Bloom - 14. kapitola - Parťáci?

Pein na radu poplašené modrovlásky přiřadil oba kanibaly k sobě. Ani jeden neprojevil přílišné nadšení, ale protestovat se také neodvážili. Po vyslechnutí rozkazu se od sebe okamžitě oddělili a viděli se pak až u oběda. Pozorovat Bloom při jídle, to byl občas skutečně nevšední zážitek. Ze všeho nejraději se hádala s Hidanem o velikost přídělů, protože razil heslo, že křehká dáma nemusí moc jíst, s čímž zelenovlasá očividně nesouhlasila.

Itachi se pomalu zotavoval, ale vždy si našel čas na to, aby si rýpnul do žraloka, kdykoli mu hodlal něco říct. Kisame se tedy spokojil alespoň s tím, že Uchiha slíbil, že se k Bloom začne chovat lépe.

Zetsu vzal „květinku“ na procházku, aby jí mohl všechno ukázat, a přibrali k sobě ještě Tobiho, což, jak se později ukázalo, byla chyba.
„Kam půjdem?“ zajímala se zelenovláska a dělala na ninju ošklivé obličeje.
Rozčilovalo ho to, ale naneštěstí ne obě jeho poloviny stejnou měrou. „Proč to dělá?“ vyptávala se bílá.
„Nejspíš nás chce rozčílit,“ poučovala ji černá.
„Tak jí to zaraž!“
„To určitě! A zase schytám nějaký hnusný trest,“ zaškaredila se uhlová. „Jdi si do toho sama, když jsi tak chytrá!“
Bloom se ohlédla. „To mluvíš na mě?“
„Cože?“ zeptal se přihlouple, ale dosáhl toho, že se jeho poloviny přestaly do krve hádat.
„Měla jsem dojem, že se ti pohybujou rty,“ prohlásila sladce. „Ale to se mi nejspíš jen něco zdálo.“ Dráždila ho a on to moc dobře věděl. Pak oba nadskočili, protože se za ně cosi doplížilo a vyhrklo: „Co se bude dít teď, Zetsu-san?“
„Neměli jsme ho s sebou brát,“ zabručel si kanibal pro sebe, ale nahlas řekl, že půjde na průzkum okolí. Za chvíli se už i Bloom dožadovala něčeho, co by mohla dělat. Ignoroval ji, vsákl se do stromu a začal se přemisťovat pomocí svého speciálního jutsu. Zmátlo ji to. Kam se vypařil? To ji tu nechá s tímhle upovídaným hlupáčkem? Ta představa se jí nelíbila.
„Hej ty! Kam ses ztratil?“ Nasála vzduch a zkusila jít po pachu. Neměla vycvičený čich natolik, aby dokázala rozeznat jednotlivé vůně a nemísily se jí dohromady.
„Mám jméno!“ zaburácelo to těsně za ní, ale když švihla rukou do vzduchu, už byl pryč.
„Tahle hra se mi nelíbí!“ zavrčela Bloom, dokud Tobi svého učitele neúmyslně neprozradil. „Jé! Vy se zas schováváte ve stromě, Zetsu-san?“ Když ji zkusil vystrašit podruhé, byla už připravená. Rozmáchla se a prorazila rukou díru do kmene. Zaskočený Zetsu se vykutálel ven a už před ní musel uhýbat. „Tohle si ke mně nedovoluj!“ usekávala ledovým hlasem a každé slovo doplnila přesně mířenou ranou do žaludku. Černá jí v duchu radila, ať ho nakopne a občas velice milá Bloom si uvědomila, že jí její jedovatější polovina dává převážně dobré rady.

Když Zetsuovi došlo, že nevinné škádlení se zvrtne v pořádnou rvačku, rozhodl se jednat, a podařilo se mu povalit Bloom na záda. „To si zkus, ty jeden…!“ zasyčela zelenovláska, když pevně chytil obě její ruce.
Tobi běhal okolo nich a nadšeně vykřikoval: „Vy jste tak silný, Zetsu-san! Vy jste ji porazil!“
Kanibal funěl, ale vzdát se nehodlal, obzvlášť ne teď, když měl viditelně převahu. Bloom ho nakopla a on se do ní pustil s mnohem větší zuřivostí, tentokrát i se svým pomocníkem, jemuž přikázal: „Podrž ji, Tobi!“ A skrček ochotně přiložil ruku k dílu! Nepomohlo jí, že syčela, prskala a nadávala. Naklonil se až těsně nad ní svíraje pevně obě její zápěstí a vyvalil své velké žluté oči bez panenek. Něco v tom pohledu ji donutilo přestat se bránit. Povolil sevření. Vzpamatovala se, jediným pohybem si uvolnila ruce a skopla ho ze sebe.
„Jedno je mi jasný už teď!“ zasyčela, když se zvedala. „Z nás dvou parťáci nikdy nebudou!“ A než se skrček s oranžovou maskou nadál, dostal od ní pěstí rovnou do obličeje, až mu maska zakřupala. „Zmetci!“ ulevila si Bloom a rozběhla se pryč.