Na křídlech smrti - Poslední vzpoura 6

Zoufalství větší než smrt

Ležela mu v náručí a ani se nepohnula.Nevěděl, jestli spí nebo je vzhůru, přes rudovlasou záplavu ušpiněných vlasů nerozpoznal ani mrknutí. Doběhnul s ní domů a stanuli na verandě. Pohnula se a naznačila rukou, že už jí nemusí držet. Pomalu jí postavil na zem, ale stále byl připravený zachytit každý její pád. Udělala krok ke vchodu a chytla se dveřního rámu. Nahlédli dovnitř a on uviděl jak křečovitě sevřela prsty. Tušil, co se jí honí hlavou. Dům zel prázdnotou a šero jen prohlubovalo jeho samotu. Nakonec se rozešla dál a vstoupila. Jakmile to ale udělala, zavadila o něco nohou. Podívala se dolů a ztuhla. Kakashiho boty ležely rozhozené na podlaze a zavazely v průchodu. Zastavila se a bez barvy na ty dvě už neužitečné věci zůstala zírat.
„Vero, měla by ses jít umýt,“ zkusil jí jemně zase rozpohybovat Itachi, ale jakoby ho neslyšela. Sehnula se, boty urovnala k sobě a bezděčně je pohladila. Skrčená ve dřepu se před ním ani nehnula a on poznal, že by byla schopná tu sedět do nekonečna.
Vzal ji tedy znovu do náruče a odnesl ji do koupelny. Posadil ji na kraj vany a napustil vodu.
„Zvládneš to sama nebo potřebuješ pomoct?“ zeptal se jí, ale jeho otázka vyzněla naprázdno. Dal se tedy po krátkém zaváhání do práce.
Za jiných okolností by se něčeho takového neodvážil, ale celá situace vypadala odlišně od toho, co si kdy dokázal představit.
Pomalu ji vysvlékal a ona se nebránila. Zbylé cáry oblečení stejně už toho mnoho nezakrývaly a její nahota ho už tolik nepřekvapovala. I přesto mu i pod vrstvou špíny připadala nádherná a bez chyby. Zakázal si na něco takového myslet a pokračoval dál v práci.
Posadil jí do vany a začal omývat. Postupně odkrýval všechny už hojící se rány a zjistil, že žádná není vážná. Byl za to rád, ale nemohl si vysvětlit odkud se tedy brala všechna ta krev a neznámá tekutina pokrývající celé její tělo. Možná to ani nechtěl vědět. Když ji viděl při boji s démonem, neuměl si představit, jak ničivou sílu dokáže vynaložit proti obyčejnému smrtelníkovi.
Pak se houbou více otřel ještě o živou ranku a ona sebou trhla.
„Omluvám se, nechtěl jsem....,“ snažil se Itachi o omluvu.
„Zabila jsem pátého a šestého,“ řekla tiše stále jen tupě zírající do prázdna.
„Nerozumím,“ zamračil se nechápavě.
„Čtvrtého, pátého a šestého. Zabila jsem je každého za jeden rok s ním,“ odpověděla a jemu začalo docházet, o čem mluví.
Nebyl schopen slova. Za pár dní dokázala zabít tři nejstrašlivější démony tohoto světa. Nějakým způsobem musela vypátrat Madarův úkryt a donutit ho, aby na ní vyslal další dvě stvůry. Díval se na tu křehkou ženu a nemohl pochopit, že je ještě naživu ať je jakkoliv silná. Její chakra musí být úplně vyčerpaná.
Aktivoval svůj Sharingan a podíval se na ní. Místo modrého oběhu v celém těle, plápolal jen malý ohníček v jejím hrudníku. Čím déle ho sledoval, tím víc se mu zdálo, že se plamínek zmenšuje. Nechal Sharingan zmizet ve chvíli, kdy zavřela oči a padla dozadu. Zachytil jí dřív než se stačila uhodit hlavou o hranu vany.
„Sakra!“ tiše zaklel, když já začaly modrat rty a dýchala čím dál hůře.
Na nic nečekal, popadl jí a odnesl na postel.
