Láska si vybírá jen jednou toho pravého 06

Řekni proč?

„Blázne!! Děkuju, že jsi mě chytil, ale tohle,“ křikla na něho a svými lékařskými dovednostmi se nažila, o co nejlepší výkon. Hluboká rána se začala zacelovat a přestala téct krev.
Sakura se celou tu dobu na Itachiho ani nepodívala, až teď si všimla jeho výrazu. ZASE!? Už zase ten jeho arogantní výraz.
„Co!? Zase mi řekneš, že sem hloupá, nebo hůř,“ řekla mu ona s tou největší hořkostí, co v sobě mohla najít. Zase se k němu nahnula, zase ho musela obejmout, aby mu ovázala čistý obvaz.
„A co ti mám říct, co chceš slyšet?“ kouknul se na ni. Nechápala jeho otázku, ani trochu, nevěděla, co říct.
Obvaz uvázala pevně, ale tak, aby se dal lehce sundat. Stoupla si a pomalu odcházela z pokoje. Tak jako včera, i dnes se vydala rovnou do pokoje, usedla na postel a spustila četbu. Později zase dorazil Tobi s tácem jídla. S díkem se usadila a začala jíst. Potom si sedla na postel a myšlenky nechala volně plynout. Proč to dělá? Jaký je doopravdy, a co jsem mu měla odpovědět? Achh jo. Jakmile se jí začala hlava zaplňovat podobnými otázkami, překousla nudnost knih a opět se do nich pustila.
Večer usnula. Vrátil se jí jeden ze snů, jejích nočních můr. Vždy ji tak vyčerpají, ráno vstala bledá a unavená, přesto se trochu omyla a šla se podívat na Itachiho. Zase ho našla opřeného zády o zeď, už zase nad něčím přemýšlel. Když vešla, jeho pohled utkvěl na ní, byla smutná, bledá a unavená.
„ Zase bude “ovazovací“ poloha?“ řekl trochu pobaveně, snad doufal, že ji rozveselí.
Sakura ale neodpověděla, skoro ho ani nevnímala, teď když ho uviděla, si znova vzpomněla na jeho včerejší otázku, na kterou do teď nemá odpověď. To, jak usilovně přemýšlela, šlo hodně poznat, na její tváři.
Sundala obvaz na jeho rameni, namazala mastičkou a znovu ovázala. Potom šla ke dveřím, Itachi se na ni trochu nechápavě podíval.
„Ohledně “ovazovací“ polohy, tak ta dnes nebude,“ stoupla si do dveří. Za chvíli dorazil Deidara, chytl Itachiho a pomalu ho začal naklánět. Sakura opět zkontrolovala zranění a znova ovázala. Potom Deidara odešel a i Sakura se už měla na odchodu.
„Přemýšlel jsem nad tím, co jsem ti řekl. Nad tím, co nebylo moc pěkné,“ řekl smutně a podíval se na ni, ta se zastavila ve dveřích a pohled opětovala, „omlouvám se,“ dodal.
Místo odpovědi se mu dostalo menšího úsměvu, milého úsměvu, pak odešla.
Následné dny, proběhly podobně, vždycky tam s ním zůstala chvilku sama. Nevěděla, co by mu mohla říct, proto tam vládlo většinou ticho, ale jednou se jí optal na Konohu a Sakuře potěžkla víčka.
„Vrátíš se tam, určitě,“ podíval se jí zhluboka do očí, zase se na něho mile usmála a odešla.
Na chodbě potkala Hidana, trochu se motal, jako by byl opilí, ale nebyl, to za chvíli poznala.
„Tak co, jak se mu daří, BASTA*DOVI?!“ kladl velký důraz na poslední slovo.
„Co se stalo?“ podívala se na něj nechápavě, „vy jste bojovali mezi sebou? Proč?“
„Jestli si myslí, že tě uchrání, tak je na omylu, šak já tě už jednou dostanu,“ začal se přibližovat k Sakuře.
