Na křídlech smrt i- Poslední vzpoura 5

S jedinou slzou a bolestí v srdci

Vrátil se zpátky až s prvním ranním svítáním. Došel ke dveřím a pomalu nahlédnul. Kakashi seděl u stolu a snídal. Vera právě vycházela z kuchyně s hrnkem plným horkého čaje a postavila ho před Kakashiho. Ten se na ní usmál a pohladil ji po ruce. Vrátila mu zářivý úsměv. Musel na chvíli zavřít před tím štěstím oči.
„Itachi, budeš tam stát nebo si dáš snídani s námi?“ probral ho Kakashiho hlas a on rychle otevřel oči.
„Kde jsi byl?“ zamračila se Vera, která si ho všimla až teď. „A podívej se, jak vypadáš!“
Itachi tam stál s očouzeným obličejem, s oblečením od bahna a s naprosto unaveným výrazem.
„Co kdyby ses přestala ke mně chovat jako k dítěti?!“ procedil skrz zuby Itachi, který opravdu neměl náladu na její výčitky. Navíc to byla jenom jejich vina, že se musel vzdálit.
„Měla jsem jenom starost,“ rozhořčeně se ohradila.
„To určitě!“ ujel mu ironický úšklebek, ale vzápětí toho litoval. Nechtěl aby věděli, že je viděl. Bylo ale pozdě, protože stačil zaregistrovat jak Kakashi schoval obličej do jídla a Vera lehce zrudla.
„Napustím ti vanu, zatím se najez,“ nakonec jenom řekla a vzdálila se.
Dosedl ke stolu a pomalu si začal mazat housku máslem.
„Ehm...takže si nás viděl,“ utrousil Kakashi a vypadalo to jako by měl něco s hlasem. „Omlouvám se, nechtěli jsme být indiskrétní.“
„V pořádku, jste přece manželé a já jsem host,“ zavrtěl hlavou Itachi a dál se zabýval jídlem. Kakashi jenom kývnul a pomalu se napil čaje.
„Plánovali jste někdy děti?“ zeptal se najednou Itachi a Kakashimu lehce zaskočilo.
„To není jen tak jednoduché,“ po krátkém dušení ze sebe dostal Kakashi a bylo na něm vidět, jak je mu tato otázka nepříjemná.
„Nemusíš odpovídat, jestli nechceš,“ snažil se ho pochopit Itachi.
„Ne, jde o to, že Vera nechce. Miluje sice děti a byla by dobrá matka, ale bojí se. Bojí se, že by se to malé narodilo se stejným prokletím jako má ona a radši zemře než aby dopustila, aby se na někom dopustilo stejné utrpení jako na ní,“ vysvětlil mu Kakashi.
„Chápu,“ kývnul Itachi. „A co ty? Respektuješ její rozhodnutí?“
„Co mi zbývá,“ hořce s usmál. „Ale jednou je tím nejdražším, co v životě mám a nedopustím, aby se cítila nešťastná. Přísahal jsem, že jí budu chránit až do konce svého života a ona za to stojí. Nemám pravdu?“
„Asi ano,“ odpověděl opatrně Itachi, když se Vera vrátila zpátky a mokrýma rukama si prohrábla vlasy tolik podobné ohni.
„Tak vana je připravená, takže až dojíš...“ chtěla pokračovat dál, ale všimla si zvláštního pohledu obou mužů. Znejistěla.
„Co je? Mám na sobě něco divnýho?“ začala se prohlížet, ale na nic nepřišla.
„Ne, nic,“ vstal od stolu Kakashi a objal ji. „Jen, že ti to dneska náramně sluší.“
„Kakashi, co jsi provedl?“ zkoumavě se na něj podívala.
„Nic, ale teprve provedu,“ zašeptal jí do ucha a jemně jí stisknul zuby ušní lalůček. Zrudla jako rajče.
„Přestaň!“ lehce ho odstrčila od sebe, ale ohníčky v očích jí prozradily. „Nestydíš se něco takového předvádět před ním?“
„Před kým?“ zvednul pravé obočí Kakashi, políbil jí a naklonil jí tak, aby viděla, že stůl za nimi už je prázdný. V tu samou chvíli uslyšela šplouchání vody a tak se ještě na okamžik poddala jeho rtům.
„Nesu ti ručník,“ zamávala přes rohož, která byla místo dveří, Vera tak, aby Itachiho případně nevystavila rozpakům.
„V pořádku, pojď dovnitř,“ pokynul jí a ona váhavě vstoupila. Položila ručník vedle vany, ale místo aby odešla, zůstala k němu stát zády.
„Jak to šlo v noci s tréninkem?“ ozvalo se od ní.
„Překvapivě dobře,“ odpověděl zdánlivě klidně Itachi.
„To je dobře,“ usmála se Vera na dveře.
„Chceš vidět výsledek?“ zeptal se jí a doufal, že neřekne ne.
