Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 16. - Tobiho překvapení

„Ale mám pro vás také překvapení senpai,“ řekl najednou Tobi a až příliš nadšeně chytl Deidaru za ruku a táhl ho do sídla.

Tobi dotáhl svého sempaie do sklepa.
„Senpai, abyste měl radost, pořídil jsem vám kamaráda,“ zapištěl a zůstal stát před dveřmi jistého sklepního volného pokoje. Zevnitř se ozval zvuk dosti podobný štěknutí. Deidaru popadla lehká nervozita. Jaký šílený nápad dostal Tobi tentokrát?
Tobi otevřel dveře a strkal Deidaru před sebou. „Jmenuje se po vás, Deidara.“
Černovlásek zavřel dveře a zapískal. Na ten povel k němu přiběhl pes. Jasná pouliční směska, velikost vlčáka, delší srst bílé, hnědé i černé barvy, oči podvraťáka, kratší čenich, podlouhé vlající ploché uši.
Dei vytřeštil oči i s dalekohledem. „Tobi, ten pes musí pryč! Jestli šéf přijde na to, že tu máme psa, tak se buď zblázní, nebo ho to zabije, nebo rovnou zabije nás! Copak nevíš, že je silně alergickej na psí chlupy?“
„Já vím, ale ten nahatej pes pro alergiky, co pobíhal kolem něj vypadal opravdu hnusně, navíc patřil jedné velmi nepříjemné paní,“ řekl nevině Tobi. Po chvilce dodal:
„Nebojte, Deidara je hodnej kluk. “Pak udělal seznamovací gesto, „Takže Deidaro, to je Deidara-senpai, o kterém jsem ti povídal a senpai, to je Deidara. No tak, Deidaro, přivítej pána.“
Deidara-pes poslechl a přestal s poskakováním kolem umělce s vrtěním ocásku a rovnou mu hupsl na ramena a dychtivě se mu snažil oblíznout obličej.
„Nemohl jsi mu dát alespoň jiné jméno?“ Vykřikl blonďák a dál se snažil od sebe psa odstrčil a přitom si udržet rovnováhu.
„Vám se Deidara nelíbí, Deidaro-senpai?“
„Ale to zase ne,“ vzdychl blonďák a mohl oslavit úspěch. Deidaru-psa přestalo bavit olizování a už jen pokračoval s poskakováním a ocásko-vrtěním. Deidara si otřel rukou lehce zpocené a poslintané čelo a trošku psíka podrbal za uchem.
„Je fakt, Deidara je divný jméno a dost neobvyklé.“
Deidara se rozohnil. „Nějaké narážky vůči mému jménu!?“
„Ale vždyť jste sám řekl, že je to divné.“
„Chtěl jsem říct, že je divné mít zvíře, co má stejné jméno jako já!“
„Když myslíte, ale on už si na Deidaru zvykl,“ pokrčil rameny Tobi.
Oba v rozepři ani nezaznamenali slabé kňourání. Psí Deidara okamžitě zaběhl do rohu a černo/blonďaté duo se podívalo za ním. Deidara už měl pocit, že dostane infarkt.
„A jejda,“ pípl Tobi, „víte senpai, když jsem Deidaru našel na ulici, tak byl jenom jeden. Sice trochu při těle, ale jeden. Ještě včera večer, když jsem mu nesl žrádlo, byl jen jeden. Když se na něj tak koukám, tak mám pocit, že dost zhubnul.“
Tobi stál u dveří a přemýšlel. Deidara mezitím šel a posadil se na jednu zaprášenou židli stojící opodál a zmučeně se díval na ležícího Deidaru a tři malé psíčky, jak se mu dobývají na mléko.
Nastala chvíle ticha, kterou pak přerušil Tobi se svým závěrem. „Deidaro-senpai, víte co, on nám chtěl udělat radost a naklonoval se! To jsem ale narazil na geniálního psíka, že jo?“ Prohlásil spokojeně Tobi a Deidara-pes souhlasně zaštěkal.
Blonďák ponořil hlavu do dlaní a silně zapřemýšlel nad Tobiho věkem a možností stařecké demence. „Tobi,“ začal pomalu, „napadlo tě třeba, že měl prostě před porodem?“
„Ale jak by mohl kluk rodit?“
„A není to třeba fena!“ zavyl Deidara zoufale.
„Že by?“ Tobi se podrbal ve vlasech. „A já si říkal, že na břiše těch pinďourů má nějak moc a mají nějak divný tvar a jsou na zvláštních místech.“
„Tobiho demence! Je to jen jeho Tobiho demence!“ Šeptal si pro sebe umělec a přemýšlel, zdali ho už v jeho věku ho může postihnout mrtvice, či podobná nemoc coby následek stresu z Tobiho.
„Takže Deidara je holka!“ zavýskl Tobi a byl rád, že se tahle záležitost ujasnila.
Dei dlouze vzdychl a zavzpomínal se: „Kde jsem jen tuhle větu slyšel?“
„Cože senpai? Tobi vám nerozumněl.“
„Ale nic,“ zamumlal Deidara a nepřítomně hleděl do koberce.
„Ehm, senpai?“ pronesl nejistě Tobi. Lehce ho znepokojoval pohled na zhroureně sedícího blonďáka koukajícího do blba a tvářícího se značně nešťastně.
Tobi se k němu přiblížil a zamával mu rukou před obličejem.
Dei upřel oči na Tobiho stylem *co ty ... ještě chceš*.
Tobi před lehce děsunahánějícím pohledem trochu couvl. „Senpai, není vám nic?“
„A co by mi mělo jako být?“ Odpověděl ztišeně blonďák, stále upírající hrozivý pohled na Tobiho.
„Opravdu? Vypadáte hrozně divně.“
„Ale mě opravdu, ale opravdu nic nění. To je jen lehká radost z toho přívalu mazlíčků, kteří pro nás chystají hrob.“
„To jsem rád Deidaro-senpai, že jste v pořádku. Víte, mám pocit, že Deidara bude dělat loužičku.Tenhle postoj dělá vždycky, když se jí chce. Měl byste se jít vyvenčit, tedáá ne. Jeho musíte jít vyvenčit, vlastně ji jít vyvenčit.“
Deidara se zakoukal na malé štěňátko celé černé, které zrovna udělalo menší hromádku. Neměl sílu se s Tobim hádat, ani náladu se s ním dohadovat dál o této psí záležitosti „Víš co Tobi, ty uklidíš tu hromádku a já je půjdu vyvenčit raději všechny.“
„Jak myslíte senpai, ale jak je chcete propašovat kolem ostatních?“
„Na to se tě právě chci zeptat.“