Cesta, která nekončí 04

Holky šly sborově vedle sebe, celou dobu ani necekly. Sakura se jen trochu vzpamatovávala po tý honičce s Nejim. Naopak kluci se táhli za holkama jak pytel brambor a bolestivě si masírovali pohmožděná místa. Při tom všem si ještě stačili stěžovat.
„Myslím, že po tom Raitonu, co na mě Hikari použila nebudu ani muset celej tejden platit za elektřinu. Tahle dávka mi televizi nahodí okamžitě.“ Utrousil Neji, z něhož ještě trošku šlehaly malé výboje.
„T-to… mi…p-p-p-ovídej… my-myslím, ž-že by se mi to ho-hodilo, páč já se po tom Akiminim jutsu… ne-nedoplatím za topení…“ klepal se zimou Sasuke, jehož svým vlastním tělem zahříval ještě Naruto, kterej se stále vzpamatovával z toho nárazu po Fuutonu. Normální člověk by z toho měl snad otřes mozku, ale to u Naruta opravdu nehrozilo…
„Trošku jsme je asi podcenili.“ Přitkal popravdě Sai, sledujíc čtveřici dívek před nimi.
„Tro-trošku… ví-víc…“ vykoktal Sasuke a víc se přitiskl k Narutovi.
„Hele, není to náhodou…?“ namířil Neji ukazovák na partnerskou dvojici několik metrů před holkama. Zjevně se dost bavili. Tmavovláska měla ruku zavěšenou do partnerovi pravačky a společně procházeli vesnici.
„Holky…“ zastavila se Hinata a drkla do ostatních.
„Huh, co?“ divila se Sakura a pak stočila pohled před sebe.
„To… to jsou přece…“ vydechla. Dvojice se před nimi zastavila a udiveně si je prohlížela. Oči se ale oběma rozzářily, když spatřili čtveřici za nimi.
„Vy?“ zakryla si žena ústa rukou, jinak by snad musela začít křičet.
„Kurenai-sensei, Asumo-sensei, tak vás po dlouhé době zas vidíme.“ Zajásal Naruto a postavil se před holky.
„Pane bože, co tu děláte? Jak to, že nevíme o vašem návratu? Jak dlouho jste tu?“ vyzvídala Kurenai, která se stále nestačila divit.
„Dnes ráno, není divu, že jste se o tom ještě nedozvěděli. A… tak jste konečně vy dva spolu?“ usmál se šibalsky, když mu docvaklo, že jejich procházka a to, že je vidí spolu, není náhoda.
„No… vlastně tři.“ Otočil se Asuma bokem vzad. Všem padl pohled na malého chlapce s kaštanovými vlasy a sytě rudýma očima. Radostně běžel k oné dvojici, a když se zastavil, přitiskl se ke Kurenai.
„Pane jo, já úplně zapomněl, to malý je už vlastně na světě.“ Uvědomil si Naruto a mrkl na chlapce.
Dívky udiveně hleděli na spořádanou rodinu a pod maskou se jim tvořil šťastný úsměv.
„No, že to trvalo.“ Pomyslela si Hinata a neslyšně se uchechtla.
„Ahoj, chlapče, jak se jmenuješ?“ sehnula se k němu TenTen a navodila příjemný hlas. Chlapec se jí ale asi lekl, protože si zalezl za rodiče a zamlkl.
„Oh, asi se stydí, jmenuje se Nobu. A vy jste…?“ usmála se Kurenai na děvčata a představila svého syna.
„Jsme ANBU ze Slunné země. Tady jsme tak trošku na návštěvě, chceme si tu také něco zařídit. Jmenuju se Kasumi, to je Akimi, Matsura a Hikari.“ Vzala to TenTen zprava a všechny představila.
„Jistě, vidím, že jste ANBU. No, ať se vám tu líbí. A kluci, kde máte děvčata? Čekala bych, že se vrátí s vámi.“ Hodila pohledem po ostatních. Kluci sklopili své pohledy do země.
„Děje se něco?“ všiml si jejich nervozity Asuma.
„No… víte… ony…“ začal Sai.
„Ano?“ roztřásl se Kurenai trochu hlas.
„Zemřely. Zemřely při plnění povinnosti.“ Dokončil s výdechem, ale do očí se jí podívat nedokázal.
„Co… cože? Holky…. Všechny čtyři… ony…?“ nestačil se Asuma divit. Chlapci přikývli.
„To… to jakože i Hinata?“ rozklepala se Kurenai při myšlence na svou bývalou studentku, která pro ní byla téměř dcerou.
„Je nám líto, také nás to hodně zasáhlo.“ Přispěl do diskuze také Neji.
„Kolikrát to budem ještě muset vysvětlovat? Pokaždé je to těžší a těžší.“ Pomysleli si kluci, když už jim rvalo srdce stále si připomínat, že ty, které milovali, už tu nejsou. To si alespoň mysleli…
„Ah, hoši, my asi půjdeme domů. Necháme vás tu, asi si chcete popovídat.“ Přidala se do rozhovoru Sakura a kývla na holky. Ty se se svým *Ahoj* odebraly za ní. Kluci jim kývli.
„Kurenai-sensei, nechcete se posadit? Zajdeme na čaj a tam vám všechno vysvětlíme.“ Navrhl Sai a nabídnul jí svou ruku. Oporu ale našla v Asumovi, kterou teď opravdu potřebovala. Se slzami na krajíčku několikrát kývla hlavou a pomalým krokem se s ostatními vydala do místní poklidné čajovny…