„Můžu teď hned?“ prudce se otočila a obličej jí překypoval zvědavostí. Zaskočilo ho to a mírně zrudnul, ale pak se usmál.
„Tak se dívej!“

Kakashi seděl u stolu a dopíjel svůj čaj, když v tom se ozvala ohlušující rána a před nosem mu proletěla velká ohnivá koule nechávající za sebou jen díry ve zdi a pokračující dál do lesa. V šoku sledoval tu spoušť, která se vyvalila z prostoru, kde bývala jejich koupelna.
„Waaaaau! To byl nářez, Itachi!“ uslyšel nadšený výkřik své ženy a ještě víc vyvalil oči. Nahnul se tak, aby měl přesný výhled do spálené díry směrem do koupelny. Vera seděla na zemi, mokrá od hlavy až k patě a nadšeně tleskala rukama. Oproti ní Itachi seděl v poloprázdné vaně s mírně překvapeným a zahanbeným výrazem, když uviděl ten nepořádek, co způsobil.
„To bylo naprosto neuvěřitelný, žes to dokázal za jednu noc! Myslím, že jsem dobrá učitelka! Nemyslíš si? To byla rána jako z děla! Jsem z toho úplně vedle!“ mluvila jak jen jí to pusa dovolila a vypadalo to, že její slovní kulomet nic nedokáže zastavit. Itachi netušil, že jí to tak nadchne a udělá radost a tak jediné, co na to zvládl, bylo pitomě se culit.
Kakashi ale byl více při zemi. Došel do koupelny, okouknul pozici těch dvou, čapnul svojí manželku a přehodil si jí přes rameno.
„Zlato, já vím, že jste svým způsobem příbuzní a jsi nadšená, ale pořád jsi s cizím nahatým chlapem v jedné místnosti, což se pro vdanou paní moc nehodí,“ mluvil k ní a ona sebou přestala zmítat a pomalu tuhla. Itachimu právě také až teď došlo, že vlastně teď přišel ve vaně i o vodu a rychle skrčil kolena. Vera zahlédla ten pohyb, kousla se do rtu a najednou nevěděla kam s očima.
Když oba zmizeli za rohem, pomalu se pohodlně opřel zpět. Její reakce ho překvapila. Za tu dobu, co u nich bydlí, neprojevila tolik radosti a tím víc ho potěšila. Unaveně si protřel oči a naprázdno zatřepal nohama ve zbytku vody. Měl by se zvednout dřív než tady usne, pomyslel si. Ještě ale jednou naposledy si vybaví její obličej. Když se smála, okolo očí se jí dělaly malé roztomilé vrásky. Napadlo ho, že by je chtěl vidět co nejčastěji, ale než se stačil sám na sebe ohradit, upadl do blahodárného spánku. Probudil se ve své posteli a vzpomněl si, že ho někdo odváděl do postele rovnou z vany. S ještě zalepenýma očima se zvednul na lokty a hledal stopy někoho dalšího v domě. Zaregistroval, že díry ve stěnách zanechané po jeho ranní „ukázce“ jsou pečlivě zalepené nebo zakryté kusem nábytku.
„Vítej mezi živými,“ ozvalo se vesele od dveří do kuchyně a do velké místnosti vstoupila jeho rudovlasá hostitelka.
„Dáš si něco k jídlu nebo ještě budeš odpočívat?“
„Kolik je hodin?“ zachraptěl a podrbal se v rozcuchaných vlasech barvy havraních křídel.
„Řekla bych, že už je pozdní odpoledne tak okolo páté,“ odpověděla klidně. „Zapomněla jsem ti říct, že na takové těžké techniky potřebuješ hodně energie, proto si dej pozor, abys znovu neusnul potom ve vaně.“
„To vím!“ zahučel Itachi a promnul si obličej. „To tys mě dostala do postele?“ zadíval se na ní pozorně a ona sklopila zrak.
„Kdo jiný?!“ pokrčila rameny. „Kakashi odešel chvíli potom, co jsi nám zbořil půl domu. Pak jsem tě našla, jak spíš a dotáhla tě pod peřinu.“
Nemohla mu přiznat, že ještě drahnou chvíli seděla u vany s podepřenou hlavou a sledovala ho, jak spí. Ani nevěděla proč, ale zdál se jí tak úžasně klidný a málem zapomněla, že patří do tolik nenáviděného klanu.
„Předtím jsi nevypadala, že by ti ten nepořádek vadil,“ vrátil ji zpátky do reality Itachi.
„To ne a pořád si za tím stojím, že je skvělé takovou techniku zvládnout přes noc,“ usmála se znovu.
„Tys mi složila kompliment?“ zákeřně se usmál a ji tím zarazil.
