Spoluautorská FF- kapitola 6.

Po návštěvě Kasumi mi bylo nakázáno, abych zašla za Hokage. Chtěla se mnou prořešit jisté věci týkající se začlenění Kasumi do mého týmu. Při vzpomínce na můj tým se mi znovu značně zhoršila nálada a přidala jsem do kroku z obavy, že ti malí zabedněnci jsou někde poblíž.

K hlavní budově jsem téměř doběhla. Nikdy jsem ani v nejmenším netoužila po tom být senseiem a místo poklidných misí dostanu takové smrady.
Cestou po schodech i chodbě jsem v mysli tiše nadávala na svůj tým, na všechny jeho nedostatky a otravné přebytky. Nevnímala jsem kudy jdu, nevšímajíc okolí jsem došla až ke dveřím ke kanceláři Hokage, chtěla jsem rázně zabušit a vejít, ale jakýsi hlas mě zastavil.
,,Někdo tam je.'' Ani jsem nemusela moc přemýšlet, abych si uvědomila, koho hlas to je. Krev v žilách mi ztuhla a já si vzpomněla na slova, která v nemocnici řekla Kasumi. Byla jsem jako přimražená k zemi, ani jsem nedutala a čekala, až osoba stojící za mnou něco řekne. Bylo to velmi trapné, v duchu jsem se proklínala, jaktože jsem si osoby opírající o zeď nevšimla. Živě jsem si dokázala představit, jak se opírá svým ležérním stylem a pod maskou skrývá lehce posměšný úsměv. Stále si mě projíždí očima, moji nepřirozenou strnulou pózu. Nejradši bych se praštila, ale nějaká psychická zábrana se bála udělat jakýkoli pohyb.
,,Je tam tvůj tým.'' potkl dál Kakashi. Vzpomínka na můj tým mě vyděsila natolik, že jsem se dokonce dokázala i pohnout. Otočila jsem se na Kakashiho a začala nadávat.
,,Ty spratci mi nedaj oddechu, já je snad...'' Nedokázala jsem dokončit větu, jelikož jsem udělala jednu zásadní chybu. Podívala jsem se Kakashimu do jeho jediného odkrytého oka. Ten pohled... Ten sebejistý, milý a přesto ironický a zoufalý pohled mě dostával na kolena. Ano, tohle vše jsem v něm viděla. Nikdy jsem si moc nevšímala toho, jak a co Kakashi cítí uvnitř, ale jasnost jeho pohledu ve mě vyvolala jistou diagnózu jeho osobnosti. Tou trpkostí osudu mi možná začal být trochu blíž.
,,Dneska ti to sluší.'' řekl a ještě mileji se usmál. Já jsem okamžitě zrudla a rozpačitě děkovala. Pravda byla ta, že jsem na sobě měla stejné oblečení jako vždy, i účes byl stejný jako pokaždé, kdy mě potkával. V tu chvíli ve mě také hrklo. Co když jsou slova Kasumi pravdivá...?
Stála jsem tam a nechápavým pohledem, který vystihoval můj vnitřní zmatek, jsem nepřítomně koukala před sebe. Z mého transu mě vyrušila až prudká rána do zad. To můj tým vycházel z kanceláře a já stála až nebezpečně blízko dveří.
,,Senseeeeei!!!'' zaječeli téměř sborově. Moje reakce byla rychlá, bleskově jsem vběhla do dveří kanceláře a přímo před nosem jsem jim je zabouchla. Vděčně jsem se opřela o zavřené dveře a oddechla si.
,,Jsi na svůj tým příliš krutá, Lilin.'' ozvala se kritika od stolu pár metrů přede mnou. Ihned jsem se narovnala a přišla o pár kroků blíž k Tsunade-sama.
,,Neboj, mají za úkol na tebe před dveřmi počkat.'' oznámila mi se smíchem. Už jsem ze všech šoků pomalu neměla sílu se divit a nadávat.
,,Co se týče toho, co s tebou chci probrat... Kasumi čeká ještě spousta výslechů a počítám s tím, že by měla být za týden propuštěna z nemocnice.'' V tu chvíli se ve mě probudila starostlivost.
,,Jestli budou všechny výslechy jako ten předchozí, budu tam u ní dnem i nocí a něco takového nedovolím!!!''
,,Klid Lilin,'' snažila se moje rozčílení klidnit Hokage, ,,Sice ti nemohu zaručit, že se něco takového nestane, ale dala jsem příkaz, aby byli aspoň trochu schovívavý. Tito lidé mají svůj vlastní systém, ale ani oni se nemohou vzpouzet příkazu Hokage.'' Nemůžu říct, že by mě to přímo uklidnilo, ale nic jsem neříkala.
