Zkoušky lásky 012

„Kakashi?!“ snaživě hledal Nejiho hlas učitele v celé tréninkové hale. Budova byla tak veliká a prostorná, s mnoha místnostmi, které měly všechny od sebe dveře k nerozeznání, že si tu připadal jako v bludišti. A proč ho vlastně hledá? Jistě! Tsunade chtěla podat hlášení o tom, jak pokročil Kakashiho nový student, ač teprve začal. Kdyby mohl, neztrácel by tímhle vším zbytečným čas a raději by se šel podívat na Yuki do nemocnice. Možná, že už ji pustili... pak se musí zeptat Kakashiho. Tohle měl vědět jako první, když je Yuki jeho bývalá studentka. K jeho neštěstí musí vždycky plnit to, co si ta proradná, perverzní a masochistická princezna přeje! Mezitím, co hledal, se vrátily jeho myšlenky zpátky k Yuki. Chybí mu její nádherné oči, orámované dlouhými, tmavými řasami a sladký úsměv, který mu věnovala vždy předtím, když ji rozesmíval a pak, když ji políbil. Chyběla mu, strašně moc! Nejradši by ji teď objal, byl někde blízko u ní. Ne, nestačí mu jen pohled, musí se jí dotknout, políbit ji!

Neji se přistihl, že už půl hodiny stojí na jednom místě a sní se zavřenýma očima. S dalšími kroky v hledání si uvědomil, že cítí to samé, jako když se předtím zamiloval do Kakashiho, jen s rozdílem, že tohle je silnější. Není to jen touha,je to i láska.
Pozastavil se u dvěří, které stály těsně před ním. Vycházely z nich slabé výkřiky a sténání. Přestal přemýšlet a zpozorněl. Něco takového už někdy předtím slyšel. Nebylo to jako kdyby někdo s někým bojoval nebo ho mučil... lehce pootevřel dveře, aby šlo dobře vidět, co se v místnosti děje, ale tak, aby to nikdo nezpozoroval. Opatrně nakoukl dovnitř a z šoku si neuvědomil, že vykřikl. Dva nazí muži, kteří na sobě leželi, si vymněňovali polibky. Neviděl jejich tváře, skoro celou hlavu měli zahalenou jeden druhý v objetí a hlasitě sténali. Proboha! Ne muž, ale dítě!! Nejdřív spatřil tvář mladého chlapce a ten druhý nemohl být nikdo jiný, než jeho učitel. A on už si myslel, že s tím Kakashi přestal... jak se mohl tak splést? Jak se mohla splést Yuki?.. Najednou ho zaplavil nával zlosti a žárlivosti. Co teď? Má dělat, jako že nic neviděl? Nebo to říct nejdřív Gaiovi a pak Yuki? Hlavně se to nesmí dozvědět Tsunade, zabila by nejdřív jeho a pak Kakashiho! Nejspíš půjde za Gaiem, snad bude vědět, jak si s tím poradit, ale zlosti se taky nevyhne.

„Sensei.. tohle jste tu dělal i s mojí sestrou?“ špitl tiše Kaname a změnil polohu hlavy na Kakashiho rameni tak, že si teď dívali zpříma do očí.
Učitelovo pohled nijak nenaznačoval, že by se o tom chtěl bavit.
„Ne Kaname.. jenom tohle ne.“odvrátil oči a pomalu se postavil. První výčitky svědomí přišli i se smutkem o něco dřív, než čekal. Nebylo těžké odolat, mohl tomu s klidem zabránit a nic takového by se nemuselo stát. Ale v tu chvíli ho ovládla zlost, za kterou mohla Yuki a pak ta podoba..! Tolik si přál, aby na Kanameho místě byla ona, ale to co udělal ho teď nezvykle mrzelo a rozčilovalo.
„Sensei.“ Chytil ho za ruku ten malý otravný žák, kterého zřejmě pobláznil. Teď ho bude obtěžovat jeho přítomnost kamkoli se pohne. Kaname je jako Neji. Udělá něco, co by nikdy neměl a pak se to stane jeho závislostí. Není to dost podobné i jeho chování? Teď si připadá tak směšně... nenávidí to, jak se chová, nenávidí sebe!
„Kakashi, kdy bude další trénink?“ Zeptal se s touhou v očích Kaname a Kakashi ho přirazil ke zdi.
„Nevím kdy bude a jestli ještě vůbec nějaký bude! Jestli někomu povíš to, co se stalo, ublížím tobě i tvojí matce. A neříkej mi Kakashi! Takhle mi může říkat jenom Yuki!“ zakřičel, „pochopil jsi to?“ řekl už klidnějším tónem, ale pořád to znělo dost výhružně. Kaname polkl a kývl. „Fajn, takhle si rozumíme.“ Pohladil ho po tváři, vzal si oblečení a zmizel.