„Huh, tak je to ještě horší, než jsem čekala.“ Povzdechla si Ino, když s holkama dorazila domů, sundala si plášť i masku a svalila se na gauč v obýváku.
„Co máš přesně na mysli?“ zaujala vedle ní stejnou pozici Hinata.
„No, prostě jsem nečekala, že ta informace o naší údajné smrti tolik lidí zasáhne. Vždyť Kurenai se z toho málem zhroutila.“ Vysvětlila.
„To sice jo, ale v tomhle případě byla hotová hlavně z Hinaty. Byla to její studentka, ne?“ přisedla si Sakura a rozpustila culík, do kterého doteď své vlasy sepínala.
„Máš pravdu. Je mi jí tak líto. Podívejte se. Vždyť je vdaná, má syna, založili spolu krásnou rodinu a pak se dozví tohle… myslím, že jsme to všechno trošku podělaly.
„Ale svoji identitu nesmíme prozradit. Samy moc dobře víte, proč. Jestli se něco z našich obav splní, pak jsou hlavně kluci v nebezpečí.“ Ohradila se Hinata.
„Jo, víme, ale je to tak otravné. Tak moc bych mu chtěla ukázat, že jsem tady, vedle něj a znova ho políbit. Tak moc mi chybí.“ Zavzdychala Ino a převalila se na břicho, aby skryla lesknoucí se oči.
„To mi povídej. Jen jsem se na Nejiho podívala, už jsem si chtěla strhnout masku a vyřvat do světa, že já jsem tady. Fakt jsem se dost držela, chyběl kousek a nezvládla jsem to.“ Dala jí TenTen za pravdu a posadila se vedle ní.
Sakura s Hinatou je jen mlčky poslouchaly. Ani jedna nemohla nic říct, nemohly si to dovolit. Alespoň si to myslely… Hinata odtrhla svůj pohled od země a vrhla ho na zamyšlenou Sakuru. Jenže za malý okamžik se jejich pohledy střetly. Obě se urychleně zadívaly do prázdna a v duchu si nadávaly.
„Ne, nesmím na něj myslet. Nesmím, je to kamarádka.“ Zakazovala si Sakura.
Hinata na tom nebyla o moc líp: S každou vzpomínkou na tebe mám větší nutkání to udělat. Ať to všichni vědí, ale hlavně… ať to víš ty… jenže já nesmím… nejde to… jsi pro mě zakázané ovoce…
Nastala několikaminutová chvíle ticha. Každá myslela na toho, koho milovala. Na toho, s kým by právě teď chtěla být… ale ani v jednom případě to nešlo…

