Láska si vybírá jen jednou toho pravého 04

Tajný zápas

Odvedli ji opět do jejího “pokoje“ a odešli. Posadila se na postel, kolena přitiskla k tělu a obejmula je rukama. Její mysl byla zase obklopena Itachim. V hlavě jí stále dokola přemítala ta věta, co řekl Deidara- Je pod Itachiho ochranou. Vždyť on sám jí řekl, že ji unesl pro její lékařské techniky a ne pro...ne, na to slovo si netroufala ani vzpomenout. Potom její mysl opět ovládla vzpomínka na Sasukeho.
„Už tě asi nenajdu, už tě asi nepřivedu zpět,“ řekla si tiše pro sebe a do očí se jí nahrnuly slzy .
„Naruto, musíš ho najít, prosím.“ Sasukeho ještě chvíli nemohla vypustit z hlavy, ale potom si ulehla na bok tak, že její tvář směřovala ke dveřím, a všechno kolem sebe nechala volně plynout. Vše to jen volně přicházelo do její mysli a zase odcházelo. Pomalu se dostávala do spánku, který ji ale stále ještě zcela neovládl. Celou tu dobu ji sledovala jedna osoba, schovaná ve tmě chodby. Svůj pohled věnovala jejímu pravidelnému oddechování a musela se pousmát, když Sakura jednou za čas i pootevřela pusu, jakoby chtěla něco říct.
Sakura ještě chvíli jen tak ležela a cítila, že spánek už za chvíli nad ní získá kontrolu. Najednou uslyšela kroky, vlastně spíše jakoby se jí zdálo, že někdo poblíž chodí. Ucítila něčí pohled na sobě a pomalu otevřela oči.
„Itachi??? Co se děje??“ řekla poněkud rozespalým tónem. Chvíli se na ni díval jeho klidným výraz, bez jakýchkoliv citů.
„Jedna ze skupin ninju, které tě hledají, to už vzdala,“ Sakura sklonila hlavu, měla sto chutí dát volnost svým citům, ale to by dopadlo pláčem, raději se snažila ovládat.
„A co se mnou budete dělat?“
„To nevím, ale léčitelské techniky neumí nikdo z nás, proto tě potřebujeme.“
„Takže tu už zůstanu?? Na pořád?!!“ vyjekla. Itachi neodpověděl, jen trochu sklopil zrak a pomalu odcházel.
„Itachi? Proč si myslíš, že tu tak dlouho zůstanu? Myslíš si, že v tomto pekle zůstanu napořád?! Něco ti řeknu, já se smrti nebojím, nezůstanu tu,“ řekla rozhodně, a její smutek nahradila nenávist a zlost.
Otočil se, jeho pohled se střetl s jejím.
„Rozhodně nechci, aby to tu pro tebe bylo peklo,“ a odešel.
Cože?! Vždyť to je Itachi, ten který vyvraždil celý svůj klan, ten který nic necítí, tak proč mně říká něco takového? Nemohla uvěřit. Že by přeci jen měl city?...blbost, to není možné, u něj ne!
Ulehla a pokračovala v tom, co před chvílí nedokončila, spánek jí ovládl a její mysl se ponořila do jiného světa.
„SAKURO!!! SAKURO!!! VSTÁVEJ!!!,“ třásl s ní Tobi.
„Hmmm, co se stalo,“ sedla si a protáhle se.
„Pojď, rychle musíš někoho vyléčit,“ chytl její ruku a už s ní pelášil chodbou.
„A kdo to je?“ křičela na něj a snažila se aspoň trochu povolit jeho stisk. „ „Uvidíš!!!“
Doběhli do jednoho z mnoha pokojů. Ve dveřích stál červenovlasý muž, kterého neznala, a na posteli ležel zraněný Itachi, měl dlouhou řeznou ránu na břiše a taky na rameni.
„Co se mu stalo??“ vydala ze sebe a vešla do pokoje, zároveň jí hlavou proletěla dost lákavá myšlenka -Itachi? Tady a zraněn? Taková příležitost, můžu zabít jednoho z Akatsuki. Na rameni ucítila silný stisk, toho neznámého.
„ Vím, nad čím přemýšlíš, ale ani se o to nepokoušej!“ řekl a pro jistotu ještě zesílil stisk.
