Teď tu velím já! 03-Sasuke a koště

A je to třetí den, tentokrát se na mém seznamu objevila položka s názvem úklid, no ani nevím, proč jsem to tam psal, protože stěží rozeznám smeták od koštěte. Počkat není to jedna a ta samá věc. Není čas to teď řešit, protože nejdříve musím vymotat nohy z hromady odpadu, který už mi začínal šahat po kolena. Božínku, kam až jsem to klesnul, já a takový nepořádek, vyloučeno! Popadl jsem tedy gumové rukavice a nasadil jsem si je na ruce, přece si nezničím manikúru. Celý jsem se navlíkl do nějakého skafandru, který jsem ukradl brejlovcovi. Někdy by mě vážně zajímalo, co to dělá za pokusy? Ten skafandr byl nutný, z mého pokoje se totiž nedopatřením stala chemická skládka, i myši tu nevydrželi. A v tom mě něco napadlo, co najít tu kostru té dávno už mrtvé myši.
Po úmorném hledání jsem došel k závěru, že myš stále ještě žije! Našel jsem jen tu past, kterou jsem nedopatřením spustil. Když se můj prst ocitl v pastičce na myši, udělal jsem stropě metrovou díru. Tak tedy past funguje, vrátil jsem ji raději na předchozí místo.
Když jsem ucítil něco vlhkého na svém prstu, sundal jsem ze sebe gumovou rukavici. Můj křik se rozlehl celou skrýši. Můj nehet, on se ulomil. Začal jsem zběsile běhat po pokoji, dokud jsem nepopadl dech. Posadil jsem se na zem a opatrně jsem si strhl nehet. Muselo to vypadat jako bych si utrhl prst, tolik krve a křiku, hotový psycho.
Vymotal jsem se ze skafandru a utíkal jsem pryč z pokoje najít lékárničku, protože té krve bylo nezvykle moc.
Dorazil jsem do nějakého pokoje, za tu cestu už jsem si stačil zašpinit celou košili a kalhoty, ale to mi v tuhle chvíli bylo jedno, protože jsem zahlídl lékárničku. Posadil jsem se na tu postel v pokoji a vytáhl jsem obvaz. Raději jsem si sundal už tak zakrvácenou košili. Zručně jsem si obvázal prst. Když jsem ale viděl jak jsem se přitom zavinil, zalekl jsem se a ještě k tomu mě znovu začalo svědit na pozadí. Pořádně jsem se rozhlídl po místnosti a pak jsem strčil ruku do kalhot a poškrabal jsem se. Jůů... to byla úleva, i když mi brejlovec zakázal se škrabat v tuhle chvíli to bylo nutné.
Najednou se rozvalili dveře, neuvědomil jsem si to, protože jsem byl až moc zabraný do škrabání své zadnice.
Ani jsem si neuvědomoval jak se u toho tvářím, protože to vypadalo jako bych dělal něco jiného.
„Co to?‘‘ ozvalo se ode dveří. Ihned jsem ruku vydělal z příslušného místa a rychle jsem si oblékl košili, protože ve dveřím stál ten úchylném chlápek. V tuhle chvíli bych se raději propadl do pekla. Tohle už bylo po třetí, kdy mě nachytal u nějaké blbosti. Začalo to tou kuchyní. Vlastně to jsem ještě nevyprávěl. Když jsem uklouzl s misou na hlavě, zrovna do kuchyně vlezla výše uvedená osoba s věrným brejlovcem za zadkem. Já jsem v tu chvíli plakal nad tou nepovedenou břečkou z rajčat. V ten okamžik si musel myslet, že jsem cvok, ale když k tomu připočtu včerejšek a dnešek, nedivím se, že na mě nezavolal ty chlápky v bílých pláštích. Já bych se ale nedal.
„Já jen..potřeboval jsem se poškrabat.‘‘ Blbá výmluva bylo mi jasné, že mi vůbec nevěří, ale to nebylo to jediné, co jsem z jeho pohledu vyčetl. Raději jsem použil svou nadlickou rychlost a nechal jsem ho prachu. Vběhl jsem do pokoje, kde jsem se samozřejmě zakopl o hromadu nepořádku. Jako by mi ten nepořádek chtěl připomenout, že jsem na něj zapomněl.
„No jo já vím.‘‘ Řekl jsem, ale znovu jsem si neuvědomil, že se dveře od pokoje otevřeli. Stál tam ten úchylném chlápek a na sobě měl něco jak župan. Uskočil jsem a jako zbraň jsem vzal koště. Oslizlý chlápek na mě zíral jak na blázna, opravdu jsem tak vypadal. Nejspíš to bylo těmi jedovatými výpary, které vypouštěla moje soukromá skládka. Než jsem se nadal ten chlápek mě popadl za ruku a odtáhl mě někam do neznáma. Bránil jsem se, křičel jsem, ale nepomáhalo to. Když jsme se přiblížili k jakési místnosti, a já vím co za ní bylo, začal jsem křičet.
„Já už budu hodnej kluk, pust mě.‘‘ Prosil jsem, ale nic. Když ale sáhl do kapsy pro klíč, začal jsem neuvěřitelně příšerně křičet. Mohl jsem ho uděřit koštětem, které jsem stále držel v ruce, ale měl jsem strach, že by mi ho sebral. A přišel bych o poslední zbraň.
„Nééé, maminko pomoz mi.‘‘ Křičel jsem, i když jsem dobře věděl, že mi maminka nepomůže, rozplakal jsem se a posadil jsem se na zadek. Oslizlej chlápek se zastavil a pohlédl na mě. Urychleně jsem si setřel slzy z obličeje, ale to už bylo pozdě. Dostal jsem pár facek, na zklidnění. Zděšeně jsem na něj koukal, protože tohle vůbec nečekal. Na přemýšlení už ale bylo pozdě, jen jak mě zfackoval, letěl jsem do té místnosti. Zavřel za mnou dveře a zamknul. V místnosti byla tma, takže jsem sotva viděl na svoje nohy, ale já dobře věděl, co se tu skrývá.
„Tak ty jsi tu taky,‘‘ ozvalo se z kouta, čekal jsem, že budu v jiné místnost, to co jsem očekával tu nebylo, trochu se mi ulevilo, ale stále jsem přemýšlel, proč ten slizoun strčil na samotku i brejlovce. Tedy teď už to taková samotka nebyla, když jsme tu byli dva. Chytil jsem koště a postavil jsem se s ním do obrané pozice. Stále jsem neznal důvod, proč jsem tu s ním.
„Co jsi udělal ty, že jsi tu?‘‘ zvalo se z druhého konce místnosti.
„Je jsem se škrabal na zadku v jeho ložnici,‘‘ odpověděl jsem a jak jsem čekal chvíli nastalo ticho. Koště jsem pořád držel v obrané pozici, kdo ví, co by mohl udělat.
„Jak dlouho tu budeme?‘‘ otázal jsem ho. I když jsem si nemohl být jistý, zda to on ví, ale zkusit jsem to mohl.
Neodpověděl, jen přešel místnost sem a tam a pak se vrátil zpátky.
„No dneska už asi ne,‘‘ odpověděl a já měl co dělat abych si vztekem nevytrhal všechny vlasy. Co jsem komu udělal. Koštětem jsem začal mlátit do dveří dokud se nezlomilo.
„Áááá…moje nebohé košťátko,‘‘ zakřičel jsem z plných plic. Sebral jsem ty dva kusy, co mi zbyli a znovu jsem se rozplakal.
„Hmm..Sasuke, to je ale smeták.‘‘