Věděl, že když ji tak nechá, tak jistojistě umře, ale nevěděl, co má dělat. Jednou to přece zkoušel a nedopadlo to dobře. Teď je ale zase o kus dál, tak tentokrát by to mohlo vyjít lépe. Položil tedy dlaně na její nahé tělo a soustředil veškerou energii do rukou. Byl to risk, ale také poslední šance, jak ji udržet naživu.
V tu samou chvíli mu hlavou bleskla vzpomínka na to, že ona chce jít za Kakashim, ale i vzpomínka na Yamata.
„Itachi-san! Prosím, postarejte se o ní,“ řekl mu, když ji nesl ze hřbitova pryč. „Je důležitá pro nás všechny a jistě i pro vás. Nenechte ji zbytečně zemřít.“
Zamračil se.
„Ještě není tvůj čas!“ řekl jejímu bezvládnému tělu a začal ji léčit. Přestal až ve chvíli kdy opět pravidelně dýchala a jemu se točila hlava z velké ztráty chakry.
Lehl si vedle ní a sledoval její bledou tvář. Dokázal vyléčit její tělo, ale zvládne uzdravit i její duši a zlomené srdce? Bál se sám sobě odpovědět. Nikdy se nestaral o city druhých ani o svoje a teď by měl učit někoho znovu žít? Znělo to tak strašně nepředstavitelně, že musel před tím zavřít oči.
„Udělám, co budu moci,“ v duchu odpověděl Yamatovi stejně jako předtím a ponořil se do neklidného spánku.
Ještě spala, když se znovu probudil. Chvíli ještě kontroloval její tep a dech a když se zdálo vše v pořádku, rozhodl se, že připraví nějaké jídlo. Našel ve spíži nějaké nudle a na ohněm je uvařil. Když je přinesl do pokoje, byla už vzhůru a pod tenkou dekou se třásla zimou.
„Ale ne! Promiň, měl jsem tě ještě do něčeho obléct,“ položil spěšně misku na stůl a šel najít nějaké šaty do skříně. Opatrně ji oblékl do volného trika a ona nevydala ani hlásku. Vlastně se na něj ani nepodívala, jakoby tu nebyl. Měl pocit, že obléká nějakou panenku, která jen občas zamrká, aby vypadala jako živá.
„Teď bys měla něco sníst,“ posadil ji na postel, záda jí podložil polštářem a pořádně přikryl. Přistavil si k její posteli židli a do ruky vzal misku a hůlky. Nabral první sousto a podal jí ho k ústům, ale nezareagovala.
„No tak, snaž se trochu,“ pokoušel se jí mírně domlouvat, ale nepomáhalo to. Najednou zavětřila a jeho napadlo, že se vzpamatovala, když v tom se podívala na svoje triko a nasála jeho vůni. Když vydechla, její dech byl tak trhaný a tak těžký, že nevěděl, co se to děje. Zavřela oči, chytla se trička oběma rukama a schoulila do klubíčka.
„Ale ne!“ syknul Itachi a došlu mu, co provedl. Musel si splést její oblečení a namísto jejího jí dal Kakashiho tričko. Okamžitě poznal, že další fáze krmení nepřipadá v úvahu. Sám nakonec snědl jen trochu nudlí a šel si sednout na verandu. Sledoval stromy ševelící v větru a přemýšlel, co bude dělat dál. Jak se má udržovat člověk naživu, když nechce žít? Ta myšlenka, že absolutně neví co dělat, byla tíživější a tíživější. Rozhodl se tedy rozptýlit a zkoušel znovu trénovat, tentokrát sám. Když se vrátil navečer domů, našel jí úplně ve stejné pozici, jako když odcházel. Vzdal pro dnešek jakýkoliv boj s ní šel si lehnout s myšlenkou, že další den se bude snažit víc.
Tak uběhly tři dny a Itachi už si začal psychicky sahat až na dno. Nedokázal jí k ničemu donutit. Jen ji každý den donesl do vany a umyl jí. Jídla se ani nedotkla a začala se mu ztrácet před očima. Byl již téměř zoufalý a začal přemýšlet, že ji odnese do vesnice ať se o ní postará někdo jiný. Když se znovu vrátil z tréninku a ona opět nezareagovala na jídlo před obličejem, definitivně se rozhodl, že ji odnese další den pryč.