„Hidane, co tu děláš? Ještě se motáš. TÁHNI DO POKOJE !!!“ zakřičel na něj Kakuzu.
Právě jí Kakuzu zachránil před Hidanem, byla mu vděčná, ale sama se raději klidila z cesty.
To není možné, Itachi kvůli mně bojoval s Hidanem, aby mě ochránil. NE!!! Sa*ra, proč si říkám takové nesmysly, nemá důvod se mě zastávat-prošla tmavou chodbou a usadila se na posteli ve svém pokoji.
Kdo se v něm má vyznat? V jednu dobu se mi směje a v tu druhou-při pomyšlení jí trochu zrudla líčka.
Sa*ra od tohoto mě ani knížka nezachrání- promyslela si to a odešla do Itachiho pokoje.
„Itachi!!! Co to děláš? Ty máš ležet!“ okřikla muže, který pomalým krokem pochodoval po pokoji.
„Celou tu dobu mě zakazujete vstát, nebo hůř chodit, a já ani nepomyslel na to, že sem už v pohodě.
„To je jedno, nesmíš chodit, ještě musíš odpočívat,“ přistoupila k němu a pomalu ho dovedla k posteli.
„Jak dlouho už tu jsi?“ posadil se na postel a podíval se jí do očí.
„Jak? Asi čtrnáct dnů“ přisedla na druhý konec postele.
„Čtrnáct dnů? Čtrnáct dnů jsi vůbec nebyla venku?“ optal se jí tiše.
„Ne.“
„Tak dlouho si neviděla západ ani východ slunce?“
„Ne.“ Odpovídala smutně, bez zájmu.
Soucitně se na ni podíval.
„Už půjdu, a dej si prosím tě pozor ano?!“ zvedla se a odešla. Zase se ponořila do četby, bohužel ne úplně, místo slov přehrávala si v hlavě, vše co jí Itachi řekl, jak se chová.
Itachi?! Co máš doopravdy v srdci?-nenávist, zlobu, smutek, bolest, lásku? Itachi a láska? Nejspíš nikdy nic takového necítil…ZASE! NAD ČÍM TO PŘEMÝŠLÍM[/b-v hlavě se jí odehrával boj. Poslední dobou na něj myslela čím dál tím víc, pokaždé když ho šla zkontrolovat, byl na ni milý, to není, jako když jí řekl, že je hloupá, ne je to jiný Itachi, Itachi, který se jí zjevil v hlavě hned, jak zavřela oči, jakmile si ale vzpomněla, co všechno udělal, jaký je, vždy ji rozbolelo tak moc u srdce.
[b]Ne, to není možné, já ho asi miluju. Ne! Nemůžu ho milovat, to rozhodně ne!- okřikla sama sebe, stejně jí to nepomohlo, všechno, co měla patřilo Itachimu.
Když se vydala příštího dne do jeho pokoje, nebyl tam.
Sakra, kde je? Pomalu procházela místnostmi, které už dobře znala. Najednou uslyšela hlasy, chtěla vědět, o čem zhruba debatují, tak si stoupla ke dveřím, tak, aby ji nešlo vidět. Poznala, že patří Itachimu a Kisamemu.
„Příště takhle neblbni, mohl si dopadnout hůř.“ Kisameho hlas se ozýval místností.
„Jo, já vím.“
„Ale je pravda, že se Hidan jen tak nezvedne. Dal si mu dobrou nakládačku,“ pokračoval Kisame. „A mimochodem Itachi, proč to chceš udělat, víš, jak šéf bude zuřit.“
Na jeho odpověď Itachi pokrčil rameny: „Chci ji udělat radost.“
„Sa*ra, si blázen.“ Položil si svou zbraň za krk Kisame.
Sakura uslyšela kroky, pomalu a tiše se vydala do svého pokoje. Procházela temnými uličkami a stále slyšela přibližující se kroky.
„Tady si!!!!“ zavolal na ni Sasori, „pospěš, máme pro tebe další práci.“ Vydala se za ním, vracela se chodbou, kterou před chvíli procházela.
