Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 14. - Čerstvé ...

Od dveří Akiho pracoviště se ozvalo zaklepání. Poté dovnitř vstoupili dva silně svalnatí muži a mezi nimi nejistě popocházel Deidara.
„Výborně, tak chlapci nechte nás o samotě prosím,“ řekl vesele Aki Toki a povzbudivě se na Deidaru usmál. Tomu ale moc do smíchu nebylo.
„Ale no táák, já vás nekousnu. Pojďte za mnou, lehněte si, nebo sedněte, udělejte si pohodlí, Deidaro, že?“ Řekl Aki a ukázal na pohovku.
„Ano hm, zamumlal Dei a posalil se. Doktor mu nabídl sušenky a nalil čaj a zarazil ho způsob, jak jedna ze sušenek zmizela v Deidarově pravé ruce.
Aki začal blonďáka uklidňovat, že mu jen chce pomoci a že je jeho dobrý přítel.
„Přítel, ne kámoš?“ Ujišťoval se Dei.
„No přítel i kámoš, to je přece to samé.“
„Néé, kámoš néé, já nechci žádné kámoše, už néé,“ zavyl Dei.
Aki trochu zrozpačitěl a opět blonďáka uklidňoval: „Dobrá, dobrá, tak jen přátele. Přátelé ano, kámoši ne, ju?“
„Jo,“ uklidnil se Dei.
„Dobře, nabídněte si čaj, je to domácí bylinková výroba.“
Dei si tedy trochu lokl a Aki se začal vyptávat. „Takže já jsem váš přítel, ale ne kámoš. Máte tedy někoho, kdo je váš kámoš?“
„To Tobi furt mele, že jsem jeho nejlepší kámoš, už mě s tím se... štve.“
„Takže ten … Tobi, je váš nejlepší kámoš.“
„Jo, je můj nejlepší kámoš.“
„Ale říkáte, že vás tím nejlepším kámošem štve.“
„Ale on není můj nejlepší kámoš! Kdo by se chtěl kámošit s takovým … Nechci říkat kým.“
„Ale před chvílí jste řekl, že JE váš nej kámoš.“
Dei byl z toho lehce zblblý, přece jen, určitý následek Tobiho terapie v něm stále zůstal. „Ale … on ...“
„Dobrá, nechme prozatím Tobiho Tobim,“ řekl psychiatr a zapřemýšlel, kde může být příčina Deidarova předešlého řádění. Takhle na něj působil docela jako příjemný, klidný člověk. Řekl si, že tam bude menší problém se vztahy s lidmi.
„A máte jinak nějakého dalšího kámoše, nebo přítele?“
„Mám svůj jíl, který jste mi vzali,“ zabručel Deidara nazlobeně, „a pak je tu mé umění,“ dořekl štěstně a očko se mu rozrážilo nadšením.
„No, já myslel spíše nějakého kámoše z masa a kostí.“
„To mám Sasoriho, ale s tím se přátelit moc nedá. Dřív jsem si myslel, že jo, ale pak jsem zjistil, že je loutka a že nejen na city je úplné dřevo. A můj nejlepší kámoš je můj jíl, umění, výbuch.“
„On je pravdu zvláštní chlapík,“ pomyslel si Aki a namítl, „ale přece vám nějaká studená hlína nemůže nahradit teplo lisdského přítele.“
Dei se zasmál, „to byste se divil, jak mé umění umí rozehřát.“
„A co ten váš Tobi?“
„O tom mi nemluvte, co se mi onehdy přehraboval v pokoji, jsem takovej divnej, mám pocit, že slyším jeho hlas jak říká: 'Tobi je tvůj nejlepší kámoš'. I když co jsem tady, už s tím problém nemám. A taky se mi zdá, že mám klidnější spaní.“
„V pořádku a co kdybyste mu pak řekl, že ho berete jako kámoše? To ho určitě potěší a vy z toho budete mít dobrý pocit.“
„Tobi si to nezaslouží.“
„Přemýšlejte nad tím. A teď, řekl byste mi něco o tom vašem umění?“
Deidara hned ožil. „S radostí!“

