Láska si vybírá jen jednou toho pravého 08

Blázne!

Si blázen Uchiho-řekla si pro sebe schovaná osoba a vydala se tiše za nimi.
Pronásledoval je tichým krokem, přesto si ho Itachi všiml, ten ale nedal nic znát a pokrčoval dále.
Zastavil se přede dveřmi, které se vlastně nijak nelišily od ostatních. Tiše odemkl a vešel. Nejdříve položil Sakuru, přikryl ji dekou, zamkl dveře a rozsvítil lampičku.
Nemohl si pomoct, ale ten pohled na spící Sakuru, mu sebral dech. K žádné osobě necítil to, co k ní. Ten pohled ho tak příjemně hřál u srdce.
Stál tam opojen myšlenkou jen na ni několik minut, potom odemčel a vyšel ven.
"Vylez, vím, že tam jsi," řekl svým klidným tónem, když zamykal dveře.
"Jsi blázen!!!" řekl vážně muž schovaný ve stínu a tiše vykročil k Itachimu, když vstoupil do záře svíček, odhalily se jeho rudé kadeře, " víš, jak bude šéf zuřit?!"
"Tohle se tebe ani nikoho jineho netýka."
"Mýlíš se....To chceš všechno zahodit, kvůli ní?!? Musí odejít. Musí odejít, a ty to víš! Zemře, pokud se to ostatní dozví!"
"Já vím," řekl po chvíli ticha, "ale..." mluvil tiše.
"Itachi, odveď ji, než něco zkazí! Odveď ji, dokud je čas!" Pomalu odcházel, na několika krocích se zastavil, otočil se a dodal, "Navíc, i Hidanovi se líbí," a odešel.
"JEN NA NI ŠÁHNE, TAK UVIDÍ, CO JE TO BOLEST!!!" Pěstí uhodil do stěny až tam zůstala prohlubina a pokračoval dál chodbou.
To není pravda....Jen na ni šáhni zme*ku!.
Došel do místnosti, kde se nacházelo několik polic s knihami. Došel k jedné z nich, chvíli přemýšlel a vybral si tenkou knihu.
Posadil se na křeslo, ale číst nemohl. Nemohl odehnat myšlenky. Nemohl přestat myslet na ni, na sebe, když je s ní, na to, jaké to bylo před ní.
Pak se vrátil do pokoje, vešel a opět sledoval Sakuru, jak lehce oddechuje. Lehl za ní, snad náhoda, nebo měla prostě lehký spánek, ale v tom momentě otevřela oči a ospalým hlasem, ale se spokojeným výrazem mu tiše řekla :"Itachi, kde jsi byl?"
"Potřeboval jsem si něco přečíst, ale už sem zpátky," pohladil ji po tváři a políbil na čelo. Jakmile ulehl, Sakura si lehla před něj, tak ji obejmul.
"Itachi," vydala ze sebe tiše, "miluju tě, strašně moc."
"Já tebe taky Sakuro, ale bojím se, že ti ublížím," poznala z jeho hlasu lítost a strach.
"Itachi, víš, myslela jsem si, že mě prostě láska obchází, ale teď....I kdyby se mělo stát něco zlého," otočila se k němu, takže se dívali do očí," neodejdu!"
Nakonec se políbili, Sakura usnula v Itachiho náručí, ale Itachi spát nemohl, nemohl přestat přemýšlet.

