Papačka19+20+21 aneb Nekonečně děsivá tma

Kapitola devatenáctá
Čtyřruký přítel
„KO JI?!“ zařval mi kluk do ucha a zděšen (asi svým vlastním hlasem) skočil pozadu do kouta. Pomalu jsem vztala z mokré podlahy.
„Klid...“ řekla jsem potichu. Nechápavě na mě koukal.
„Coe?!“ zeptal se jako trouba. Pomalu jsem se k němu přiblížila.
„Ty jsi Teruki? Teruki Sonaru?“ zeptala jsem se. Namáčkl se na zeď a odšoural se ode mě dál.
„ODKAŽ ZDÁŠ MOHE JÉNO?! A CO DE MĚ CEŠ?!“ křikl znovu ustrašeně a mrštil po mě kamenem. Hbytě jsem mu uhla.
„Nic ti neudělám. Jen buď v klidu, nic se ti nestane. Prosím, vyslechni mě,“ požádala jsem ho. Chvíli na mě koukal a pak se posadil na zem.
„Tak líkej, buku ti posholuchlat,“ řekl. Začala jsem mu vyprávět můj dlouhý příběh od začátku až do teď. Asi pět vteřin na mě tupě zíral, potom se podrbal na hlavě, zadíval se na mříže a znovu se otočil na mě.
„KO JI?!“ zařval. Nahnula jsem obočí.
„CO TY DĚLHÁŠ VE HÉ JEFKYNĚS?“ zařval ještě pronikavěji.
„Ehh... teď jsem ti to všechno řekla. Jsem Papačka a-“
„NĚ TO NEFTHAJÍMÁ, PAKLAČKO! GEŽ PFYČ!“ zařval ještě jednou. Chytila jsem ho za ruku.
„Teruki! To jsem přece já!“ řekla jsem. Otočil se a přestal divočet.
„Paklačka?“ podivil se. Přikývla jsem. Smutně se zadíval do země a pak se odšoural do kouta a házel kamínky do louže. Chudinka moje...

Jsem tu už druhým týdnem, poznám to podle toho, že každé ráno a večer přijde On a z té rozbité skříně vezme lahvičku a napije se. Je to červené, může to být nějaký povzbuzující nápoj, něco jako extrát z chakry, ale taky možná ne... napadá mě... co když je to nějaká zázračná tekutina, která ho drží při životě? Mno... nevím...
Nijak dobře mi tu není. Jídlo jsem dostala naposled včera a i tak... nevím, co to je... velmi se té podivné chuti bojím, cosi mi to vzdáleně připomíná. Černý se mnou nemluví, ale ani já bych s ním nemluvila. Teruki se zabývá házením kamínku do louží, bojí se mě, moc se nepřibližuje...

Kapitola dvacátá
Jsem na dně
Seděla jsem a koukala se upřeně do mříží naproti. Včera tam Nahok něco poslal, ale nevím co. Chvíli jsem se ještě koukala do tmy a potom se otočila na Terukiho, který si hrál se svýma čtyřma rukama. Zvedl hlavu.
„Paklačko! Našlel sljem skohnožku,“ řekl. Už mu trochu rozumím, prý teď našel stonožku. Zvedl ze zemně velkého svíjejícího se brouka a kus z něho ukousl. Nebylo divu, měli jsme oba hlad. Otočila jsem se zpět a uviděla čtyři oči, jak na mě zírají ze tmy. Hned ale zmyzela. Znovu jsem se zadívala na tu prosklenou skříňku. Kdybych jen měla víc chakry, mohla bych možná pomocí roztlin jednu z nich dostat. Chvíli jsem přemýšlela a potom zavřela oči...

„Dlouho jsme se neviděli...“ poznamenal Černý naštvaně místo pozdravu a podíva se na mě zkrz trním zarostlou mříž. Stála jsem tam, kamenný pohled a ani nedutala. Černý se usmál.
„Chceš mojí sílu, viď?“ řekl, „Tak uvolni tu pečeť! Dám ti všechnu mojí sílu, ale chci volnost.“ Zvedla jsem levou ruku k pečeti... ale potom jsem si vzpoměla... „Pa-pa... čko...“
Pomalu jsem ruku zase zpustila.
„Zabil bys Terukiho...“ řekla jsem klidně. Přestal se usmívat.
„Ty blbá krávo...“ řekl nenávistně. Rychle protáhl tlapu mezi mřížemi a pokusil se mě rozmáčknout, jako už tolikrát předtím. Bleskově jsem zvedla ruku a jedna z ostnatých lián ho za ruku chytila a svoje trny mu zaryla do průsvitné kůže. Moje pravá ruka malinko zčernala a vyvalila se z ní krev, ale mě to bylo jedno. Musím dostat aspoň kousek jeho síly, prostě musím.
„Dej mi trochu tvojí síly a já tě venku pustím.“
„K čemu ti to bude?! Nebudeš mít ani hlas ani myšlenky! Ty ti můžu dát jenom já!“ řekl a začal se zle smát. Pustila jsem jeho ruku... jsem na dně...

