Cesta, která nekončí 05

„Jak to myslíš? Jak bránil prohlédnout?“ Naruto stále v jeho slovech nenacházel smysl. Snad to ani nebylo možné.
„Omlouvám se…“ sklopil Sasuke hlavu a odvrátil se od něj.
„Sasuke, přestaň mě už takhle mást a řekni mi, o co jde?“ naléhal neúprosně a natočil jeho pohled zpátky k sobě.
Váhal, ale nakonec se rozhodl vše mu říct.
„Začalo to před naším odchodem…“

Holky se rozhodly konečně zalehnout. Na jeden den se toho stalo až moc. Nešly ale do svých pokojů, ustlaly si v obýváku. Naskládaly se jedna přes druhou a půl večera se tahaly o peřinu.
„Holky?“ promluvila TenTen asi po dvou hodinách snahy vypnout a usnout. Bezvýsledně.
„Hm…“ ozvaly se tři hlasy.
„Nezeptáme se zítra Tsunade, jestli pro nás nemá ňákou misi? Poslední dobou se docela dost nudím.“ Navrhla rozpačitě.
„Hej, to je dobrej nápad. A taky pak budem z dosahu kluků, takže se jich konečně zbavíme a nebudeme muset nic vysvětlovat.“ Ocenila její snahu Ino a radostně zatleskala.
„Jo, to je pravda, tak dobře. Co myslíš ty, Sakuro?“ stočila se na růžovlásku Hinata. Při menším průzkumu ale zjistila, že je už dávno v říši snů. A všechno tomu dost nasvědčovalo, protože…
„Ah, Jashine, už zas chrápe.“ Povzdechla si Ino a uši ucpala dvěma polštáři, na kterých spala.
„Hinato, zacpi jí nos!“
„Co? Proč já?“ zakroutila hlavou.
„Protože ty jsi nejblíž!“
„Ale mně to problém nedělá. Jestli ti to její chrochtání vadí, tak si pořiď ucpávky!“ zamítla rázně a převalila se na bok, aby bylo jasné, že diskuzi skončila. Najednou ale uslyšela ránu, jako by něco spadlo. Zvedla se do sedu a rozhlížela se po místnosti. Hned ale uviděla TenTen, naklánějící se přes její část postele, která se s úsměvem odtáhla.
„Vyřešeno.“ Pousmála se a natáhla se podél svého kousku postele. Hinata teď nechápala, tak se naklonila přes okraj. Na zemi ležela rozpláclá Sakura, s otevřenou pusou a rukama i nohama roztaženýma do všech možných světových stran. A to nejlepší… nechrápala.
„Super TenTen, jako vždy jsi to vyřešila.“ Pochválila ji Ino a uvelebila se.
„Díky.“ Zaznělo od ,viníka´. Hinata si obě nechápavě prohlížela, pak jen s pokrčeným čelem zakroutila hlavou a stejně tak se odebrala ke spánku.

„Aha.“ Vydal ze sebe po půlhodinovém Sasukeho vysvětlování Naruto. Bez ustání koukal do země, jednou se zas podíval na něj a pohled zas odvrátil. Neji si vyměňoval udivené výrazy spolu se Saiem, kteří tak trochu stáli mimo dění. Jich se to netýkalo. Díky Bohu…
Nikdo teď nebyl schopný prolomit ticho. No, ono to tak bylo lepší. Vždycky, když někomu přišla na jazyk myšlenka, okamžitě ji zas zahnali ze strachu, že by něco pohnojili.
„A ty…“ Narutovi se pootevřela ústa. Kluci se na něj překvapeně obrátili. Sasuke studoval jeho pohled a vnímal každou hlásku.
„Ty ses jí vzdal… vzdal ses lásky k ní kvůli… kvůli mně?“ konečně našel odvahu se mu zadívat do očí. Lesklo se v nich bezdůvodné, avšak jisté, provinění.
Sasuke zaměřil svýma uhlovýma očima roh stolu stojící uprostřed místnosti vedle Nejiho postele. Chvíli ho studoval a pak přešel k jeho desce.
„Jsi můj přítel…“ řekl jen, ale sílu podívat se mu do očí, nenašel. Zato Naruto studoval každé jeho slovo, jeho gesto, mrknutí oka, těkání mezi stěnami pokoje… a jedním si za tu chvíli byl jist…
„Ne, nejsem…“ pronesl tentokrát do nočního ticha on. Nejen Sasuke, i ostatní se zarazili.
„Prosím?“ Konečně se odvážil na něj pohlédnout. V jeho očích jakoby zahlédl lesknoucí se kapičku viny a bolesti.