Večer našel v kuchyni láhev saké a uvelebil se na verandě. Pomalu popíjel a připadal si neskutečně zbytečný. Nikdy nedokázal jednat s lidmi natož s takovými, kteří odmítají jakoukoliv pomoc. Čím víc ale saké ubývalo, tím víc než smutek začínal cítit zlost. Štvalo ho, že se tak rychle vzdala. Rozhodla se umřít tím nejtrapnějším způsobem a on jí to trpí. Nechápal, proč je na ní tak měkký. Měl by tam jít a profackovat jí, aby se konečně vzpamatovala! Nakonec se s mírným zavrávoráním zvedl a vešel do domu.
Ležela nehybně s otevřenýma očima a hleděla do prázdna.
„Vstávej!“ přikázal jí drsně, ale s ní to ani nehnulo.
„Řekl jsem, abys vstala!“ bouchnul pěstí do zdi. Opět žádná reakce.
„Tak ti holt budeme muset pomoct!“ zaironizoval, došel k posteli a za triko ji vytáhl do sedu.
„Přestaň si hrát na chudinku a začni se sebou něco dělat!“ zasyčel jí zblízka do obličeje.
„Dělej co uznáš za vhodné, já tu končím,“ pronesla tiše a zavřela oči. Bylo to jako facka. Po tolika dnech, co se snažil, stále odmítá žít? Měl toho plné zuby!
„Jak chceš!“ pohrdavě se ušklíbnul, hodil ji zpátky na postel a sedl si na ní. Neudělala vůbec nic. Chytnul jí za lemy trička a strhl ho z ní. Nasucho polknul. Její bledá pokožka kontrastovala s tmou v pokoji. Když ona nechce nic dělat, on udělá, co pokládá za nejlepší!
Rukou se pomalu dotknul její hebké kůže. Byla tak jemná a tak poddajná. Dostal se pohybem až ne vrcholek pravého ňadra. Lehce stisknul ten malý hrbolek a cítil, že víc už se neudrží. Sehnul se a políbil jí na krk. Její vůně byla tak intenzivní, že se přestal kontrolovat. Hladově hltal její kůži a bylo mu jedno, že ona vůbec nic nedělá. Dokoná své dílo až do konce, ať to stojí cokoliv. Jeho touhy tolik ukrývané najednou vystoupily napovrch a on se rozhodl je dál nezadržovat. Vysvléknul i sebe a nalehl na ní. Nohy jí skrčil a oddělil od sebe, aby měl dost prostoru. Přejížděl rty po celém jejím těle a nemohl se ho nabažit. Když jí okusil prsty, trhla sebou. Její nepřítomný pohled zesklovatěl a pokusila se ho odstrčit rukama. Chytnul jí za ně a přitisknul jí je k polštáři vedle hlavy.
„Pozdě, holčičko!“ zašeptal jí do ucha jemné jí kousnul do krku.
Čím víc se on snažil svoji práci dokonat, tím víc se ona začala bránit. V její hlavě se po dlouhé době objevila jiná myšlenka než pomyšlení na brzký konec. To přece nemůže udělat! Musí se bránit! Nemůže být s nikým jiným než s Kakashim!
Vzpínala se čím dál víc, ale bylo jí to málo platné. Itachi ji držel pevně a měl ji plně v moci. V posledním okamžiku se vzepjala naposled.
„Nech mě, sakra, být nebo tě zabiju!“ vykřikla a aktivovala svůj Byangan.
Itachi přestal a podíval se jí do očí svým Sharinganem.
„Jsi naživu? Fajn!“ ucedil a stále jí sledoval.
„Jak se opovažuješ na mě sáhnout?“ dostávala už velký vztek, co všechno si dovolil.
„A proč bych nemohl? Jako živá mrtvola nejsi k ničemu jinému dobrá,“ ušklíbnul se.