Konan zaslechla nějaký šum od vedle. Hned se zakolíkovala u stěny a zavolala: „Deidaro, jak to šlo? Hrůza, že jo?“
Zachlechla smích a poté: „Náhodou to bylo super. Krásně jsme si popovídali a já konečně našel někoho, kdo si poslechl mou řeč o umění bez toho, že by mě přerušoval. Poslouchal to s takhle krásným úsměvem a řekl, že si o tom se mnou kdykoliv rád popovídá. Jen škoda, že jsem mu nemohl předvést mou umělckou praxi.“
„Tss, a o mém origami nechtěl ani slyšet,“ zabručela smutně Konan.
„No a taky mi řekl, že jsem jeho nejlepší přítel, to tobě určitě neřekl. A přátelé si přece naslouchají.“

Kakuzu se vrátil z práce a hned vyzvídal na Itachim, jak si vedl s roznáškou akcií. Itachi mu podal balíček bankovek a podotkl, že tenhle podvůdek velmi brzy vyjde najevo, a že o tom už i píšou kdejaké noviny.
„Tady to máš,“ dodal Uchiha a strčil Kakuzovi do náruči nejnovější výtisk místních novin.
Kakuzu si prohlížel titulek oznamující 'Zloději, co vydělávají na akciích a jak se jim vyhnout'.
„Blbý to bude, až šéf začne mít podezření na nás,“ prohlásil Kakuzu.
„To je fakt,“ podotkl Zetsu, který tudy procházel.
Itachi toho využil a optal se kanibala jaké jsou vyhlídky na Tobiho kuchařské umění.
„Tobi to zvládne, je to hodný kluk,“ odpověděl kanibal, který byl spokojený s tím, že Tobi nebude vařit z listové zeleniny.
„Tak to zase večeře bude na nic,“ povzdychl si Uchiha.

Večer Pein posháněl zbytek organizace a před večeří ještě trochu vyzvídal, jak vypadá pátrání po Konan a Deidarovi.
Výsledek byl nulový, nikoho ani nenapadlo třeba se jít zeptat do jisté pizzerie ... Pak měl Pein přednášku o tom, jak se rozmáhají akciové podvody a že si na podobné případy musí dávat pozor.
A nakonec Kakuzu poznamenal, že každý bez vyjímky sní celou svou porci, ať neplýtvají zbytečně surovinami. Peinovi se tento nápad zalíbil a dodal, že kdo nesní všechno, dostane speciální 'prémii'.