„Jak bych mohl být tvůj přítel, když… když jsi se kvůli mně vzdal své lásky?“ prohlédl si ho od hlavy až k patě a čekal na odpověď, která ale stále nepřicházela. Dalo se na tohle vůbec odpovědět?
„Naruto, o čem to zas blábolíš? Tys pro mě byl vždycky přítelem a já ti tak ublížil. Alespoň jednou… jen jednou… jsem ti chtěl dokázat, že si tvé přátelství zasloužím. Dřív jsem si ho nezasloužil. Ale teď… teď jsem na sebe pyšný za to, že jsem se jí dokázal vzdát.“ Usilovně se ho snažil přesvědčit, že na ničem, co se stalo, nenese vinu. Nezdálo se, že by to někam vedlo, alespoň Naruto na to nevypadal.
„Bylo to tak zbytečné… Vždyť… já ji nikdy nemiloval. Tolik se toho stalo zbytečně… Všechno mohlo být jinak…“
„Ale je to takhle. Bylo správné, že byla s tebou, Naruto. Se mnou by nikdy nebyla šťastná. Milovala tě…“ zastával se ho Sasuke, a jelikož už mu jeho neustálé obviňování lezlo na nervy, zvýšil o pár tónů hlas.
„Ale já miloval jinou…“ vydechl provinile. Znova nastala ta napjatá chvíle, kdy nikdo nic nechápal. Proto nebylo nutné, pokládat otázky. Naruto dobře věděl, že má vše vysvětlit.
„Na její oči nezapomenu…“ pokračoval. Sasuke si k němu přisunul židli a pečlivě ho poslouchal. Už mu to začínalo docházet, ale jistý si nebyl.
„Nejhorší ze všeho bylo, Sasuke, že tys mi nebránil to vidět. Já věděl, že ji miluju, ale…“
„Ale?“ Sasuke mu pokynul, aby pokračoval.
„Nechtěl jsem ji milovat. Nesměl jsem. Kvůli tobě jsem nesměl. Byla pro mě jako cíl, kterého nikdy nemůžu dosáhnout, protože mezi námi byla obrovská propast, která nás dělila a nedovolovala mi se k ní dostat.“ Poslední, co řekl. Dál už nedokázal pokračovat. Styděl se.
„Pak, že nejsi přítel…“ Sasukemu se na tváři vykouzlil zvláštní úsměv a dalo se zaslechnout tiché uchechtnutí.
„I přes to, jak tě lidé opouštěli… rozhodl ses být dál sám, abych já mohl být šťastný.“ Vyprávěl své pocity, kterého obklopovaly.
„Ale…“
„Není žádné ale… Myslím, že kdybychom znali své city už od začátku, nebyly by tak silné, jako dnes.“
„Heh, a to jsem myslel, že já jsem optimista.“ Naruto se zvedl a odkráčel ke dveřím.
Ruku položil na kliku… nezabral.
Lehce se natočil pravým bokem k tomu tmavovlasému klukovi, kterého si tak vážil.
„Nebyly by tak silné, ale… alespoň bychom netrpěly z vědomí, že nikdy nebudou opětované.“ Sasukeho i pohled jeho zbylých dvou přátel na něm zůstal lpět i po tom, co stlačil kliku a prošel dveřmi. Po schodech, které vyšlapal se znovu svezl dolů a vydal se ven.
Měsíc už byl vysoko a pokrýval vesnici tenkou vrstvou svého jasného svitu. Naruto ho zamyšleně hypnotizoval, stejně jako těch několik teček, co ho obklopovaly.
„Možná by bylo lepší, necítit…“
Ulicemi Konohy procházel tiše a neviditelně jako duch. Nikdo si ho nevšímal, měl svůj klid. V hlavě se mu mihotalo tolik myšlenek, tolik otázek a v srdci tolik pocitů.
Pomalu se v nich nevyznal. Hlavně se nevyznal sám v sobě.
Zastavil se.
Lehce zvednul hlavu a pohled nasměroval od kamenné cesty, po které kráčel, znova na černé nebe, které nad ním bdělo celou dobu. Snad doufal, že mu hvězdy napoví, co má dělat.
Konečně se vzpamatoval a tryskem nasměroval své kroky ke kage budově.
Nezamířil však do ní. Přes ni se jenom přehoupl. Usnadnila mu cestu vzhůru na památku všech těch ninjů, kteří za svou vesnici položili život.
Pomalu se vyhoupl až na nejvyšší bod, kde zakotvil. Z takovéhle výšky byl na Konohu opravdu nádherný pohled.
