Papačka25 aneb Světlo na konci tunelu!

Seděla jsem a koukala na dvě světla naproti mojí kleci když se otevřely doletové dveře a dovnitř vtrhla Niela s kýmsi v pařátech. Dlouhé černé vlasy... Hop-lalala! Já ho přeci znám! To je... to je... Neji Hyuga!
„Výborná práce, na rasového míšence,“ ušklíbl se Nahok. Potom se k němu sklonil.
„Hmm... kdybych zrovna neměl jiné věci na práci, udělal bych z tebe něco groteskně odporného... ale máš štěstí, že mě čeká mnohem důležitější úkol... zab ho! K ničemu nám není!“ křikl Nahok a odešel. Niela se zle usmála a švihla ostrým ocasem Nejiho přez tvář. Klekl si na zem.
„Nezabíjejte mě, prosím... já chci žít...“ vzlykal Neji. Nahok za sebou zabouchl dveře, Niela jako kouzlem přestala být zlá a sklonila se k němu.
„Neboj se, nezabiju tě, promiň,“ řekla a utřela mu z tváře krev. Potom se otočila na mě.
„Papačko, musíš jít pryč, rychle!“ řekla a rozbila zámek dveří. Potom se otočila a běžela otevřít ostatní klece.
Nedovedete si to představit... najednou jsem byla volná! Chytila jsem Terukiho za ruku a vyběhla s ním ven, běžela jsem mezi mřížemi, nezastavovala. Rovně, doprava, doprava, doleva... co?! Jaktože... jsem na stejném místě jako před chvílí? Znovu! Doprava, doprava, rovně, doleva, rovně, doprava, doleva...
BUM!
Argh! Co to bylo?! To ne, ne, ne! Láva! Musím pryč. Musím zachránit Terukiho! Dozadu, rovně, rovně, doprava, doleva, doprava, rovně, doleva...

„Sama to nezvládneš, ale já se tu vyznám, pomůžu ti!“ řekl Černý, „pusť mě ven!“
„Ne! To neudělám!“ okřikla jsem ho.
„Tak si se mnou aspoň promluv tváří v tvář!“ řekl a stáhl mě k sobě. Pevně mě chytil a ramena.
„Bílá, tohle je ten nejdůležitější moment v našem společném životě, musíme si navzájem věřit!“ řekl a rychle zamrkal, bylo vydět, že je nervózní. Zamračia jsem se.
„Černý, tohle je MŮJ život!“ Jack se zatvářil překvapeně a smutně.
„Prosím...“ Ano, Černý řekl Prosím. To prosím to celé změnilo. Najednou jsem Černého neviděla jako Démona, ale jako mého bratra... ano, naše krev je společná, jsem jedna z Ocasatých démonů... Bezocasá.
„Jak se můžeme rozdělit?“ zeptala jsem se. Černý se usmál.
„Musíme se rozdělit jako jsme se rozdělovali kdysi... ale musíš se soustředit jen a jen na svojí chakru, chápeš? Nesmíš dopustit, aby se do tebe dostala ta moje. Já se budu snažit stejně.“ Přikývla jsem a začala. Pomalu jsem zavřela oči a pocítila tu hroznou agónii. Ale jen jsem zaťala zuby a soustředila do sebe svojí chakru. Najednou se mi v té bolesti začali vybavovat vzpomínky...

„Snad, ale stejnak nemáme jinou možnost!“ „Já – jsem – Shi-ka-ma-ru.“ „Bude tam hodně lidí, ale neboj se, budeš si s nima rozumět.“ „Je divná, nechci s ní nic mít.“ „Víš, já... JSEM NINJA!“ „Takže tady je ta malá mrška.“ „Našel jsem jí ležet v trávě. Tam, kde normálně ležím já. Je to dar...dar od bohů.“ „Jsi možná silná, ale to je vše! Jsi jen zrůda! Bezcitná zrůda!“ „Ty ses nikdy nepoučil...“ „Ale já se pomstím... zabiju ho!“ „Yushi! Cožpak to nechápeš?! Jsi moje! Moje! Patříš mi!“ „Zato moje matka byla zabiják, neměl jsem jí rád. A můj otec je nezvěstný, stejnak vím, že ho zabila ona.“ „Tak Bílá, slíbil jsem, že tě něčemu přiučím, ale potřebuju na tebe dohlížet z jiného úhlu.“ „Moji oblíbenci jsou Jill a Paleček, byli jsme velcí přátelé.“ „Já jsem tady od narození, ale moc přátel tu nemám. Jsem Gakimaki, jsem tu nový.“ „Nemůžeš se vzpírat moci Pána! To nemůže nikdo!“ „Ne, to asi nemůžu... já ne... a věř mi, že bys těžko hledal někoho jako já, kdo je na tom tak stejně jako ty... ostatní ho stejnak zabijou... já tomu věřím a mojí víru mi nemůže vzít ani ten tvůj Nahok... ale hlavní je, že tě můžu zabít... tady a teď!“ „Papačko...“

Nevím, jak dlouho se mi před očima promítal život... když jsem ucítila, že další chakra se už nehrne do mého těla, pomalu jsem otevřela oči. Černý stál přede mnou, byl asi o hlavu vyžší než já. Měl to lidštější tělo, dvěma osasy si zakrýval genytálie a tvářil se soustředěně. Zíral do prázdna.
„Jdeme,“ řekl a rozběhl se. Chtěla jsem za ním běžet, ale místo běhu jsem se vznášela nad zemí. Chvíli jsem se motala ve vzduchu, potom jsem ale soustředila chakru do svých chodidel a rozletěla jsem se za ním. Teruki nás následoval. Doprava, doprava, rovně, rovně, doleva...
„Ale Černý! Běžíme do sopečného jícnu!“ zavolala jsem na něj. Zastvavil se a počkal, až ho doženu. Potom mě chytil za ruce a vysadil si mě na záda.
„Teruki! Chyť se mých osasů!“ zařval velitelským tónem a jakmile ucítil Terukiho čtyři ruce, pevně mě i jeho obalil ocasy a přimáčkl si nás k zádům. Potom se rozběhl po čtyřech dál.
„Držte se a nevystrkujte končetiny ven! Poletíme!“ křikl Černý. Zkrz štěrbinu jsem uviděla, jak chodba ústí do sopečného jícnu. Pevně jsem zavřela oči. Země se zatřásla a Černý skočil. Ještě jsem spatřila jeho ruce měnící se v křídla a potom sopka vybuchla!!! Tlak horkého vzduchu nás vymrštil ven a Černý se na poslední chvíli vyhnul letící lávě. Potom už jen letěl stále rovně a pryč...