„To se ti jenom zdálo!“ nafoukla se a založila ruce. „Teď ale k věci. Jsi připravený na další den tréninku nebo už má dost?“
„Připravený kdykoliv si zamaneš!“ přivřel oči, strhnul peřinu a postavil se pevně na nohy. Co ale nestačil zjistit bylo, že měl okolo sebe jen omotaný ručník a ten se mu po tomto rychlém pohybu svezl ke kotníkům. Vera vytřeštila oči a rychle se podívala jinam. Itachi zůstal stát jak opařený a jediné na co se vzmohl, bylo zakrýt si rukama to nejdůležitější.
„Mysleli jsme oba ten stejný trénink?“ špitla Vera a rychle se otočila, aby neviděl jak se dusí smíchy. Vypadal v této póze tak vyvedený z míry, že se nemohla udržet.
„Hrozně vtipný!“ poznal její pobavení podle třesoucích se ramen a dopálilo ho to.
„Jdu se převléct tak buď tak laskav a udělej to samé,“ pokračovala dál pobaveně pryč. „Totiž, chtěla jsem říct...prostě na sebe něco hoď,“ zašvitořila a rozesmála se naplno.
Itachi zůstal stát nahý sám uprostřed pokoje a trapnost okamžiku na něj plně dolehla. Ona z něj měla vyloženě srandu!
„Tak to je teda skvělý!“ pronesl do ticha ironicky a kousnul se do rtu.

Za necelou hodinu znovu stáli naproti sobě na louce jako předešlý den připravení na další trénink.
„Takže? Co mě naučíš dnes?“ pozvednul obočí Itachi.
„Začneme zdokonalováním ohnivé techniky,“ odpověděla Vera. „Umíš už sice vyvolat a udržet rotaci, ale pořád s nimi nedokážeš moc manipulovat. Teď oba vyvoláme ohnivou kouli a snaž se jí řídit stejně jako já. Nebude to lehké, tak se soustřeď.“
Udělali, jak řekla a Itachi se ponořil do co nejvyšší koncentrace. Vera naproti němu si hrála s ohnivým nebezpečím jak se jí zachtělo. Vysílala ji nahoru a hned ji zase vracela. Nepřesáhla ale hranici jednoho metru. Snažil se jí napodobit jak to jen šlo, ale mnohokrát se mu to nepovedlo. Cítil ale, že každým dalším pokusem se zlepšuje. Dokonce ani po hodině se necítil vyčerpaný až se sám sobě divil. Musí to mít nějakou spojitost s tím, že je zase zdravý a jeho schopnosti v učení a cvičení zase mohou dosáhnout vysokým hranic. Po chvíli kdy už kouli udržel ve vzduchu dostatečně dlouho a dokonce se s ní naučil mířit i na konkrétní cíl, přestalo ho to bavit.
„Tohle budeme dělat zbytek dne?“ odstřelil oheň na nejbližší strom a cvičně proklepl ruku.
Vera udělala to samé a odfrkla si.
„Jistě, že ne. Mám pro tebe překvapení,“ usmála se, ale na tom úsměvu nebylo nic hřejivého.
„Začínám se těšit,“ odpověděl navzdory jejímu pohledu a čekal cokoliv.
„To bys měl,“ sykla a zavřela oči. Než se nadál znovu je otevřela, ale než si stačil uvědomit, že blankytná modř už v nich dávno není, byl na jiném místě.
Okolo něj byla černočerná tma a po chvíli se k němu začalo přibližovat několik světlých skvrn. Když zaostřil a zjistil na co se dívá, bylo to jako rána do žaludku. Zase ty tváře. Ty samí lidé se kterými se kdysi setkal a zabil a teď na něj čekají až se k nim připojí. Byli blíž a blíž a než začal úplně panikařit, všechno náhle zmizelo. Byl na jiném místě, tentokrát na louce plné různobarevných květin a zdálo se být všechno v pořádku až na oblohu, která místo azurově modré měla barvu krve stejně jako plamenné slunce.
„Uklidni se, už se nevrátí,“ ozvalo se za ním a před něj předstoupila Vera oblečená v bílém rouchu, které přímo kontrastovalo s karmínově rudýma očima v její tváři. Vlasy ale stále zůstávaly rusé.
„To je tvoje genjutsu?“ zamračil se na ní.
„Ano. Tohle byla pravá síla Byanganu, jak tyhle oči ráčil nazvat Orochimaru. Dokážu se dostat do mozku svého protivníka a vypátrat tak jeho největší slabinu a jeho největší strach. Pak následně ho nechám v jeho obavách vyloženě utopit a zemře tak strašlivě, že i po smrti si pak bude myslet, že peklo je jenom jiná forma ráje,“ vysvětlila mu smutně Vera. „Musela jsem ti podat důkaz, abys věřil, jak strašlivá tahle technika je a proč ji tak nerada používám.“
„Musím tě ale zklamat,“ opáčil Itachi. „Tohle nebyla má největší obava.“
„Já vím,“ hlesla sklesle Vera. „Tahle je druhá, ale ta první by byla příliš krutá na ukázku, nemyslíš?“
Itachi chtěl odpovědět něco drsného, ale jen naprázdno otevřel pusu a znovu ji zavřel. Nechtěl se dál bavit o své největší slabině.
