Láska si vybírá jen jednou toho pravého 07

Nesmíš zůstat

"Sakuro, já...já chci, aby si odešla," řekl tiše se skloněnou hlavou.
"Itachi," přistoupila k němu.
"Odejdi!!" okřikl ji, byla ohromena, ani si nevšimla dvou malých potůčku vedoucí od Itachiho očí, "Jdi pryč, tady nepatříš! Jdi, máš šanci!"
"Itachi!? Proč?" Snažila se svoje city udržet na uzdě, přesto jí vyhrkly slzy, "Já jsem myslela, že..."
"Toto není místo pro tebe! Tady nejsi nikdo, pro nikoho!! Odejdi, dokud můžeš!!" S hlavou skloněnou, natáhl ruku směrem k obzoru, "Jdi!"
"To myslíš vážně?! To mám opravdu odejít!?" okřikla ona jeho, čímž odehnala slzy z její tváře.
"Ano," řekl zase tím arogantním tónem.
"Nenávidím tě. Nenávidím tě!" křičela na něj a každým slovem stupňovala svůj křik. Zloba v ní vřela.
"To vážně k nikomu nic necítíš?!"
"Ne," odpověděl se skloněnou hlavou, jinak by se neudržel.
"Zabijíš lidi bez citů, to k nim opravdu nic necítíš?!" Křičela, ale ještě nedala vší zlobě průchod.
"Ne," sklonil hlavu ještě níže, snad aby neviděla jeho obličej, nechtěl se na ni podívat.
"A co rodina!?" chytla ho za rukáv a škubla.
"Sakuro...." řekl tiše, pomalu neslyšně.
"K nim taky nic necítíš?!" Křičela na něj a škubala za rukáv.
"Sakuro, já..."
"A co Sasuke, to ho tak moc nenávidíš? To chceš vážně jen zkusit svou sílu?!" Neustále ho tahala za rukáv, už neudržela svoje city nadále. Zlost, která ji ovládala, přemohl smutek. Křičela a z očí jí padaly slzy, jedna za druhou.
"Sakuro, prosím" zvedl hlavu a podíval se jí do očí. To co vyděla, ty dva
cáry slz táhnoucí se po jeho tváři, ji sebraly dech.
"Itachi, proč?" pohlédla na něj tázavě a pustila jeho rukáv.
"To,..to nemohu říct," řekl smutně a znova sklonil hlavu. Stál před ní, byl to ten, kterého už znala, ale přesto by se dalo říci, že ho nezná. Jeho postoj, žádná hrdost, žádná síla, ale slabost a jeho tvář, žádná arogance, ani zlost, jako poraženému a zbídačenému se na ní tyčil smutek.
"Itachi, prosím, řekni mi, co tě trápí." Neodpověděl, ani se nepohnul.
"Prosím, aspoň mi řekni, co cítíš k Sasukemu," pohlédla na něj tázavě.
Neřekl nic, pak ale ucítil neznámé teplo na jeho dlaních. Jeho ruce držela svými, stál tam, daleko za nimi na obzoru se tyčilo zapádající Slunce, ze kterého vycházelo tolik krásně rudé barvy. Nechal se unášet pocitem, který nikdy nepocítil a po chvíli tiše a se slzami v očích řekl:" Nikdy bych mu nemohl ublížit, nikdy bych nechtěl, aby se mu něco stalo. Je to můj malý bratříček."
Její stisk zesílil, usmála se na něj a jednou rukou ho chytla za hlavu a donutila ho tím, shlédnout jí do očí.
"A proč mu to neřekneš?" Jak to uslyšel, pustil její ruce a posadil se na nedaleký kámen, sklonil hlavu:" Sakuro, děkuji ti, za vše, ale měla by si opravdu jít."
"Itachi, pokud půjdu, budeš mít problémy."
Věděl to, ale nechtěl, aby zůstala, nechtěl, aby se jí něco stalo a navíc k ní cití něco, co ještě necítil, k nikomu.
"Nech mě, být s tebou. Prosím nech mě," chtěla ho chytnout za ruce, ale ucukl, to ji odradilo.
To není pravda, Itachi, kdyby si věděl, co k tobě cítím-sklonila tiše hlavu, neudržela to, plakala. Slzy stékaly po bradě a kapaly na zem. Itachimu sklouzl pohled na Sakuru, když ale uviděl ty slzy, co nejrychleji se postavil.
"Sakuro, tady to není nic pro tebe, nikoho tu nemáš, žádnou spřízněnou duši. Tak jdi, nebo na takovémto místě zemřeš," nedíval se na ni, už teď měl co dělat, aby udržel ty svoje slzy na uzdě.
