Spoluautorská FF - kapitola 7

Opravdu sem nečekal, že by přijala mé pozvání a tak jsem byl překvapený, ale nic co by na mě mohlo být vidět. Od té doby se nějak podívně uculovala, vypadalo to trochu škodolibě, jako že ví o něčem, o čem já nevím. Po nějaké době chůze a hovoru se zeptala jestli nepůjdeme někam na jídlo. Odpověděl jsem, že znám skvělý podnik, který není zas tak daleko odsud. Dřív než jsem mohl cokoli říct, už se ptala kudy se tam jde a asi očekávala nějakou romantiku, ale na to já moc nejsem. Zatímco mě držela za ruku, jsme šli ulicemi vesnice a ani jednou jsme na sebe nepromluvili. Zřejmě nechtěla narušit ty krásné okamžiky a já prostě nějak neměl téma k hovoru. Když jsme přišli před budovu vyhlášené restaurace, najednou nějak ztuhla.
„Co to má jako bejt?!“ zeptala se mě překvapeně.
„No hospoda, ne?“ odpověděl jsem s ledovým klidem.
„Strip bar? To si děláš srandu!“
„Ou, počkej, asi jsme špatně odbočili, tady jsem v životě nebyl!“ pokusil jsem se hájit svou osobu.
„No dobře, věřím ti.“ řekla klidně jako by ani nezpozorovala jak jsem se při své obhajobě potil.
Když jsme došli ke správné restauraci, první co zaujalo moji pozornost bylo to, že se Lilin začala potit. Když jsem se jí zeptal co se děje, odbyla mě obligátním:
„Ale nic, co by se dělo, už půjdeme, ne?“ a usmála se.
Tomu úsměvu jsem nemohl říct ne. Rychle jsme zapadli dovnitř a sedli si ke stolu v tom nejzazším rohu. Objednali jsme si něco k pití a jídlo a pustili se do hovoru. Lilin se mě zaptala ne můj názor na Kasumi.
„Já vlastně ani nevím, ale něco mi na ní přijde zvláštní.“ odpověděl jsem abych se vyhnul otázce, jsetli ji věřím, ale ta mě stejně neminula.
„Věříš ji a nebo ne?“ zeptala se s velkou razancí.
„Dnes už nemůžeš věřit nikomu.“ odbyl jsem ji a ten večer jsem už nic na toto téma neslyšel.
Když jsme tam tak potichu seděli, přinesli nám jídlo a protože jsme byli hladoví, tak bylo hned pryč. Ještě jsem neviděl nikoho jíst tak jako Lilin, ta snad ani nežvýká, prostě to do sebe nahází. Já samozřejmě jedl, když byla Lilin zrovna na toaletě. Bohužel nám tento možná romantický večer překazil číšník, kdyř k nám přišel a řekl, že bychom se měli klidit, protože jsem přijde pár lidí z nějakých zvláštních míst, prý aby se zde o něčem poradili. Odbyl jsem ho s tím, že nějakých pár lidí nám nemůže zkazit večer a on že prý je to naše rozhodnutí a že nás varoval.
Po chvíli jsem litoval, že jsem ho neposlechl, protože takový zvířata sem ještě neviděl. Ještě než se začali radit byli už tak zlití, že nevypustili ani smysluplnou větu a tak jsme se s Lilin radši klidili.
„Víš, dneska to bylo skvělý, možná bychom to mohli zase někdy zopakovat, co myslíš?“ zeptala se mě, jako by předem neznala odpověď.
„A co myslíš, že řeknnu?“ zeptal jsem se s úsměvem.
Nakonec jsme se na rozloučenou políbili, samozřejmě musela zavřít oči, a když odešla, zůstal jsem tam stát jako solný sloup. Nakonec jsem se dokopal k tomu jít domů a vyspat se. Když jsem přišel domů, usnul jsem a zdál se mi krásný sen o mně a Lilin. Přál jsem si, aby se ten sen jednou stal skutečností, ale hned ráno, když jsem byl sotva oblečený, viděl jsem na okně posla, který mi řekl, že se mám okamžitě dostavit do kanceláře Hokage.
Když sem přišel do kanceláře, Tsunade mi oznámila, že Lilin zmizela. Prý také před jejím zmizením byli spatřeni dva ninjové, kteří neměli čelenku se znakem vesnice. To už mě tak nezajímalo, musel jsem najít Lilin, dřív než mi Tsunade stačila něco říct, byl jsem pryč a prohledával vesnici abych našel někoho, kdo ji viděl.