Bloom - 9. kapitola - Za soumraku

Upozornění! Tato kapitola není pro slabé povahy!

Než si ubohá Bloom uvědomí, že se z ní stává schizofrenička, mohl by ji kdokoli velice snadno ovládat. Její primitivní, zvířecí já, ovládané těmi nejnižšími pudy, si toho bylo moc dobře vědomo. Nebylo nic snadnějšího, než se zmocnit Bloomina těla ve spánku. Černá kanibalka se probudila k životu!
Nebála se toho, že se bílá bude ráno zlobit. Však o tom taky nemusí vůbec vědět. Navíc… přece to sama chtěla. Ano, i když určitě ne takhle.

Bloom objevila ve skříni plášť, přehodila si ho přes sebe a vyplížila se ven ze sídla. Nebe bylo poseto hvězdami a stříbrný kotouč jemně zářil. Viděla ve tmě dobře, nedělalo jí problémy přesouvat se z jednoho místa na druhé. Nasála vzduch a zachytila cizí pach. Vůni muže… vůni své budoucí oběti.

Občas se stávalo, že si některý z vesničanů udělal v noci procházku. Cítil se pak lépe, a navíc prospěl svému zdraví. Ovšem dnes v noci si raději měl každý vesničan takový čin velmi pečlivě rozmyslet…

Muž se zastavil. Neslyšel nic podezřelého. Zahleděl se na hvězdy, nechal se unášet jejich krásou, a přitom přemýšlel o dalším prožitém dni.
Ve tmě se zaleskly oči šelmy. Cizinka skrytá ve tmě vycenila zuby podobné zvířecím tesákům a srazila muže k zemi. Než mohl přivolat pomoc, prokousla mu hrdlo. Stačil jen jedinkrát vykřiknout a jeho hlas zanikl v řevu vyplašených nočních tvorů. Vycítili, že se musí skrývat, protože v okolí se vyskytl predátor. Každé zaváhání by se jim stalo osudným!

Černá bojovnice se bez nesnází dostala zpět do svého pokoje. Byla natolik chytrá, že po sobě zahladila všechny stopy. Otřela si rty rudé od krve a napila se vody. Pak padla na postel a dělala, že spí. Nikdo si nevšiml, že v noci nebyla ve svém pokoji. Její dokonalý plán vyšel!

Vůdce zuřil, už dlouho ho neviděli tak rozčileného. „Kdo z vás to spáchal?“ Mával přitom rukou, jako by snad chtěl pohlavkovat všechny přítomné.
„Proč se všechno hnedka svádí na nás?“ zakňoural Deidara a tvářil se ublíženě.
„Jo, klidně to mohlo bejt nějaký divoký zvíře!“ přisadil si Hidan.
„Mám poměrně jasnou představu, jaká zvěř se v okolí pohybuje. Vzpomínáte si, jak nás tehdy v noci vzbudil Tobi?“
Akatsuki se rozchechtali. „Hehe, jak tenkrát dostal zákaz vycházek a v noci ho napadla divoká kočka a on nám tu potom vřískal, že mu málem urafla půl zadku. Jo, to si pamatuju.“
„Ano, velice správně, Hidane. A nic nebezpečnějšího se tady v okolí nepohybuje, tím jsem si naprosto jist. Tobi prve to zvíře vyprovokoval, ale ten muž na kopci byl napaden zezadu a někdo mu vypil tělní tekutiny.“
„A je po sváče,“ zabručel Zetsu.
Vůdce po něm střelil pohledem. „Musíme jednat rychle, toho chlapa začnou určitě brzy postrádat.“ Jeho rozkaz byl stručný a jasný. „Zetsu! Bloom! Jděte tam a ukliďte to, rychle!“

Dva kanibalové se vydali na cestu. Zelený ninja rozhrnoval křoví, „kytička“ ho váhavě následovala. Bílá neměla ani ponětí, co dělala včerejší noc. Byla překvapená, stejně jako její společník. Když spatřila tělo, zasvítily jí oči. „Hm, mňam!“ Olízla se. Zetsu se sklonil k mrtvole a začal do ní kousat. „Hej! Nech mi taky něco!“ zlobila se Bloom.
„Já ho nežeru!“ odsekl kanibal. „Ale vcelku se nám ho nepovede odnést nenápadně.“
„Jo, to je asi fakt,“ souhlasila. Zetsu vzal polovinu těla a schoval ji do Akatsuki pláště. „Ale já nic takovýho nemám! Jak to mám asi udělat?“
Vzdychl a druhou část vzal do druhé ruky, přičemž nakázal Bloom, aby ho podpírala. Nechtělo se jí, ale nakonec mu pomohla. Vypadali jako novomanželé na svatební cestě, protože zelenovláska se Zetsua téměř láskyplně držela a vroucně se k němu tiskla. Jako by si právě užívali své první krvavé líbánky.

Vešli do sídla. Konan je chtěla přivítat a zeptat se, kde byli, ale Zetsu se nechtěně zapotácel a upustil svůj „náklad“.
„Proboha!“ Modrovláska vykřikla, udělalo se jí mírně nevolno a poroučela se k zemi. Hlučně dopadla na podlahu a udeřila se do hlavy.
„Nejlepší bude zlikvidovat to hned,“ usoudil Zetsu. Ani ho nenapadlo zvednout Konan ze země. Místo toho se bez okolků pustil do snídaně.
„Ale fuj! Nemusel bys to jíst zrovna před náma!“ zamračil se Itachi a hodil znechuceným pohledem po kanibalovi, kterému z pusy čouhala čísi noha.
„Netušil jsem, že děláš i do bot.“ Hidan se neubránil smíchu. Zetsu polkl, vyplivl botu a ta trefila Itachiho přímo doprostřed čela. Bloom k nim seděla zády a právě okusovala ruku i s rukávem.
„Tohle je totálně nechutný!“ nechal se slyšet Itachi a zmizel dřív, než po něm mohl zelený ninja hodit ještě něco dalšího.

Nejspíš by celá ta osudná chvíle vyšuměla do ztracena, kdyby se Vůdce nerozhodl, že si zrovna teď udělá pravidelnou kontrolní obchůzku. Podíval se, podivil se a zařval, jak mohl nejhlasitěji: „Ven!“

Zetsu si odplivl a sunul se k nebližším dveřím. Bloom popadla mužovu ruku, nacpala si ji do podpaždí a prchala rychle pryč.
„Šéfe?“ ozval se Deidara, která se celou dobu schovával za rohem. „Neuvažoval jste někdy o tom, že vyměníte některé členy?“
O Peina se pokoušel infarkt myokardu.