Cesta, která nekončí 02

„Jasně, to my taky. Hele, kde jsou holky?“ zněla Narutova první otázka. Je přirozené, že to Tsunade zarazilo, ale nehodlala upustit ze svého slibu, který dívkám dala.
„Ah, tohle…“ povzdechla si a pohled sklopila k dokumentům na stole.
„Co?“ nechápal Sai a pozorně si ji prohlížel.
„Víte, hoši, děvčata… ony…“
„Tak už to vyklop!“ neléhal Naruto a zvýšil až neslušně hlas. Nikdo ale nebyl schopný ho zarazit, protože to popravdě chtěli vědět taky.
„…nejsou tu a nikdy se už nevrátí.“ Dokončila tiše, dokonce dost přesvědčivě. A v tu chvíli, jakoby kluci zkameněli. Nebyli schopni ze sebe vydat jedinou hlásku. Jen si mlčky nevěřícně prohlíželi Godaime a snažili se zkrotit třesoucí se ruce.
„To… to…, co tím myslíš?“ nedokázal si Neji připustit, co jim tu říkala.
„Však vy víte, co tím chci říct.“
„Ne, my to chceme slyšet od tebe!“ praštil Naruto rozzuřeně rukou do stolu, až Tsunade nadskočila.
„Ode mě? Fajn! Jsou mrtvé! Zemřely, už to chápeš?!“ vyjela netrpělivě a vstala do výše, ve které Narutovi zpříma hleděla do jeho modrých očí, jež nevěřícně sledovaly ty její. Ani ostatní na tom nebyli nejlíp. V hlavě si omývali tolik otázek…
„To… to nemůže být pravda…“ nehodlal si Neji připustit pravdu, že dívka, kterou tak miloval, už tu není. I Sai měl podobný názor…
„Ne… tomu se mi nechce věřit… vážně je… ona…“
Naruto přestal vyřvávat a stáhl se do řad svých přátel, jež jen vyděšeně směřovali svůj pohled do země a těla se jim třásla. Nedokázali si připustit pravdu… i když to vlastně byla lež…
„Zemřela a… já ji ani nestihl říct, co k ní cítím…“ Tahle věta putovala stále dokola v Narutově i Sasukeho myšlenkách. Myšlenkách na dívku, které nikdy neřekli, co pro ně znamená…
„Jak…“ začal Sasuke… „jak se to stalo?“ dokončil třesoucím hlasem. Všechny pohledy teď lpěly na něm, hlavně ten Tsunadin.
„Sakra, musím si něco vymyslet!“ přemítala v duchu všechny nápady a pak s nádechem spustila…
„Zprávu jsme dostali před dvěma měsíci. Děvčata se přidali k ANBU a pak byly vyslány na misi. Je jasné, jak to dopadlo. O pár dní později jsme už dostali informace o jejich smrti. Poslal je velitel ANBU jednotek. Vše, co vím…“ oddechla si, protože se zdálo, že to klukům stačilo.
„Uf, skočili na to.“ Usmála se. Veselý výraz jí ale zmizel z tváře hned, co spatřila smutné pohledy chlapců. Teprve pak si uvědomila, jak je to muselo zničit.
„Kluci, měli byste být hrdí. Zemřeli jako skutečné kunoichi. V boji v zato, v co věřili.“ Snažila se je alespoň trochu utěšit, když už věděla, že musí lhát.
„Já bych kdykoli vyměnil její přítomnost za čest ninji.“ Vysoukal ze sebe Neji, zatímco zadržoval slzy.
„Sakra, tohle nikam nevede, musím něco udělat!“
„Kluci…“ oslovila je Tsun.
„Hm…“ stočili na ni pohled.
„Kde teď budete bydlet?“
„Hm… o tom jsme ještě nepřemýšleli. Každej se asi vrátíme do svýho.“ Odsekl Neji, celkem bez zájmu.
„Aha, tak to mám pro tebe zprávu, Neji, že Hiashi zemřel.“ Doplnila malý detail. Neji se zarazil.
„Vážně? Aha, mno, to je blbý.“ Zafuněl.
„Asi, takže… budete bydlet jako dřív?“ zeptala se ještě nakonec.
„Jo, myslím, že každej teď potřebujeme trochu času sami pro sebe.“ Vydechl Sasuke a otočil se k odchodu. Kluci neváhali, jen Tsunade kývli na rozloučenou a vyběhli za ním.

