Hrozba dvou světů: díl 12: Pomoc vyráží

Společně jsme uháněli lesem. Porost kolem nás houstnul a čím více jsme se vzdalovali vesnici, tím více krajina divočela. Díky lokátoru, který mi před odchodem věnoval Kisuke jsem měla být schopná najít reiatsu hollow na několik kilometrů. Zatím se ale neukázala žádná činnost. Ichigo celou cestu mlčel a s vážným výrazem si jen prohlížel okolí.
Konečně se ozvalo osvobozující zapípnutí přístroje, který jsem držela v ruce.
„Co to bylo?“ zeptal se mě okamžitě můj přítel.
„Dvě míle severozápadním směrem se vyskytuje reiatsu hollow,“ oznámila jsem mu nespouštějíc oči z displeje. „Jeden, dva, ne hned pět. Je jich tam zhruba pět.“
Navzájem jsme na sebe kývli a zamířili k místu, které nám lokátor ukazoval.

„Narutoooo,“ volání z dálky se stále přibližovalo a bylo silnější a silnější.
„He?“ Otočil Naruto hlavu. „Co je? Kazeke-san.“
„Kde proboha jsi?“ vyštěkla na něj Kazeke a zaujala svůj tradiční postoj se založenýma rukama.
„Odpočívám,“ odpověděl jí nechápavě.
„Ty blb--, trénink pokračuje.“
„CO?!“ vyjekl a rázem vyskočil na nohy. „Proč mi o tom nikdo neřekl?!“
„Říkala jsem ti to,“ zamračila se na něj. „A nebo ne?“ zapochybovala okamžitě. „Kuchiki….-san už nás čeká.“
Během krátkého okamžiku doběhli na cvičiště, kde čekali už valná většina skupiny.
Kimmini, Kazeke, Kakashi, Sai, Shikamaru a celý tým, který doteď byl pod vedením Byakuyi.
„Můžeme začít,“ podotkla Kazeke okamžitě, když dorazili na místo.
„O tom, kdy začneme tady rozhoduji já,“ utnul jí Kuchiki a věnoval jasně nepříjemný, ledový pohled.
Kazeke našpulila vztekle pusu a chtěla se bránit, ale ruka Kimmini vystřelila na její rameno a dala tak signál, aby nevyvolávala zbytečné problémy. Kazeke spolkla všechny své narážky a dala si ruce v bok.
„Gomene,“ šeptla jí Rukia, která následovala kroky svého bratra.
Opodál stojící Hyuuga Neji si s Kazeke vyměnil pohled, který mohli rozšifrovat jedině oni dva.
„Dobrá pustíme se do práce,“ upoutal na sebe Kuchiki pozornost.

Dorazili jsme na mýtinu obrostlou hustým porostem stromů a křoví. Byl to dokonale kulatý, velký plac, odříznutý od zbytku lesa. Kolem nás se neslo až nepříjemné ticho, které mi hučelo v ušních bubíncích. Neozývalo se žádné štěbetání ptáků ani jiné zvuky přírody, které jsou pro ni tolik specifické. Ale o tom jsem už přemýšlet nestačila. V tu chvíli na nás ze křoví na pravé straně vyskočilo něco, co jen vzdáleně připomínalo člověka. Vrchní část těla byla lidská, ale od pasu až dolů to nepochybně bylo tělo hollow. Uskočili jsme stranou. Ichigo sáhl po svém meči a rozeběhl se proti nečekanému nepříteli. Ten vztekle zařval s očima plnýma čiré nenávisti. Stačilo jedno seknutí a hollow se rozplynul v prach. Opakovalo se to ještě třikrát. Vybíhali na nás nečekaně z různých stran a velice dobře uměli skrývat své reiatsu.
Ichigo si oddechl když porazil čtvrtého.
„Díky, že ses přidala,“ pronesl vyčítavě.
Ušklíbla jsem se založila si ruce na prsou.
„Nemáš zač.“
Obličej se mi roztahoval do úsměvu, který mi chtěl Ichigo oplatit, ale jeho tvář okamžitě zkameněla. Otevřela jsem pusu, abych se zeptala co se děje, ale něčí velice silné ruce mě popadly ze zadu. Chytily mě tak, že jsem se nemohla pohnout ani o píď. Ichigo zpozorněl. Se svraštělým obočím sledoval toho, kdo mě teď tak držel v šachu. Cítila jsem se popuzeně, jako slaboch, který si chvíli nehlídal záda a nepřítel si ho teď jen tak drží. Bylo to nesmírně ponižující.
„Copak, copak?“ promluvil ten hlas za mnou na Ichiga. Byl ženský, ale hluboký a nepříjemný.
Ichigo mlčel, jen pevněji stiskl své zanpakutou v ruce.
„Pusť ji,“ řekl po chvíli prostě.
„Střílíš si ze mě? Shinigami?“
Ucítila jsem slabé trhnutí na mých zádech a zvuk tření kovu o pouzdro mého meče. Okamžitě mi došlo, že ten, kdo mě drží ho právě vytáhl a drží ho v ruce. Cizí ruka s mečem se natáhla přede mě, ale sevření ani trochu nepovolilo. Dívala jsem se na něj vyjeveně a neměla ani sebemenší potuchy, co chce nepřítel udělat. A pak se mé zanpakutou rozpadlo v prach. Jako lusknutím prstu, z ničeho nic. Jakoby by bylo ze dřeva a velkou rychlostí shořelo.
Zalapala jsem po dechu a chtěla se vysmeknout, ale pohyb nebyl možný. Ichigo opařeně stál a stále hleděl na místo, kde se před chvíli moje zbraň změnila na prach.
„Co to-…“ vypadlo z něj.
„Chceš proti mně bojovat Shinigami?“ zeptala se ta žena, byla hollow.
Jen její tělo se člověku podobalo o něco víc, než ti, kteří nás postupně napadli. Bezpochyby byli jen nějaká předehra. Stiskla mě pevněji, až mi nebezpečně zapraskaly kosti. Snažila jsem se popadnout dech, ale stlačovala mi plíce.
„Moenai!“ zakřičel Ichigo a chtěl vyrazit proti ní.
To, co se stalo pak bylo velice rychlé. Její ruce mě chytily na ramenou a jediné co jsem pak cítila byla neskutečná, pálčivá bolest. Jakoby mě někdo neustále bodal nožem a pokaždé s ním v ráně otočil o třistašedesát stupňů. Aniž bych si to uvědomila, s hlasitým řevem jsem padla na kolena. Nehty jsem zarývala do země a nepřála si nic jiného, než aby to konečně přestalo. A pak byl skutečně konec. Bolest ustála stejně rychle jako přišla. Otevřela jsem oči a s hrůzou zjistila, že kolem mě je jen černo.

