Mazlíček 08

Tak jo, vážení. Dnes teda došlo i na mně. Vlastně… Celej náš tým musí mít za jeden den mazlíčka. Cha chá, teda krom Nejiho, že? Chudák, kvůli hutie musí mít kostým… A že zrovna berana? Víte jakej vzbudil v Konoze poprask? On, velkej Hyuuga se musí promenádovat po vesnici v kostýmu. Štěstí, že ten, kdo dostane kostým, tak nemusí chodit na mise. Já myslím, že to je škoda, protože by protivníky porazili smíchem. Ale dokážete si to představit? Stačil by jeden jediný pitomý pohled a … a já se kvůli tý představě válím smíchy po zemi. No nic, radši si půjdu sehnat mazlíčka, jinak dopadnu jako Ino s Nejim.

„Hej, Tenten! Co si seženeš?“ křikl na mně někdo z dálky.
I když ten dotyčný nebyl vidět, já věděla o koho jde.
Rychle ke mně došel kluk v zeleném oblečku…
„Lee, na rovinu. Já nevím, co si pořídím. Co myslíš, kdybych to věděla, tak už bych ho dávno cvičila!“ obořila jsem se na něj a zmizela dřív než byste stačili říct kunai.
Uf.. To bylo ale opravdu o vlas. Kdybych tam zůstala dýl, objevil by se i Gai, a to já bych nepřežila.
Jak jsem tak přemýšlela, nohy mě zavedly až k řece. Neptejte se mně jak, ale prostě to tak je.
„Hele, Tenten! Co kdyby sis dala s náma volejbal?“ křikl jeden náfuka, kterej stál na druhém břehu.
„Nestarej se jo? Kdybych chtěla, dávno je po tobě,“ odpověděla jsem znuděně a hodila po něm hnusném pohled.
Abyste věděli, on by byl rád ninjou. A ti ostatní taky, ale znáte snobský rodiče. Nepustí svý jedináčky k ničemu a pak se diví, že nic neumí.
„Nedělej cavyky a dělej!“
Pomalu jsem se otočila, abych viděla, kdo to po mně pokřikuje.
Ani se ten dotyčný nenadál a už mu kolem ucha prosvištěl můj kunai.
„Dávej si pozor na jazyk, ty krátkozrakej břídile,“ zasyčela jsem nenávistně.
On radši i se svou pochybnou partou rychle zdrhal a já s úsměvem šla dál.
Jak tak koukám na tu lesklou hladinu… Ani nevíte, jaký je vedro. Dopoledne, když sme s Hinou pod oknem naší Kage chytaly lidi do matrace to ještě šlo. Po obědě nás vystřídala Sakura s Ino. Vím, sice je nebezpečný nechat je spolu, ale myslím, že se spíš obě budou starat o to, aby se tam nikdo nezabil.
A navíc… I Hin si musí odpočinout. Hlavně od toho šití.
Hele, vydra!
Na suchém kameni, který byl uprostřed široké řeky, se na slunci vyhřívala vydra.
To mi připomnělo ten večerníček s Vydrískem.
Budu si muset doběhnout pro plavky…
„Sakra, kde je ten Lee, když ho potřebuju?!“
„Volala jsi mě?“ ozval se mi za zády mě až moc dobře známý hlas.
Ani jsem se nemusela otáčet, abych Leea poprosila, aby mi vyzvednul plavky.
„Nemyslíš si, že je to troufalý, poslat kluka pro dívčí plavky?“ nadzvedl Lee obočí.
„To sice je, ale proč bych nemohla věřit týmovýmu parťákovi? Jako Naruto snad ještě nejsi..“
Na chvilku jsem se odmlčela a vybavila se mi jedna situace.
„Nebo jo?“ dodala jsem po chvíli.
„To zatím ne,“ usmál se zářivě Lee a zmizel.
„Zajímalo by mě, jak dlouho si počkám. Mezitím mi ta vydra zdrhne.“
Nad rozhodnutím jsem váhala asi pět minut. Pak jsem se rozhodla a sundala si boty, dolů šla i čelenka.
Vrhla jsem se do vody o kus dál, než byla vydra. Nechci přece, aby mi zdrhla…
Ale teď mi vyvstala další otázka: Jak vydru chytit?
Aby mě nezpozorovala, musela jsem se rychle potopit. Pod vodou jsem doplavala až ke kameni. Teda… skoro ke kameni.
Ten proud byl o trochu rychlejší, než jsem předpokládala.
Musela jsem se tedy vynořit a nadechnout se. Mrkla jsem se na vydru no a jelikož mi ta vydra připomínala hlavního hrdinu z večerníkové pohádky Vydrýsek, začala jsem si prozpěvovat.

Zdálo se ti, zdálo, zdálo o prameni,
že tam někde v horách zvoní na kameni.
Na kameni zvoní voda čirá, spěchá,
spěchá z kopce dolů, tam kde řeka čeká.

Zdálo se ti, zdálo, kde to místo leží,
že se tam jde dlouho, pomalu a stěží.
Že tam kytky kvetou, že tam stromy stíní,
a ve vodě plavou, pstruzi, štiky, líni.

Zdálo se ti, zdálo, že ta voda živá,
teče krajem, teče a jakoby zpívá.
O čem asi šumí? Co to je, v té vodě?
O čem řeka zpívá? Zpívá o svobodě.

Dobrodila jsem se konečně ke kameni a na zpěv tu vydru chytila. Aspoň někdo si myslí, že nezpívám falešně.
„Tenten?! Přines sem ti ty plavky!“
„Pozdě…“
Rozpačitě jsem se usmála a nějak se dostala z vody i s vydrou.
„Pomůžeš mi s ní?“
„Jasně,“ zazubil se a odněkaď vytáhl i mojí starou mikinu.
I když jsem rudla studem, vydra si spokojeně mohla hovět v mikině. Já si na sebe vzala boty s čelenkou a mohlo se jít do Konohy.
„Tsunade-sama?“ zavolala jsem před rozraženými dveřmi.
Jeden nikdy neví, jestli bude mít Tsunade dobrou náladu, že?
„Co potřebuješ?“ zeptala se mně Shizune.
„Nesu zaregistrovat mazlíčka.“
Tsunade jen podala papír a tužku, abych to zapsala já sama.
Evidentně na nikoho neměla náladu.
„Ježíš… To je vydra malá, že?“
Vytáhla jsem vydru z jejího dočasného pelíšku a ukázala jí Shizune.
Ta rozpačitě přikývla. V tomhle se nejspíš nevyznala.
„A jméno? No… Eh… Okej, bude se jmenovat Stell.“
Zapsala jsem údaje a zmizela Tsunade i Shizune z dohledu.

Tak… Už i já mám mazlíčka. Má být netradiční, a to Stell je. Já vám teda ještě povím, jak mně to jméno vlastně napadlo. Jméno Stell nevyjadřuje pohlaví. Buď je to ten Stell nebo ta Stell. Tak proč si s tím lámat hlavu, že jo?
Jako další vás pobaví Lee s Gaiem. Doufám, že oni budou mít něco normálního…