„Takže to bylo to překvapení?“ vzdychnul odevzdaně a pohodlně se posadil do imaginární trávy.
„Jenom začátek,“ zavrtěla hlavou. „Muselo ti dojít tedy, že takto dokážu i nepříteli číst myšlenky a to jak se mi zlíbí, pouze ale jen v omezeném limitu. Je to velmi těžké si vybrat z toku veškerých myšlenek tu správnou, ale postupem času jsem se to naučila. Vyhnula jsem se tak jakémukoliv vyslýchání zajatců trvajících několik hodin a stačily mi jenom vteřiny a hlavně bez mučení. Ty dokážeš se svou technikou jen navodit určitou iluzi, kdežto já jsem přímo ve tvé hlavě a mohu si dělat, co chci. K tomu, abys dokázal to samé ti bohužel schází Byaoukugan, ale řeknu ti tajemství. Zjistila jsem, že se zčásti tato chybějící část dá nahradit.“
„Chceš říct, že můžu používat to samé?“ nechtěl jí věřit.
„Jen poměrnou část,“ kývla. „Konečně se dostávám k samé podstatě věci. Během doby, kdy jsem tě léčila z tvých zranění a přišla jsem na tu hnusnou věc, co ti Orochimaru zanechal, zjistila jsem, že teď již prázdnou část musím vyplnit něčím jiným. Jak víš, jsem také medik a určitým způsobem se zabývám i genetikou. Proto jsem ti prázdné místo zalepila mými naklonovanými buňkami, které byly časem tvým tělem přijaty. Nejspíš proto se tak rychle uzdravuješ a získáváš věší sílu. Také to ale znamená, že dokážeš provádět teď techniky, které by ti byly dříve odepřeny. Uvidíme, jak daleko jsi schopný se dostat s touto pomocí. Vyvolej svůj Sharingan.“
Vera domluvila a Itachi až teď popadl dech. Vychrlila na něj tolik informací, že najednou nevěděl, kterou se zabývat dřív. Ani nevěděl, jak se má cítit. Polichocení za zdokonalení svého těla nebo že ho bez jeho vědomí použila jako pokusného králíka? Vyhrálo to druhé.
„Tohle všechno ses mi tedy ráčila říct až teď?“ zavrčel a vztekle se postavil. „Očividně jsi ani nepotřebovala moje svolení!“
„Neudělala jsem nic, co by ti mohlo uškodit, ba naopak,“ nechápala jeho rozhořčení Vera.
„Hm, zřejmě si byla dost dlouho u toho černovlasého hada, kterému to také přišlo normální nebo pokládáš své „vylepšení“ z jeho rukou jenom jako nadstandard?“ zavrčel Itachi a Vera do široka otevřela oči. Na jejich hlavami se zablýsklo a kolem se začaly stahovat těžké, kovové mraky stejně jako v jejích očích.
„Jak se opovažuješ mě s ním srovnávat?!“ zasyčela, tráva pod ním zmizela, okolo něj se omotalo tlusté lano a zachytilo ho před pádem do hluboké propasti přímo pod jeho nohama. „Snažím se ti tu zachránit krk a ty jen kopeš kolem sebe! Nic si nezasloužíš! Dala jsem své vlohy do někoho, kdo si je nezaslouží!“ nenávistně šeptala Vera a vlasy se jí kolem hlavy začaly kroutit a černat. „Zemřít bys měl stejně jako každý, kdo si neváží práce ostatních!“
„Klidně mne zabij, ale pamatuj si, že nikdy nebudu tvoje hračka jako tys ze sebe nechala udělat před lety!“ klidně odpověděl Itachi a dál hleděl do těch rozzlobených očí. Měřili se dlouho pohledem ostrým jak břitva až Vera uhnula první. Chvíli se dívala do země a když se její vlasy dostaly zase normální barvu, jen zatnula pěsti, přešla k němu a podívala se mu do očí.
„Možná jsem udělala chybu, že jsem ti o tom neřekla a proto se omlouvám. Já...znám tě víc než si myslíš. Když jsi ležel v bezvědomí, dostala jsem se ve tvých vzpomínkách a myšlenkách dál než jsem chtěla. Vím o tobě skoro všechno a z toho důvodu jsem udělala to, co jsem udělala. Mělo ti to jen pomoci.“
„Takže tvoje nátura se nezměnila. Pořád jsi ta samá mrcha, co jen využívá ostatní, co?“ měl toho právě dost. Cítil se čím dál více jako loutka v nějaké podivné hře a ona byla ta, která tahá za nitky.
„To jsem neměla v úmyslu. Já...“ snažil se hájit.
„Můžeš tedy pro mě udělat pro mě poslední věc?“ přerušil ji ostře Itachi. „Vypadni z mojí hlavy a dej mi pokoj!“
Sklopila hlavu a trhaně vzdychla.
