Dědictví Bílé Vlčice – Jméno dítěte – část 14.

Kazemi a Kankurou; Kiba a Kimm

Jakmile Kazemi a Shira vypakovali mužské osazenstvo, tak Kimm mohla v poklidu rodit aniž by se červenala za ušima.
Porod probíhal bez vážnějších komplikací a asi v polovině Kimm zanaříkala: „Já už nemůžu!“
„Kimm, sestři, vydrž to, ano? Jsi přece dědička, ne?“ Kazemi se snažila svou sestru povzbuzovat.
„Ano, tvoje sestra má pravdu a navíc jsi zdravá, silná žena, ne? Tak koukej předvést těm tupcům chlapům, že my ženy něco vydržíme, ne?“ i Shira se zapojila.
„Vám se to řekne, když nerodíte,“ podotkla Kimm.
„Teď nemluv, ale soustřeď se na porod, ano?“ řekla Kazemi.
„Budu se snažit,“ odpověděla Kimm.
„Tak tohle je moje sestra,“ pronesla Kazemi pyšným hlasem.

Po úmorných sedmi hodinách porodu se mimčo konečně ukázalo na svět a hned spustilo protestní pláč, že chce zpátky.
„Je to holčička,“ svěřila se s velkou novinou Shira.
„Měla jsem pravdu, že to bude holčička a Kiba ať pukne vzteky!“ řekla Kimm unaveným hlasem.
„Taky myslím a jdu to oznámit tuto novinku,“ oznámila Shira.
Ovšem jakmile to oznámila, tak ji přepadly křeče a Kazemi, která sotva předala miminko mamince a pustila Kibu ke Kimm, tak musela řešit další problém a to byl, že Shira potrácela, i když dělala co mohla, tak dítě nezachránila. (Viz LUvN č.12)

„Bude Shira v pořádku?“ ptala se starostlivě Kimm.
„Neboj Kazemi ji pomůže,“ uklidňoval Kiba, i když mu to moc nešlo.
„Je to holčička,“ řekla Kimm pyšně.
„A jak se bude jmenovat?“ zeptal se Kiba.
„Mám pro ni již vybrané jméno. Yukiko,“ pronesla Kimm.
„To je pěkné jméno a co takhle Sachiko?“ řekl Kiba.
„A spojit je to je blbost, což?“ ozvala se Kazemi jakmile ošetřila Shiru a nechala tam vstoupit Sasukeho.
„Jak se má Shira?“ odběhla od tématu Kimm.
„Moc dobře ne, nedokázala jsem dítě zachránit, ale Shira se z toho dostane, možná po fyzické stránce, ale nevím jak po psychické,“ řekla smutně Kazemi.
„Tak si to tak neber, Kaz,“ teď naopak Kimm povzbuzovala svou sestru.
„Kimm, má pravdu,“ ozvalo se ode dveří.
„Kankurou,“ vydechla Kazemi a objala ho a rozplakala se.
„Nemáš důvod plakat,“ snažil se ji uklidnit, ale jakoby ta slova jen umocnila její smutek a bezmoc cokoli udělat.
„Ale ano jako medička jsem selhala a přitom jsem přísahala, že budu zachraňoval životy a ne dopustit, aby před mýma očima zemřelo nenarozené dítě jak s tím budu žít?“ to už se rozplakala naplno. Kankurou se ji snažil uklidnit, ale marně.
Mrně jakoby vycítilo tuto špatnou atmosféru, tak se také dalo do breku a Kimm ji musela tišit.
„To mi připomíná, že jsme ji ještě nepojmenovali,“ upozornila Kimm.
„To máš pravdu, ale jak ji teda pojmenujeme,“ přemýšlel Kiba.
„Tak ji dejte obě ty jména,“ opět opakovala Kazemi, která se již trochu uklidnila.
„A nebude to znít divně Inuzuka Sachiko Yukiko?“ optala se Kimm.
„Ne vůbec ne, ale právě naopak. Mě se to moc líbí,“ přiznal Kankurou.
„Mě taky,“ souhlasila Kazemi.
„Tak dobře, od teď jsi Inuzuka Sachiko Yukiko,“ a jakmile ji pojmenovali, tak se stala divná věc a to ta, že dítě přestalo plakat a usmálo se vědoucím úsměvem a za par vteřin vypadala úplně normálně.
„Viděli jste to?“ ptala se Kimm.
„Ano, ale vůbec tomu nerozumím,“ řekla Kazemi.
„Ale já ano,“ přihlásil se o slovo Kiba.
„Ano? Tak nám to pověz Sherlocku,“ chtěl vědět Kankurou, ale jako ostatně všichni co z něho kloudně moudrého vypadne.
„Je to přeci naše dcera a tudíž musí mít taky určité schopnosti, které nás jednou předčí.“ Kiba to říkal, tak zvláštním hlasem, že všem v místnosti naběhla husí kůže a dítě nepatrně pohlo hlavičkou na souhlas.
„Vidíte, i Sachiko Yukiko se mnou souhlasí,“ poukázal Kiba.‘
„Něco na tom bude a já jsem netušila, že dovedeš tak myslet,“ podotkla Kazemi.
„Nebudeme se zbytečně hádat a necháme mamču, ať si odpočne a já bych ti chtěl něco navrhnout,“ osmělil se Kankurou.
„A co?“ chtěla vědět Kazemi, ale stále pořád byla v depresi.
„Tak pojď se mnou a já ti to ukážu,“ lákal ji Kankurou.
„Dobrá,“ souhlasila Kazemi a tentokrát byla zvědavější než malé dítě.

