Láska si vybírá jen jednou toho pravého 05

Zranení

Procházela místností, kde stáli ostatní a o něčem debatovali, ani jeden se nebral ji odvést do toho jejího pokoje.
„Ehmm,“ odkašlala si, načež jejich pohledy zůstaly na ní, „už je v pořádku a já bych měla jít do svého pokoje.“
Žádná reakce.
„Ehm, to mě nepůjdete dovést?“
„Do pokoje už snad trefíš, a utéct stejně nemůžeš, navíc do důležitých místností se nedostaneš,“ odpověděl Sasori a znova se věnovali nějaké debatě.
„A to se mě vůbec nebojíte?“ udivila se, nechat ji tu jen tak pobíhat, je přeci pro ně riskantní.
Kakuzu se oddělil od skupinky a přistoupil k ní: „Tak za prvé- Tebe se bát nemusíme, nejsi pro nás nijak nebezpečná, to že máš sílu, neznamená, že nás porazíš. Za druhé- I kdyby ses snad dostala ven od tud, tak daleko neutečeš a za třetí- Nebudeš si tu volně pobíhat sem-tam, prostě jen nebudeš mít zamčené dveře, jen na večer ti je zamkneme,“ mluvil nahlas a srozumitelně, ostatní se jen smáli a přitakávali.
„Rozuměla si?!“ okřikl ji.
„Ano,“ potichu se otočila a odcházela chodbou do svého pokoje.
Zavřela nad sebou dveře a v tom momentě se rozplakala. PROČ?? Proč to udělal? To si vážně celou tu dobu dělal jen srandu, celou tu ji jen tahal za nos. On! Ta arogance, podobá se Sasukemu tolik moc. Nemohla zastavit ten pláč. Smutek, který ji naplnil, ji i zcela ovládl. Jedna za druhou stékaly slzy po její tváři. A já sem si myslela, že on mě aspoň trochu chápe, choval se tak…tak zvláštně, vždyť on byl na mě tak milý, VŠECHNO TO BYLA JEN PŘETVÁŘKA!!!, Bože proč?
Nemohla na to myslet, ulehla na bok a snažila se zaspat. Byl to namáhavý den, vzbudí se úkrytu organizace, která bez rozmýšlení zabijí ostatní, potom ji chce ublížit Hidan a nakonec tohle, úplně ji to srovnalo. Bála se něco si přiznat, ale začínal se jí líbit, ne kvůli očím, ale on, …on byl na ni tak milý, vlastně, on…pomalu ho začínala brát za někoho, komu by se mohla svěřit, vždyť několikrát mu i řekla, co všechno měla na srdci a on se jí ani jednou nevysmál. Teď už ví, že se jí smál, ale v sobě.
Jejím pokojem se ozýval ještě dlouho pláč, pak ale uslyšela kroky. Rychle si utřela oči a snažila se nahodit jiný, veselejší výraz.
Před jejími dveřmi se objevil Tobi: „Tohle,“ podal jí knihu, „aby ses nenudila,“ a odešel.
Nevypadala nijak zajímavě, byla o historii Země Vody, ale rozhodně lepší než nechat se ovládat myšlenkami. Zbytek dne ji četla, nebyla až tak nudná, přesto byla vděčná, když ji ovládla únava a šla spát.
„Sasuke počkej!!“ nezastavil, se stále pokračuje, snaží se ho tede aspoň dohnat, ale ani to se jí nedaří, pokračuje a nevšímá si jejích nářků, najednou uslyšela od něj : „Nikdy nenajdeš pravou lásku, navždy budeš sama,“ hned po tom jeho smích, který se jí probodával až do nitra srdce.
„NÉ-É, TO NENÍ PRAVDA!!!“ okřikne ho, ale nic plané, ještě se na ni otočí tak, aby viděla ten jeho zlý a nenávistný výraz.
“PROČ? PROČ?!“
„To snad ne,“ sedla si na postel a uplakané oči zakryla dlaněmi, „už saze, to snad ne, to není možné, proč?“
Už bylo ráno, sice neviděla světlo ani nevěděla jaký je čas, ale poznala to, protože se jí už vůbec nechtělo spát, vytáhla tedy knihu a pokračovala ve čtení. Četla dlouho, vyrušily ji až opět kroky. Zavřela knihu a posadila se na postel.
Ke dveřím přišel Sasori: „Pojď, musíš zkontrolovat Itachiho.“
„To ti na něm tak záleží,“ vydala ze sebe povrchně, ale poznala, že to byla blbost, když na sobě ucítila jeho nenávistný pohled.