„Jak si přeješ,“ kývla nakonec. „Jen ti ještě něco dlužím.“
„A to je co?“ opovržlivě syknul.
„Tohle!“ zprudka popadla jeho hlavu a své oči zabodla do jeho. Nemohl s tím nic udělat, protože lano okolo něj bylo příliš silné.
Zalapal po dechu. Proti němu se vyřítilo nepředstavitelné množství obrazů. Ve všech hrála hlavní malá černovlasá holčička. Po chvíli mu došlo na co se dívá. Vera mu promítá celý svůj život! Nezbylo mu nic jiného než se dívat.
Čím starší ve vzpomínkách byla, tím strašlivější obrazce byly. Když se dostala až k Orochimarovi a mučení, samotnému se mu zvedl žaludek. Tolik utrpení, bolesti a smrti pohromadě neviděl ani ve válce, kterou prožil jako malý a kterou tolik nenáviděl. Následně její postavení jako vrchního zabijáka a její nenávist vůči všemu a všem byla tak hmatatelná v každém jejím projevu. Díval se společně s ní do očí těch, kteří umírali v krutých bolestech a šílenství a cítil její touhu po krvi. Nebylo v ní nic jiného než touha zabíjet. Pak ale náhle přišlo prozření a první vzpomínka na Kakashiho. Její život začal dávat smysl a každá její myšlenka začala být jedinečná. Emoce plynoucí ze setkání z dávným přítelem byla natolik silná, že na chvíli ohlušila jeho smysly. Rudovlasý chlapec v jejích vzpomínkách byl jako čepel do srdce. Všechno to najednou dávalo smysl. Její následné studium medicíny a souboje se vším co by mohlo znamenat příkoří. A pak narazil na vzpomínku přímo na něj, kdy ho viděla poprvé. Jak ho léčila, co cítila, co udělala a proč to udělala. Její pocit, když udělala to samé u něj.
„Jsme stejní!“ zaznělo všude okolo a pravdivost jejích slov byla nepopiratelná.
Dostala se ve vzpomínkách až do dnešního dne a těsně předtím než se dotkla jeho hlavy, přerušila kontakt a zrušila genjutsu. Znovu byli na mýtině a Vera seděla kousek od něj. Sípavě dýchala a z tváře jí ztékal pot. Třásla se po celém těle a vypadala, že se déle neudrží ani v sedě.
„Teď už ti nic nedlužím,“ tiše pronesla a dopadla zády do trávy, kde zhluboka oddychovala.
Snažil se urovnat svoje vlastní myšlenky.
„Víš co to znamená?“ nakonec řekl.
„Vím. Znáš teď všechny mé slabiny a jsi jediný, který mne může nejvíce ohrozit, protože na to máš schopnosti,“ odpověděla.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jsem schopný být tvým rovnocenným soupeřem, pokud mne budeš dál učit.“
„A ty chceš?“ obrátila k němu obličej s jasně modrým pohledem.
„A ty?“ opětoval jí pohled a ušklíbnul se.
„To se uvidí!“ vrátila mu škleb a úlevně se usmála. Pochopil, proč to udělala a jí spadl obrovský kámen ze srdce.
Chvíli ještě odpočívali a pak se vydali na cestu k domovu.
Několik set metrů před jejich obydlím je ale zastavil posel z Konohy.
„Vera-san, máme problém!“ vyhrknul mladík, který doskočil přímo před ně.
„Mluv!“ sykla.
„Na brány Konohy zaútočil čtyřocasý démon. Tsunade-sama není ve vesnici a naše jednotky jsou decimovány po desítkách. Yamato-senpai proto poslal pro vás. Mám vám sdělit, že ví, že vaše podpora má být žádána jen v nejurgentnějších případech, ale situace si toho vyžaduje.“
„A Kakashi?“ tvrdě se na něj podívala.
„Kakashi-senpai je v první linii v přímém boji odkud už delší dobu nemáme žádné zprávy,“ sklopil hlavu posel, který nevydržel její pohled.
Itachi ucítil jak se vedle něj zachvěla.
„Dobrá, jdeme!“ zatnula pěsti a pokynula mladíkovi.
„Nezbylo ti moc síly po dnešním tréninku. Jak chceš ještě bojovat proti démonovi?“ zarazil ji Itachi.
„Jak chci bojovat?“ podívala se na něj. „Pokud je v ohrožení vesnice a můj manžel, potom chci bojovat celou svojí duší!“
„Potom jdu také,“ stisknul jí ruku a ona zaváhala.
„Jak je libo,“ nakonec odvětila a oba se pustili za poslem.
Za pár minut byli u hlavní brány, kde na hradbách stál Yamato.
„Jaká je situace?“ oslovila ho Vera první.
„Špatná,“ odpověděl jenom Yamato a zahleděl se do dálky odkud přišel ohlušující výbuch. Na korunami stromů se rázem objevila obrovská tmavě zelená obluda obdařená čtyřmi ocasy. Obrovský varan zařval a zvuková vlna zkosila i několik větví pod nimi. Zeď jim zavibrovala pod nohama.