Děvčata následovali Hinatu. Už se nemohli dočkat, až uvidí svůj nový kutloch. Po cestě si stihly nasadit ANBU masky a pláště. Nezapomněly ani na Hinatiny věci, tak, jako ona. Konečně už stály na místě.
„No, není to nic moc, čekala jsem větší luxus.“ Utrousila Ino zklamaně.
„Sklapni ty nevděčnice. Můžeš bejt ráda, že máme vůbec kde bydlet.“ Okřikla ji Sakura vytočeně.
„Nechte toho, vy dvě, hádáte se jak malý. Omrknem to zevnitř, ne? Zdání často klame.“ Navrhla Hinata asertivně a jako první vběhla do domu. Holky neváhaly a vtrhly tam hned po ní.
Ocitly se v celkem velké místnosti. Pravděpodobně sloužila na odložení svrchního oděvu a jako botník. Nevypadalo to k zahození. Rozhodně líp, než zvenčí.
Šly dál.
Tentokrát narazily na moc útulnou kuchyň. Byla plně vybavená… prostě sváděla, aby někdo udělal binec.
Dál se vydaly kratší chodbou. Ta vedla do nádherného obývacího pokoje. Skvělý pro pořádání typických dívčích pyžama párty a prolenošených večerů.
Z obýváku pak vedlo schodiště.
Holky po něm došly do další krátké chodby.
Podlahu zdobil sametový bílý koberec.
Podél chodby bylo na každé straně několik dveří. A každé vedly do jednoho pokoje. Hinata opatrně uchopila kliku u prvních. Spolu s ostatníma zvědavě prostrčila hlavu mezi futry a prozkoumávala. Všem to vyrazilo dech. Pokoj byl nádherný. Stěny měly odstín fialové, u zdi byla postel s nebesy a výhled byl přímo na údolí.
„Tenhle pokoj je můj!“ vtrhla tam Ino rychlostí, že Hinata hodila tlamu a na ní se naskládal zbytek. Pád jim ale zbrzdil jemný modravý koberec.
„Na to zapomeň, Ino- prase! Tady jsem já!“ nenechala se Sakura odbít a vtrhla do pokoje za ní. Strhla se dívčí bitka. Když se konečně TenTen zvedla po tom, co Hinatu zalehla, mohla se holka v klidu seškrábat ze země. Naprosto ignorovaly ty dvě a vydaly se prozkoumat další pokoje.
Tentokrát měly tu čest spatřit zázrak přírody nebo spíš techniky. Zdi měly růžovou barvu, výhled byl na celou vesnici a nechyběla ani kosmetická police. Za malou chvíli k děvčatům přiklusala Sakura, trochu zřízená po bitce, kterou stejně prohrála. Jakmile zahlédla růžovou, bylo jí to jasné.
„Tenhle pokoj musím mít!“ vykřikla a začala skákat po posteli. Ten s Hin se na sebe podívaly, pokrčily rameny a vydaly se dál.
Nakoukly do předposledního pokoje. Ten byl prozářen jasnou, zelinkavou barvou, která dávala klid. Ten se prosbeně koukla na Hinatu.
„Jen si ho nech.“ Usmála se a pokynula jí směrem dovnitř.
„Díky, jsi zlato.“ Vyskočila Ten 3 metry do vzduchu, div neproletěla stropem.
„Není zač.“ zašeptala si spíš pro sebe a vydala se do posledního pokoje.
„No, ten bude asi můj.“ Otevírala pomalu dveře. Ale pohled byl pěkný. Stěny měli rudou barvu, skoro jako krev. Na někoho by to mohlo působit trochu depresivně, ale jí se to líbilo. Postel byla prostorná a výhled k řece a do lesa. Prostě nádhera.
„Hej, Hin, ukaž nám svůj pokoj.“ Vtrhly jí tam holky, skoro zas se válela po zemi.
„Wow, taky dobrý, ale asi si sem bude každá muset pořídit bednu, jinak chcípnu nudou.“ Připomněla se Ino.
„Na co bednu? Stejně budeme hlavně trénovat.“ Upozornila ji TenTen.
„Chjo, už zas, já čekala voraz?“ povzdychla si zklamaně.
„Nefňukej.“ Okřikla ji Sak.
„Hej, holky, kde je koupelna a hajzlík?“ uvědomila si Hin. Holky si vyměnily zvědavé pohledy, až pak si všimly, že jsou ještě jedny dveře na konci chodby.
„Jo, je to ono, ale… jako, mi chcete říct, že je v celym baráku jen jeden záchod? A koupelna? Ještě k tomu dohromady?“ vyděsila se Ino.
