Třináct listů: 6.část

Ahoj Hanabi!
Píšu ti, vlastně taky až po docela dlouhé době, tak mi to promiň. Jsem teď totiž na severu naší země, jak jsem ti o tom psal. Nebo nepsal? Takže než přišel ten dopis, tak to nějakou dobu trvalo. Vlastně přišel k nám domů, ale otec ho rovnou přeposlal ke mně na sever. Jsem za to rád, jinak bych čekal ještě hezké dva týdny než bych ho našel doma. Jsem rád za každý dopis od té skvělé holky, co jsem měl tu čest potkat na jeden den v Konoze.
„Budeme kamarádi!“ Ano, tak si to říkala. Jsem za to prostě rád, alespoň se mám komu svěřit a mám jistotu, že to nikdo nerozhlásí po vesnici.
Náladu mám poslední dobou skvělou a tvůj dopis mě jí ještě zvednul. Tohle povětří mi asi prospívá, pryč od problémů města, pryč od těch pocitů zklamání, pryč od těch nevyřčených pocitů, nějak kde můžu něco dělat. Jinak ta holka, co jsem o ní mluvil, zjistil jsem, tady na severu, že bude lepší být jenom kamarádi.
Za posledních pár týdnů se toho stalo hodně. Práce jako hledač talentů mi jde, ale nechtěl bych to dělat pořád. Docela dost lidem, dětem, uděláš radost, jenže vždycky víc jich zklameš. Dám dva příklady takového hledání.
První z nich je kluk, malý klučina, tak mezi pěti, šesti lety, jako ostatně většina. Byl drzej jak rádio, ale takovým tím milým, dětským způsobem.
„Ahoj strejdo! Vezmeš mě na akademii!“ Drze mi řekl, ne, neptal se, prostě mi to oznámil. Musel jsem se zasmát, většina z nich šla rozklepaná s maminkou, co je vedla za ruku, ale on vyzařoval sebevědomí.
„Až ukážeš, že v tobě něco je!“ řekl jsem mu a sám se připravoval na provedení testu. Ono je to ve své podstatě jednoduché. Dáš dítěti na ruku pečeť, která shromažduje a odebírá chakru. Podle toho, kolik jí odebere, se pozná, kolik jí celkově má. Zní to jednoduše, ale zase tak jednoduché to není, člověk musí používat docela dost chakry na vytvoření té pečeti.
Ten malej skrček vystrčil bojovně bradu a zazubil se, jako by už to měl v kapse. No asi věděl, že má velkej potenciál.
„Dej mi ruku!“ vyzval jsem ho. Jakmile jsem jí chytil, tak jsem na ní seslal onu pečeť a nestačil jsem se divit. Nad výsledkem jsem skoro oněměl. Bez výcviku měl o něco víc než já, ani jounin by se za to rozhodně nemusel stydět. Samozřejmě jsem mu řekl, aby si začal balit, tohohle kluka bych odvedl i přes zákaz jeho rodičů. Začal skákat po pokoji dobrejch pět minut, než se uklidnil.
Druhý přiklad je taková malá holčička. Měla dva copánky a sváteční šaty a strašně se styděla. Navíc byla přehnaně slušná. Jet ale chtěla taky hodně, nevím, co jim rodiče řekli, ale být ninjou v jedné z velkých vesnic, to už něco znamená.
Podíval jsem se na její výsledky, o něco málo víc než běžný člověk, ale o něco málo méně než špatný ninja. Možná by se i naučila základy a dokonce zvládla i nejjednodušší jutsu, ale to by bylo vše, ve skutečném světě by byla přítěží. Řekl jsem jí, že neuspěla, že nikam nejede. Rozplakala se a já jsem fakt nevěděl, co mám dělat, nakonec si pro ni přišla máma. Asi si umíš představit, jak mě to zkazilo den.
Jedna věc mě ale těší, našel jsem si vlastní tým. Překvapivě všichni pocházejí z jedné vesnice, dokonce to byli kamarádi.
Alespoň ti je popíšu. Kasui je holka, takový malý blonďatý, ono tady na severu jsou blonďatí skoro všichni, střeštiprdlo. Prostě je pořád veselá.
Její pravý opak je zakaboněný Hoku. Ten kluk mě někdy až děsí, jeho pronikavé oči mne pořád sledují, nebo alespoň mám ten pocit, nikdy nic neřekne, jen mlčí, a pokud už něco řekne, vždycky takový hlubokým hrobovitým tónem. Pořád se mračí.
Poslední je společenský kluk Irumui, nevím, co o něm ještě říct snad jen, že má sestru, nadanou ninju, medičku, která je stejně stará jako já. Taková malá díra je pro ní škoda.
Přemluvil jsem jí, aby se taky vydala do vesnice, sice váhala, ale nakonec podlehla. Určitě jí vezmou do nemocnice.
Jsem rád, že se ti daří dobře, ale poněkud mě děsí to vaše prohlížení dopisů. Jako kdyby se Konoha bála války a připravovala se na ní, což rozhodně není dobrá zpráva. Chápu, že pokud máš nějaké informace, tak se ke mně stejně nedostanou. Takže mě to ani nepiš. Jinak trošku k mému podezření přispívá rychlé jmenování nástupce klanu. Což je neobvyklé a až moc rychlé, jak si sama řekla. Navíc sám tvůj otec říká něco o temných časech. Děkuji ti za tyhle zprávy, i když s tím nic neudělám.
No nic, nenech se tím rušit. Nejspíš je to jen nějaké běžné opatření. Pokud bys měla více zpráv, o jakých si psala, jistě mě je pošly.
Taky mě těší, že ti to vychází s tím klukem, co jiného mi zbývá. Nehledě na to, že všichni píseční nemohou být špatní a ty by sis určitě nevybrala žádného moulu. Příště se nemusíš obtěžovat škrtat podrobnosti, (hah teď se určitě červenáš, když to čteš, co?).
Za týden jedu zpátky do vesnice, už se na to docela těším, možná stihnu i poslední květy sakury. Tady je na ně totiž už moc zima, což je škoda, protože, ač se to nezdá, tak ta růžová mi docela chybí.

Přeji ti hodně dalších úspěchů a rychle odepiš, těším se na další dopis.