Domy, ve kterých se ještě svítilo, vypadaly jako světlušky a vítr omývající křivky ulic byl tak příjemný…
„Tohle je fajn..." napadlo ho mimoděk, když vnímal atmosféru kolem sebe a lehce přivřel víčka, zatímco do plic natáhl příjemný večerní vzduch. Jakmile oči zase otevřel, nebylo v nich už tolik klidu. Jen lítost. A vzpomínka. „Fajn, jako tehdy… před pěti lety…“ v hlavě se mu zobrazila vzpomínka minulosti. Krásná vzpomínka…

„Ano, Tsunade-baachan?“ blonďák rozrazil dveře samotné Godaime a do místnosti přifrčel jako raketoplán.
„Naruto, co jsem ti…?“
„Ok, ok, gomen, jen si nemůžu odvyknout.“ Podrbal se nervózně ve vlasech, když v Tsunadině tváři zahlédl jakýsi náznak… zuřivosti.
„No jo, hele, najdi mi prosím tě Hinatu, mám pro ni misi a nemůžu ji nikde sehnat.“ Pravila už příjemnějším hlasem k Narutovi.
„Ah, jasně, jdu na to.“ Mrkl na ní a stejně jako přifrčel, tak i vyrazil ven. V cuku letu obletěl všechny ulice, obchody, zaběhl i k ní domů.
„Ah, možná bude u Sasukeho…“ napadlo ho a tak se vydal do bytu svého nejlepšího přítele.
Tvrději zabušil na nové dveře, které tam Sasuke musel nasadit po tom, co je on vykopl, při svém nepovedeném pokusu o uchvácení obecenstva na oslavě Sasukeho sedmnáctin.
Žádná odezva, tak zaklepal znova.
Nic.
Zpoza rohu uslyšel čísi kroky. Nakonec mu pohled padl na blonďatou krásku.
„Naruto, co ty tady?“ usmála se překvapeně.
„Hey, Ino, ty mi pomůžeš, hledám Hinatu, chce ji Tsunade. Napadlo mě, že je se Sasukem, ale nemůžu ji nikde najít.“ Vysvětlil.
„No, se Sasukem je, ale u jezera. S ostatníma se šli ochladit.“ Usmála se nesměle.
„Díky moc, máš to u mě. Zdar, a pozdravuj Saie.“ Zamával ji s poděkováním a rozeběhl se na popsané místo.
Už z dálky se mu naskytl pohled na partu známých, kteří dováděli a bavili se o sto šest.
„Hinato!!!“ zavolal rovnou, aby se k němu dotyčná rovnou vydala. Ale nikde nic. Jen zbylí kamarádi se na něj udiveně otočili. Přišel tedy blíž.
„Čau, kámo, nepřidáš se k nám?“ navrhl Sasuke dovádějící ve vodě a trochu na něj cákl.
„Heh, ne díky, hledám Hinatu, nikde nebyla, chce ji Tsunade u sebe.“
„Zlato, já ti přece říkala, že jdu s ostatníma plavat. Nevzpomínáš si?“ ozval se za ním známý hlas růžovlásky. S úsměvem se otočil.
„Ah, no jo, já jsem idiot, máš pravdu, Sakuro.“ Plácl se do čela a přivítal ji polibkem.
„No a, kde je teda Hinata?“ vzpamatoval se. Z vody pak najedenou vyskočila hledaná osoba
„Sasuke, já tě zabiju, říkala jsem ti, že mě nemáš házet.“ Chechtala se a jako na oko zuřivě bušila do tmavovlasého chlapce.
„Ale to ti bylo houby platný.“ Zasmál se a chytil jí ruce.
„Hinato…“ Naruto na sebe chtěl přitáhnout její pozornost.
„Jé, Naruto, co ty tady, jdeš se k nám přidat?“ povšimla si konečně blonďáka, kolem jehož pasu měl omotanou ruku růžovlásky.
„Ne, díky, snad někdy jindy. Chce tě vidět Tsunade.“ Zakroutil hlavou.
„Co? Ale já se chci bavit.“ Zesmutněla.
„Promiň, na mně to nezáleží.“ Vysvětlil soucitně. Hinata teda neochotně vylezla z vyhřáté vody a jen v plavkách se připojila k Narutovi.
„Nechceš se ještě nejdřív převlíknout? Počkám.“ Navrhl.
„Dobrý, aspoň po cestě uschnu.“ Zamítla usměvavě, rozloučila se s ostatními a vydala se k Tsunade s Narutem po boku.
„Neříkala, co chce?“ prolomila chvíli ticha.
„Jen, že má pro tebe práci.“
„Chjo. To je otrava.“ Pronesla znuděně.