A pak začal nosit Tobi talíře s chleby. Nezapomněl dodat, že jsou stoprocentně čerstvé.
Kisame ke svému přídělu přičichl. „Tobi, ten chlepa je dost podivně cítit, opravdu je to ten, co jsme kupovali včera?“
„Jasně, že jo!“ Vyhrkl Tobi a nosil dál hrníčky s mlékem a polívku. „Je to čerstvý chléb s čerstvě napěstovanou plísní,“ prohlásil a bylo jasně vidět, že ninjové rychle začali ztrácet chuť k jídlu. Jen Kakuzu cosi zavrčel o plýtvání.
„A jsou pomazaný čerstvě žluklým máslem,“ pokračoval Tobi,
„A proč to mléko má tak divnou chuť?“ Zajímal se Kisame.
„Je čerstvě zkvašené.“
„Vždyť jsme ho kupovali včera!“
„Dal jsem do toho kvasinky,“ řekl nevině Tobi a odešel zpět do kuchyně.
Když byl Tobi z dohledu, Pein ostatním tiše sdělil, že chléb s polívkou jíst nemusí.
Zetsu dojhlasně prohlásil, že když šéf něco řekne, neměl by to podruhé odvolávat.
Pein zahučel něco ve smyslu, že tohle opravdu nečekal.
Když přišel Tobi, optal se ho šéf, proč nejí.
„Já už večeřel dřív, ale proč nikdo nejí předkrm?“
Itachi to vyhádřil jednoduše: „Šetříme si žaludek na hlavní chod, když už máme tak výjimečnou a čerstvou večeři.“
„Víte co mi to dalo práce napěstovat plíseň přes jednu jedinou noc, aby jí bylo dost pro všechny. Ale ta polívka je dobrá, jsou v ní čestvě vyklíčené brambory a mrkev s čerstvě zelenou barvou a-“
„Čerstvě rozvařené nudle,“ povzdychl si Hidan po bližším prozkoumání polívky.
„Jo, ty se mi moc nepovedly,“ podrbal se Tobi smutně na hlavě, „mno, půjdu dodělat hlavní chod.“
Tobi opět odešel a mezitím se šéf babral lžičkou v „polévce“ a Kakuzu se vztekal nad plýtváním, Kisame vylil obsah svého talíře z okna.
Zetsu zaprotestoval, že zrovna pod oknem má muškáty a svůj díl hodil o kousek dál. Itachi, Hidan i Sasori ho v tom napodobili.
Pak Tobi donesl italskou specialitu vlastní výroby – Tobiho dobré špagety.
Pein odsunul svoji polívku a optal se, v čem jsou „čersvé“ tyto špagety.
„No chtěl jsem, aby byly čerstvě uvařené, tak jsem ty nudle vařil jen pět minut, namísto deeti, jak píšou v návodu na použití. A stopoval jsem to tou Konaninou minutkou ve tvaru papriky.“
Pein stočil rinnegan v sloup. Věděl moc dobře, že zmíněná minutka neměří čas přesně, nýbrž zrychleně.
Sasori se ušklíbl a optal se, co s tím jako mají dělat. Šéf měl v paměti kanibalovu poznámku o braní slov zpět a řekl klidně, že snad špagety se dají jíst, tak ať to pěkně pojí.
Sasori povyhátl obočí a namotávat těstoviny na vidličku. A pak ho něco napadlo.
Kakuzu sedící vedle šéfa lehce odkryl ústa a ochutnal těstoviny. Informoval ostatní, že omáčka, která se na talíři vyskytovala jen lehce se celkem dá, ale těstoviny se nedají kousat. Byly silně nedovařené.
Šéf, aby dal důraz svým slovům, statečně se do špaget pustil. Sasori využil příležitosti a zatímco si šéf pracně namotával motanec těstovin na vidličku, Loutkař nenápadně na několik svých špaget chakrové provázky a sunul je pod stůl. A když Kakuzu opakoval pořád své řeči o plýtvání a možné buducí finanční krizi, Sasoriho těstoviny už našly svůj nový cíl – Peinův talíř. Zrzek si ničeho nevšiml a dál do sebe pracně soukal svůj příděl.
Sasori tedy vyslal novou dávku a toho už si všiml i Itachi, který seděl vedle Sasoriho. Sharingan do něj dloubl loktem a pod stolem přivázal uzlem na jednu osamělou Sasoriho těstovinu svoji a spiklenecky na Loutkaře mrkl. A už k šéfovi putovaly a Itachiho příspěvky. A tak to šlo dál. I Skrblíkovi se tento systém docela zamlouval. Šéf do sebe soukal nedovařené špagery a ostatní Sasoriho občas kryli tím, že odveli Vůdcovu pozornost hovorem. A zatímco předstírali, že také pojídají, připojovali své špagety na jednu dlouhou dálnici, která úspěšně sjížděla k šéfově porci. Tu trochu omáčky ninjové trošku postírali bokem.
První byl hotový Zetsu, jelikož jeho zuby byly přeci jen odolnější a bez větších problémů zvládl i svůj díl špaget. Rychle oznámil, že má dost a odešel dřív, než mu Tobi stihl donést moučník. Ostatním také rychle ubývalo z talířů, jen šéfovi se to moc nezdálo.
„Tobi, kolik jsi mi toho dal? Spíš mi připadá, jakoby mi na talíři přibívalo než ubývalo,“ postěžoval si Pein, když se mu začínal ozývat žaludek, že je skoro plný.
„To víte šéfe, hlad má velké oči,“ prohodil Kisame a vyslal další dávku svých těstovin pryč.
Tobiho tato hláška rozveselila, pochytil z ní, že šéfovi chutná.
Postupně lidičky odcházeli, až zbyl jen Pein.
„Šéfe, mám pro vás moučník.“
„Díky Tobi ne, jsem dočista plnej.“ A než Tobi stačil něco namítnout, šéf byl pryč, i když zcela nedojedl svou porci.
Tobi se zapřemýšlel. „A co mám teď dělat s tou čerstvě rozteklou zmrzlinou?“