Boj proti Osudu 15

Dřevěné dveře zaskřípaly. Škvírou nimi vytvořenou se do malého domku nahrnul závan vzduchu. Jindy čerstvého. Teď však ne. Jemné vlásky větru přinášely závan hořkosti, smutku, beznaděje. A taky pach. Pach krve.
Zavřela je za sebou a pomalými kroky přešla ke stolu přímo naproti vchodu. Sedla si na jednu ze židlí a hlavu položila do dlaní. Co to proboha udělala? Vždyť...to tělo, bezvládné tělo. A její ruce...byly potřísněné krví.
Párkrát zavrtěla hlavou, pokoušejíc se vzbudit z téhle noční můry. Ona přece není vrah. Nebo snad ano?
Z vedlejší místnosti se ozvaly pomalé, šouravé kroky.
Jedním pohybem si ruky si utřela propukávající slzy a otočila hlavu ke středisku hluku.
,,Ahoj, Nigenteki," pozdravila černovlásku mladá žena. Měla stejné havraní vlasy jako její dcera. Štíhlou, vytrénovanou postavu, laskavé oči. Ale žádný úsměv. Místo něj se jen to, co z růžovoučkých rtů zbylo, zformovalo do jakého si podivného úšklebku.
Ženina levá líce byla pryč. Kůže se ztratila, většina masa a svaloviny obalující kost také. Z tváře zbyl jen vykrojený kráter, který mohla mladá matka zaplnit jen svým smutkem.
Se zlomenou levou nohou se po berlích dobelhala ke stolu a sedla si na židli. ,,Neměla jsi dnes trénovat se svým novým týmem?" zeptala se laskavě. Pootevřené zbytky rtů jí způsobovaly velkou bolest, ale ona nechtěla, aby to její dcera poznala. Už tak byla ze smrti svého otce úplně mimo. Nemohla přece ztratit i matku.
,,Sensei nemohl. Měl něco důležitého, takže se to odkládá na zítřek," odsekla dívka a zapřela se rukama o desku stolu.
,,Aha...," hlesla její matka. ,,Tak nechceš..."
,,Musím jít nahoru. Jsem unavená!" křikla najednou. Odstrčila židli a rozběhla se po schodech nahoru.
,,Nigenteki..."

Rozrazila dveře a vběhla do svého pokoje. Slzy jí kanuly z očí jako vodopád.
Doběhla k posteli a svalila se na ni jako pytel brambor. Bylo toho na ni moc. Teď...i před půl rokem.

Bylo zataženo. Ostatně...to bylo v Mlžné vždycky.
Dnešek byl ale něčím výjimečný. Byl jo Její den. Dnes...dnes měla narozeniny. A měl se vrátit i on.
Oblékla si sváteční kalhoty a tričko a radostně seběhla po schodech dolů. Z kuchyně už se linula krásná vůně právě udělaných lívanečků.
Neváhala ani minutu a zamířila do jídelny za svojí maminkou.
,,Ahoj, mami!" objala ženu kolem pasu a položila si hlavu na její hruď.
,,Dobré ráno, Nigenteki," usmála se její matka a pohladila svoji dceru po hlavě. ,,Jakpak ses dneska vyspala?"
,,Skvěle mami!" rozzářila se černovláska. ,,Víš, že dneska přijede tatínek?" šťastně zamrkala, když usedala ke stolu na němž ležela její oblíbená snídaně.
,,Jistě že vím."
,,A půjdeme mu naproti?"
,,Jestli chceš...," žena pokrčila rameny a obrátila se k špinavému nádobí. Potřebovala mít tady všechno tip ťop. Aspoň dnes..když se měl po tolika letech vrátit.