„Kakashi?“ zeptala se jen mrazivě Vera a dál sledovala nestvůru bojující s něčím nicotným proti ní.
„Kde myslíš?“ opatrně odpověděl.
„Jistě!“ prskla Vera a zavelela. „Jdeme!“
Pustili se přímo do hlavní linie. Itachi se cítil nesvůj. Už to bylo dlouho, co naposledy chytal Jinchuuriki a tohle bude ještě jiné. Jinchuuriki totiž nikdy nenechali řádit své démony v plné síle ze strachu, že už je znovu neovládnou.
Přiblížili se k démonovi a skrze stromy zahlédli miniaturní postavu člověka, který proti ní bojuje. Rozpoznal Kakashiho stejně dobře jako to, že už mu musejí docházet síly. Očividně zůstal sám naživu. Podíval se na Veru. Její špatně krytý strach o něj se zračil v její tváři a zahlédl už v jejích rukou čím dál více rostoucí ohnivé koule. Sám složil pečetě a letěl za ní. Natáhla ruce před sebe a vystřelila. Nestvůru zahalila pekelná exploze a podle jeho překvapeného řevu, to musela být trefa do slabého místa. Vyhnula se tlakové vlně a pokračovala dál ke Kakashimu. Itachi se také rozhodl použít své síly a zaútočil svojí technikou na nekryté břicho. Varan zařval a ohnal se po něm. Tak tak dokázal uhnout, ale podařilo se mu ukrýt se mimo dosah. Vera mezitím dopadla na zem před ohromného plaza a složila pečetě na použití svých katan. Jakmile to ale udělala, zamotala se jí hlava z předešlého vypětí, zakopla a dopadla na kolena. Varan přestal hledat Itachiho a ve chvíli kdy Vera neměla tušení, obrátil svou zuřivost na ní. Zavrčel a vrhl se po ní přední tlapou plnou ostrých drápů. Vera stále otočená zády k němu konečně pochopila nebezpečí a otočila se, aby akorát s vyděšeným pohledem mohla sledovat blížící se smrt.
„Vero!!!“ vykřiknul Itachi, ale nezmohl už nic.
Vera zavřela oči a nemohla dělat nic jiného než zpevnit své tělo proti jakémukoliv nárazu. Ten ale v poslední chvíli náhle přišel z druhé strany a ona odletěla několik metrů stranou. Když otupěla prvotní bolest z nárazu, sebrala veškerou sílu a otočila se. Vytřeštila oči dokořán. Na místo ní stál Kakashi zády k ní a démon se ošklivě zachechtal.
„Konečně jsem tě dostal!“ syčivě se ozvalo mezi jeho čelistmi a slastně si olíznul drápy, ze kterých odkapával něčí krev.
„Kakashi,“ zašeptala Vera ve chvíli, kdy se stříbrovlasému před ní podlomily kolena a on se zhroutil do prachu.
Bleskurychle se zvedla na nohy a doběhla k němu. Zastavilo se jí srdce, když uviděla spoušť, kterou na jeho těle zanechal čtyřocasý. Kakashi měl hluboké rýhy přes celou hruď, ze kterých tekly potůčky krve.
Přiklekla k němu. Kakashi otevřel oči.
„Lásko? Co tady děláš? Víš, že je to tu nebezpečné,“ zachraptěl a z koutku úst se mu spustil dalších pramínek krve.
„Vydrž, vyléčím tě!“ zatnula zuby a přiložila na něj ruce. Démon se ale rozhodl je zabít oba a opět po nich zaútočil. Vera si ho ale nevšímala a dál se starala o Kakashiho. Vzhlédla, když byl těsně u nich, ale před ně skočil Itachi a z úst vchrlil další dávku ohnivého deště.
„Ještě jsem tu já!“ zavrčel Itachi, když sledoval jak si nestvůra tře spálenou tlamu. Vera dál nechala boj na něm a veškerou svou pozornost upřela na zraněného.
Cítila jak z něj utíká život a čím úpěnlivěji se snažila to napravit, tím větší měla pocit, že je to horší a horší.
„Přestaň, Vero!“ zašeptal Kakashi a ucítila jeho ruku na svých.
„Nemluv, nenamáhej se!“ zavrtěla hlavou a ještě zesílila tok chakry do jeho těla. Věděla, že síly nemá nazbyt, ale nic jí nezbrání v tom, aby ho zachránila. On přece nesmí umřít...nesmí!
„Lásko!“ zesílil hlas Kakashi a se zbytky sil odstrčil její ruce od sebe. „Stačí!“
Otevřela oči.
„Nestačí! Ještě jsem neskončila. Pořád máš zranění, která musím....“ ohradila se, ale jeho zkrvavená ruka jí zacpala ústa.
„Víš stejně jako já, že tohle není ve tvé moci,“ řekl klidně a zahleděl se jí do očí.