Gai vešel do budovy Hokage a čekal až bude moct vejít do kanceláře za Tsunade. Naštěstí ho uviděl Neji a utíkal za ním.
„Gai... oni zase..! Víte, jak Kakashi vždycky to...“ křičel z dálky a pak když doběhl k němu, se posadil a se zrychlenými oddechy spustil.
„Byl jsem hledat Kakashiho, poslala mě za ním Tsunade, abych zjistil, jak daleko už je s tréninkem Kaname a taky jsem myslel, že by věděl, jestli je už Yuki pryč z nemocnice a pak když jsem tam přišel a hledal a hledal-“
„Pomalu a zkrať to!“ přikázal Gai.
„Kaname sdílel lóže s Kakashim!“ vypadlo z něho.
„Coože?“ praštil pěstí Gai o dveře, když se chystal vejít do kanceláře a začal se smát. Neji měl dost vážný výraz na to, aby později pochopil, že si nedělá legraci. Co se dalo čekat, když Yuki ztratila paměť. „Pojď rychle pryč a pověz mi úplně všechno. Tohle nesmí vědět Hokage.“ Vedl Gai Nejiho pryč z budovy. Jeho zlost už přetekla.

"Au!!"
"Promiň! To jsem nechtěl!" řekl Kakashi rychle. Podívala jsem se na své natržené tričko a rudý škrábanec přes žebra. Kakashi mě málem probodl kopím. Rychle ho položil na zem a došel ke mě.
"Jsi v pořádku?"
"...Je mi fajn," řekla jsem a opřela jsem se o stěnu, abych zkontrolovala, jak je rána hluboká. Kakashi ke mě došel a začal mi sundavat tričko.
"Co...!"
"To spocené tričko se na tebe jen přilepí a bude tě to bolet víc, víš. A stejně bez něj vypadáš líp," zakřenil se, sundal mi tričko a prohlížel si mě. Neměl se dívat na tu ránu? Najednou jsem si uvědomila, v jakém jsem nebezpečí - byli jsme v tmavém rohu síně, já se opírala o zeď, bez trička, a krvácela jsem. Ale neměla jsem šanci nějak zareagovat, protože Kakashi už si klekl a olizoval mi ránu; vlhkým jazykem mi přejížděl po hrudi - proti své vůli jsem zakňučela, což ho přimělo se trochu zaklonit a pobaveně se zašklebit.
"Líbilo, že?"
Zalesklo se mu oko - zase se vrátil k olizování mé hrudi, tentokrát pomaleji a důkladněji. Ránu mi mezitím zahojil léčivým jutsu, ale on se i potom svým jazykem sunul výš a výš, ruce opřené o zeď, abych nemohla utéct. Polknula jsem se a snažila jsem se nevydat jediný zvuk - ale neuspěla jsem. Kakashi se mi dostal až k uchu a já tiše zasténala - Kakashi se zarazil.
"Mám to," vydechl a já věděla, že se usmívá - trochu skousl a jazykem mi přejížděl po ušním lalůčku. Zalapala jsem po dechu a snažila jsem se mu vytrhnout pryč -
"...Na to zapomeň," ušklíbl se a já ucítila na uchu jeho horký dech. Úplně mě to odrovnalo a jen jsem se svezla na zem. Než jsem dopadla, Kakashi mě chytil a náhodou skončil v pozici, kdy na mě napůl ležel. Ještě trochu se předklonil a dotkl se mé tváře.
"Jsi ta nejkrásnější studentka, kterou jsem kdy měl, Yuki.....A ne tak těžko dostupná....."
Snažila jsem se zavolat o pomoc, ale nemohla jsem najít hlas. Cítila jsem, jak mi po tváři teče slza.

„P-pomoc!“ vykřikla jsem a prudce otevřela oči. Nic jsem neviděla, všude byla tma. Natáhla jsem ruce před sebe, abych mohla najít něco o co se opřít. Pak jsem ucítila slzu na levé tváři a setřela ji. Hlava mi třeštila a ruce mě přestaly poslouchat. Dopadly na měkkou pokrývku. Postupně jsem ve tmě začala rozeznávat rysy nábytku a pak jsem konečně uviděla světlo, které dopadalo přes malé okno na zem pokoje. Byl to můj pokoj! Myslím... ale nic už mě nedokáže překvapit, jako to, co se teď stalo. Byl to jen sen nebo vzpomínka? Bylo to tak strašné, zvláštní, ale i živé a krásné. A byl tam on... možná bych ho měla jít hledat a promluvit si s ním o tom. Venku už je asi noc, ale proč to nezkusit. Chci ho vidět..!

Poznámky:Chci se omluvit za dlouhé čekání, nemohla jsem se k tomu dostat. Moooci ráda jsem se k tomu vrátila, i když jsem psaní nakonec chtěla nechat a už jsem si myslela, že nic nevymyslím. Kapitolku věnuji Lartenkovi, protože má dneska narozeniny!:o* . . . a už jsou konečně prázdniiiinky a Zkoušky se snad pohnou dál a snad se mi povede to co jsem chtěla udělat předtím pokud nám to holky dovolí . .