Potomek dvou klanů – 7 Boj o Jinchuurikiho

Tak je tu další díl a na přání je trochu delší jen tak pro upřesnění se nám v tomto díle dvě "Dámy" poperou o přízen našeho hrdiny
proto jsi ho užijte heské čtení

Druhý den ráno Naruto pospíchal za Tsunade pro výsledky. Něco mu říkalo, že se jeho tušení potvrdí.
Zaklepal a vešel.
„Dobrý den, Pátá, máte pro mě ty informace?“
Tsunade zvedla hlavu od papíru a zadívala se na příchozího.
„Naruto, jsem ráda, že tě vidím. Posaď se.“
Sedl si do křesla a čekal co mu hokage řekne.
„Naruto, tvoje obavy se potvrdily, Sasuke je opravdu jejím pánem nebo lépe řečeno byl.
V její paměti jsme našli zmínku o Akatsuki, ale bohužel nic konkrétního jen to, že po zabití Peina byl dosazen na jeho místo,“ odmlčela se a čekala na jeho reakci, když se žádná nedostavila, pokračovala.
„Bohužel se nám nepovedlo zjistit, jestli spáchala sebevraždu nebo byla zabita. Ten had jí musel stříhnout do těla sérum zapomnění, proto také zemřel,‘‘ dokončila Tsunade.
„Děkuji za informace, pokud dovolíte tak já půjdu.“ A zvedl se z křesla.
„Počkej, ještě mám pro tebe návrh.“
„Jaký návrh?“
„No povýším tě na jounina, ale musíš prokázat své schopnosti. Přece nechceš být jediným vůdcem v historii, který byl genin?“
„Ne, to nechci, tak tedy kde a kdy a hlavně s kým?“
„Zítra na cvičišti Sedm a budeš bojovat proti mně, Kakashimu, Nejimu, Shinovi, Kibovi a Leemu.“
„Dobře zítra nashledanou.“ Ani nestačila odpovědět a byl pryč.
Tsunade si povzdychla a vrátila se ke své práci.
Naruto se přenesl na cvičiště Sedm a začal vzpomínat na dobu, kdy byl ještě malý kluk a zajímal se jenom o své kamarády.
Posadil se do trávy a zadíval se na oblohu. Po nějaké chvíli měl pocit, že ho někdo pozoruje. Zaměřil se na ní a zjistil, že za nedalekým stromem stojí schovaná Hinata.
Ani se nezvedal a jenom dost nahlas zavolal.
„No tak, Hinato, vylez já vím, že tam jsi, nemusíš se přece schovávat.“
S Hinatou to za stromem málem seklo. A byly k tomu hned dva důvody.
První: Nevěděla, kdo ten krásný cizinec je.
Druhá: Nevěděla, odkud zná její jméno a to jí vedlo k třetí, jestli ho také náhodou nezná.
Sebrala veškerou odvahu a přistoupila k Narutovi.
„Ehm vy mě znáte?“
„No já myslím, že znám a myslím, že ty taky znáš mě.“ S těmi slovy se na ni otočil a usmál se co nejvíc mohl.
„Na-Naruto-k… Naruto-kun!“ Zakoktala a šla k zemi jak zralá hruška.
„No skvělý, proč to musí udělat zrovna teď? No nic, budu ji muset odnést do jejího domu.“ Sebral Hinatu a vydal se k hlavnímu domu klanu Hyuuga.
Byl jenom malý kousek od hlavního domu, když potkal Nejiho.
„Co jsi udělal Lady Hinatě!“
„Nic Neji, jenom omdlela a já jí tam nechtěl nechávat nesl jsem jí domů.“
„Tak to jo já myslel…“
„Tak nemysli,“odsekl Naruto
„Odnesu jí sám, dej mi jí.“
„Tady ji máš, stejně mám práci.“ Podal Hinatu Nejimu a přenesl se domů. Chtěl přestěhovat z údolí nějaké lišky, aby je mohl cvičit a nebýt v tak velké čtvrti sám.
Mezitím v Hyuuga čtvrti
Neji odnesl Hinatu do jejího pokoje, kde jí s obtížemi vzbudil. Hinata, už s normální barvou obličeje, se rozhlížela kolem sebe, když ale zjistila že je doma, zaměřila se na Nejiho.
„Kde… kde je Naruto-kun?“ zeptala se a mírně zčervenala.
„Nevím potkal jsem ho pár metrů od čtvrti s vámi v náručí. Předal mi vás a odešel nejspíš domů,“ dořekl a chystal se odejít. Hinata dál seděla na posteli, omámená myšlenou, že byla v Narutově náruči. Neji si jen povzdechl a odešel. Hinata ještě chvíli seděla na posteli, potom se z ničeho nic zvedla a vyskočila oknem na větev stromu a utíkala k cvičišti, kde se s ním po dlouhé době opět setkala doufala, že tam ještě bude.