Zírala na něj neschopná slova. On to hodlá vzdát?
„O čem to, sakra, mluvíš?! Já to zvládnu...Ty to zvládneš!“ zamračila se a znovu položila na něj dlaně.
„Přestaň se se mnou hádat aspoň teď a poprvé a naposledy splň moje přání,“ mluvil čím dál tišeji ale čím dál rozhodněji.
Sklopila hlavu. Její ruce a její tělo cítilo, že už nic nezmůže, ale srdce a hlava to nechtěly přijmout.
„Proč jsi, do pekla, skočil mezi nás?“ roztřeseně pronesla a ruce stiskla v pěst.
„Protože tě miluju a nenechám nikoho, aby ti ublížil,“ usmál se navzdory všemu a její srdce naprasklo. „Proto od tebe teď na oplátku chci, abys tu byla ještě chvíli se mnou.“
Knedlík v jejím krku byl nesnesitelný.
„Nechceš mi teď tvrdit, že je konec, že ne?“ sotva mluvila.
„Ne, když si ve vzpomínkách vezmu tvoji tvář s sebou,“ řekl a ona se mu zahleděla překvapeně do očí.
„Kakashi, já....“ ruce se jí třásly stejně jako hlas, v hlavě jí hučelo a srdce praskalo čím dál víc.
„Neboj se, ještě se uvidíme,“ pohladil jí po tváři a zanechal rudou stopu po svých prstech.
Sehnula se a políbila ho.
„Miluju tě!“ zašeptala, když se jejich rty oddělily a jediná slza dopadla na jeho nehybnou tvář.
Otevřela oči a někde v dálce její mysli jí došlo, že on už tu s ní není.
„On umřel?“ kovově jí zaznělo v hlavě a ta otázka nedávala smysl. Stále svírala jeho ruku a dívala se na něj s nadějí, že znovu otevře oči a řekne jí, že je všechno v pořádku.
„Proč je tak strašlivě potichu?“ zamumlala překvapeně pro sebe a stále pozorovala i sebemenší zachvěná co by znamenalo život.

Itachi právě dorazil další útok bestie a přiskočil k nim.
„Vero! Jak je na tom Kakashi?“ oslovil jí, ale ona se ani nehnula. Něco je špatně.
„Vero?“ zopakoval svoje oslovení a pak si všiml, že se Kakashi nehýbá.
„To ne,“ nasucho polknul a chtěl k ní vykročit, když v tom se zvedla ze země.
„Itachi,“ řekly její záda naprosto cizím hlasem. „Postarej se o něj. Jestli ho opustíš dřív než se vrátím, zabiju tě!“
„Kam chceš jít?“ zamračil se.
Vera se k němu pomalu otočila a kadeře kolem hlavy se jí začaly kudrnatit a černat na uhel.
„Zabíjet!“ zasyčela když ho poctila rudým pohledem plným nenávisti, pomsty a smrti. Vyskočila do vzduchu a halenu na zádech jí protrhla dvě ohromná temná křídla. Do ruky jí padly katany a Vera vztekle zařvala. Okolo jejího těla se rozvinulo klubko bílých hadů se zuby ostrými jako dýky. Sledoval ji v zacházejícím slunci a nemohl dělat nic jiného než se dívat. Čtyřocasý zuřil. Vera se přeměnila v jednu velkou černou šmouhu, která v obrovském těle zanechávala čím dál větší rány.
Itachi musel aktivovat svůj Sharingan, aby viděl alespoň záblesky tohoto boje. Její útoky byly tak rychlé až se mu tajil dech. Za několik desítek minut bylo po všem. Stvůra padla a následně na to se proměnila v prach, který postupně odvanul vítr.
Dolétla k nim zpátky a za sebe už se nepodívala. Klekla si zpátky ke Kakashimu a znovu ho chytla za ruku. Nevěnovala mu ani jediný pohled.
„Vero-san!“ ozvalo se za nimi a Itachi postřehl hlouček lidí dobíhající k nim.
„Co se stalo?“ udýchaně doběhl střapatě blonďatý mladý muž, skoro ještě chlapec po boku s růžovlasou partnerkou, pobledlým shinobim a Yamatem.
„Uchiha Itachi!“ vycedil přes zuby Naruto, když rozpoznal před kým stojí. „Co tady, sakra, děláš?!“
„Je mi to líto, Naruto-kun,“ řekl jenom Itachi a Naruto se zarazil.
„O co tu, sakra,....“
„Naruto!“ hlesla Sakura a stiskla mu paži se slzami v očích.
Konečně si všimnul před kým Vera klečí.
„Kakashi-sensei....?“ polknul a zahleděl se na jeho klidnou tvář. Oči se mu zalily slzami. To nemůže být pravda!
„Kdo to byl?“ zašeptal mladík, zatímco dívka vedle něj padla v pláči na kolena, a svůj pohled znovu upřel na Itachiho.