„Cítíte se už líp?“ optal se starostlivě Sasuke tmavovlásky, když skupinově vyšli z čajovny.
„Moc dobře ne, ale přežiju to. Děkuju vám, hoši.“ Usmála se nuceně.
„Jistě, za málo.“ Vrátil jí zpět.
„Tak, my už půjdeme, dobrou noc.“ Popřál jim Asuma a spolu s Kurenai a Nobuem se vydal domů.
„Uf, to máme za sebou…“

Kluci se potřebovali po tom nepříjemném rozhovoru se svými bývalými mistry trochu rozptýlit, takže alespoň zaskočili za Tsunade ohlásit jim své domy ze zkušebního boje (jakoby ji to ve skutečnosti zajmalo). Hokage byla chvilku zmatená, co se týče krycích jmen děvčat, ale jakmile jim kluci popsali jejich útoky i obranu, poskládala si postupně dohromady, kdo je kdo. Když kluci skončili, vydali se bezduchým krokem brázdit ulice své rodné vesnice.

„Kam teď půjdem?“ zastavil se Naruto přede dveřmi svého bytu.
„Nevím, jak vy, ale dneska nechci být sám. Až moc se toho na jeden den stalo. Potřebuju s někým mluvit.“ Vložil se do toho Neji smutně.
„Můžem teda všichni k tobě? Sídlo Hyuga je teď volný, ne?“ navrhl Sai.
„Jo, to je fakt, tak jdem.“ Pobídl všechny a společně se vydali jen pár bloků opodál.