„No to snad ne! Zas se budeš zamykat tak na 3 hodiny a to jenom ráno. První radši budeme chodit my!“ rozhodla Sakura. Ino se na ni vražedně podívala.
„Já o sebe jenom pečuju!“ bránila se.
„Jasně, musíš se upravit, abys byla krásná, co? Zklamu tě, to se ti nikdy nepodaří.“
„Nemusím bejt krásná, stačí mi, že nevypadám jako ty.“ Tohle už sakura nevydržela a vybuchla.
„Tak dost, Ino- prasečino!!! Poď ven, dělej!“ poukázala směrem dolů ze schodů.
„Proč? Bojíš se bojovat před holkama, že se ztrapníš?“ uchechtla se.
„Jenom nechci kvůli tobě rozflákat takovej pěknej barák.“
„Vážně, a já bych řekla, že se bojíš.“
„Neštvi mě, prase!“
„Sklapni, Miss velký čelo!“
„Tak dost!“ rozhostilo se po všech čertech, ale to už obě visely ve vzduchu. Hinata už to totiž nevydržela a obě je čapla za trička a zvedla vzhůru.
„Chováte se jak malý. Jste už dospělý, sakra!“ seřvala je. Až když se konečně uklidnily, položila je zpátky na zem.
„Ok, když už se konečně chováte civilizovaně, můžeme jít ven a trochu si zatrénovat, ne?“ navrhla Hinata. Okamžitě se ale setkala s Ininým odporem.
„Vem to takhle, konečně se můžete se Sakurou pomlátit a nic tu nerozflákat.“ Překecávala ji. Nakonec kupodivu svolila. Holky teda sborově popadly masky, pláště a vydaly se na ňáké klidné místo, kde by je nikdo nerušil. Při této myšlence se všem vybavila pláň za lesem, kde vždycky trénovaly anebo se scházely… s klukama…
I když jim to připomnělo ty skvělé chvíle, kterých se musely vzdát a kvůli kterým teď tak trpěly, rozhodly se tam vydat.
Cestu si stále moc dobře pamatovaly. Tehdy tam taky chodily každý den.
Na místě se jim všechno vybavilo. Jakoby samy sebe viděly užívat si každou vteřinu, kdy byly spolu…
„Dáme souboj? Už je to skoro měsíc, kdy jsme se naposled vyzkoušely.“ Usmála se Ten.
„Jak jinak.“ Přikývla Sak. Jako ostatní si sundala plášť i masku a všechny se postavily do kruhu. Mno… vypadalo to spíš jako čtverec, ale nu což? Každá se připravila do bojového postoje a vyndala si své zbraně. V případě Ino to byly bojové dýky, které měla zastrčené ve svých vysokých botách. U TenTen zas jako obvykle svitky, které jí přihrály do rukou vše, co právě potřebovala. Sakura zas svírala v levé ruce kunai nůž a druhou si nechala volnou na přímý útok pěsťovkou. Pro Hinatu zas byla typická pohodlná katana, se kterou jí šly útoky nejlépe.
„Na tři.“ Upozornila děvčata Hin. Holky přikývly.
„Jedna…“ začala a rovnou se rozeběhla.
„Hej, to je podvod.“ Usmála se Sakura, když zablokovala její útok kunaiem.
„Nemektej a bojuj.“ Okřikla ji, taktéž s otočnými koutky a po chvíli se zapojily i ostatní.

Kluci procházeli ulicemi jako těla bez duše. Stále mysleli na to, co jim Tsunade řekla…
„Jsou mrtvé… zemřely…“ znělo jim bez ustání v hlavě.
„Kluci…“ Promluvil jako první Sasuke… „ nepůjdeme se podívat na naše staré místo?“ navrhl. Kluci zbystřili.
„Chceš, aby nás to bolelo ještě víc?“ ohradil se Sai.
„Jasně, že ne, ale tam jsme prožili nejkrásnější chvíle života…“
Po chvíli uvažování získal souhlas ode všech, tak se vyrazilo.
Jakmile prošli lesem, dostali se na určené místo. Z dálky tak 30 metrů rozpoznaly 4 bojující postavy.

„Holky!“ vykřikla Ino.
„Víme!“ přidala se Ten a stejně jako ostatní popadla masku s pláštěm a zakryla se. Už na dálku všechny poznaly, že je někdo poblíž.