„Já myslel, že mise zbožňuješ.“ Podíval se na ni překvapeně.
„Jo, ale miluju slunce a ráda si ho užívám jinak, než při boji.“ Odvětila zklamaně.
Naruto se nad jejím přiznáním musel pousmát, ale dál ho nekomentoval. Pak kus cesty zas mlčeli. Až pak zareagoval Naruto.
„No a… jak je v poslední době?“ optal se zvesela.
„Jo, skvělý,jsem moc ráda, že jste ty a ostatní při mně stáli, když jsem dělala zkoušky na jounina. Zvládla jsem to jen díky vám.“ Zajásala vděčně.
„To není pravda. Zvládla jsi to sama, konečně jsi v partě. Jsme teď všichni na stejný úrovni.“ Zafilozofoval si .
„Ale stejně díky. Jinak, Tsunade mi příští týden přidělí tým. Super, ne?“ začala radostí skoro tancovat.
„Hej, to je super, ale… budeš to stíhat? Ještě s misema a tréninkem a tak?“
„Hyuga zvládne všechno.“ Uklidnila ho se sarkastickým tónem hlasu.
„No teda, je dobře, že si tak věříš.“ Vyprskl Naruto smíchy.
„Hej, cos tím jako myslel?“ zastavila se a vrhla na něj podezřívavý pohled.
„Ale nic.“ Uchechtl se nazpět.
„Nene, vyklop to.“ Poukázala na něj prstem a přimhouřila oči.
„Fakt nic.“ Bránil se.
„Kecáš, já to poznám, dělej.“ Zvýšila hlas a celá ztřeštná se s ním začala přetahovat.
„Hej, to jsem nečekal, to neplatí.“ Bránil se a začal jí ,útoky´oplácet.
„Přestaň se vymlouvat!“ nepřestávala se smát.
„Jak chceš.“ Využil chvilku její nepozornosti, svalil ji na zem a začal lochtat.
„Tak co, jak se ubráníš teď?“ vysmíval se jí.
„Ne… Naruto, přestaň, prosím…“ chechtala se a svíjela, jelikož bylo to lochtání velice intenzivní a účinné.
„Tak se vzdej!“ pobídl ji.
„Nikdy!“ zamítla a stále odolávala, i když jen stěží.
„Dělej!“ naléhal bez přestání a začal ji šimrat víc.
„Nikdy! Já se nikdy nevzdávám!“ vykřikla v křečích smíchu. Najednou Naruto ztuhl. Zadíval se na ni a pečlivě zkoumal její rysy. Hinata se chvíli divila, že přestal, ale pak si ho prohlížela taky. Za malý okamžik se střetly jejich pohledy. Naruto byl od ní nakloněn tak dvacet centimetrů.
Nehodlal uhnout očima, stále zkoumal ty její. Tak zvláštní, tak kouzelné… nevyznal se v nich. Hinata neustávala při hypnotizování těch jeho modrých studánek, ve kterých by se tak snadno dokázala utopit.
Pomalu se začal přibližovat. Patnáct centimetrů… deset centimetrů… pět centimetrů… tři…
Hinata využila situace a převalila ho na záda. Tentokrát se nemohl hnout on.
„Vyhrála jsem.“ Pronesla vítězně. Naruto se usmál.
„Máš pravdu.“ Uznal. Hinata mu pomohla se zvednout. Oba se oprášili a pokračovali v cestě.

„To byl ten den… Ten den jsem v tobě odhalil to kouzlo, kterého jsem si nikdy nevšímal. To byl ten den, kdy jsem se naprosto ztratil ve svých citech. Změnil mi život…“

„Sasuke, pochopils to?“ Neji se Saiem stále dumali nad tím, co řekl Naruto. Sasuke se díval stále na stejné místo už několik minut. Nevzmohl se na nic jiného.
„Možná má pravdu…“
„Kluci, já půjdu, jsem unavenej. Čau.“ Konečně se zvedl a odkráčel ke dveřím.
„Ahoj.“
Po schodech došel až k východu. Překvapilo ho, že je už tak pozdě.
„Začínám chápat, co tím chtěl říct.“ Vyrazil před brány Konohy. Tam, kde ji viděl naposled.
Zastavil se. Chvíli se díval na obrovskou bránu chránící vstup do vesnice. Lehce přivřel oči a ve svých vzpomínkách se vrátil do minulosti.

„Hinato, je mi to vážně líto, ale ty sama moc dobře víš, jak je ochrana vesnice důležitá, proto musíme odejít.“ Modrovlásce stekl po bledých lících slaný pramínek bolesti a smutku.