„Pospěš!!“ zrychlili tempo. Vešla do místnosti, ve které stále debatovali Itachi a Kisame. Když jí procházela, zahlédla Itachiho pohled. Tohle není ten, který jsem u něho viděla prvně. Jejich pohledy se na okamžik střetly.
Dorazili do pokoje, docela velikého, ale to, co bylo uvnitř….
Na postelích tu leželo šest osob, každá zbitá, celá od krve, všude na těle rány od zbraní.
„Co se jim proboha stalo??“ vydala ze sebe vyjeveně.
„Vzbouřenci,“ dostalo se jí klidné odpovědi, „bohužel je potřebujeme živé, tak se snaž.“ Opřel se o futra a pozoroval Sakuru.
Sa*ra vždyť některým už není pomoci. Nahnula se k prvnímu, měl rozseklé stehno pomalu až na kost.
JEŽIŠI!!!-rychle přiložila ruce na ránu a začala ji pomocí svých technik léčit.
Trochu ji uzdravila a podívala se na ostatní. Ti na tom nebyli vůbec dobře, jeden z nich už pomalu umíral- Tomu by nepomohla už ani Tsunade: „Tenhle to už nepřežije,“ podívala se na Sasoriho.
„Stačí, když přežijí aspoň dva,“ odpověděl s pobavením. Nalila mu do úst kapalinu, následoval výdech, jeho poslední. Ostatní měli nějakou šanci, ale ať se snažila sebe víc, ještě jeden zemřel. Strávila nad nimi hodně času, a došlo k nevalným změnám. Nikdo z nich už nebyl v ohrožení života, přesto by bez lékařské techniky nevstali. Chakra jí pomalu ubývala.
Ke dveřím došel Itachi s Kisamem. Jejich pohledy zůstaly na Sakuře a raněných, vlastně spíše Kisameho pohled zůstal na raněných, Itachi nespustil oči ze Sakury. I když o nich věděla, všechno soustředila na léčbu.
Strávila nad raněnými hodiny času. Všimla si pozorujících ve dveřích, už tam stál Sasori, Kisame, Itachi, Kakuzu a přes ně nahlédal Tobi.
„To by stačilo,“ řekl rázně Kakuzu a s ostatními vešel do pokoje.
„Ale vždyť…“
„Jsou zdraví už dost,“ vletěl jí do řeči.
Pomalu se začala zvedat od postele. Její tělo bylo tak těžké, přesto na sobě nedala nic znát.
Vyšla z pokoje, následována Itachim, Kisamem a Sasorim, Kakuzu zůstal s raněnými v pokoji a Tobi se vydal jinou chodbou. Šli pomalu, všichni se vydali svou cestou, až tam osaměla s Itachim.
„Sakuro?“ řekl tiše.
„Ano?“ otočila se na něj.
„Pojď, mám pro tebe menší překvapení,“ chytl ji za ruku a vydal se chodbami, neznala cestu, kterou se vydali a ani si ji nedokázala zapamatovat. Procházeli chodbou, kterou osvětlovala jemná záře zapálených svíček. Zastavili se před něčím, co se podobalo vratům. Itachi udělal několik pečetí, sáhl na ně a ty se začaly pomalu otevírat.
„Páni,“ řekla s úžasem Sakura, když opět uviděla krajinu. Vyšli ven, stáli na palouku vedle mohutných skal, obloha byla zbarvena do růžova zapadajícím sluncem. Po tak dlouhé době na sobě opět pocítila svěží větřík, vůni listů a květů.
Najednou se vrata s ohromným rámusem zavřela, otočila se za nimi, ale ani nepoznala, kde se v té skále nachází.
„Pojď,“ chytl ji Itachi jemně za ruku a vedl ji zelenou trávou. Kráčeli lesem, až došli k vodopádu. Posadili se na kámen a sledovali, jak voda spadává z útesu do jezera pod ním. Zapadající slunce ozařovalo svým červeným světlem jejich tváře.
