Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 15. - Velký šéf zasahuje

Týden uběhl rychle a byl tu pátek. K nelibosti ostatních se šéfovi celkem podařilo Akatsuki zapřáhnout do domácích prací. Měl pocit, že po dobu, co byl pryč, sídlo dost zchátralo. Pein poctivě vypracoval rozvrh, kde každý člen (krom něj) měl rozepsané práce, které má splnit. A když na svoji práci někdo „náhodou zapomněl“ nebo se na ni jinak vybodl, slízl v lepším případě od šéfa bonusový gruntovací přesčas. Většinou, až na výjimky, to ale dopadlo tak, že se všichni snažili práci co nejvíc odfláknout a obejít. Také měli radost, když jim u oběda šéf oznámil, že se v sobotu chystá na pár hodin pryč.
Měli už dost těch šéfových slídivých pohledů a byli rádi, že šéf alespoň na chvíli ze sídla vypadne.
„A žádné kulišárny! Myslím tím žádné potopy, krvavý fleky po chodbách, rozlitý jedy a žíraviny, domácí táboráky a vnitřní ohňostroje, jak máte ve zvyku dělat, když jsem pryč! Pro změnu to tu zkusíme udržovat v čistotě a pořádku. Měli byste vidět léčebnu. Všechno krásně čistě bílé, uklidňující ...“ Šéf se zasnil a Hidan šeptnul ke Kakuzovi něco ve smyslu, že tam mohl ještě pár dní zůstat.
Podezřelý šum vytrhl šéfa ze snění. „Říkal jsi něco Hidane?“
„Ne, ne.“
„Šéfe já mám dotaz!“
„Copak Tobi?“
Tobi ukázal prstem na svůj talíř. „Mohl bych si to vzít k sobě do pokoje?“
Šéf zaváhal, ale nakonec mu to dovolil. Bylo mu divné, že posledních pár dní si Tobi odnáší jídlo.
Tobi vyšel z obýváku, ale nevydal se k sobě. Zamířil do sklepa, do jednoho volného pokoje, který naštěstí pro něj, šéf dosud nezačal vyklízet a kontrolovat.

Mezitím na jiném místě …
„Hej, Konan! Jsi tam?“ Blonďák buší na smluvené místo ve zdi.
„Jo,“ ozve se odvedle, „kde bych byla?“
„Mám dobrou zprávu, od zítřka mám povolené vycházky po venkovním areálu.“
„Výborně. Ten tvůj jíl ti asi ještě nedali co?“
Odpovědí jí bylo naštvané mručení.

Sobotní ráno šéf zahájil lehkou snídaní ve jménu zdravé výživy – müsli s jogurtem. Někteří na tyto výživné novinky dost nadávali, jelikož žaludek jim minimální dávky nezaplnily. To se pak řešilo nočním vyjídáním lednice. Hlavně Zetsu s tím měl problém.
Také jen co se za šéfem zabouchly dveře, sedm hladových lidí se nahrnulo do fronty k lednici.

Mezitím Konan s Deidarou každý ve svém pokoji pojídali snídaňové příděly a pracovník ústavu jim také oznámil, že se po snídani půjde ven na čerstvý vzduch.

Krátce po tom, co pracovníci léčebny povolili rozchod a usadili se na lavičkách, Konan s Deidarou šli bokem do jednoho zapadlého kouta.
Konan po obhlédnutí terénu a ujištění, že žádný dozorce je nepozoruje vytáhla z kapsy pytlík s nakypřenou hlínou a strčila to blonďákovi.
„A co já s tím?“
Modrovláska nezvózně zagestikulovala. „No přece to přepracuj a udělej nějaký letadlo, ať můžeme odsud pryč. A dělej, víš kolik mi dalo práce to vykopat.“
„Obyčejnou hlínu! Víš jak je to nehygienické!“
„A ten tvůj sajrajt je snad čistější?“
„Můj prvotřídní jíl je stoprocentně sterilizovaný! A není to sajrajt! Hm.“ Dei naštvaně pohodil ofinkou.
Modrovláska se už nadechovala k velmi kousavé odpovědi, ale u se jim za zády ozvalo: „Vy se hádáte?“
Na to se oba otočili s úsměvem na doktora. „Ne, my jsme hodní. Hrajeme si tu a stavíme domeček z hlíny,“ zapitvořila Konan a Dei s přikyvováním ukázal na hromádku vysypané hlíny.
Pracovník se usmál. „Jsem rád, že jste se tak rychle skamarádili. Ale měli byste jít na sluníčko.“
„Na slunku je horko, my raději stín,“ zablekotal Dei a doktor pokýval chápavě hlavou a šel opodál dohlédnout na skupinku pošťuchujících se mladíků.

