouka vystříkla nechutná kapalina.
„Hele, vždyť nic nedělá,“ zamával mrtvolkou před Kohanou. Omylem ji upustil.
Kolem očí se mu mihla šmouha a Kohana nikde. Mrtvolka zacukala nožkou.
„Kohano?“
Gaara se rozhlížel po pokoji. Kamarádka nebyla k nalezení.
„Ten pavouk je mrtvý,“ zkusil znovu. Nikdo mu neodpověděl.
Musí být tady, protože dveře jsou pořád zamčené, pomyslel si.
A pak ji uviděl. Byla namáčklá v rohu mezi stropem a dvěma zdmi.
„Jak ses tam dostala?“ podivil se a začal se chechtat. Kohaně zatím z obličeje nevymizel výraz naprostého zděšení a s nohama a rukama zaklíněnýma o zdi vypadala jako přerostlý haj*lový pavouk. Vskutku vypadala legračně.
„Já nevím,“ pípla potichu s pohledem přilepeným na chcíplého pavouka. Následovala další salva smíchu. Její obličej začínal rudnout.
„Přestaň se chlamat jak praštěná liška a raději mě sundej dolů,“ prskla nakonec. „Sundej mě dolů, nebo spadnu!“
Gaara si otřel slzičky smíchu a chňapl po ní pískem. Bez problému ji postavil na zem.
„A pak že neumíš používat chakru,“ poznamenal.
„Taky že neumím,“ odvrátila se Kohana uraženě. Vzala dlouhou lžíci na boty, nabrala mrtvolku a vyhodila ji z otevřeného okna. Beze slova začala chystat postel na spaní.
„Ty se fakt bojíš pavouků?“
Kohana neodpověděla. Rozhodla se Gaaru ignorovat za to, že na ní chtěl hodit tu příšeru. Lehla si na postel a přetočila se k němu zády.
„Jsi naštvaná?“
Naprosto ignorovat….
„Asi jo..“
Jsem ráda, že jsme si to ujasnili, baka.
Gaara tedy zhasnul a nechal Kohanu, ať se vyspí.