Vykračovala si to ulicemi. Její rozzářený obličej šířil radost do všech stran.
Nemohla jinak. Vždyť...konečně ho po tak dlouhé době uvidí. Byl přes dva roky na frontě a teď...teď se konečně vrátil.
Její tatínek..pamatovala si jeho usměvavou tvář, krásné modré oči, kaštanové vlasy.
Nastavila svoji tvář pár slunečním paprskům, kterým se podařilo dostat se skrz vrstvu ocelových mraků.
,,Nigenteki...," uslyšela šeptat svoji matku.
Pohlédla na ni s tázavým pohledem naklánějíc hlavu na bok. Napřed si neuvědomovala, proč na ni její matka volá. Když se ale podívala směrem, kterým se upíraly i ženiny jantarové oči, pochopila.
Stál tam. Jeho meč, spočívající přes rameno, se barvil karmínovou krví. Jenže on se usmíval. Usmíval se z pocitu, že je doma. Konečně.
,,Haigo...," hlesla mladá žena. Dívenka ji ale nevnímala. Rentgenovala očima nově příchozího stojícího na kamenném mostě.
,,Tati..."
Obě dvě se bez jakéhokoli povelu rozběhly ke svému nejdražšímu. Chtěly mu vlétnout do náruče, znovu pocítit to pevné rodinné obětí.
Byly jen pár kroků od svého cíle, když v tom je pohltila spalující červeň.
Konoha sabotovala jedinou únikovou cestu z Mlžné. Sabotovala most přes řeku Kiriwawu.

Odlepila uplakané oči od bílého polštáře a podívala se na rámeček na jejím nočním stolku. Byla tam fotka. Usmívala se na ní, spolu se svými rodiči. To byli tehdy ještě opravdová rodina. Jenže potom se to všechno zkazilo. Její otec nevědomky dovedl do Mlžné listové špióny. Jejich úkolem bylo zničit Yugaru, takže museli přijít na způsob, jak odvést pozornost. A právě Most bažiny byl jejich jedinou nadějí.
Tenkrát tam zemřel. Pod sutinami, bez toho, aby naposledy svoji dceru nebo manželku objal. No a její matka? Přišla o kus své tváře. K tomu měla hromadu oděrek a zlomené končetiny. Dlouho se z toho léčila. I teď ještě chodí o berlích.
Převalila se na bok a pohled upřela na padající kapky za oknem.
,,Nigenteki, nechceš jít ven? Bude vidět duha," zavolala na ní zespod její matka.
Dívka se zničeně postavila a sebrala mikinu přehozenou přes židli.
Jako střela vyběhla ze svého pokoje a seběhla točité schody. ,,Takže jdeš se mnou?" pokusila se usmát mladá žena. Nic jiného než úšklebek se z jejich úst ale nevyloudilo. Už nikdy nevyloudí.
,,Ne, jdu ven sama," odsekla, otevírajíc vchodové dveře.
,,Nigenteki..."
,,Já s tebou nikam nejdu!" rozkřikla se a vstup za sebou prásknutím mohutné dřevěné desky zapečetila.
,,Nigenteki..."

Utíkala po ulici. Stejně jako tenkrát. Jenže teď nebyla šťastná, nebyla naplněná radostí. Teď v ní převládal jen smutek.
Šlápla do velké kaluže.
Voda jí pokropila od hlavy až k patě. Jí to ale bylo jedno. Potřebovala se dostat pryč. Pryč od těch vzpomínek. Pryč od svojí matky.
Styděla se. Styděla se za ní. Kdykoli, když spolu museli někam jít, dělala, že není její dcera. Vždyť...ona...vypadala jako netvor.
Jenže taky se styděla za sebe. Že jí nedokázala ochránit. Tu, která jí po smrti otce byla tou největší oporou, i přes to, že sama měla daleko větší problémy.
Další kaluž.
Vytrhla jí z poblouzněného přemýšlení a pomohla jí uvědomit si, kam vlastně běží. Musela někam, kde bude schopna si všechno urovnat v hlavě. Musela běžet za někým, kdo jí bude schopen vyslechnout.
,,Sensei..."