Okami - hime: Kapitola 1. - Ayame Jamakawa

Kakashi seděl ve stínu vzrostlého dubu a četl si ve své oblíbené knize. Jenže jeho poklidný den volna přerušilo několik neznámých ninjů, kteří se tam znenadání objevili a očividně usilovali o život neznámé černovlasé dívce, která se vyřítila z lesa. Prudce se postavil a chystal se zasáhnout, ale dívka tři nepřátele zneškodnila svými kunai noži a potom vytasila katanu. Vedla si zkušeně, ale i tak na ni bylo vidět vyčerpání, zřejmě ji pronásledovali již několik dnů. Zdatně se oháněla katanou a likvidovala své pronásledovatele, nakonec zbylí ninjové uznali, že je načase se ztáhnout a vypařili se. Dívka zhluboka oddychovala, krátce pohlédla jeho směrem, její tělo se náhle krátce zachvělo a pak pomalu klesla na zem. Byla natolik vysílená, že se už nedokázala udržet na nohou. Kakashi se vzpamatoval, přihrnul se k ní a všiml si, že není jen vyčerpaná, ale i zraněná. Měla několik sečných a bodných ran. Když se nad ní nahnul, usmála se na něj, protože v jeho tváři nenašla žádné stopy po tom, že by ji usiloval o život a potom omdlela. Když se znovu probudila, ležela v nějaké malé místnosti, pravděpodobně na ošetřovně. Opatrně se opřela o loket, ale vzápětí se zarazila, když spatřila něčí stín u okna.
,,Kdo jste?!” zeptala se výhružně.
,,Jmenuji se Kakashi… Hatake Kakashi...” řekl stín a přistoupil o něco blíže, dívka si uvědomila, že se jedná o muže, kterého spatřila, když po boji s shinobi klesla vyčerpáním na zem.
,,Kde to jsem? A jak dlouho?” zeptala se.
,,V Konoze, vesnici ukryté v listí, a jsi tu už třetí den.”
,,Tři dny??” vyhrkla vyděšeně a pokusila se vstát. Po chvíli ale zjistila, že na to je ještě příliš slabá a klesla zpět do peřin.
,,Uzdravuješ se velmi rychle…” Až moc podezřele rychle... pomyslel si. ,,Za dva dny tě určitě propustí.”
Dívka přikývla, ale pak nastalo několik minut ticha, protože netušila co by mu měla ještě říct.
,,Vlastně jsem se nepředstavila… Jmenuji se Ayame, Ayame Jamakawa...” vyhrkla spěšně, když si to uvědomila.
,,Dobře Ayame… Nechtěla by sis promluvit o tom co se stalo?” sedl si na židli vedle její postele.
,,Já ani pořádně nevím co se stalo. Jen… myslím, že… napadli naši vesnici…” soukala ze sebe smutně a snažila si vybavit to, co zažila před několika málo dny.
,,Jakou vesnici?” ptal se dál.
,,Yamagakure... Horskou…”
,,Horskou?” podivil se.
,,Ano…” přikývla.
,,Takovou neznám,” zamyslel se a pokusil se zapátrat v paměti, ale nic mu to něříkalo.
,,Moje vesnice je ukryta vysoko v horách a přísně si střeží svoje umístění. Většina z nás ani neopustí rodné údolí, takže já to tady vlastně vůbec neznám a vaše vesnice mi také nic neříká. Myslím, že jsem se ztratila.”
,,Dobře, a co ti shinobi?”
,,Já nevím… Netuším kdo jsou. Prostě jednoho dne vtrhli do naší vesnice a…” hlas se ji roztřásl.
,,To stačí, nemusíš mi o tom teď vykládat jestli je to pro tebe příliš těžké. Až se na to budeš cítit tak mi řekni a já tě vyslechnu,” zarazil ji jemně.
,,Dobře…” přikývla, ale hlas se jí stále zadrhával.
,,Už musím jít...” zvedl se ze židle. ,,Ale jestli chceš, zítra tě zase příjdu navšívit,” nabídl ji.
,,Dobře...” přikývla, měla pocit, že mu může věřit.
,,Hlavně odpočívej...” usmál se a odešel z místnosti.
,,Tak co?” zeptal se ho Ibiki stojící nedaleko dveří pokoje.
,,Moc toho neví, je zmatená a vyděšená,” povzdychl si.
,,Dozvěděl ses něco o těch ninjech?”
,,Řekla mi jen to, že zaútočili na její vesnici, a podle toho jaký problém měla o tom mluvit, hádám, že je jedna z mála kdo přežil, ne-li jediná.”