Aki Toki zatím k sobě na pracoviště přijmul zrzavého muže, který přišel na kontrolu.
„Tak Peine, lehněte si povídejte. Jakpak se daří?“
„Cítím se skvěle doktore,“ začal Pein a rozpovídal se o svém duševním stavu.
Pein s Akim strávili příjemnou relaxační hodinku. Poté Aki prohlásil, že dnešní kontrola je u konce. Také Peina informoval, že je s jeho psychickým zdravím spokojen a že ho chce opět vidět.
Po krátké rozmluvě vyšli oba ven za dva týdny.
„Nebude vám vadit, když půjdeme hlavním vchodem,“ optal se doktor na chodbě.
„Ani v nejmenším, rád si připomenu ta krásná místa plná odpočinku,“ řekl s úsměven zrzek a následoval Akiho k hlavním dveřím.
Prošli hlavními dveřmi budovy a procházeli skrz zahrádku po pěšince. Trochu se rozpovídali o pacientech.
„A jestlipak támhle to není Maki a Naki,“ zamával Akatsuki šéf na dva mladíky, kteří skákali panáka a oba mu hned radostným máváním odpověděli.
„Oběma se dobře daří, prý by tu i zůstali, jak jsou tu rádi,“ vzdychl psychiatr a proletěl očima pozemek areálu. Pak pohledem zavadil o rozhádanou dvojici a zavolal na ni: „Konan, Deidaro, jsem rád, že se spolu tak kamarádíte, ale trochu se zklidněte a ztište.“
Od dvojice se ozvaly dva krátké protesty, které se zasekly při setkání pohledů dvojičky a zrzka.
„Vy dva!!“
„Šéfe?“
„Peine?“
„Ale vida vida, vy se znáte?“

K odpoledni se opatrným krokem za trapného mlčení trojice doplížila k sídlu Akatsuki. Pein byl dost naštvaný, jen se to snažil nedávat najevo. Konan byla dost nervózní, nějak ji stále strašil v hlavě způsob, kterým je Pein dostal z ústavu. Dei taktéž, ale se už docela těšil na ten starý dobrý Akatsuki život. I když byl docela nesvůj ze skutečnosti, že se opět setká s Tobim.
Příchod šéfa zaznamenal překvapení na obou stranách. Strana doma čekájící byla silně ohromena návratem dvou pohřešovaných členů organizace a strana příchozí (rozumněno Pein a Konan) byla silně pobouřena po zjištění stop po čerstvém nehlášeném a tím neschváleném mejdanu. Ale Deidara vzal párty jako uvírací rituál a chopil se první flašky saké, kterou mu podal přiopilý Kakuzu.
Dei si pořádně lokl a při pohledu na šéfa, jak dává Hidanovi kapky kvůli nepořádku, si řekl: „Jo, tyhle akce mi už pořádně chyběly.“
Hidan se zatím vykrucoval, že na založení mejdanu neměl podíl jenom on. Ale šéf tomu nechtěl věřit, dobře věděl, kdo má na starosti nelegální zásoby alkoholu.
Deidara si také uvědomil, jak mu chybělo to zde panující prostředí.
Tobi mezitím nepozorovaně vyšel ze sklepa a měl nesmírou radost, když zjistil, že se jeho senpai konenčně vrátil. Hned začal plácat o tom, jak mu Deidara jako nejlepší kámoš děsně chyběl.
Po chvilce váhání blonďák řekl Tobimu, že mu také chyběl a nezapomněl zdůraznit, že jsou nejlepší kámoši. Tobi byl tou změnou poněkud překvapen, ale měl radost.
Pak Deidara vytáhl Tobiho ven, že mu chce něco překvapivého ukázat.
„A co je to překvapení senpai?“ Vyzvídal chlapík v masce.
„Neboj, hned uvidíš,“ řekl se záhadným úsměvem Deidara a jednu ruku schoval nenápadně za záda. O pár vteřin později to Tobimu bouchlo pod nohama a ječící černovlásek letěl za obzor.
„To mi už taky chybělo,“ povzdychl si Dei a nasměroval dalekohled na letícího, později v lese přistávajícího Tobiho, „A tohle vypadá na nový rekord 'Odbouchni Tobiho do …', příště mu musím říct, aby to místo, kam dopadne, označil, aby se to snáze měřilo.“
Umělec se nad touto záležitostí zapřemýšlel, až skoro přehlédl Tobiho upalujícího zpět.
„Deidaro-senpai, to jste teda nemusel, proč mi to děláte? Tobi je přece hodný kluk a vy ho takto odpalujete, to není hezký, senpai,“ kvičel Tobi a dál blábolil.
„Jo, tak tohle mi ani trochu nechybělo,“ pomyslel si Dei a snažil se ignorovat Tobiho průpovídky.
„Ale mám pro vás také překvapení senpai,“ řekl najednou Tobi a až příliš nadšeně chytl Deidaru za ruku a táhl ho do sídla.