,,Věříš ji?'' Sice jsem nad touto otázkou už přemýšlela, ale trochu zamyslet jsem se musela.
,,Nemohu ji věřit, jelikož vše je tak neuvěřitelné a přitom její slova jsou tak děsivě pravdivá, že mě to mrazí. Doopravdy pro to nemám rozumné vysvětlení, a proto si zatím názor nedělám.''
,,Ano, pravda, bez důkazů nemůžeme dělat předčasné závěry... Naši ANBU pátrají v okolí i ve spisech, prostě ve všem možném.''
,,A zjistili něco?'' Podle tónu hlasu Hokage se mi podbízelo, že mi neřekla vše, co ví, a zjevně to ani nemá v plánu.
,,Ano, něco snad ano... Dříve v časech, kdy ještě neexistovala žádná skrytá vesnice, bylo o mnoho víc klanů než teď. Každý klan měl svá specifická jutsu, ale dnes existuje polovina klanů co dřív, rozpadli se a jutsu se zapomněla. Ale samozdřejmě nějaké tu máme i dnes... To je pouze jedno odvětví, kde naši ANBU zaznamenali drobný úspěch, který se možná i bude rozvíjet, kdo ví.'' Ne, doopravdy mi nechtěla říct vše. Nakousla jisté téma, ale neměla se k tomu ho dokončit a ani na žádost by se tak nestalo.
,,Lilin, Kasumi je určitě velmi důležitá osoba, a proto je důvod, proč jsem ji dala do týmu právě k tobě. Nějaké novinky s tvým kekkei genkai?'' Ach, tohle jsem mohla čekat. Na své kekkei genkai jsem v posledních dnech doopravdy nemyslela.
,,Nic moc, Hokage-sama. Sice se mi už častěji stává, že do lidí vidím, ale není to u všech.'' Vzpomněla jsem si na Kakashiho a na jeho pohled a na to, co jsem v něm viděla. Ano, to určitě muselo být s pomocí mého kekkei genkai.
,,Ani mi o něm zatím moc nevíme... Jedno je jasné. Zjevně je to dědičná vlastnost, která se předává ob generace, jelikož u tvých rodičů ani prarodičů nic takového nebylo zaznamenáno. Našli jsem ovšem jistý svitek, kde se psalo o zvláštní schopnosti, která dokázala u lidí odhalit naprosto vše, nejtajnější tajemství a dokonce i to, co sami nevěděli...'' Odmlka měla důvod, Tsunade počítala s tím, že mi dojde to, co mi právě došlo.
,,Takže vy máte podezdření, že Kasumi může být z mé rodiny...''
,,Je to jedna z nejpravděpodobnějších variant.'' Tak tohle byl doopravdy šok. O svém kekkei genkai jsem věděla zatím jenom to, že dokážu z pohledů, pohybů a podobně usuzovat charakter a pocity lidí, nic víc zatím ne. A Kasumi toto dokáže, sice mnohokrát dokonaleji, ale jistá podobnost v tom je. Co kdyby byla něco jako moje... sestra? Moji rodiče byli zabiti v bitvě s Kyuubim, tenkrát jsem byla genin. Často byli na misích, byli to doopravdy dobří shinobi, a já jsem je málokdy viděla. Teoreticky je možné, že by má matka porodila dítě pár let před tím, než oba zemřeli a já o tom nevěděla.
Hokage mi nasadila brouka do hlavy. Bez rozloučení, domyslela jsem si, že hovoru je konec, jsem zamyšleně vykročila ze dveří. Na chodbě jsem udělala pár kroků a zarazila jsem se.
,,Jsou pryč, trochu jsem jim domluvil.'' Už po druhé za tento den jsem si ho nevšimla, i když jsem okolo něj prošla. Tentokrát jsem se i otočila. Stál opřený o zeď, stejně jako předtím. Ruce klidně složené na prsou a v oku jiný pohled, nedalo se ho moc určit.
,,Díky.'' špitla jsem. Asi na mě znova šla rudost. Proč jsem byla v jeho přítomnosti tak nejistá? Je to doopravdy jenom slovy Kasumi?
,,Nechtěla by jsi se projít?'' Řekl to téměř jako nic, jako kdyby mě zdravil. Ale jeho pohled byl neodolatelný, přímo na mě řval, abych s ním šla. Ztuhla jsem a v první chvíli nevěděla, co říct. Už nebylo pochyb, že slova Kasumi byla pravdivá. Z mého hrdla se, doopravdy nevím jak, vydralo jedno slovo, nepřemýšlela jsem nad ním, šlo přímo ze srdce.
,,Jo.''