Zpoza stromů vyšli 4 mladíci… které moc dobře znaly…
„Ho… holky.“ Houkla na ostatní Hinata.
„Je… je to možné? Co tu dělají?“ valila bulvy Sakura.
„Že by se vrátili?“ napadlo Ino.
„To… co budeme dělat?“ zděsila se Ten a začala být nervózní.
„Hlavně zachovejte klid, budeme dělat, že je neznáme. Sakra, musíme si vymyslet novou identitu.
Já jsem Akimi Hideaki, Ino, ty budeš Hikari Tsubaki, Sakuro, ty zas Matsura Itoe a Ten, zapamatuj si jméno Katsumi Taji. Tak, teď klid.“ Rozkázala Hinata a přebrala iniciativu. Kluci se k nim pomalu blížili.
„Kdo jste a co tu k sakru děláte?“ mířil k nim okamžitě Sasuke. Moc se mu nelíbilo, že se na jejich místečku potulují úplně cizí ninjové.
„Dávej si pozor na pusu.“ Okřikla ho Ino. Sasuke se zastavil.
„Promiňte, je to nevymáchaná huba. Takže… co jste zač?“ zeptal se trochu přívětivěji Naruto.
„Jsme tu ne návštěvě ze Slunné země. Patříme tam k ANBU.“ Vysvětlila hlubokým hlasem Sakura.
„ANBU? Tak to… nepamatujete si náhodu na 4 mladé kunoichi? Sakura Haruno, Hinata Hyuga, TenTen a Ino Yamanaka.“ Chytil se okamžitě šance. Dívky se na sebe stočily.
„Možná, záleží na tom, kdo jste? Co s nimi máte společného a proč se o ně zajímáte?“ vyslíchala je tentokrát Hinata.
„Proboha, ani trochu se nezměnil. Je jen… silnější a moudřejší…“ přemýšlela nad jedním z nich, kterému nestačila říct, co cítí.
„Ach, nejraději bych se k němu teď rozeběhla a… nevím, jestli bych mu dala pusu nebo facku.“ Zamyslela se Ino. Ten i Sakura přemýšlely podobně.
„Já… my… byli jsme jejich… partneři.“ Vykoktal Sai.
„Aha, tak… to je nám líto, jsou mrtvé. Zemřely při plnění povinnosti.“ Vydechla Ino chladně, chtěla to už mít za sebou.
„Víme, řekla nám to Tsunade. Úplně nás to zničilo.“ Přisvědčil Naruto a kluci mu kývli n souhlas.
„Je nám líto, byli jste si blízcí. Ale je to tak.“
„Dobře a… kdo jste?“ nedal se Neji a dál se snažil vypátrat jejich identitu.
„Já jsem Matsura Itoe…“ představila se Sakura a předala slovo holkám.
„Hikari Tsubaki.“
„Akimi Hideaki.“
„Katsumi Taji.“
„Těší nás, jsem Naruto Uzumaki, tohle Sasuke Uchiha, Neji Hyuga a Sai.“ Představili se všichni.
„Aha, taky nás těší. Teď, když dovolíte, chtěly bychom trénovat.“ Snažila se jich Hinata jemně zbavit.
„A… můžeme se podívat? Techniky ANBU členů jsou vždy zajímavé.“ Nedal se Naruto odbít a dál se vtíral. Ostatní byli ale popravdě taky zvědaví.
„Sakra, jestli budeme bojovat, určitě rozpoznají, že jsme to my podle stylu boje.“ Napadlo všechna děvčata a snažila se vymyslet, co nejlepší plán.
„To nepůjde, máme tajné techniky, které známe jen my. Nemůžeme vám je předvádět.“ Snažila se Ten odvést řeč.
„Aha, tak… promiňte.“ Omluvil se Sai a spolu s ostatníma se odvrátil k odchodu. Najednou Hinatě blesklo hlavou…
„Sakra, tak dlouho čekám, až ho znova uvidím a…“
„Počkat!“ okřikla je, dokud ji slyšeli.
„Nechcete s námi zajít na ramen?“ navrhla. Klukům se okamžitě rozzářily oči.
„Jasně!“ zněla sborová odpověď.
„Co to sakra děláš?“ ohradila se Sakura.
„Promiňte, já… nemohla jsem si pomoct. Neříkejte mi, že je nechcete znovu vidět. Nebojte, naši identitu utajíme.“ Uklidňovala je a nakonec si vyžádala souhlas. Nezbývalo tedy nic jiného, než je kluky dohnat a přidat se k nim…