Mezitím u Hokage

„Dobrý den, Tsunade-sensei,“ pozdravila osoba která vstoupila do kanceláře
„Ahoj Sakuro, co potřebuješ?“
„Chtěla jsem se vás na něco zeptat,“ zaváhala a sedla si před svou učitelku.
„Jen se ptej, ráda ti na všechno odpovím.“
„Proč jste mi neřekla, že se vrátil Naruto?“
„Protože si to přál. Skoro nikdo to neví, má právo to všem oznámit sám,“ odpověděla a zadívala se jí do očí.
„Ještě něco?“
„Ano, je tu ještě něco chtěla jsem se zeptat, kde teď bydlí a co je to za klan ten Namikaze, nikdy jsem o něm neslyšela. On je přece poslední z klanu Uzumaki, ne?“
„Nedivím se, že o tom klanu nic nevíš, Naruto je totiž jediný potomek i klanu Namikaze o čem on sám nevěděl. A navíc je teď jeden z nejbohatších ve vesnici, ale víc říkat nebudu, musí ti to říct sám,“ vychrlila na překvapenou Sakuru a poslala jí pryč, kvůli spustě práce. (Ta tak, pod stolem má flašku saké)
Sakura se vypotácela z kanceláře. Přemýšlela nad přívalem nových informací. Rozhodla se ho jít navštívit. I když nevěděla, kde přesně hledat, byla odhodlaná ho najít.
První, co jí napadlo, bylo se vydat na cvičiště, kde se z ní, Naruta a Sasukeho stal tým. Celou cestu přemýšlela nad svými pocity a zvláštním chováním, když ho včera viděla i na onu větu když nevěděla, kdo to je. Ta vzpomínka jí na tváři vykouzlila usměv.
Když dorazila na cvičiště, nikoho neviděla, s povzdechem si sedla na kraji lesa a pozorovala oblohu. Najednou se jí zdálo, že něco slyší, otočila hlavu za zdrojem zvuku a spatřila běžící Hinatu. Její dlouhé, modro černé vlasy za ní vlály jak tmavý závoj. Zastavila se až skoro na konci cvičiště, kde nejspíš aktivovala svůj Byakugan, protože se rozhlédla a spatřila Sakuru, která byla skrytá ve stínu a nebyla pouhým okem vidět. Zamířila k ní.
Sakura si povzdechla, nechtěla s ní mluvit, už dlouho věděla, že se jí Naruto líbí a teď k němu cítila jisté sympatie i ona. Sice nevěděla, které dá Naruto přednost, ale byla odhodlaná si ho získat i za cenu nesouhlasu Hinaty. Naruto byl přece jenom do ní zamilovaný už dlouho, tak proč by to nemohla být právě ona. Sledovala Hinatu, jak se k ní blíží. Když už byla skoro u ní, nahodila přívětivý usměv a tvářila se jako by si užívala krásného počasí.
„Ahoj Sakuro, neviděla jsi tady Naruta-kun?‘‘ zeptala se a dál sledovala Sakuru, její výraz se jí nelíbil, za tu dobu, co byl Naruto pryč, hodně cvičila, aby se mu co nejvíce přiblížil a teď měla nepříjemný pocit, že jí to nebude nic platné.
„Ahoj Hin, neviděla jsem ho, potřebuješ něco? Já bych mu to vyřídila mám se u něj dnes stavit,“ řekla.
Hinatu tahle zpráva znepokojila ještě víc. Vůbec to nečekala, měla pocit, že se svět najednou zastavil. Stále jí zněla Sakuřina slova v uších. Sebrala veškerou odvahu a odpověděla.
„Ne, to je dobré až ho uvidím tak mu to řeknu.“ V tu chvíli měla neuvěřitelný vztek, který jí trhal zevnitř. Na sobě však nedala nic znát a mile se na Sakuru usmála. Ta se jen zvedla a chtěla odejít, když jí někdo chytil za zápěstí. S trhnutím se otočila a zjistila, že se na ní dívá Hinata s Byakuganem. Trochu se ulekla a vyjeveně na ní pohlédla.
„Sakuro, co takhle dát si přátelský souboj?“ Měla takový pocit, že se tímhle z nich stávají rivalky. Sakura chvíli nevěděla co říct, proto jen překvapeně kývla.
Pomalu došly doprostřed cvičiště a zaujaly bojový postoj. Sakura to nevydržela a zeptala se proč, ta jí jen odpověděla.
„Víš Sakuro, za měsíc se mám utkat s otcem o vůdcovství a potřebuji hodně trénovat a malý přátelský souboj mi neuškodí ba naopak, pomůže,“ usmála se a poměřovala jí pohledem. Obě čekaly na první krok té druhé.
Stály tam a měřily si pohledem tu druhou. Pak obě na ráz vyrazily a hodily po té druhé kunai. Ty se jen neškodně zaryly do země. Hinata musela uhýbat před ničivou silou Sakuřiných pěstí a ona zase jejímu Juukenu. Nutno dodat že se za těch šest let Hinata hodně zlepšila, ale Sakura měla značně na vrch, přece jenom jí učila samotná Tsunade.