„Ale když odejdete, tak fakt nevím, jak to tady ochráníte. Vždyť tu nebudete.“ Odporovala.
„Přece víš, jak to je. Nezlob se, musím jít. A ostatní si také zvolili sami. Prosím, pochop nás.“ Naléhal soucitně a lehce ji uchopil pravou rukou za bradu. Pozvedl jí hlavu tak, aby se jí dokázal dívat zpříma do očí.
Byly plné nezastavitelné hořkosti.
„Nemysli si, že nám nebudete chybět. Ale my vás musíme ochránit.“ Škubla hlavou a postoupila o krok vzad.
„A nemyslíš, že to my samy bysme měli rozhodnout o tom, jestli chránit chceme?“ vykřikla nasupeně a po tvářích ji znovu stekla všechny bolest.
„Hinato…“
„Ne!“ přes zamlžené oči skoro neviděla, ale to jí nevadilo. Rozeběhla se pryč, co nejdál od něj, tohle mu v tu chvíli nedokázala odpustit. Proběhla tryskem okolo růžovlásky. Ve tváři se jí zrcadlila stejná bolest a smutek. Ale slzy zakrývala.
Pozvedla hlavu.
Několik metrů před sebou spatřila jeho.
Nerozhodným a třesoucím krokem se vydala jeho směrem.
Sledoval ji.
Každé její gesto, pohyb…
„Nechci tě opustit…“říkal si v duchu.
Konečně k němu došla. Nervózně se od něj zastavila tak na dva metry. Po chvíli rozhodování zvedla hlavu. Zadívala se na něj…
„Naruto už ti to řekl?“ začal.
„Chm…“
„Mohl jsem si to myslet. Jak jsi na tom?“ staral se dál.
„Co bys řekl.“ Odpověděla s nezájmem.
„Zlobíš se?“
„Ty jsi tak všímavý.“
„Proč to vy ženský nechápete?“ povzdychl si.
„Cos čekal? Z ničeho nic na nás vypálíte, že odcházíte. Nevíte kam, ani na jak dlouho, jen, že je to pro nás a pro vesnici. Na to vám z vysoka kašlem!“ začala už křičet, protože ten nával emocí nevydržela.
„Jo, asi…“ ani ho nenapadlo se s ní přít. Vlastně… nechtěl se hádat.
Prohlídla si ho. Chtěla rozpoznat, na co myslí. Jestli všechno, co řekl, myslí vážně. Jestli jí nelhal.
Jestli pro něj něco zanamená.
„Hinata to moc dobře nevzala, že ne?“ promluvila nakonec už zklidněná.
„Nedivím se jí.“ Uznal konečně.
„Měl jsi na ni citlivěji. Jste spolu už půl roku, mohl bys to vědět.“ Pokárala ho.
„Už spolu nejsme…“ odvětil.
„Dals jí kopačky?“ vyvalila oči.
„Ne, proč?“
„Tak co znamená, že už nejste spolu?“ klepala si na čelo.
„Nevím jak ty, ale myslím, že ty už taky s Narutem nejsi, ani Sai s Ino a Neji s TenTen.“ Odpověděl s hlavou sklopenou.
„A to mi jen tak říkáš?“
„Myslel jsem, že ti to dojde.“
„Proč jsi sakra takovej?“
„Jakej?“
„Arogantní!“ vykřikla a přiblížila se k němu tak na třicet centimetrů.
„Takovej už jsem, mohla sis zvyknout.“ Odvětil s nezájmem.
„Já bych ti nejradši…!“ její pravačka se pomalu začala zvedat a přibližovat se k Sasukeho obličeji. Ale co měla, nedokončila. Zastavila se.
Sasuke se na ni upřeně a s lítostí díval.
Sakura povolila ruku a dotkla se jemně prsty jeho tváře. Pomalu a smyslně přejížděla jeho křivky.
Sasuke svou dlaň přiložil na její ruku. Ještě jednou se na ni zadíval. Pak jí lehce ruku stáhl.
„Řekni… řekni Hinatě, že mě mrzí, jak jsem se k ní choval…“
Sakura zmateně kývla a do očí se jí po dlouhé době znova nahrnuly slzy.
Sasuke se otočil a vydal se k bráně. Už na něj čekali kluci a Naruto právě dobíhal.
„Budete mi chybět… všichni, tak… na sebe dejte pozor, jo?“ křikla za ním ještě.
„Vy nám taky… sbohem… Sakuro…“

„Proč jsem už tenkrát nepoznal, co k tobě cítím? Všechno mohlo být jinak…“