„Využíváš situace? Netušila jsem, že jsi až tak nechutnej!“ prskla.
„Jistě a proč ne? Nikdy jsem neoplýval dobrými vlastnostmi, takže mi to vlastně ani nikdo nebude mít za zlé,“ pokrčil rameny vyloženě vysmívající se jí do obličeje.
„Kdyby tu byl Kakashi, tak...“ začala.
„Ale Kakashi je mrtvý, jestli si dobře vzpomínám!“ vpálil jí do tváře.
„To vím i bez tebe!“ začala se třást.
„Ne, myslím, že stále nevíš!“ zamračil se na ní.
„Co ty o tom můžeš vědět?!“ vyhrkla.
„Kdybys věděla, že je mrtvý, uronila bys víc než jen jednu slzu. Ty ale nebrečíš. Proč tomu tak je? Schválně!“ sledoval jí.
„Ničemu nerozumíš!“ odvrátila od něj hlavu.
„Možná ne, ale uděláme dohodu. Pokud teď vyloudíš víc než dvě slzy, uvěřím ti a nechám tě být. Takže?“ čekal na její reakci.
„Nemůžu,“ sotva znatelně pronesla.
„Cos říkala?“ přivřel oči.
„Nemůžu!!!“ vykřikla, když na něj znovu obrátila oči plné slz.
„Kakashi je mrtvý!“ tvrdě odpověděl.
„Ne! Není!“ vzlykla potichu.
„Ale je, tak už si to konečně uvědom!“ řekl a ona se vzepjala.
„Neeee!“ zakřičela a hráze se prolomily úplně. Potoky slz prýštily z jejích očí a ona bezútěšně vzlykala.
Itachi jí pustil zápěstí a objal ji.
„Omlouvám se, musel jsem to udělat. Jinak to nešlo,“ držel ji a ona ho křečovitě svírala.
„Proč to udělal? Proč mě jenom zachraňoval?!“ štkala mu v náručí.
„Protože tě miloval a nikdy by ti neodpustil, abys tak zbytečně promrhala zbytek života,“ mluvil k ní a ona se stále víc třásla.
„Nemám sílu....bez něj...já nemohu...,“ zadrhávala se s pevně semknutými víčky.
„Já budu tvoje síla,“ tisknul jí a nechal jí plakat sobě na rameno.
Dvě hodiny trvalo než vyčerpáním usnula a promáčené tváře jí uschly. Dávno vystřízlivěl a teď ji jen hladil po tváři. Musí to zvládnout. Je pro něj důležitější víc, než si kdy připustil. Ona a Sasuke...oba musí žít co nejdéle ať to stojí cokoliv!

Probudil se a zjistil, že místo vedle něj je prázdné. Posadil se na posteli a rozhlédl se. Jako bleskem mu projela vzpomínka na včerejší noc. Zamrkal a nemohl uvěřit kam až byl schopen dojít. Bylo to až příliš?
„Vero?“ zavolal do ticha, ale nepřišla mu žádná odpověď. Vstal, navlékl si kalhoty a jal se prohledávat dům. Když už si myslel, že musela utéct a že to je jen jeho chyba, vyšel na verandu a tam ji uviděl. Stála zahalená v poloprůsvitné bílé dece a sledovala ranní rozbřesk. Vítr si hrál s jejími dlouhými, černými, kudrnatými vlasy a lehce je otíral o její útlá ramena. Tetování na jejích rukou zlověstně svítila na bělostné pokožce.
„Vero!“ oslovil jí s obavami, že nepochopila jeho včerejší záměr.
Obrátila k němu oči barvy noci.
„Itachi?“ kývla na jeho výzvu a znovu se obrátila k lesu.
„Děje se něco? Vypadá to, že nejsi v dobrém rozpoložení,“ podle její reakce usoudil, že není na vině on.
„Neděje se nic,“ odpověděla prostě stále k němu zády.
„Pokud jde o minulou noc, chtěl jsem, abys věděla, že...“
„Děkuji,“ přerušila ho jednoduchým slovem a vzala mu tak vítr z plachet. „Tvoje metody jsou...ehm...poněkud zvláštní, ale pomohly. Zachránil jsi mi zdravý rozum a proto se omlouvám za své chování.“
„Jsem rád, žes to pochopila,“ řekl a ze srdce mu spadl velký balvan.