Seděli dlouho, nechali se ovívat slabým větříkem, ani jeden nemluvil, oba pozorovali zapadající slunce.
„Itachi? Jak dlouho už jsi u Akatsuki?“ řekla zvědavě, ale nejistě Sakura.
Itachi dlouho neodpovídal, ani se na ni nepodíval, nakonec si tiše oddechl: „Už je to několik let, ale nevím, kolik přesně, nepočítám to,“ mírně se usmál a podíval se na Sakuru.
„A co máte v plánu, by si mi asi nemohl říct že?“ Sakura nečekala, že jí něco řekne, spíše se ho optala jenom, aby s ním navázala kontakt.
„Promiň, ale to ti opravdu neřeknu.“ Potom neříkal dlouhou dobu nikdo nic.
„Itachi?“ podívala se na něj, „proč si to udělal?“
„A co myslíš?“ řekl tázavě. Pohledem jí stále utíkal.
„Ty víš, co myslím, to s tím klanem!“ řekla sice zvýšeným hlasem, ale mile a smutně zároveň.
„Už jsem ti přeci říkal, že jsem…“
„To není pravda!!!“ vletěla mu do řeči, „ vidím ti to na očích, to je lež. Prosím řekni mi pravdu, ať už je jakákoliv.“
„Sakuro!!“ odpověděl tak smutně, ale přesto trochu rozkazovačně.
„Ne!!“ měla slzy na krajíčku, „Itachi, pokud je pravda to, co mi říkáš tak,…tak…“ odmlčela se a nakonec tiše dopověděla, „ tak nejsi takový, za jakého jsem tě za těch pár dní měla.“ Neodpověděl, tiše hleděl na zapadající slunce. Tak to bude lepší Sakuro, věř mi…
To…proč? Itachi, to není pravda-slzy se jí draly do očí, stejně jako jeho i její pohled směřoval na slunce. Tiše a nenápadně setřela první kapky kutálející se jí po tváři. Itachi si toho všiml a podíval se na ni, její pohled se ale nezměnil, stále sledovala tu růžovou záři, nechtěla se na něj dívat, to by nezvládla.
Proč zrovna ona? Z tolika dívek, které jsem v životě potkal, jsem musel zrovna ji unést-Sakura tiše seděla, ozářená slabším světlem. Itachi se to bál přiznat, ale to, co k ní cítil… je krásná.
„Víš,“ spustila ona, ale pohledem neuhnula od slunce, „ jednou, hodně dávno, když ještě celý tým sedm měl misi, jsme narazili na silného nepřítele. Nakonec jsme ho porazili, ale Sasuke dopadl zle, sám Bůh ví, jak to, že to přežil.“ Hlas se jí třásl a slza za slzou se jí kutálely po tváři, ale na to nedbala, chtěla mu to říct, „ pomalu nám tam umíral. Pravděpodobně si vzpomněl na dětství a tiše nám tam povídal o jeho chvilkách s tebou. Nevím, ale podle toho, jak znám Sasukeho, tak to ani nechtěl vyprávět, spíše už ani nevěděl, co dělá.“ Na chvíli se odmlčela, aby utřela slzy.
„ Vyprávěl to, jak jste spolu trénovali, to jaký jsi byl. Říkal, že jsi byl vždy ten lepší, ale že s tebou tak moc rád trénoval, byl jsi bratr, kterého si vždy přál.“ Jak dořekla tuto větu, rozplakala se mnohem víc než dřív, nemohla udržet ten nával slz.
Itachi si stoupl a ještě více se zahleděl do slunce. Ze Sakuřiného pohledu to bylo tak ironické a klidné, ale pravdu je, že by nevydržel všechno, co mu řekla. Bodalo ho to do srdce.
Jeho tvář neviděla, v to Itachi doufal, tiše a pomalu mu stékaly slzy po tváři. Neotočil se na ni, jen tiše pronesl: „Sakuro,…. já……