Zkoušky lásky 013

Ehm... omlouvám se, že to sme dávám až takhle pozdě... ale... ehm, no, dobře nebudu se vymlouvat, prostě se omlouvám Snad to nebude tak katastrofální dílek... i když nevim

Potichu jsem kráčela temnými uličkami Konohy. Najednou jsem zapochybovala, jestli byl dobrý nápad vydat se hledat Kakashiho teď, v noci. Lampa přede mnou zablikala a ztemněla, stále však vydávala dost světla, abych viděla alespoň na cestu. Zachvěla jsem se. Prostě nenávidím temné uličky… ale když já ho chci tak vidět! Ten jeho úsměv, šedé, nagelované vlasy, krásně vypracované tělo… ach!
Něco se na konci uličky pohnulo. Zbystřila jsem všechny smysly. V dáli jsem uviděla tmavou postavu, celkem mohutnou, s dlouhými vlasy.
Na první bylo jasné, že ať to byl kdokoliv, byl celkem dost nalitý. Nohy tu osobu sotva držely a každou chvilku byl slyšet dutý náraz, to když osoba vrazila do nějaké věci.
Tělo mi ztuhlo. Fajn, kdybych teď začala utíkat, byla bych každopádně spatřena. Rychle jsem se kolem sebe rozhlídla a schovala ve stínu jedné popelnice. Slyšela jsem, jak se osoba loudá pomalými kroky a přitom si prozpěvuje nějakou písničku, proloženou občasným smíchem.
A pak jsem jí konečně uviděla. Ano, hned jak jsem si myslela, byla to žena. Nepodařilo se mi zakrýt úlek, když jsem poznala, o koho se jedná. Samotná Tsunade si dneska vyrazila se někam opít a teď se vrací domů. K mému neštěstí si však Tsunade mého úleku všimla. Zastavila se a poněkud nemotorně se rozhlížela po okolí. Když pohledem přejížděla místo, kde jsem byla schovaná, zasekla se.
„Ááále,“ škytla. „Támhle se někdo schovává!“ Oči se mi rozšířily strachem, když jsem si vzpomněla, jak mě ta ženská přepadla v mém vlastním domě! Nehodlala jsem čekat, až se pokusí o totéž, a proto jsem vyskočila na nohy a s hlasitým křikem jsem se rozběhla pryč od ní.
„To je… Yuki!“ zaječela Tsunade a zasmála se svým oplzlým hlasem. „Počkej na mě, drahoušku!“ ozvalo se opět za mnou a poté jsem uslyšela dunivé kroky, běžící za mnou.
Tělem se mi pomalu rozšiřoval ten dobře známý ledový strach bezmoci. Co když jí neuteču? Co když mě chytí a tentokrát tu nebude nikdo, kdo by mě zachránil? V běhu jsem zavrtěla hlavou a ještě přidala. Nesmím myslet na takové hlouposti. Je přeci opilá, byla by blbost, kdyby mě chytla!
Prudce jsem zabočila za roh a dostala jsem se do lépe osvětlené uličky. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že někdo v ní je. Zastavila jsem se a pořádně si osobu prohlédla. Byl to můj bratr Kaname! Šel mým směrem, hlavu skloněnou. Ohlídla jsme se přes rameno, ale Tsunade mě ještě nedohnala. Teď už si na mě netroufne, jsme dva.
„Kaname!“ vykřikla jsem úlevně a snažila se pobrat dech. Strašně mě píchalo u srdce, ale to jsem vnímala jen okrajově. Bráška se na mě podíval. Téměř jsem se ho lekla… vypadal tak nějak… jinak! Košili měl napůl roztrženou a v očích se mu zračil zmatek se smutkem.
„Co se děje?“ zeptala jsem se udiveně a přistoupila k němu. Odtrhl ode mě pohled a opět sklonil hlavu.
„To je jedno… týká se to jenom mě a Kakashiho-senseie…“ pronesl téměř pohřebním hlasem. Kakashiho? Je v pořádku? Neublížil mu Kaname nějak? Panebože… a co když mu Kaname řekl něco hnusnýho?
„Kaname! Okamžitě mi to vyklop! Cos mu provedl?!“ zvýšila jsem hlas a mé obočí se zalilo vráskami.
„Já jemu?!“ otočil se na mě překvapeně bráška. „Spíš co on udělal mě!“
„J-j-jak to m-myslíš?“ zakoktala jsme překvapeně. Kakashi že by ublížil mému bráškovi? Kakashi? Můj vysněný princ na bílém koni? To ne! To prostě není možné! Jenže… proč by mi můj bráška lhal? Ne, musím to zjistit sama.
„Kaname, trefíš domů sám?“ zeptala jsem se sladkým hlasem. Kaname se na mé podíval poněkud opovrženlivým pohledem.
„Vypadám snad na to, že bych si nepamatoval cestu?“ ozval se a já uslyšela jízlivost v jeho hlase. To se mi sice nelíbilo, že je na mě tak drzej, ale teď to rozhodně řešit nebudu.
„Fajn, já teď musím jít, ano? Uvidíme se doma,“ oznámila jsem mu a hned se vydala na cestu. Jenom doufám, že v téhle tmě poznám cestu na cvičiště. Tělem mi najednou projel menší výboj. Strašlivě mě zabolela hlava, ale ne jako by mě někdo praštil, spíše jako by se mi trhal sám mozek uvnitř mé hlavy. Oči mi zastřel nějaký obraz a já okamžitě poznala, že se mi vrací další vzpomínka:

"Takže ty mě budeš učit?"
"Samozřejmě," řekl s úsměvem Kakashi a jakoby nic mi položil ruku na rameno. Gai mu ruku sundal, odtáhl mě kousek stranou a zašeptal mi do ucha, "dostal každého studenta, kterého kdy měl, bez ohledu na věk nebo pohlaví, a říkal tomu součást výuky."
"COŽE?! To jako že je bi-se..."
"Nevadí mi společnost mužů ani žen, jestli se snažíš říct tohle," zakřenil se Kakashi, založil si ruce na prsou a zvědavě nás pozoroval.

Co to bylo? Kakashi je bisexuál? A… „dostal“ každého studenta, co kdy učil? Takže to znamená, že i… mě? I já mu dříve podlehla? A znamená to snad, že… Kaname bude příští? Ne! To nemůže bát pravda! V hlavě se mi vybavila vzpomínka na Kakashiho krásný úsměv a mé srdce opět poměklo. Dobře, nebudu nikoho soudit, dokud nezjisti úplnou pravdu…