"Zemřeš!!" Křikl arogantně Itachi a vrazil Narutovi do břicha kunai.
"Basta*de!" Nasadil úsměv, pohrdavý, ale skřivéný od bolesti Naruto a tak jako Itachi jemu, i on vrazil kunai do jeho těla.
"NÉÉÉ, ITACHI, NARUTÓ!!!!!!....TO NÉÉÉ!!!" Křičela, plakala a co nejrychleji běžela k dvěma, pro ni tak důležitým osobám.
Itachi se podíval na Sakuru a na obličeji mu hrál výsměch :"A teď si vyber!"
"Néééé! Bože to néé!" Vyletěla z postele jako střela uplakaná a spocená Sakura.
"Sakuro? Co se stalo?...Zase ty sny?" optal se soucitně Itachi, který vběhl do pokoje jakmile uslyšel křik. Nesl s sebou tác s jídlem.
Místo odpovědi dostal zakývání hlavou na souhlas.
"Nenávidím ty sny," smutně sklonila hlavu a slzy nechala stékat po tváři. Posadil se vedle ní, a když viděl, že nijak nereaguje jen tam sedí skrčená a uplakaná, jemně si ji k sobě přitáhl a horní část jejího těla sebral do náručí.
"A co se ti zdálo?" optal se jí mile a pohladil po tváři. Sebrala jeho dlaň a políbila ji. Tohle ti nemůžu říct, to ti přeci nemůžu udělat. Naruto, Temari, Tsunade...stýská se mi, ani sem se nerozloučila. Chci vás ještě vidět...Sasuke?...Sasuke, tebe chci taky ještě vidět...COŽE!?-okřikla v duchu sama sebe, hněvala se na sebe, že si něco takového vůbec řekla, ale nic nedala znát. Ten hajzl!! Nenávidím ho!
"Sakuro, řekni, o čem se ti zdálo," vybízel ji tiše Itachi, dlaň stále přitisklou na Sakuřiných rtech, "o Konoze? O rodině? O kamarádech? O Sasukem?" na to poslední Sakuru sledoval, její reakci.
"O Sasukem?! Proč?! Ne!! Tvůj bratříček nás zranil, všechny." Vyjekla, posadila se a zakryla si tvář dlaněmi.
"Chceš už jít domů?"
"Ne, chci být s tebou!" Usmála se na něj a on jí úsměv opětoval.
Položil ji na postel a políbil. Nebránila se a nechala se unášet pocitem slasti.

"Sakuro?" Optal se Itachi o několik hodin později, když viděl, že už Sakura nespí.
"Ano?" Nadzvedla hlavu a usmála se na něj.
"Musím jít na misi."
"Teď? Musíš jít zabíjet?" Pohlédla na něj a sršel z ní smutek.
Přisedl k ní :" Sakuro..."
"Ne! Řekla jsem, že s tebou budu a nelituju toho." Sedla si, políbili se a odešel.
Sem blázen. Zatraceně, miluju ho, ať je kdo chce, ať dělá co chce. Už zase, zmocňoval se jí smutek a strach.
Naruto, už asi nenajdeme Sasukeho, už mu asi neřeknu své "Ahoj", už neuvidím jeho tvář...
"Sakra!!" Udeřila do polštáře. Nenávidím Sasukeho.
Opřela se zády o zeď a vzpomínala. Poznala Itachiho, věděla, že pro ni chce jen to nejlepší, jenže sama neví, co je pro ni nejlepší.
Minuta za minutou ubíhaly, když tam seděla, ruce kolem kolen, kapka za kapkou jí stékaly po tváři a vzpomínala na své blízké. Na celý tým sedm, na jejich první opravdu nebezpečnou misi, na Naruta a jeho pokusy o rande, taky na jeho šťastný obličej, když byl s Hinatou, na Temari, která pro ni je víc než kamarádka, je jako její sestra, na Kakashi, na Sasukeho...
"Dej mi už pokoj Sasuke!" okřikla sama sebe, "Dej mi už pokoj! Nenávidím tě! Zničil si mi tolik let života." Řekla nakonec tiše a schoulela se do klubíčka.
Itachi miluju tě, tolik moc, strašně moc.
Vzpomínala na své první dny, kdy Itachiho viděla, taky kdy se jí zastal, nebo, kdy mu ovazovala jeho zranění. Již tehdy k ní něco cítil.
Tiše seděla, po chvíli přešel pláč, tak jen přemýšlela.
"Sakuro!? Jsi tady?!" Uslyšela z chodby známý hlas, rychle se zvedla a zabalila do deky.
"Takže jsi tu!" Řekl vážně Sasori, když otevřel dveře," Ehmm promiň, obleč se, čeká tě mise," vyšel na chodbu, když viděl, že je jen v dece.
"Ano!" Zakřičela mírně Sakura, aby ji slyšela, sebrala oblečení a vběhla do dveří od koupelny, které byly v pokoji.
Umyla se, upravila a vyšla. Pospíšila si, takže Sasori moc dlouho nečekal.
"Pojď za mnou," rozkázal, když vyšla.
"Ano!"
Vedl ji dlouhou chodbou, až se zastavil před vraty.
Vždyť tady je cesta ven.
"Sakuro?!" uslyšela za sebou ten tak známý hlas.
"Itachi!? Co tu děláš?! Nemáš misi!?" Nechápala.
"Mám pro tebe překvapení."