Kapitola dvacátá první
Niela
Tiše jsem seděla a koukala do protější mříže. Ta dvě světla na mě koukala stejně jako já na ně, zvědavě a bojácně. Teruki neklidně spal vedle mě, třásl se, byla mu zima. Taky mi byla zima, ale hlavně jsem měla hlad. Hrozný hlad. Znovu mi zakručelo v břiše, nejedla jsem už pár dní. Nahok už tu taky nebyl dlouho, ale minule nás tu nechal bez jídla i déle. Většinou si bere dlouhé pláště a odlétá nadlouho pryč, nevím kam nebo proč.
Náhle se znovu udělalo světlo z příletových dveří a dovnitř vletěl Nahok. Výhružně se podíval k mojí mříži, tak jsem se rychle schovala do tmy. Potom jsem ale něco uslyšela, další šustot křídel. Něco přiletělo hned za Nahokem, na světle se to lesklo jako modré skleněné kuličky, se kterými jsem si kdysi hrála. Nevyděla jsem, co to je, ale bylo mi to dost jedno, myslela jsem jen na to, kdy nás Nahok konečně nakrmí. Nakrmí... jako zvířata... v tom se Nahokův modrý spoluletec ozval.
„Doufám, že víš, s kým mluvíš. Nehodlám být v týhle díře pro nic za nic,“ řeklo to ženským hlasem. Nahok se ušklýbl.
„Jestli budeš drzá, zabiju tě,“ řekl naštvaně. Modrá postava hlasitě mlaskla.
„To bys nedokázal, chlapče. Jsem na to moc hezká,“ odpověděla osoba pohrdavě.
„Ticho! Nakrm zvířata, musím se pro něco vrátit,“ řekl, zvedl z kamene svitek a hodil přez sebe plášť. Potom roztáhl křídla a odletěl. Modrá žena osaměla, potom se podívala směrem ke mně.
„Kdopak to tam je?“ zeptala se, ale v hlase nezněla škodolibost nebo zlost. Byl milý. Pomalu jsem se přišoupala k mříži a konečně jí spatřila. Měla modrou, trošku šupinatou kůži, hnědé vlasy v culíku, ocelové pláty brnění a dlouhý dračí ocas. Nejpodivnější měla asi oči, byly možná hadí nebo kočičí... nevím. Byly žluté se svislou zorničkou. Usmála se a všimla jsem si i ostrých zubů.
„Jakpak se jmenuješ, holčičko?“ zeptala se sladkým hlasem. Přiškoupla jsem se ještě blíž mříže a chytla se jí.
„Papačka... tedy vlastně Yushi... Já nevím...“ řekla jsem smutně. Ona se ale usmála.
„Hm! Já jsem Niela, Papačko,“ řekla s úsměvem. Taky jsem se usmála, ale jen ze slušnosti. Potom sáhla do tašky a podala mi maso. Hladově jsem se do něj pustila.
„Teda, ty máš ale hlad,“ řekla a dala mi další. Vzala jsem ho do rukou... ale potom jsem ho hodila dozadu.
„Je tam ještě někdo?“ zeptala se Niela. Přikývla jsem.
„Ano... Teruki,“ řekla jsem a usmála se do tmy. Terki se ale chouli v rohu a ani se k Niele nepřiblížil. Vždyť on má strach i ze mě...
„Kde se tu bereš? Taková mladá,“ řekla Niela. Posmutněla jsem.
„Já... jsem Nahokova... patřím mu... sama tomu nerozmumím... jsem z přírody, tam jsem se narodila, v květině... byla jsem se Shikamarem... byli jsme šťastní, ale Nahok si pro mě přišel... protože jsem jeho...“ vysvětlila jsem. Niela taky posmutněla.
„Papačko...“ řekla a upínala zrak na moje břicho, „chtěla bych ti něco dát...“ Vzhlédla jsem k ní. Podívala se mi do očí a potom ke mně natáhla ruku. Svírala v ní světélko. Potom mi ho jemně přimáčkla na čelo. Bylo to hřejivé, ale za chvíli to bylo pryč.
„Co to bylo?“ zeptala jsem se. Niela se usmála.
„Až se příště s Nahokem setkáš, podívej se mu do očí...“ řekla neurčitě a odešla.