Třináct listů: 8. část

Ahoj Hanabi!
Posledních pár dni bylo hektických, přijeli jsme do vesnice skryté v Mraku. Já a hromada dětí, které měli potenciál, ale nechali rodinu za sebou. Museli se jim určit opatrovníci, přidat je do tříd a ještě miliony dalších věcí. Můj nový tým je ubytovaný u mě doma. Otec je z toho velmi nadšený.
„Tlupa dětí v domě je katastrofa“ říká, i když jsou tři. Tedy donedávna u mě (tedy u nás) bydlela i Irumiiho sestra. Jenže tu dostal v nemocnici na starosti jeden mladý medik. Ani jsem se nerozkoukal (tedy ne že bych na to měl čas v tom chaosu) a už se k němu stěhovala.
A víš, co mě řekla, když odcházela. Prý: „Jsi skvělý kamarád!“
Nejspíš jsem v té chvíli vypadal jako malé smutné štěně. Naklonila se a políbila mě na čelo. Na čelo jako malého kluka.
Když odešla, praštil jsem vázou (jen levnou a běžnou) na zem a pak jsem dlouho ležel na posteli a zíral do stropu. Domyslíš si asi proč. Napovím ti, že byla hodně hezká a její talent na lékařské jutsu zas nebyl takový. Význam mého jména získává zase další dimenzi.
Vlastně jsem ti ještě nikdy nevyprávěl, jak to jméno vzniklo (jaký normální člověk by dal svému synovy jméno znamenající smolař?). Tedy příběh jaký jsem si dal dohromady z vyprávění vesnických drben a rodičů
Deset měsíců předtím než jsem se narodil, do vesnice přijeli potulní komedianti (V té chvíli to ještě rozhodně nevypadalo na svatbu mezi našima). Mezi nimi byl jeden klaun, který si právě nechával říkat Hazure. Bylo jasné proč, v celém představení to byl vždycky ten, koho polili, nešťastnou náhodou do něj strčili… A publikum se smálo.
Když nebylo představení, choval se jako starý mrzout. Zamračeně chodil po vesnici a nikoho si nevšímal. Jenže jednou se stal obětí skupinky dětí. Oni to asi nemysleli špatně, když jen napodobovali, co se stalo v cirkusu. Jenže mu doopravdy ubližovali.
Zastala se ho až moje matka. Prostě procházela kolem a odehnala děti. To stačilo, aby se s ní začal scházet. Nakonec to byl ještě mladý muž a zachránila ho v té době prý krásná žena (sám tomu nemůžu uvěřit).
Jak se to toho zapletl otec? Jednoduše. Můj děda se rozhodl, že finančně podpoří jejich uměleckou snahu a na jednání o tomhle daru vzal i svého syna (mého otce). Zatímco s principálem řešil finanční otázky, můj otec se zapovídal právě s Hazurem. Asi ho bez masky nepoznal, protože jak mě řekla jedna stará žena (baba jedna pletichářská), tak se můj otec při ústrcích, které klaun zažíval, smál nejhlasitěji.
Další den se sešli všichni tři. No a scházeli se tak po jeden měsíc. Co se mezi nimi stalo nevím. Jen jedenkrát jsem se na tohle zeptal a odpovědí mě bylo zaryté mlčení, tak tvrdé a neprostupné jako skála. Faktem je, že Hazure na jedno představení přišel s úsměvem na rtech (vždycky měl poraženecký výraz). Asi tak do půlky představení vše probíhalo, jak mělo, ale pak, když Hazureho měl strčit hlavní klaun do bahna, se stalo něco nečekaného. On uhnul a jeho šéf se rázem válel v blátě. Publikum vybuchlo smíchy.
Jak jsem se dozvěděl od několika přátel mé matky, tu noc nebyla doma a Hazure rozhodně nebyl ve své boudě. Kde byl v tu noc otec, se mě nepodařilo zjistit.
Nezpochybnitelným faktem zůstává, že další den se stala Hazuremu nehoda. Spadla na něj tyč od stanu, přímo na jeho hlavu. Byl hned mrtvý. Cirkus ještě toho večera odjel a ve vesnici už se nikdy neukázal. Nikdo je nezadržel.
Rodiče se hned po tom dali dohromady a za devět měsíců jsem se narodil já. Oficiálně mně tohle jméno dali, protože je Hazure svedl dohromady. Neoficiálně protože cítili vinu za jeho smrt (asi ho navedli k téhle malé vzpouře a náhody takového rázu se jen tak nestávají) a možná i kvůli něčemu jinému.
Ne, hvězda pod kterou jsem se narodil, nebyla nejšťastnější. Byla to totiž hvězda, do které každý strkal, které se každý smál a která zemřela, protože se jednou vzepřela.
Smutný příběh, nemyslíš. I když ty to nemůžeš zas tak brát, protože ani jednoho z nich neznáš. Mě se to vlastně taky nijak nedotýká. Tedy krom skutečnosti, že jsem kvůli tomu dostal tak blbý jméno.
Ať už to vypadá, jak chce špatně, můj život je vlastně docela spokojený. Tým se mě daří zvládat, mají za sebou už nejjednodušší mise. Všeho mám dost a tak dál…
Jen…
Docela ti závidím, že ti to s Katsuem vychází.
Příště ti popíšu své první zkušenosti s týmem. Mohlo by se ti to hodit, až dostaneš vlastní.
S přáním všeho nejlepšího Hazure.