Dvojice odešla společně s Kibou, protože nechal Kimm a Sachiko Yukiko vyspat. A nevěděl proč, ale náhle mu došlo, že Akamaru a Neya někam zmizeli a pak je spatřil na trávníku jak si spokojeně pochrupují a tak zašel do kuchyně a začal vařit.

Kankurou zavedl Kazemi náhodně do jejího dětského pokoje a vrhl se na ní.
„Co to děláš?“ ptala se Kazemi.
„Jen tě klidním,“ odpověděl klidně Kankurou.
„To je od tebe milé a víš, že je tohle můj pokoj?“ informovala ho Kazemi.
„Vážně?“ divil se Kankurou, ale jejímu pokoji vůbec nevěnoval pozornost. Byl zaměstnát Kazemi.
„Ano,“ potvrdila Kazemi a jala se ho líbat jako smyslů zbavená a Kankurou si v duchu pogratuloval, že mu to vyšlo.
Pak již nebyly žádné myšlenky pouze čirá touha, která převzala vládu nad jejich činy…

Kimm spokojeně spala a Nidara se potuloval po domě a přemýšlel jestli nemá zajít za sestrou a nakonec usoudil, že ano, ale čekalo ho nemilé překvapení a to v podobě Uchihy Sasukeho, který objímal Shiru…
„Pracky od ní pryč! A jak jsi se dostal z pout?“ vyzval ho Nidara. (pokračování najdete v dalším díle LUvN - pozn. autorky)

Kiba uvařil tradiční rámen a svoje oblíbené jídlo, na které nedal dopustit. A tím jídlem bylo sushi.
A divil se, že měl takový hlad. A pro sebe si řekl: „Alespoň ta matčina a sestřina škola byla k užitku.“
„Můžeme se přidat?“ ozvalo se mu za zády.
„Ale jistě,“ pozval je Kiba, který toho uvařil více.
Kazemi a Kankurou si nabrali slušné porce a dali se mlčky do jídla - dodržovali totiž zvyk nemluvit při jídle - a Kiba si hned povšimnul, že oba dva září jistou energií, která je pouze po milování…
Po jídle se Kazemi optala: „Kde jsi se naučil tak skvěle vařit?“
„No… máma a sestra mě nutily, abych se to naučil a já jsem jim vděčný,“ přiznal se Kiba a byl červený až za ušima.
„Tak to jim potom musím poděkovat, že mám tak šikovného švagra,“ poznamenala Kazemi.
„No vlastně, ano, Kibo, ty budeš můj švagr,“ utrousil Kankurou.
„A to víš až teď?“ dobíral si ho Kiba.
„Ano,“ teď na oplátku Kankurou zčervenal.

Kimm se zdál podivný sen, ale při probuzení ho zapomněla… Uviděla vedle sebe spát malou Sachiko Yukiko a okamžitě ji zalil láskyplný pocit, že má takovou dceru.

„Už je na čase, aby se Sachiko Yukiko přidala k nám a ty! Bratře Neyi, synu Byi a Kaye! Tebe jsem vybral, abys nám to dítě přinesl! Pro tebe to bude snadné,“ řekl vůdce tlupy Oyashi.
„Bude mi ctí!“ pronesl Kyar bez špetky jakéhokoli citu.
„Tak běž a bez dítěte se nevracej! Jinak tě čeká smrt!“ vyroval ho Oyashi.
Kyar se poklonil a se skokem byl pryč.