Upíří zpověď 4

Po rtech mi přeletí lehký úšklebek. Je to muž a vypadá asi na třicet. Na čele má čelenku se znakem dvou, navzájem se překrývajících obdélníků.
Nijak jsem se nesnažila schovávat, jen jsem přešla do lepší pozice. Na fyzický souboj ale nejspíš nedojde. Potřebuju si vyzkoušet, jestli na ně i přes tu jejich chakru působí moje tajné zbraně. Rychlým pohybem jsem přeskočila na větev, na které stál, a rukou si jemně načechrala vlasy. Okamžitě se z nich uvolnila paralyzující vůně. Muž na místě ztuhne.
,Takže tohle na ně fungovat bude. ´ pomyslím si potěšeně.
Poté muži bez okolků vrazím pěstí do břicha. Obrovskou rychlostí odletí a nezastaví ho ani kmen stromu, který bez potíží prorazí.
,Jo, tady přežiju bez problémů. ´
Sasuke už taky dobojoval a vrací se zpátky. Posadím se na svou původní větev a jakoby nic čekám. Dorazí po chvíli. Rozhlédne se okolo a po spatření přeraženého kmenu a bezvědomého muže na mě vrhne podezřívavý pohled.
„No co…“ odseknu.
„Měla jsem se nechat zabít?!“ vyjedu na něj. Vrhne na mě pohled, který mi jasně říká: „Jo to teda měla“
,No jen počkej chlapečku, ´ vybuchnu v duchu ,on pohár trpělivosti brzo přeteče a to pak bude tanec.´
…………….

Jelikož se setmělo, a neviděli jsme na cestu, utábořili jsme se. No, normálnímu táboření se to moc nepodobalo… Vytáhl kdovíodkud dvě deky, jednu po mě hodil a druhou si nechal.
„Ohniště se rozdělá samo?“ zeptala jsem se ironicky.
„Tak nasbírej dřevo.“ probodl mě pohledem.
,No to určitě, budu skákat, jak si tohle děcko píská. ´ znechuceně jsem si pomyslela.
„Ne to se mi fakt nechce.“ protáhla jsem.
„Heh…“ uchechtne se „Já se tě neptám, říkám ti, abys to udělala…“
Cítím, jak začínám rudnout vzteky. Ten fracek!
„Nejsem tvůj sluha.“ zavrčím. Ten zmetek se jen ušklíbne.
„ Jsi míň než to, tady nejsi nic, neexistuješ…tak se pohni a jdi pro to dřevo.“ Cítím, jak rudnu vzteky čím dál víc a začínám mít chuť ho bolestivě zabít.
„Fajn!“ zavrčím a zmizím mezi stromy. Aspoň ho chvíli nebudu mít na očích.
…….

Je příjemné vědět, že něco, z čeho máme dobrý pocit, je naše práce. Moji pohodu způsobenou dobrým pocitem z nasbíraného dřeva kazil jeden fakt. Ten namyšlenec se hřeje taky. No samozřejmě, nebýt jeho velkolepého pouťového triku s ohněm, tak by dřevo nehořelo, ale i tak…
,Fakt by mě zajímalo, co si myslí…´ napadne mě. Začnu se tedy soustředit a pomalu aktivuji čtení myšlenek. Ticho… Ten cvok buďto nemyslí nebo mu myšlenky číst nejde. Já sama bych byla pro tu první možnost. Je jednoduší obvinit někoho že je debil a vědět že debil vážně je, než přiznat vlastní selhání…
,Nemůžu mu číst myšlenky! ´ duní mi v hlavě věta, která mi na náladě moc nepřidává.
, Jsem odkázána na to, co vidím, slyším a jsem schopna si svou vysokoškolskou psychologií odvodit…! Žádný, vím, co uděláš dřív, než to uděláš… Já to zjistím, až když to uvidím nebo uslyším! ´
Po této další ráně nemám náladu na nic jiného, než na to si lehnou a spát… Cítím se fakt zranitelná…