Proč? Proč ji nemůžu říct, co doopravdy cítím. Proč ji vyháním, když chci něco jiného. Proč? Najednou se zarazil. Proč? Pro její dobro.
"Sakuro, odejdi!"
"To...to myslíš vážně?" pohlédla na něj, "To mě tak moc nenávidíš? Proč, protože sem z Konohy? Nebo snad protože sem ninja? Nebo proč??" Naléhala, křičela na něj.
Nenávidím?!-Klekl si k ní, chytil ji za ruce a pohlédl do jí očí :" Nesmíš tady zůstat."
Podívala se mu do očí :"Itachi, miluju tě." Víc nic, tímhle mu řekla vše, co v srdci cítila a čekala na jeho odezvu.
"Sakuro,sem vrah, svět mě nenávidí. Mým osudem je být sám a tak i zemřu."
"Itachi? Co ke mě cítíš?" Ale neodpověděl.
"Zlost, nenávist, hořkost, nebo odpor?"
"Sakuro!! To ne!" křikl, ale hned zase sklonil hlavu.
"A co tedy?" Neviděl její vář, jenom pozoroval zem, na které se každou chvíli roztříštila další a další její slza.
City v něm vřely, po tolika letech, plných samoty a smutku, po tolika letech plných útrab, které ale dokázal vydržet s klidným, ba i arogantním pohledm, nevydržel. Slzy se mu vedraly do očí, ruce se mu rozklepaly, zrak potemněl, větu, kterou si slíbil, že nikomu neřekne, pronesl tichým a nejistým hlasem: "Miluju tě. Miluju tě Sakuro, strašně, strašně moc. Nechci, aby se ti něco stalo. Nechci, aby si byla odloučena od domova. Nechci, aby si trpěla. Bylo mi předurčeno být sám, svět mě nenávidí, nechci, aby..." nedořekl.
Sklonila hlavu:" Itachi, pokud je tvým osudem být sám, chtěla bych, aby si mi dal ruku a dovolil mi jít s tebou."
Jemně ji chytl za bradu, hlavu zvedl směrem k sobě a slabounce se usmál:" Sakuro, miluji tě. Nechci, aby ses trápila, ale pokud je tvým přáním být zde, rád se o tebe budu starat."
Když mu úsměv oplatila, chytl ji za ruce a stoupli si.
"Vážně chceš být tady?"
"Chci být s tebou, ať už kdekoliv."
Přitiskl ji k sobě a políbil.
Pohled jako z románu, mladá dvojice s čistými srdci, s dlaněmi propletenými v sobě, za zády zapadající slunce.
Vpíjel se jí hladově do rtů, přesto nežně.
Až nedostatek vzduchu je donutil se oddálit. Itachi sebral Sakuru do náruče a posadil se s ní na zem, ta se bez meškání vrhla na jeho rty, až sjela ke krku. To už ale nevydržel Itachi a zatáhl Sakuře jemně za vlasy, čímž ji donutil zaklonit hlavu. Líbal ji od rtů, přes šíji a poté zpěk až k uším :Vážně to chceš?"
Odpovědí mu bylo zakávání zhlavou a jemný vzdech.

Slunce už zašlo a oblohy se zmocňovala tma, jen několik slabých paprsků vyzařovalo světlou, rudou záři. Leželi na ještě vyhřáté zemi, přikryti Itachiho pláštěm. Sakura spokojeně spala s hlavou, opřenou o Itachiho hruď. Itachi ale nespal. Myšlenka, kterou se snažil potlačit, nedala pokoj.
Co jsem to udělal? Proč? Proč? Miluju ji, ale ady není místo pro ni, nesmí tu zůstat.
Zafoukal studený vítr až se Sakura otřásla. Itachi se oblékl, Sakuru zabalil do pláště a vydal se do lesa. Kráčel tiše a slabý Měsíc mu ukazoval v temném lese cestu. Došel před skálu, ani se pořádně nerozhlédl a přisoupil k místu , na kterém byla skoro neviditelná pečeť. Uvolnil ji a velké vrata se začala otevírat, rámus ale nemohl nijak zastavit. Probudila se, ale ještě než něco mohla říct, políbil ji na oči se slovy :"Ještě spi," a mezitím vrata zase zavřel.
Procházel tiše chodbou, osvětlenou několika svícemy.
Si blázen Uchiho-řekla si pro sebe schovaná osoba a vydala se tiše za nimi.