,,Dobře, můžeme teď jen doufat, že nezaútočí znovu. Zdá se, že ji opravdu chtějí zabít.”
,,Je to všechno?”
,,Ano, víc už vědět nepotřebuju, pro jistotu nahlásím jednotkám aby byly v pohotovosti,” rozloučil se. Během dalších dvou dnů se však neznámí ninjové neobjevili a Ayame se plně uzdravila. V ten samý den, kdy ji propustili z nemocnice se měla dostavit za hokagem...

Dvě hodiny odpoledne
,,Bezva...“ pomyslela si, když se toulala neznámými uličkami. ,,Zajímalo by mě, kde se ten hokage nachází...“
,,Ayame!“ ozval se za ní známý hlas.
To jste vy, Kakashi? Jdete pozdě...“ otočila se a lehce se na něj zamračila. Včera ji totiž slíbil, že se dnes ráno staví na návštěvu. Sice se znali jen velice krátce, ale i tak mezi nimi vznikl dobrý přátelský vytah.
,,Za to se ti omlouvám, měl jsem něco neodkladného. Neměla jsi být už u hokageho?“ podivil se.
,,Bohužel, zapomněli mě informovat o tom kudy se tam dostanu,“ zatvářila se kysele.
,,To není žádný problém, zavedu tě tam,“ usmál se a pokynul ji. Za chvíli dorazili před mohutnou budovu, Ayame nervózně polkla a prosebně se na Kakashiho podívala.
,,Nemusíš mít strach, hlavu ti neukousne...“ pousmál se.
,,To není jisté...“ zapochybovala.
,,Je s tvou situací velice dobře obeznámen, tedy alespoň s tou situací, kterou jsi nám byla ochotna vylíčit... Ještě pořád si o tom nechceš promluvit?“ zeptal se ji.
,,Ještě ne... musím si to nechat projít hlavou...“ posmutněla.
Kakashi ji lehce poplácal po rameni: ,,Víš, že kdykoliv si budeš chtít o něčem promluvit, nebo se mi s něčím svěřit, tak si pro tebe čas udělám...“
,,Takhle se chováte ke každé dívce?“ nadzvedla tázavě obočí.
,,Jsi zvláštní případ, od první chvíle co jsem tě spatřil mě na tobě něco zaujalo, a k tomu mi připomínáš jednu dívku, kterou jsem kdysi znal,“ řekl velice vážným hlasem. ,,Ale teď už by jsi měla opravdu jít...“ postrčil ji ke vchodu.
,,Dobře...“ přikývla a zmizela uvnitř budovy. Nebylo těžké dojít až k hlavní kanceláři hokageho. Před dveřmi se nervózně zastavila, nadechla se a teprve pak zaklepala. Zevnitř se ozvalo ,,Dále“ a tak vešla. Naprotí ni se nacházel stůl za kterým seděl postarší muž, hokage... Vedle něj, po pravici, stála nějaká mužská osoba, která rozhodně nevypadala sympaticky a ani příliš vřele.
,,Omlouvám se... mám zpoždění, ale nikdo mi nesdělil kudy se k vám dostavím...“ zadívala se nervózně do země.
,,To nevadí, hlavní je, že ses vůbec dostavila...“ promluvil hokage s lehkým úsměvem.
,,Takže ty jsi Ayame, že? Z Horské vesnice...“ ozval se muž po pravici.
,,Ano,“ přikývla a uhýbala pohledem.
,,O Horské vesnici jsem ještě nikdy neslyšel... zřejmě jste velice opatrní...“ zajímal se hokage.
,,Ano, to jsme, pane, bráníme si své soukromí. Většina z nás nikdy neopustila okolí hor. Já jsem například poprvé v životě tak daleko od domova a nemám vůbec tušení, kde se nacházím.“
,,Tvou vesnici tě donutili opustit ti ninjové, kteří tě pronásledovali až k nám, je to tak?“ zeptal se ji muž po pravici hokageho.
,,Ano, máte pravdu,“ přikývla opět.
,,Na základě toho co jsi nám zatím o sobě pověděla jsem se rozhodl, že ti nebudu bránit v tom, aby jsi v naši vesnici zůstala. Je tu bezpečno a nemáme důvod ti nedůvěřovat...“ upřel na ni hokage svůj pohled.
,,Mokrát vám děkuji, pane. Jsem vaši vesnici zavázána a proto bych se ráda pokusila vám s čímkoliv kdykoliv pomoci.“
Hokkage se pousmál: ,,Zatím jsi spíše brána jako host, a proto nebude třeba aby ses zabývala našimi starostmi.“
,,Přesto, kdykoliv budete chtít s něčím pomoci...“ usmála se.