„Asi jsi měla špatnou noc,“ uklidnil se a změnil výraz, tentokrát na arogantně usměvavý, „ale příště si dávej bacha na hubu.“ Sakura se uklidnila, když to slyšela.
„Promiň, ano měla sem špatnou noc,“ a vydali se společně do Itachiho pokoje. „Musím ještě něco zařídit, tak tě tu nechám,“ řekl, když došli, „ a Sakuro?!“ stiskl pevně její ruku, až vyjekla bolestí, „o nic se nepokoušej nebo za to zaplatíš!“
Tiše přisedla na jeho postel a začala kontrolovat jeho zranění, jako první to na rameni.
No, moc se to tedy nezahojuje-řekla si pro sebe a zkontrolovala
tu jizvu, která se táhla od paže až na břicho. Celou dobu ji pozoroval a ona to věděla, ale ani jednou se na něj nepodívala. Z tváře jí sršel smutek, všiml si toho, ale nic jí neřekl, věděl, že by neodpověděla. Sakra, vypadá tak smutně, musela hodně plakat, tohle sem nechtěl sakra-promítal v sobě, zatím co ona mu ovazovala rameno.
„Něco ti musím říct,“ začala najednou, „to, co jsi řekl včera byla pravda, naletěla sem ti,“ pokračovala hlas se jí trochu třásl, „ očividně ti to budu muset ovazovat každý den,“ ukázala kývnutím hlavy na jeho břicho, „ takže chci, aby si to věděl.“ Neodpověděl, ale na jeho výrazu poznala, že má pokračovat.
„Jsi ten nejodpornější ninja, jakého sem kdy potkala, ty si prostě nezasloužíš žít,“ řekla rázně.
„Já vím,“ odpověděl jí a ona na něm poznala lítost. Sakra, už zase ten jeho pohled, myslí to vážně nebo si zase dělá srandu-pomyslela si a díval se na něj nechápavým výrazem, čekala, že ji vynadá, nebo spíš že se jí zase vysměje ale tohle!
„Řekl bych ti, aby si mi to nechala tak, nechala mě trpět, ale to by se asi nelíbilo ostatním, proto ti to neřeknu,“ jeho hlas byla lítost sama, ale hned, jak si uvědomil svůj tón dodal arogantně: „ Tvé lékařské techniky nyní potřebujeme.“ I když se snažil, jeho rychlou “přeměnu“ zpozorovala.
Co to s ním je?!- zkoumala Itachiho a prsty samovolně dělala uzel na obvazu.
„Hotovo!“ práskla rukama jemně o postel a odcházela z pokoje, „zítra ti to přijdu zkontrolovat.“
Nikde nikdo nebyl, tak se vydala do pokoje zase sama.
Sedla na postel a znovu se pustila do čtení, měla ji už přečtenou, ale pustila se do ní znova, alespoň jí utíkal čas.
Později přišel Tobi s nějakým jídlem.
„Nesu oběd,“ vešel do pokoje a položil jí tác s kusem masa a rýží na menší stolek.
„Ehmm, Tobi, mohl bys mi sehnat nějakou jinou?“ ukázala na knížku, jeho maska se otočila jejím směrem.
„Páni, si rychlá, počkej tu po něčem se podívu,“ a vyšel z pokoje.
Hmm, zajímavý chlapík, kam bych asi tak šla- usmála se pro sebe a pustila se do jídla.
Nějakou dobu se nevracel, pak ale uslyšela kroky na chodbě. Vešel a v ruce nesl dvě knihy.
„Ták tady to je, „ položil je na postel, sebral prázdný tác a odešel. Pustila se do jedné z nich- no žádná sláva, ale aspoň se nenudím. Vlastně celý zbytek dne je četla, i když měla nezamčené dveře, kam by šla, nic tu neznala, a kdyby ji načapali, tak by asi nedopadlo nejlíp. Spát šla unavená, takže ulehla a usnula během chvíle.
Ráno vstala, do četby se jí zrovna moc nechtělo, tak se přeci jen šla podívat do některých místností, které už navštívila. Bylo časně z rána, proto si myslela, že nikoho nepotká, ale v jedné z místností s velkým stolem seděl Deidara.
Když ji uviděl, zavolal na ni: „Hejj!! Pojď, pojď se nasnídat!“ Posadila se tedy ke stolu a sebrala si krajíc chleba a sýr.
„Jak to vypadá s Itachim,“ řekl Deidara a celou tu dobu ji pozoroval.
