Papačka16 aneb Nejsem člověk

Ten den se stalo něco, co radikálně změnilo můj život... byl to ten nejhorší den mého života. Chodila jsem nervózně před Gakimakiho domem dokola a dokola; slíbil, že přijde. Nervózně jsem se koukla do slunce (nevadí mi sluneční světlo do očí ani za parného léta) a počítala listy blízkého stromu. Byla jsem napjatá jak kšanda, pozval mě na tajné místo a já se nemohla dočkat. Konečně! Vyšel ze svého domu a vítr mu rozevlál hnědé vlasy.
„Ahoj!“ pozdravil hlasem, který mě hadil po duši, „jsi připravená?“
„Ano!“ řekla jsem. Chytil mě za ruku.
„Tak pojď!“ řekl a už mě vedl... nevím, jestli věděl nebo nevěděl, že do záhuby...

„A jsme tu!“ řekl a ukázal na dřevěný domek na stromě. Vylezl dovnitř po provazvém žebříku. Vevnitř... bylo to tak divné! Zvenčí to vypadalo jako malinká místnůstka ale bylo to tak prostorné! Posadil mě na dřevěnou bednu. Koukal se mi do očí... a já do těch jeho... a bylo to krásné... tak krásné, že to nemohlo být...
„Ale, ale! Kdopak to tady je?“ zeptal se ironcky známý hlas. Zděšeně jsem se otočila... stál tam ten pihatý blonďák a za ním dva velcí a silní lidé. Byla to past?! Nebo nás sledovali?! Nebo... něco horšího?... nevím... Jeden ze siláků po mě hodil kunai, ale hbitě jsem uskočila. Ještě několikrát jsem se vyhnula zbraním, když jsem ucítila pronikavou bolest na levé lopatce. Blonďák stál za mnou a přes lopatku mi kunai zařezával hlouběji do hrudníku... cítila jsem... že umírám... ne... Ne... NE!
„MĚ NEZABIJEŠ!“ křikl Černý. Otočil se a zaryl drápy do jeho pihatého obličeje. Kluk se rozeřval bolestí a uskočil. Černý něco zamumlal a kunai surově vytáhl. Díky jeho lečivým schopnostem se rána i přes hloubku a vážnost zranění zahojila velmi rychle.
„Je jich hodně, v tomhle těle je nezvládnu...“ Potom se ale usmál, „i když...“ Najednou mi kůži pokryl jakýsi černý povlak, plášť nebo co. Má bílá polovina pomalu zčernala a já ji přestala ovládat. Nakonec se objevil ocas...
Kluci začali cosi zděšeně křičet, ale už bylo moc pozdě. Černý máchl jedním ocasem a rozdrtil jednoho z mužů na padrť. Pihatý kluk rychle spojil ruce v pečeť.
„Karashi no Chi – kai!“ křikl. Okolo něj se udělal podobný plášť, ale místo ocasu se mu na zádech zformovala blanitá křídla. Černý se postavil do bojové pozice.
„Takže ten hajzl se vecpe všude...“ řekl Černý tiše a nenávistně. Kluk si prohlédl svou novou sílu.
„Pche! Nějakej démon není proti síle mýho Pána nic!“
„Tvýho Pána? Upřímně tě lituju... návnado,“ odpověděl Černý a zformoval druhý ocas.
„To já lituju tebe! Už je moc pozdě na to, aby ses přidal k Pánovi! A on vás oba zabije!“
„Nebo i hůř...“ uslyšela jsem jeho myšleny... teď je to obráceně. Teď jsem já v něm. Třetí ocas... přestávám ovládat své tělo... Černý vyskočil a vyslal po nepříteli dvě chakrové střely. On však vyletěl do vzduchu a narazil do Černého velkou rychlostí. Černý ho chytil a drápy mu pevně sevřel křídla, takže oba začali padat. Na poslední chvíli se Černý odrazil a protivník spadl na zem. Pomalu a vysíleně vstal.
„Nemůžeš se vzpírat moci Pána! To nemůže nikdo!“ řekl potměšile. Černý k němu beze spěchu přišel.
„Ne, to asi nemůžu... já ne... a věř mi, že bys těžko hledal někoho jako já, kdo je na tom tak stejně jako ty... ostatní ho stejnak zabijou... já tomu věřím a mojí víru mi nemůže vzít ani ten tvůj Nahok... ale hlavní je, že tě můžu zabít... tady a teď!“ řekl Černý a napřáhl ruku. Zakryla jsem si oči, nemohla jsem to vidět. Uslyšela jsem jen křupnutí kostí.
„Pa-pa...čko...“ uslyšela jsem mezi rozvalinami. Otevřela jsem oči a uviděla, jak se Černý přibližuje ke Gakimakimu. Ne! To nesmí!
Začala jsem se vzpírat, jak to jen šlo. Černý se na chvíli zastavil, ale potom znovu udělal krok blíž. Zabrala jsem víc.
„Ne!“ křičela jsem.
Černý spadl na zem.
„Nezvládneš mě zastavit... jsi tak slabá... tak bezmocná...“ řekl... čtrvtý ocas... vyděšené volání o pomoc... napřažení tlapy... bezmoc... křik... smrt...

Když jsem zase mohla ovládat své tělo, bylo už pozdě. Gakimaki ležel na zemi, jedno oko do nebes, druhé měl zkrvavené... byl to hrozný pohled na někoho, koho jsem měla tak ráda... pomalu jsem vstala a napřáhla nad něj ruku.
„Zaslouží si důstojný pohřeb...“ řekla jsem tiše a po tvářích mi steklo pár teplých slz. Uvolnila jsem trochu síly a nechala ho zarůst květinami... a v hlavě jsem slyšela jeho hlas...
„Já jsem Gakimaki, jsem tu nový... nový... a tys mě zabila... ty za to můžeš...“
Vstala jsem a rozběhla se do lesa. Cestou jsem brečela a snažila se zaplašit bolestné vzpomínky...
„Já jsem Gakimaki, jsem tu nový.“
„Já jsem Gakimaki, jsem tu nový.“
„Já jsem Gakimaki, jsem tu nový.“
„Já jsem Gakimaki, jsem tu nový.“
„Já jsem Gakimaki, jsem tu nový...“

Tehdy jsem si myslela, že to, co jsem udělala bylo nejlepší, ale byla to osudová chyba. Přišla jsem na louku a stoupla si do trávy. Koukala jsem se na zem a po chvíli začala pomalu uvolňovat svou sílu. Květiny okamžitě vyrostly do gigantických výšek a já zůstala uprostřed toho pralesa. Po chvíli moje síla začala narůstat, když se daří mým květinám, daří se i mě. Za chvíli jsem uvolnila obrovskou sílu, ale ne ven, ale dovnitř. Začala jsem celá bělat, potom jsem se malinko vznesla a v tureckém sedu jsem levitovala v korunách stromů. Černý neměl moc síly, teď byl slabý a vládla jsem já. Během toho dne nebo dvou jsem se pomalu snažila zapomenout na to všechno... na to, že jsem kdysi byla člověk...
„Ne... já nikdy člověk nebyla... a ani nebudu...“ řekla jsem si pro sebe. A v tom se tam objevil někdo, koho jsem viděla naposled ve svém snu...