Papačka18 aneb Černé peklo

Koukala jsem se na malinké domečky pod sebou a přemýšlela.
Už tehdy se mi něco nezdálo, ale vzpomínka na Gakimakiho mě uklidňovala. Za hrudník mě držela ruka a černý pařát, jeho prsty mě tlačily mezi žebra. Ale já chtěla být člověk, tak jsem ani nedutala.
Krajina se postupně měnila z města na lesy z lesů na louky, z luk na savany, ze savan na pouště, z pouští na moře, z moře na kamenitá údolí, z údolí na sopečnou půdu, dokud jsme konečně nevlétli do sopečného chřtánu.
Netopýří kluk přistál mezi kameny, na kterých bylo plno baněk s divnými tekutinami.
Jakmile mě opatrně položil na zem, chytil se za hrudník a v bolestech si klekl. Potom vstal a pomalu přešel k prosklené skříňce, vytáhl z ní červenou lahvičku a horlivě se napil. Ještě chvíli se rozdýchával a potom už jen zatřásl hlavou a otočil se na mě.
„A teď ještě ty, Yushi,“ řekl unaveně.
Chytil mě za ruku a odvedl k velké mříži. Otevřel ji a náhle...
„RAWWR!“ ozvalo se a cosi vyskočilo ze tmy na Netopýřího kluka. On to však hrubě odbyl.
„Teruki! Dnes ti nedám nažrat, ty jeden primitivní šmejde!“ zařval.
V tom jsem si vzpoměla...
Teruki...
Teruki Sonaru...
První výtvor...
„Ty jsi... Nahok... Karashi?“ zeptala jsem se zděšeně.
Otočil se na mě a jeho vlasy úplně zrudly.
„Pozdě...“
Strčil do mě a rychle za mnou zavřel dveře. Ocitla jsem se ve tmě... v nejhorším živlu pro rostliny... překvapeně jsem seděla, když se ke mně cosi přiblížilo...

a tady je naše Papu-chan :)