Naruto sebou poplašeně škubl a zvedl hlavu. Upoutal tak pozornost Kazeke, která na něj podezřívavě pohlédla. V tuto chvíli si nevšímala, že Byakuya jim něco pomalu říká a vyžaduje od všech naprostou soustředěnost. Když Naruto vyskočil na nohy, vzhlédli k němu překvapeně zbylí členové skupiny.
„Moenai má problémy,“ křiknul ke všem.
Rukia pozvedla obočí, ale její bratr nehnul ani brvou.
„Naruto?“ oslovil ho otázkou Kakashi, když přistoupil.
„Poslal jsem za nimi klon, aby je sledoval,“ přiznal. „Chtěl jsem, abychom se okamžitě dozvěděli, když se něco stane.“
„Co se děje,“ přidal se k nim konečně Byakuya. Nebezpečným pohledem si všechny přeměřil. „Co je s Moenai?“
„Prostě má problémy.“ Naruto se dál nesnažil vysvětlit ostatním co se děje. Otočil se zády a vyrazil směrem pryč z cvičiště.
„Naruto!“ zavolal na něj Neji. „Kam jdeš?“
„Jdu jim na pomoc,“ odpověděl prostě. „Slíbil jsem jí to. Slíbil jsem, že když bude potřebovat pomoc tak příjdu.“
„Vrať se Uzumaki Naruto.“ Kuchiki promluvil velice tiše, ale i přesto jeho hlas přehlušil všechny ostatní.
Naruto se zastavil a pohlédl na něj se vztekem v očích.
„Sorry, ale nemám čas.“
V momentě kdy sotva dořekl tu větu, Byakuya stál před ním a měřil si ho arogantním pohledem.
„Pokud má kapitánka opravdu problémy, ty ji nedokážeš pomoct.“ Tentokrát to byl on, kdo se otočil a zamířil pryč.
„Hej!“ Naruto se rozeběhl za ním a za chvíli s ním srovnal krok.
„Hitsugaya-taicho,“ vyslovil místo odpovědi to jméno. Zastavil se na místě a hleděl na zaskočeného Toushira.
„Co se děje?“
„Yukionna má zjevně nějaké potíže,“ odpověděl prostě.
Jen Toushira takhle odpověď velice rozrušila. Zatnul pěsti a hluboce svraštil obočí.
„Jdu,“ odsekl na Byakuyu.
Ten se na něj chvíli nečitelně díval.
„Chápu. Potom mi nezbývá nic jiného, než jít s tebou.“
Shiro se nejdříve překvapeně zasekl, ale nakonec vděčně přikývl.
„Jdu taky,“ rozhodl Naruto. Když se jeho dva společníci chystali něco namítnout, předběhl je. „Nechte si ty kecy o tom, že proti nim nic nezmůžu nebo, že je to jen vaše věc. Mě to nezajímá. Slíbil jsem, že přijdu a svůj slib hodlám dodržet s vámi nebo bez vás.“
Ani jeden z nich nic neřekl a oba zamířil pryč, k bráně Konohy.
„Doufám, že nám budeš stačit, Uzumaki,“ varoval ho Toushirou.