„Auu,“ zaúpěla tiše Sakura, „ nejsem blázen!“ vyškubla se jeho stisku a pomalu přistoupila před postel.
„A co se mu stalo?“ klekla si k němu a kontrolovala zranění. Nedostala odpovědi, ten neznámý se začal bavit o něčem s Kakuzem, mluvili potichu, takže je neslyšela, a Tobi někam odběhl. Pomalu kontrolovala tu ránu, která se táhla od pasu napříč břichem. Sa*ra to není moc dobré. Přiložila ruce na zranění, když ji ale vyrušil chraplavý a koktavý Itachiho hlas : „ Ne..nemusíš to dělat, vím, že..že mě nenávidíš,“ krev mu pomalu začala stékat z pusy.
„Ne, nemluv, ještě si to zhoršíš,“ řekla a znovu natahovala ruce ke zranění, Itachi je ale uchopil, neměl moc síly, přesto to byl pevný stisk. Sakura pohlédla nechápavě do jeho očí a pomalu se v nich začala utápět, nechtěla si to přiznat, ale trochu se jí líbil. Jejich pohledy se střetly v dlouhé době, úplně zapomněla na jeho zranění, hlavou se jí motalo tolik myšlenek. Proč to dělá? Může zemřít. Ty jeho oči,..tak moc podobné Sasukeho- pousmála se a něco chtěla říct, vyrušil je až Kakuzův křik : „ Na co čekáš?! No tak!.“ V tom momentě se “vzbudila“ a začala Itachiho léčit, i přes to že jí držel ruce. Pomalu jí je pustil, celou tu dobu se na ni díval.
„Sakuro,…. Děkuju,“ řekl Itachi a pomalu zavřel oči.
„Co se děje??! Co je sním?!! Bude zdravý?!!“ naléhal na ni Kakuzu.
„Ano, není zasažen žádný důležitý orgán, přesto by měl odpočívat a nedělat nic těžkého.“
„Ufff,“ oddechl si ten neznámý, zatímco Kakuzu odešel, „vy jste se asi zbláznili ne?“ křikl na Itachiho.
„A co se stalo? A…..Kdo vůbec jsi?“ prohlédla si neznámého s červenými vlasy. Místo odpovědi se jí zasmál a prohodil : „Takže mě neznáš? To buď ráda.“ Přistoupil blíž a prohlédl si Itachiho .
„ Fajn, už to nevypadá tak zle, pojď.“
Odvedl ji do místnosti, kde asi tak před pěti hodinama nakopala Hidana. Sedělo tam několik členů Akatsuki.
„Sedni si,“ ukázal na jedno z volných křesel a sám se posadil. Sakura usedla a mlčky poslouchala rozmluvu.
„SA*RA! To sou takoví blázni! A teď máme o problém víc!“ křikl Kakuzu.
„To mi povídej, teď nemám partnera,“ přitakal klidně Kisame.
„Hidan bude mimo asi tak týden, jak je na tom Itachi?..Sasori??“ hodil po svém parťákovi pohled Deidara. Cože, vždyť tohle není Sasori. Sa*ra, ale co nadělám, sem přeci v Akatsuki, tady mají i nesmrtelného- řekla si pro sebe s menším úšklebkem, kterého si nikdo naštěstí nevšiml, a pozorovala Sasoriho, dokud se na ni nepodíval on,: „ Sakuro? Jak je na tom Itachi?“
„Nemá zraněný žádný důležitý orgán, ale přesto by měl odpočívat.“ Nad její odpovědí všichni jen zakývali hlavou a začali nadávat.
„Mimochodem, co se jim stalo?“ všechny pohledy se otočily na Sakuru a ta by se nejraději schovala za křeslo. Nikdo neodpovídal a ona začala litovat svojí otázky.
„Nehoda,“ řekl s pobavením Deidara, načež se všichni postavili a odešli, až na Sasoriho: „pojď, odvedu tě do tvého pokoje.“ Vstala a následovala ho.

V pokoji ji čas utíkal tak pomalu. Kdyby alespoň mohla slyšet zpěv ptáků, nebo vidět západ a východ slunce. Nic, nic. Už tu jsem téměř šest dní, jenom šest dní a připadá mi to jako věčnost- povzdechla si. Co se mnou bude? Ovládla ji úzkost a strach, jedna slza upadla na polštář, druhá, třetí…DOST!!!NEUKÁŽU VŠEM SVOU SLABOST!!!