„Rozhodně to není nejlepší, ale zlepšuje se to. Deidaro?“
„No?“
„Co se mu stalo?“ chvíli váhala, ale nakonec se ho přeci optala. Deidara ale neodpověděl, místo toho se zakousl do krajíce namazaného chleba.
„Proč mi to nechcete říct?“ hodila po něm nechápavý výraz, ale Deidara si ho ani nevšiml, „pro lékaře je důležité znát příčinu, třeba by mi to pomohlo.“
„Menší rvačka, a už se na to neptej!!“ odpověděl klidně, sebral se a odešel.Achh jo tak tohle se asi nedovím. Dojedla svůj krajíc a šla o Itachiho pokoje. Seděl na posteli zády opřené o zeď, měl zamyšlený pohled.
„Jsi tu brzo,“ zase ten klidný tón, tentokrát ale žádný arogantní výraz.
„Nemohla sem se tě dočkat,“ odpověděla ironicky. Sedla si k němu a jako první mu sundala obvaz na rameni, natřela mastičkou a znovu ovázala.
„Když se tě optám, kde jsi k tomu přišel, stejně mi nic neřekneš že?“
„A nikdo ti to neřekl?“ zakývala na souhlas, „ je mi to líto, ale ne.“
„Achhh jo,“ odfrkla si, tak si teda sundej to triko. Pomalu ze sebe začal svlékat tričko, ale očividně mu to dělalo problémy, tak mu jednoduše sebrala rukávy a vytahovala je do výšky. Nakonec silně trhla, bohužel až moc silně, ztratila rovnováhu a začala padat směrem do zadu. Už, už pomalu padala, ale Itachi ji chytil za triko a přitáhl k sobě, vlastně s ní škubl taky, ale jemně, načež ona skončila s jednou rukou kolem jeho krku a druhou měla položenou přes břicho.
Jak si uvědomila, co se stalo, okamžitě z něj seskočila se stydlivým úsměvem, „Promiň,“ poškrábala se za hlavou, „a děkuju,“ dodala tiše a sklonila hlavu. Nic neříkal, podívala se na něj, snad poprvé za celou tu dobu viděla na jeho tváři úsměv, nebyl arogantní ani namyšlený.
„Nic se nestalo.“ Jejich pohledy se střetly, její trochu stydlivý a usměvavý, jeho teď veselý a spokojený. Když si uvědomila jeho chování a to, co jí nedávno řekl, ucukla pohledem. V tom momentě se i on vzpamatoval a nahodil ten jeho tak známý klidný výraz.
„Trochu se nadzvedni,“ rozkázala mu, když chtěla rozvázat uzel na jeho obvazu, který byl na zádech.
Trochu se pozvedl, ale podle výrazu uznala, že mu to dělá dosti velké bolesti. „Achhh jo,“ oddechla si a pomalu se k němu nahnula. Když pochopil, co dělá, oddechnul si a hlavu opřel o zeď. Když se snažil hýbat, tak jím projela vlna bolesti.
„Proč si to udělal, proč si mě chytl?“ optala se Sakura, která se právě snažila rozvázat ten uzel. SA*RA!!! Jak sem to zavazovala?- už nevěděla, co udělat uzel ne a ne povolit. KRU*I!! Nic jiného mně nezbývá, když se pohne, způsobí mu to bolesti, navíc, před chvílí mě ještě chytil. Bože to je blázen!!- posadila obkročmo na něj: „Ehmm, promiň,“ řekla kousavě a snažila se ten uzel znova rozvázat. Nešlo to, SA*RA!- řekla si pro sebe a naklonila se co nejblíže k Itachimu. Pomalu, ale jistě se dostávala k rozuzlování, když v tom uslyšela Itachiho hlas.
„Já, nechtěl jsem, aby se ti něco stalo,“ řekl tiše. Podívala se na něj, on zvedl hlavu od zdi a podíval se zase na ni. Byli v docela velké blízkosti, Sakuře se zrychlil tep, nevědomky položila ruku na to jeho zranění na břiše, i Itachi už zhluboka dýchal. SA*RA!!! CO TO PROBOHA DĚLÁM??-okřikla sama sebe Sakura a rychle a docela bezohledně rozvázala ten uzel.
„Jo, abych si neublížila, tobě to ublížilo víc, než mě, kdybych spadla ze stromu,“ řekla mu rozzlobeně, hned když si prohlédla to zranění. Rána se znovu otevřela, krev se pomalu začala nasávat do obvazů, jakmile je sundala, stékala mu po břiše.