„Kakashi...“ zadrhla se. „Jestli mne za ty tři roky něco naučil, tak to bylo nevzdávat se a bojovat za správnou věc až do konce. Jak rychle jsem na to zapomněla, když...když...odešel.“
„Vero, nemusíš se tu teď ospravedlňovat,“ zavrtěl hlavou a vyšel k ní.
„Ale já chci!“ prudce se otočila a zadívala se mu do tváře. „Můj život byla jedna velká chyba do té doby než se objevil on. Dal tomu všemu smysl a řád a milovala jsem ho jako nikoho. Proto jeho odchod zastínila tak ohromná bolest, že mne úplně paralyzovala. Chtěla jsem zpátky všechno tak, jak bylo dřív, ale zároveň jsem věděla, že už to tak nikdy nebude. Potřebovala jsem najít nějaký důvod se znovu začít bránit a uvažovat a tys ho našel. Mohu teď žít s vědomím, že až se s ním znovu potkám, mohu mu říct, že neumřel nadarmo a stejně tak i já.“
„Jsem rád,“ postavil se vedle ní a klidně sledoval stoupající slunce jak se blyští v pomalu vysychajících kapkách rosy. „Působíš vyrovnaně, ale nikdy jsem tě neviděl ve tvé pravé podobě v době, kdy se nic nedělo.“
„Jak víš, jak já ani ty nemáme v lásce Uchiha klan, ale menší či větší měrou do něj patříme. Moje matka byla z hlavní rodové linie a sestra tvého otce. Já je nenáviděla kvůli tomu, co mojí rodině provedli a ty zas z jiného důvodu. Připravil jsi jim konec, který si zasloužili a za tím si stojím. Potom ale co jsi mě zachránil v noci před zatracením ti chci ukázat, že tvoje snaha nebyla zbytečná. Chtěla bych, abys přestal nenávidět sám sebe za to, čím jsi a jednou za život byl hrdý na to, že se i v tomto zpropadeném klanu se narodili i lidé se srdcem jako jsi ty. Chtěla bych, abys to vždy měl na očích a kdykoliv mě uvidíš, aby sis na to vzpomněl a proto už svou pravou identitu nebudu ukrývat. Jsem Uchiha stejně jako ty a přísahám, že budu s tebou až do doby než se potkáš se svým bratrem. To je můj nový životní cíl a proto teď žiji.“
Stál vedle ní a její slova ho hluboce zasáhla. Chtěl jí odpovědět, ale nenacházel ty správná slova. Vše by vyznělo jako plané řeči. Znenadání ji objal a tisknul v náručí. Ucítil její ruku na svých zádech. Byla tak konejšivá a tak uklidňující. Odmala slýchával jen slova chvály nad tím, jak je dobrý bojovník. Nikdo mu však nikdy neřekl, že by mohl být i dobrý člověk a sám sobě si to bál přiznat, protože by bylo příliš malicherné a zvrácené po tom, co všechno provedl. Poprvé ho někdo uznal jako člověka a ne jako stroj na zabíjení. Přimknul k sobě víčka.
„Víš, že jsi mi teď složila kompliment?“ ochraptěle ze sebe dostal.
„Vím a užij si to. Už to nikdy neřeknu!“ nemohla si odpustit svoji povahu a ušklíbla se.
Ještě chvíli ji mačkal a pak ji pustil.
„No a nemáš třeba hlad?“ změnil téma, když si odkašlal.
„Strašlivý!“ vyfoukla a chytla se za břicho. „Zůstalo tu něco k jídlu?“
„Měl by tam být ještě nějaké nudle,“ opáčil.
„Nesnáším nudle!“ nakrčila nos.
„To leccos vysvětluje,“ vzdychnul.
„Co myslíš?“ podívala se na něj se zájmem.
„Ale nic, nech to být,“ zavrtěl hlavou a zašel do domu společně s ní.