Usedla na postel a hlavu opřela o zeď. Proč na něj nemůžu zapomenout? Na ty jeho oči, tak tajuplné a záhadné a při tom tak krásnéé…Ne-e-e, proboha nad čím to přemýšlím? Je to vrah a šílenec. On vyvraždil své blízké a mně se líbí jeho oči, to snad ne- pomalu ji ovládal vztek na sebe sama. To kvůli němu Sasuke odešel, to kvůli němu-nakonec smutně sklonila hlavu.
Ať chtěla, či ne, nemohla na něj zapomenout, ale ještě něco její mysli pokoj. Za těch šest dní strávených tady se konečně vyspala. Za poslední dva roky se skoro vůbec nevyspala, vzpomínky jí nedaly odpočinout, jaktože ji tady tak rychle opustily?
„Sakuro?!“ uslyšela z chodby.
„Ano?!“ zvolala do tmy. Za chvíli doběhl Deidara ke dveřím a rychle je otevřel.
„ Pospěš, Itachimu je zle!“
Z postele vyskočila jako střela. Proč mám o něj takový strach, je to nepřítel!. Utíkala za Deidarou, celou dobu neřekla nic, až když dorazili do jeho pokoje, se optala na to, co se stalo.
„No asi se zkoušel zvednout,“ vydal ze sebe Deidara.
„Sa*ra to je ale deb*l, on se musí co nejdřív vyléčit a udělá tohle!“ nadával tam Kakuzu, „CO MU JE!?!“ okřikl Sakuru.
„Nic vážného, jen se mu trochu natrhla ta rána.“
„Dobře udělej, co je nutné!“ řekl Kakuzu a opustil pokoj, asi zapomněli na to, že by ho mohla vmžiku zabít, a odešli i ostatní. Zůstala tam sama s polopřítomným Itachim a rozhodně neměla v plánu mu oblížit.
„Proč to děláš?“ řekl tiše Itachi, „ nenávidíš mě, to já mohu za to, jaký byl Sasuke, to já mu zničil život.“ Nemohla uvěřit svým očím, ale v těch jeho uviděla lítost, sice jen na chvíli.
„A ty? Proč to děláš?“ položila mu své ruce na tu ránu, ale léčit nezačala. Dívala se mu zhluboka do očí a snažila se mu v nich číst, nyní už v nich neviděla nic jako lítost, už zase ta arogance, jeho arogantní pohled. Jestli má opravdu city, tak proč to dělá?
„Copak dělám?“ odpověděl ji na její otázku.
„Všechno,“ stále se mu dívala do očí, „v jeden moment, si ten, kterého bych nejraději zabila a v druhý,“ odmlčela se.
„A v ten druhý?“ vyzvídal. Nic mu neodpovídala, jeho očím už ucukla a teď její pohled směřoval společně se skloněnou hlavou dolů, pryč od něj.
Snažil se nadzvednout, ale ulehl hned, jak ucítil tlak, vyvolaný jejíma rukama, které byly stále na jeho břichu.
„A v ten druhý?“opět na ni vrhl pohled.
Její výraz zesmutněl: „A, v ten druhý je mi tě líto,“ do očí se mu už, ale nepodívala, měla na krajíčku a tohle by tomu určitě nepomohlo. I přes její odpor nadzvedl záda a opřel se o lokty, trochu se k ní přiblížil a tiše řekl : „To je jen má manipulace a tvoje hloupost, že si na to naletěla,“ podívala se mu se smutkem , ale i nenávistí do očí. Neuvěřitelně se jí chtělo plakat, ale udržela to v sobě a začala léčit jeho zranění.
„Proč?“ shlédl na její dlaně.
„Protože je mým úkol léčit nemocné.“ Už na něho nepohlédla, deset minut strávila nad jeho zraněním v tichosti, potom se zvedla a odcházela a na sobě měla ale stále jeho pohled. Ve dveřích se zastavila, otočila se k němu a tiše se slzami v očích: „Říkej si, co chceš, ale žít bez kamarádů, bez citů a sám, to je podle mě větší hloupost,“ a odešla.