„To ty?“ zasyčel nenávistně. „To ty máš všechno na svědomí?“
„Ne,“ ozvala se jiná osoba a on se otočil. Vera pomalu položila Kakashiho ruku na jeho hruď, vroucně ho políbila na mrtvá ústa a zvedla se.
„To já...“ selhal jí hlas, ale trvalo to jen krátce. „To já jsem ho zabila!“ dořekla, rozepjala svá křídla a jedním máchnutím se vznesla pryč. Za okamžik se ztratila mezi pozůstatky stromů.
„To není možný...!“ nevěřícně zakroutil hlavou Naruto.
„Kakashi jí zachránil život, proto umřel,“ odpověděl na jeho nevyslovenou otázku Itachi. „Můžeš být na svého učitele pyšný. Zemřel při obraně svého domova a své rodiny. Není lepší smrt pro shinobiho...“
„Senpai,“ sklonil hlavu Yamato a pronesl tichou modlitbu.

Itachi jim vysvětlil, co všechno se stalo a Naruto na chvíli nechal spát svoji nevoli vůči němu. Ztratil svého učitele i přítele a měl co dělat sám se sebou, aby hned neběžel a nešel se mstít, i když nevěděl komu. Pohřeb se konal do dvou dnů, ale Vera se stále neukázala. Nevěděl, kam mohla jít, ale tušil, že teď jí hledat nikdo nesmí. Tsunade se vrátila do vesnice a špatná zpráva jí velice zarmoutila. Dávala si za vinu, že nebyla včas tam, kde měla být, ale následně usoudila, že pokud mu nepomohla ani Vera, bylo by to stejně zbytečné.
V poledne stáli všichni v černém v zástupu před náhrobním kamenem s čerstvě vyrytým jménem. Itachi stál opodál, ale věděl, že Kakashiho smrt ho zasáhla podobnou měrou jako ostatní. Člověk, který býval jeho partnerem v jednotkách ANBU, bojoval s ním, zachránil mu život a přijal ho do své rodiny, teď leží v zemi a on proti tomu nemohl nic udělat. Nenáviděl se za to, že nepředpokládal, že tohle všechno se může stát. Věděl, že Vera je vysílená a stejně ji tam pustil. Kdyby jednal včas, Kakashi by byl naživu a Vera by...Vera...
„Vera-san!“ ozvalo se z hloučku truchlících a jeho pohled padnul na nejbližší strom u hrobu. Tam na nejnižší větvi stála černovlasá žena s křídly složenými na zádech. Oblečení měla potrhané a v cárech na ní jenom vlálo. Kůži měla pokrytou početnými zraněními a většina těla byla pokryta krví. Její tvář vypadala jako vytesaná z kamene.
Itachi popošel dopředu.
„Vero-san...!“ zavolal na ní Naruto, ale čísi ruka ho zarazila.
„Nevolej jí!“ řekl klidně Itachi a mladík se na něj zaraženě podíval.
„Ona tě stejně neslyší,“ vyřkl a sledoval jí dál. Žena se nakonec odlepila od stromu a seskočila dolů. Pomalým krokem došla k náhrobku a poklekla před ním.
Itachi napadlo, že vypadá jako padlý anděl zatracení. Temná, lesklá křídla se třpytila na slunci a přímo kontrastovala s bělostnou pokožkou ozdobenou rudými šrámy a pronikavým smutkem v její tváři. Tolik bolesti, které od ní cítil se dalo vnímat všemi smysly a tím více ho to drtilo.
„Nechte jí jejímu zármutku,“ polohlasem zavelela Tsunade sama a lidé se začaly rozcházet. Jen Itachi tam zůstal stát. Došel až k ní. Klečela na kolenou a prsty pomalu přejížděla přes vyryté znaky.
„Nakonec jsem ho nemohla nechat samotného,“ najednou zašeptala a prsty se v pohybu jemně zatřásly. „Neudělala jsem nic, co si přál. Nedržela jsem se dál od boje, mluvila jsem do věcí, do kterých mi nic není, hádala jsem se s ním....nedala jsem mu syna, kterého si tolik přál. Nebyla jsem dobrá manželka a žena, ale on byl pro mne vším....“
„Teď už nic nemá cenu,“ řekla pak jen a položila hlavu na náhrobek. Ač se její otupělý výraz neměnil, černé vlasy zrezivěly, oči zprůsvitněly a křídla zmizely. „Jsem příliš unavená a chci jít za ním...“ zašeptala nakonec ještě a zavřela oči.
Nevěděl, co na to říct. V jejích očích nebylo ani stopy po slzách, ale o to víc bylo její zoufalství viditelnější. Byla na pokraji svých fyzických i psychických sil. Jediné, co teď může udělat, je být jí nablízku.
„Půjdeme domů,“ jen řekl a vzal jí do náručí.
„Nemám domov,“ hlesla stále se zavřenýma očima, ale neměla sílu už s ním bojovat. Nemá už sílu bojovat proti čemukoliv....