Bloom - 16. kapitola - Dotěra

Konečně byl léčebný proces dokončen a loutkář uklízel tinkturu. „Že se to dalo přežít?“
„No, ze začátku moc ne,“ přiznala Bloom.
„Jestli tady budeš chtít žít, musíš si začít zvykat,“ upozornil ji. Vyplázla na něho jazyk a chtěla se po něm ohnat, ale jen znovu táhle zaskučela. „Hm, nikdy bych si nepomyslel, že jsi taková hysterka,“ okomentoval to Sasori.
„Hysterka? Co je to?“ Bloom se zarazila.
Muž naproti ní se uchechtl. „No, neber si to špatně, ale… tak se říká ženský, která ječí, i když nemá důvod.“
„Tohle je ti málo?“ urazila se zelenovláska.
„Trochu pálení ještě nikoho nezabilo. Jen se zeptej Hidana, on o tom ví svý.“
Bloom se opatrně zvedla. „Jo, myslím, že to udělám. Sbohem!“

V bezpečí svého pokoje dala průchod vzteku i pláči. V hlavě se jí míhaly vzpomínky. Byla na Zetsua nahněvaná kvůli tomu, že se ji pokoušel zkrotit, ale pak… Připomněla si jeho oči, tak velké… tak nádherné. Zavrtěla hlavou. Nezáleží jí na něm, nesnáší ho! Chtěla se těch vlezlých myšlenek zbavit co nejrychleji.
Vklouzla do koupelny, aby si opláchla obličej. „Přiznej to! Líbí se ti!“ dorážela černá.
„Ty víš dobře, že tak to není!“ odsekla bílá.
Tmavá se ji ještě chvíli pokoušela přesvědčit, ale potom sáhla po mnohem účinnější zbrani. „Tak proč ses mu teda nebránila?“
Bloom se zarazila, ale pak vyhrkla: „Potřebovala jsem jen odvést jeho pozornost. Ztrať se!“

Konan našla zelenovlasou, jak rovná prádlo. „Ehm, chceš pomoct?“ Ráda by se zasmála při pohledu na ten nerovný zápas, ale nechtělo se jí tak brzy umírat. Ta žena stojící před ní byla nebezpečná.
„Ne, díky, já to zvládnu, už jsem velká holka.“
„O tom nikdo nepochybuje,“ zabručela modrovlasá, když opouštěla místnost. Bloom upřeně hleděla na její záda, než jí zmizela v chodbě. Rozhodně nehodlá nikomu dovolit, aby o ní pochyboval!

Tobi klepal na dveře kanibalova pokoje. „Jste tam, Zetsu-san?“ Z místnosti bylo slyšet jen nesouvislé mumlání. Mužíček doufal, že se se svým senseiem bude moci střetnout ještě dnes. Opak byl však pravdou. Nakonec ho postávání přede dveřmi začalo nudit a šel raději provokovat někoho jiného.

Zetsu byl naštvaný sám na sebe. Málem se na zelenovlasou tehdy vrhl a toho, co by pravděpodobně udělal, by pak ještě hodně dlouho litoval. Navíc… nepochyboval o tom, že něco takového by Tobiho doživotně poznamenalo. A Vůdce… zuřil by, to bylo jisté už teď.
Bloom měla v sobě zvláštní jiskru. Nejednou se mu před očima zjevila jako karnevalová tanečnice v jednom z těch domů, které občas s Hidanem a Kakuzou navštěvovali. Pohled na ni mu vracel sílu, nerozuměl tomu. Cítil, že tenhle problém musí co nejdříve rozlousknout.

Bloom právě dojedla, když se ozvalo klepání na dveře. „Kdo jste a co chcete?“ Byla to její univerzální otázka, vhodná pro jakoukoli příležitost.
„Já,“ ozvala se stejně univerzální odpověď.
„Nechci s tebou mluvit!“ zaprskala zlostně.
„Budeš muset!“
Přiblížila se ke dveřím. „Tak mi to řekni a můžeš jít.“ Snažila se ho odbýt, protože se bála toho, co by udělala, kdyby stál před ní.
„To nemůžu,“ bránil se Zetsu. „Je to osobní!“
Vzdychla a vzala za kliku. „No tak teda pojď dovnitř, ty dotěro jeden! Ale stručně, nemám na tebe celý den.“
Postavil se před ni a řekl: „Musíme si vážně promluvit!“