Na to, že tu nikdo nebydlí, tam bylo docela uklizeno. Hyuga klan si pravděpodobně platil uklízečku. Neji kámošům pokynul, aby šli za ním nahoru, po točitých schodech. Dostali se do dlouhé chodby, ne jejíž konci zapadli do Nejiho pokoje.
„Hej, ta postel tu furt je.“ Uchechtl se a skočil na ni. To se mu ale vymstilo. Postel tam možná byla, ale pérka v ní už moc nesloužila, takže se propadl. Tím si samozřejmě vysloužil obdivný potlesk, hvízdání a slušný trapas.
„No, tak… jsme snad dospělí, ne? Tak se tak chovejme.“ Zabručel uraženě na obecenstvo a posadil se na okraj postele, či toho, co z ní zbylo.
„No jo, sim tě.“ Vyprskl trochu Sasuke a kecl si na židli. Naruto se Saiem se trochu přetahovali o stoličku, kterou nakonec dostal Sai, takže si chudák Naruto se stížnostmi ustlal na zemi.
„Pane jo, my se vrátíme do Konohy, abychom zas viděli holky a místo toho zjistíme, že zemřely…“ propletl si Neji prsty a začal debatu.
„Ani jsme se s nima nestačili rozloučit a říct jim, že je milujeme.“ Odsouhlasil mu Naruto.
„Ale to není pravda, říkali jsme jim to neustále.“ Ohradil se.
„Ale těm nesprávným…“
„Cože?“ Neji teď vůbec nechápal, o čem Naruto žvaní. Pochopil to jen Sasuke, který měl podobný názor.
„Proč jen jsem tě celá ta léta přehlížel, a když jsem s tebou konečně mohl být, vybral jsem si jinou…?“
„Jak jsi to myslel?“ vyslíchal ho.
„Kdybys jen věděla, jak moc jsem tě miloval. Ale nikdy jsem nesebral odvahu. Ostatně, byl jsem srab, jako vždycky a podívej, jak to dopadlo. Ty jsi pryč a už se to nikdy nedozvíš…“ Naruto jeho otázku vůbec nevnímal, byl myšlenkama jinde.
„Naruto!“
„Jo?“ vyděsil se trochu.
„Žiješ?“
„Ani nevim.“
„Nedivím se ti.“ Zastal se Sai.
„Kluci…“ začal Sasuke… „kdybyste mohli vrátit čas a říct jim jedinou věc, co by to bylo?“ Ostatní se po sobě zvědavě podívali. Slova se ujal Sai.
„Stále jsem jí říkal, že jí miluju. Ale nikdy jsem jí neřekl, za co jí vděčím nejvíc. A to za to, že mě naučila citům. Bez ní jsem nežil…“
„No jo, Ino byla holt v tomhle dobrá, ta dokázala rozehřát číkoli srdce.“ Usmál se Neji. Kluci se přidali.
„Mě hrozně mrzí, jak jsem se k ní choval dřív. Nikdy jsem jí za nic… no… nedokázal jsem uznat její snahu. A ona mě přesto nepřestala obdivovat. Moje týmová partnerka, nejlepší přítelkyně a dívka, kterou jsem miloval… To bych jí chtěl říct. Jak moc jí teď obdivuju já. Za to, že se nikdy nevzdala.“ Dokončil tentokrát člen Hyuga klanu.
„Sasuke?“ hvízdnul na něj Naruto.
„Já?“ lekl se.
„Hm…“ přitkal.
„Musím to slyšet. Musím slyšet, čím pro tebe byla, abych na ni dokázal zapomenout. Jedině když si budu stále připomínat, že jsem jí stejně nikdy nemohl mít, jedině pak budu moct zapomenout…“
„Je čas, aby se to dozvěděli, aby ses to dozvěděl ty, Naruto…“ odhodlal se Sasuke konečně.
„Prosil bych ji za odpuštění.“ Řekl jednoduše.
„Co?“ ozvalo se sborově. Sasuke byl prostě vždycky mistr tajností.
„Přál bych si, aby mi odpustila.“
„Za co?“ nechápal Sai.
„Za to, že jsem jí upevňoval v jistotě, že jí miluju…“
„Nechápu, Sasuke, vysvětli to?“ naléhal Naruto.
„Lhal jsem… Nevěděl jsem o tom… Měl jsem jí rád, moc rád, ale… vždycky jsem miloval jinou. Ale jeden člověk mi vždycky bránil v tom, abych to poznal. Nevěděl jsem, že ji miluju. To až, když jsem odešel…“
„Kdo ti v tom bránil?“ Sasuke na něj stočil svůj pohled a zahleděl se do těch jeho safírových studánek. Nikdy by mu nedokázal ublížit. Ne znova… Už ne…
„Ty, Naruto, tys byl ta clona, která mi bránila prohlédnout….“
„Cože?“…

„Je to možné, opravdu jsou… už tu nejsou? Nikdy je neuvidím…“ Kurenai ležela v posteli schoulená do klubíčka a tváře měla zarudlé od pláče.
„Je to tak, musíš se s tím smířit.“ Seznamoval ji Asuma s realitou a lehl si vedle ní. Kousek se k ní přiblížil a lehce ji začal hladit po rameni.
„Nemůžu tomu uvěřit… A Hinata…“
„… byla chyba, že sis nedokázala představit, že někdo, koho máš ráda, jednou odejde…“ skočil jí do řeči. Moc dobře věděl, že si stále nalhávala něco… snad něco ve smyslu, že třeba nikdy nebude muset prožívat bolest ze ztráty blízkých. Velká chyba!
„Já vím,ale…“
„Prostě… na to přestaň myslet. Vím, byla jako tvoje vlastní a i ostatní ti byly blízké, ale jsou pryč, to je fakt, který nezměníš.“
„Ale já neumím zapomenout.“
„Ani bys neměla. Vzpomínky jsou totiž to, co právě potřebuješ. Vzpomínky na to, jak ona byla silná, šťastná a vzpomínky na její osobnost. Na to, jak vždycky bojovala až do konce. Můžeš na ni už být jen hrdá. Zasloužila by si to.“
Lehce se otočila a své rudé oči propojila pohledem s těmi jeho, v niž se zrcadlilo porozumění a soucit.
Kousek se naklonila a jemně přiložila své rty na ty jeho.
„Děkuju…“