Hinata si myslela, že má vyhráno, když na Sakuru použila Juho Soshiken (Lví pěst) bohužel pro ní jí to nevyšlo, Sakura se jí vyhnula odskočila kousek od ní, složila pár pečetí a zařvala:
„Doton: Dochuu Senkou“ a zmizela pod zemí. Hinata byla chvíli vyjevená, nevěděla, že Sakura dokáže používat ninjutsu.
Tahle chvilka nepozornosti Sakuře stačila, aby se jí dostala pod nohy a stáhla jí do země. Hinata se jen ušklíbla a použila Hakkeshou Kaiten (Vír proroctví) v mžiku byla venku. Zrovna ve chvíli, kdy chtěla na Sakuru znovu použit Juuken se z lesa, nebo to co z něj zbylo, vyběhly dvě obrovské lišky. Jedna chytla Hinatu za nataženou paži a strhla jí stranou, kde jí zabránila se znovu na Sakuru vrhnout. Sakura měla podobný osud s rozdílem, že nebyla na zemi, ale ocas lišky jí držel vysoko ve vzduchu. Obě dost zadýchané se zmítaly v jejich sevření.
Blízko obou se z ničeho nic vytvořil vzdušný vír doprovázený kapičkami vody, ze kterého se vynořil Naruto s malou liškou na rameni.
Obě okamžitě přestaly prát se svými věznitely a koukaly na Naruta. Ten dal pokyn a obě lišky je pustily a vrátily se k Narutovi.
Hinata po chvilce nevydržela a omdlela, hned, jak to uviděla malá liška na Narutově rameni něco mu pošeptala a odběhla jí pomoct. Naruto mezitím zamířil k, už stojící, Sakuře.
„Sakuro-chan, co jste si proboha udělaly?“ zeptal se a čekal na její jistě zajímavou odpověď, avšak dočkal se jen nepatrného pokrčení ramen a velmi krácenou odpověď:
„Přátelský souboj.“
Naruto měl pocit, že špatně slyšel proto se zeptal znovu.
„Přátelský souboj na zdokonalení schopností.“
Když mu znovu odpověděla stejně nevydržel a sáhl jí na čelo, jestli nemá horečku pak dodal.
„Přátelský souboj? Sakuro vždyť to tady vypadá jako kdyby se tu nedávno konala bitva z nemalým počtem ninjů.“ znovu se na ní zadívala jako by ji viděl poprvé.
Sakura se teprve teď rozhlédla a musela uznat, že má Naruto pravdu. Byly do svého „Přátelského souboje“ tak zabrané, že si nevšimly, jak devastují okolní krajinu.
Mezitím co se Sakura nemohla vzpamatovat z chaosu, který všude panoval se k ni přitočila ona malá liška a začala jí léčit jazykem povrchové ranky na nohách, na které dosáhla (Sakura totiž stále stála) až při doteku se na ní otočil pohled Sakury. Sedla si a ze zájmem si jí prohlížela. Byla čistě bílá, jedinou výjimku tvořil ocas na kterém byla zlatá skvrna připomínající hvězdu chvíli jí ještě pozorovala, ale pak sklouzla pohledem na ty dvě ostatní. Byly obrovské, když seděly stále byly o hlavu větší než Naruto, obě měly hnědočervený kožich s bílou náprsenkou, kolem krku měly uvázané černé šátky se znaky klanu Uzumaki a Namikaze. Znovu pohlédla na lišku, která jí léčila a také ona měla ten šátek.
Naruto kývl na jednu lišku a něco jí pošeptal. Ona kývla, že rozumí, sebrala Hinatu ocasem, vysadila si jí na záda a pelášila do Hyuuga čtvrti, během chvíle byla zpátky. Potom se Naruto otočil už k uzdravené Sakuře.
„Sakuro-chan, nechceš doprovodit domů?“ zeptal se a mírně zčervenal.
„ANO! Vybral si mě a ne tu Hyuuga holku!“ radovala se vnitřní Sakura.
Sakura jí okřikla a nahlas řekla:
„Budu ráda, ale neměla jsem dneska přijít k tobě?“ zeptala se a taky trochu zrudla.
„No vlastně měla, ale to můžeme nechat na zítra musíš si odpočinou. Sice nevím, proč jste se do sebe tak pustily, ale cítím, že tvoje chakra je na minimu.“
Sakura se mírně pousmála a řekla:
„Dobře, jestli mě chceš doprovodit, budu jenom ráda,“ odpověděla a sklopila hlavu, aby neviděl jak je červená.
Cestou toho moc nenamluvili, když ale dorazily před dům, kde Sakura bydlela chvilku tam nervózně přešlapovala a pak se k překvapenému Narutovi naklonila a dala mu lehkou pusu na tvář. Zčervenala jak rajče a v mžiku utekla do domu.
Naruto tam ještě chvíli překvapeně stál, ale pak se jenom pousmál, otočil se a šel domů. Jenže tento výjev viděla i osoba, která z toho radost vůbec neměla a v tu chvíli přísahala, že to nebyl jejich poslední „přátelský souboj“.

Pokračování příště……