Asi o deset minut později si to Ayame vesele štrádovala uličkou. Mířila ke svému novému domovu, hokage byl natolik velkorysý že ji zajistil ubytování. Byl to naprosto obyčejný byt, ale Ayame to naprosto vyhovovalo. Bylo to tam útulné a příjemné. Sotva se však stačila sžít s novým příbytkem, když někdo zaklepal na dveře.
,,Dále...“ oznámila a vyšla na chodbu.
Ve dveřích stál kluk s černými, krátkými vlasy, které vypadaly jako by mu je někdo ostříhal podle hrnce, černým huňatým obočím a byl oblečen do šílené zelené kombinézy. V Ayame zatrnulo, ale snažila se nasadit úsměv.
,,Ahoj...“ vypadlo z ní nakonec.
,,Ahoj, nesu ti věci...“ řekl, přistoupil k ní blíže a předal ji její batoh, katanu a oblečení.
,,Díky...“ usmála se opět trochu nervózně a snažila se chlapce nesoudit jen podle jeho vzhledu.
,,Jmenuju se Rock Lee...“ zazubil se, ,,kdybys něco potřebovala tak stačí říct...“
,,Jo, já jsem Ayame...“ pokoušela se opět o úsměv.
,,Tak zatím!“ hlesl a chystal se k odchodu.
,,Počkej ještě prosím tě...“ zavolala za ním a odložila si věci na skříňku v chodbě. Lee se zastavil v polovině pohybu: ,,Ano?“
,,Nemohl by jsi mi to tady ukázat? Já... totiž... neznám to tady, jsem tu nová. Potřebovala bych si koupit nějaké oblečení, zásoby a tak...”
,,Proč, ne?“ pokrčil rameny, společně vyšli z bytu, Ayame za sebou zamkla a následovala ho.
I když nebyl Lee zrovna její typ, nebyl to zase tak špatný člověk. Možná byl akorát trochu víc zažraný do vylepšování svých schopností a tréninku, protože během putování po významných částech Konohy, přišla řeč i na schopnosti v boji. Ayame velmi brzy poznala, že nemá toto téma před ním vyslovovat, protože poté následovalo snad dvouhodinové jásání a žblebtání o tom jak je trénink důležitý a ble, ble, ble, ble, ble...
,,Měj se!“ rozloučila se s ním chvatně před práhem svého domu. Nebyl to opravdu špatný člověk, ale začínala mít pocit, že kdyby jeho řeči poslouchala ještě chvíli, zešílela by.
,,Uf...“ oddychla si, když za sebou zavřela dveře, až na Leeho neuvěřitelně otravné kecy, to byla užitečná procházka. Zjistila, kde si může zajít na oběd, kam má chodit kupovat jídlo, květiny, oblečení a spoustu dalších věcí. Sebrala svůj jediný majetek, který ji před třemi hodinami tlustoobočnatec tak ochotně přinesl, a vydala se do své ložnice.
,,Ahoj!“ usmál se na ni Kakashi sedící v otevřeném okně. Ayame měla co dělat aby to, co nesla, neupustila.
,,Vylekal jste mě!“ vydechla, když se vzpamatovala.
,,Promiň... jen jsem tě chtěl navštívit...“ omluvil se jí.
,,To nic, ale byla bych ráda, kdyby se to už neopakovalo. U nás...“ najednou se zarazila a posmutněla.
Kakashi vstoupil do pokoje. ,,Nechceš si promluvit?“ zeptal se ji jemně.
,,Zatím ne...“ zakroutila hlavou, pak vzhlédla a zadívala se mu do očí (Pozn. autora: Heh, asi by tam mělo být do oka XD). ,,Chtěla jsem říct, že u nás se vždycky respektovalo soukromí cizí i blízké osoby. Takhle někomu vstupovat do pokoje bylo nepřijatelné...“
,,Tak to se pokusím respektovat tvé zvyky, jestli ti to vadí, už to nebudu opakovat...“ řekl a zamířil k dveřím.
,,Kakashi?“
,,Ano?“ zastavil se s rukou na klice.
,,Díky za všechno...“ zamumlala s pohledem upřeným na podlahu.
,,Není zač...” usmál se, otevřel dveře a zmizel na chodbě.
Jakmile odešel sáhla po své kataně. Kvůli tomu že byla v nemocnici pět dlouhých dní necvičila, doufala, že to nebude vadit. Zaujala svou oblíbenou pozici a začínala pomalu zabíjet imaginární nepřátele...